Jestli mám nějakou básnickou kojnou, pak je jí poezie N. A. Někrasova. Když jsem totiž ve svých patnácti letech zatoužil být slavným básníkem, četl jsem zrovna jeho básničky vydané v Klubu přátel poezie a moje druhá básnička v životě byla plagiátem Někrasovovy poémy Básník a vlastenec. Jmenovala se Básník a ďábel. Bohužel nezachovala se, i když ve svých důsledcích stále žije. Po letech jsem s divadlem FRAK secvičil muzikál podle Někrasovova vaudevillu Petrohradský lichvář.
Turgeněv tvrdil, že „Někrasovovy básně nemají ani za groš poezie“ a že jeho verše jsou „nemastná neslaná kaše politá vodkou“. Tak touto vtipnou kaší jsem tedy odkojen a kousek z ní právě ochutnávám.
Turgeněv tvrdil, že „Někrasovovy básně nemají ani za groš poezie“ a že jeho verše jsou „nemastná neslaná kaše politá vodkou“. Tak touto vtipnou kaší jsem tedy odkojen a kousek z ní právě ochutnávám.
Je mi jak dítěti, když v lese
schovává se mu chůva za keře,
dítě ji hledá, tak se o ni třese
a tak se diví její nevěře,
až padne vysílené na tvář země.
A chůva zavolá – pojď ke mně!
Radostí se mu srdce rozbuší,
rychle k ní běží, směje se a pláče,
vesele je mu na duši
a znovu rozpustile skáče
a tu, která ho škádlila,
líbá, a nic jí nespílá…
mljt
