Když se v Čechách řekne
John Milton, studentům současným i věčným se vyjeví maturitní otázka „barokní literatura“ a za pomlčkou cosi jako protestantský proud,
Ztracený ráj, Adam a Eva. Nevěděl jsem víc ani po té, co jsem si
Ztracený ráj koupil za pět liber v jednom canterburském
second-hand bookshopu a pak jsem si pořídil i třetí vydání Jungmannova překladu z roku 1864. Ovšem v jednom českém antikvariátě na mě čekalo jedno překvapení. Jmenovalo se
Areopagetika aneb řeč o svobodě tisku. Tohle Miltonovo dílo bylo do češtiny přeloženo v roce 1946 a naše mateřština byla třetím jazykem, do kterého byl tento esej převeden. Šestatřicetiletý Milton v něm reaguje na zavedení cenzury, na začátku podává její dějiny (kolik jsem toho zase nevěděl!) a pak argumenty proti jejímu zavedení. A jsou to místy skvělé myšlenky, které platí i dnes a z nichž si několik dovolím k včerejším básníkovým narozeninám ocitovat (za dva roku bude 400. výročí, nejlepší čas vyrazit zase po nějaké době do Londýna).
Špatný pokrm, sebelépe uvařený, sotva poskytne dobrou výživu; ale v tom je rozdíl od špatných knih, které opatrnému a soudnému čtenáři v mnohých věcech pomohou objevit, vyvrátit, osvětlit zlo a varovat se před ním.
Cenzura zabrání čtení zakázaných knih asi jako ten chytrý muž, který se domníval, že chytí vrány, když zavře vrata své zahrady.
Vzdělaný muž lépe využije bezduché knížky nežli hlupák svatého Písma.
Ti, kdož se domnívají, že odstraní hřích tím, že odstraní předmět hříchu, neznají dobře lidskou povahu.
Kdybyste lakotnému člověku odňali všechny jeho poklady, přece mu zůstane jeden klenot: nemůžete mu odejmout jeho lakotnost.
Nesnesu rádce, který ke mně přichází pod dozorem hlídače.
Mnoho jiných věcí můžeme v míru strpět a ponechat je svědomí každého jedince, jen kdybychom měli lásku a kdybychom stále druh druha nesoudili, což je hlavním zdrojem našeho pokrytectví. Obávám se, že nám železné jho vnější konformity zanechalo na šíji znamení otroctví; straší nás ještě duch povrchní čistoty.
<3
