20. října 2012

Legenda o síle pomluvy

Dnes je svátek sv. Ireny, jejíž legenda je v mnohém poučná. Santa Iria, jak jí říkají Portugalci, se narodila bohatým rodičům, kteří ji chtěli střežit před nástrahami života, a tak dostala soukromého vychovatele a docházela do klášterní školy. Procházka do a ze školy a ještě nedělní návštěva Mše svaté, byly jediné chvíle, které trávila mimo domov. Všiml se jí však jeden mladík jménem Britald a po uši se zamiloval. Když jí svou lásku vyjevil, odmítla ho s tím, že se již zaslíbila Bohu a že hodlá vstoupit do kláštera a stát se jeptiškou. Její vychovatel, mnich Remigius, však nevydržel pobývání s dospívající dívkou bez pokušení a pokusil se ji svést. Irena se nedala a mnich, který se ocitl v duchovních nedbalkách, reagoval tak, že se veřejně zřekl své schovanky, kterou nařkl z prostopášného chování. Když rodiče naléhali na zdůvodnění takového kroku, sdělil jim, že se dozvěděl, že je Irena těhotná. To se samozřejmě doslechl Britald a posedla ho zuřivost. V záchvatu žárlivosti poslal jakéhosi žoldnéře, aby Irenu zavraždil. Ten si počkal na cestě, po níž chodila z návštěvy obecních mrzáků a zezadu ji mečem probodl. A jako by se, nebýt legend, nikdo nedozvěděl o dobrotě sv. Mikuláše, nikdo by se nemusel dozvěděl ani o obrovském zlu, které může napáchat sprostá pomluva! 
Zdroj pomluv je většinou v nás a ne v tom, koho pomlouváme. Chtěl bych pomluvy nebýt schopen, ale musím si přiznat (a vzhledem k tomu, že před Julinčinými křtinami jsem připraven jít ke zpovědi, i vyznat), že občas pomlouvám a zdrojem opravdu nejsou zaručené informace o osobách, o nichž je řeč, ale moje konstrukce pramenící z pocitu ublížení, nesympatie a ohrožení. Musím na sobě pracovat. Už aspoň vím, co Otec Josef myslí tím, že na některé věci nemáme sílu bez Ducha svatého – při minulé návštěvě to vysvětlil tak, že si třeba někdy myslíme, že jsme už pro někoho udělali dost, že už dál mu pomáhat by ani nemuselo být dobré, a jen s Duchem svatým dokážeme tento pocit překonat a pomoci po sedmasedmdesáté tomu samému člověku, nad nímž už jsme šestasedmdesátkrát téměř zlomili hůl.  Kdyby to jen říkal, asi bych mu nevěřil, z Božské Trojice jsem s Duchem svatým měl vždy největší problém a skoro jsem nad ním zlomil hůl, ale právě Otce Josef je člověk, který svým životem dosvědčuje, že Duch svatý existuje. Bohu díky.

17. října 2012

Tulení s Julení

Hleďme na něj, na tuleně,
jak se cachtá v mořské pěně,
na pláži si staví hrady,
nemá žádné kamarády.

Hleďme, jak se vedle cachtá
zatoulaný mladý lachtan,
jak si v pěně pěkně hoví
podobný mořskému lvovi.

A tak tuleň s lachtanem
na tom břehu zůstane
celou mořskou neděli,
až se spolu spřátelí.

Chtěla bych též za přítele
roztomilé mořské tele!

14. října 2012

Kde (ne)hledat svobodu

Co by asi dnes řekl můj pradědeček, kterého jako sociálního demokrata marně nutili ke vstupu do KSČ násilným sloučením obou stran v roce 1948? Co by asi řekl Karel Havlíček, kadaňský malíř, který tvořil v podmíkách nesvobody, ale přesto si nikdy nestěžoval, protože si vážil své svobody vnitřní? Co těmi řečnickými otázkami vlastně chci říct? Nic víc, než že si vážím svobody a nevážím si lidí bez paměti.

Moc si také vážím toho, že mi při návštěvě u paní Havlíčkové tato noblesní dáma nechala prohlédnout i vyfotografovat čerstvou pohlednici s obrazem od Františka Kupky na líci a tímto textem francouzského spisovatele a historika na rubu:
paní Havlíčkové; jako obdivovatel díla Vašeho muže bych rád využil příležitosti krásné výstavy v Muzeu Montanelli, abych vzdal skrze Vás čest jeho památce. Hlavně proto, že jeho dílo, oděné v temnotě, tak jako díla jiných jsou zdobena diamantovými náhrdelníky, nám nepřestává sdělovat, kudy se vydat, abychom našli cestu ke svobodě, jež je někde – ale nikdy ne tam, kde nám (mnohdy se širokým úsměvem) nařizují, abychom ji hledali. Srdečně, manuel ANCEAU