Barbie

Nedávno jsem vyhlásil svátek panenek. Mohlo by vás zajímat, že Barbie je tu s námi už od roku 1959. V této souvislosti mě zaujaly dvě skutečnosti. Kdyby se proporce barbíny aplikovaly na lidské tělo, chybělo by takové ženě cca 20% tuku nutného k menstruaci a její nepoměrně malá chodidla by ji neudržela ve vzpřímené poloze. Tedy žena bez měsíčků, která bude stále ležet. Myslím, že ji vynalezl nějakej pěkně oplzlej chlap;-)

Po stopách Rembrandta van Rijna

Protože jsou ještě místa v zájezdu do Holandska, který pořádám s Gymnáziem Kadaň a jenž budu průvodcovat, nabízím zde základní informace pro případné další zájemce. Jedeme 6. - 9. dubna 2006 s PRO TRAVEL CK, Plzeň, s kterými máme už letité zkušenosti. Na programu je Kinderdijk s větrnými mlýny, Rembrandtovo rodiště Leiden upravené k 400. výročí Mistrova narození, Naarden - místo odpočninku J.A.Komenského, farma na výrobu sýra v Alida Hoeve, rybářské městečko Volendam, skanzen Zaanse Schans, ale především Amsterdam, kde se půjde jednak do Rijksmusea a také do Musea Vincenta van Gogha. Úplný program s dalšími informacemi pošlu vážným zájemcům. E-mail najdete v mém profilu.

Prožluklý den

Včera popisoval Jiřík na svém blogu den, pro který jsem nedávno našel v J.V.Sládkovi krásný název. Ano je to ten z titulu. Přesně tak vypadá ten dnešní můj, sotva rozedněný a už setmělý. Ať tím Sládkem listuju jak listuju, příslušnou báseň ne a ne najít. A tak vám sem dám závěr jiné jeho básničky, která ten můj den najednou prosvítila jako Jiříkovi Pressburger Klezmer Band – včera jsem si pustil ty ukázky, a moc se mi to líbilo. Přeju Vám všem taky nějakej ten klezmer a nějakou tu pampelišku.

Pampeliška
…

„Jak se to umře?“ – ptá se jedno z dětí,
– „To jako na ten květ když tady foukne,
a jenom Bůh ví, kam to pýří letí! –“
A kluk si myslí: „Zkusit to je hříčkou“ –
– a v pampelišky fouká za babičkou
a zvědavě se vždycky po ní koukne.

...

Cheb náš vezdejší

Dnes ráno jsem vyrazil s Renčou a Lukášem rychlíkem Valdštejn, který podobně jako šlechtický držitel toho jména započal svou dráhu v severovýchodních Čechách a zakončil ji v Chebu. Cílem cesty byl i nechtěný cíl té Valdštejnovy, jelikož v domě, postaveném v roce kde byl roku 1634 zavražděn, je dnes muzeum.

Těšil jsem se na výstavu o secesi a o Adalbertovi Stifterovi. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme na dveřích muzea našli tento poměrně snadno srozumitelný vzkaz:


Protože jsme na podobnou variantu nebyli připraveni, šli jsme trochu bez ducha, kam nás nohy vedly. Takovou cestu jsme vážili, abychom se naobědvali a zjistili, že mají zavřeno. Co dál? Cestou byla galerie, kde vystavovali zajímavé fotografie ze zmizelých Sudet. Byly to negativy fotografií zřejmě z náhrobních kamenů na sudetských hřbitovech. Na dvoře galerie byly záhadné Moai jak z Velikonočních ostrovů.

Pak jsme se šinuli k sv. Mikuláši a koukali, kde co lítá.


Když jsme sešli od kostela do ulice, která se, jak jsem zjistil později, jmenuje Kamenná, praštil mě do očí tenhle nápis nad obchodem:


Odkud já ho znám? Máca, Máca, sochař Máca, napadlo mě v první chvíli, Bolek Polívka v Pupendu. Ne, ne, to byl Mára. Vedle na vývěsné tabuli zářil nápis „knihařství“ a v tu chvíli mi to doklaplo. V červnu jsme se účastnil IX. výročního semináře Společenstva českých knihařů v Kadani. Slíbil jsem organizátorce, kadaňské knihařce Janě Přibíkové, pomoc s překládáním, ale nakonec jsem byl spíše tichým společníkem s otevřenými ústy, když jsem viděl v akci nekorunovaného krále světových knihařů Philipa Smithe.


Poznal jsem tehdy i česká knížata tohoto řemesla, především Jana a Jarmilu Sobotovi z Lokte. Ale i těch dalších skoro sto zvířat ve svém oboru. Jak jsem se právě dnes dozvěděl jedno knihařské přísloví praví: „Knihař a kníže jsou jedno zvíře.“ A mezi těmi zvířaty se tehdy skloňovalo ještě jedno jméno: Jiří Máca.


Nejdříve jsme skromně nakukovali do dveří skrz sklo, když se tyto rozlétly a v nich se objevil sám Jiří Máca, knihmistr a zval nás dále. Vyřídili jsme tedy pozdravy z Kadaně a už jsme byly v knihařské kuchyni, kde nám pan Máca ukázal pár svých tajemství a už nás zval na kafe. „Zrovna slavím osmasedmdesátiny!“


Rychle jsem tedy zaběhl naproti do květinářství, abychom nepřišli s prázdnou a už jsme seděli s oslavencem u jednoho stolu.


To byste nevěřili, jací jsou knihaři v kruhu přátel a známých veselé kopy. Pan Máca vzpomínal, vtipkoval a doléval, aby nikdo nebyl na suchu. A sám se taky nešetřil. Snad se to neprojeví příští týden na Homolce. Byl tam před pár lety pod kudlou a nechali si ho tam pro radost sestřičkám tři měsíce. Pan Máca si tam taky nestěžoval, ale lépe je přece jen doma u řezačky.


Paní Mácová vzpomínala na své mládí na Volyni a zapěla několik písní česky, polsky a rusky, o volyňských Češích jsem se dověděl spoustu věcí, které mi byly dosud neznámé.


Ostatní pábitelé se zapojovali do zábavy tak, že ani chvíli z těch tří hodin, které jsme tam strávili, nevázla a byla velmi pestrá.


Na chvíli se stavil i chebský kronikář pan Turek, jemuž se prý přezdívá Osman, ale my jsme mu říkali Henri Rouseau. No řekněte:


Hodně se skloňovala Kadaň, někdo tu vojančil, někdo tu byl naposledy v 50. letech, nadávalo se na nádraží v Prunéřově, ale jinak všichni chválili, jak to tu máme krásný. Však Cheb náš vezdejší taky není ošklivý, zejména střechy na náměstí jsou jedinečné.


Pan Máca nás vyprovodil až před svůj cechovní domeček a domluvili jsme si další setkání: letos v červnu v Lanškrouně.

Kohoutek

7. března v kopernikánském roce 1973 se takhle díval tehdy osmatřicetiletý Luboš Kohoutek na noční oblohu a říkal si: "To je podivná hvězda, ta jistě symbolizuje příchod někoho hóóódně slavného". Nebyla to hvězda, byla to kometa. A opravdu, přesně za devět měsíců se narodil Vančís. A týden nato jsem spatřil světlo světa já. Pro svět byla Kohoutkova kometa trochu zklamáním, ale dodnes se o ní mluví. R.E.M. po ní pojmenovali písničku (stejně jako spousta dalších kapel) a její jméno zaznělo i v jednom dílu Simpsonů. No a nám s Vančísem už je přes třicet a na perihélium ještě stále čekáme. Nicméně každou chvíli se můžete těšit! (chtěl jsem dodat cosi o chvostech, ale to by pochopili jen astronomové, a tak si to nechám od cesty:-)

S dr. Kohoutkem, který v současnosti pracuje v Hamburger Sternwarte, jsme si vyměnili několik e-mailů na začátku roku 2005 v souvislosti s pořádáním prvního ročníku tzv. Kirwitzerova dne a jsem za ně velmi rád. Šlo o spor, do jaké míry je oprávněné nazývat Václava Pantaleona Kirwitzera astronomem. Neshodli jsme se, ale vzájemně jsme uznali své názory. Byla to moc milá zkušenost. Už brzy se tu objeví informace o druhém ročníku Kirwitzerova dne, tak sledujte můj blog, abyste byli in:-)

Uterarchát

(veřejná odpověď na Terezčinu otázku)

Matriarchát byl možná systém, jenž byl civilizací (zvláště tou monoteistickou) zapomenutý, který ale byl stejně nespravedlivý jako patriarchát, jenž přetrval do 20. století, kdy se začal hroutit. Oba dva systémy do jisté míry fungovaly na státní úrovni, na úrovni řekněme rodinné šlo myslím vždycky o vztahy založené na přirozenosti. Neboli muž prvotně ctil a ctí ženu jako objekt své touhy, ne jako matku! Žena se prvotně podvolovala a podvoluje muži jako předmět touhy, ne jako věc určená k plození jeho dětí. Společenský systém nebo později jen klima pak mohl(o) a může v některých jedincích vzbudit ony druhotné náhledy. A proč, jak a kdy došlo k té změně? Na to asi neexistuje jednoduchá odpověď. V předcivilizační době se asi k přežití rodu a kmene více užívalo plodnosti, kdežto v civilizační době síly. A protože plodnost je výsadou žen a síla mužů, došlo pravděpodobně k této změně hodnot a vládních systémů. Myslím, že se tak stalo 4. března v osm večer středoevropského času někdy mezi 10. a 3. tisíciletím př. Kr. Tenhle článek dává přechod od matri- k patriarchátu do souvislosti s chovem dobytka. Není bez zajímavosti, že Glum z Pána prstenů vyrůstal v matriarchální společnosti. Taky se z něj stal schizofrenik:-)

Z křesťanského hlediska se muž a žena doplňují, Starý zákon po sérii „Bůh viděl, že je to dobré“ poprvé použije větu „Není dobré“, když zjistí, že je Adam sám (Gen 2:18). Tedy Bůh při stvoření chyboval. Ale chybu napravil dříve, než se jí dopustil, což je jen v Boží moci:-) Již v předchozí kapitole (Gen 1:27) se totiž říká, že Bůh stvořil člověka, muže a ženu, k obrazu svému (Gen 1:27). Rovnou!

U Krista je to těžký. Tam, kde sloužit znamená mít navrch, se těžko posuzuje, jak si žena stojí. Svatý Pavel pak píše Galaťanům: „Neníť ani Žid, ani Řek, ani slouha ani svobodný, ani muž ani žena. Nebo všickni vy jedno jste v Kristu Ježíši.“ (Ga 2:28) Já sám nechápu dnešní sexuální šovinismus a feminismus jako společenské jevy, ale jako silné řeči slabochů, kteří neumějí říct věci do očí jednotlivci, o kterého se jedná, ale mají potřebu bojovat proti celospolečenskému klimatu, na němž se však podílí jen jim podobní jedinci z druhé strany barikády. A tak jde tahle problematika úplně mimo mě. Tebe Terezko jako feministku neberu a přeju ti, abys nenarážela na takové slabochy, kteří by v tobě někdy vznítili podobné vášně. Doufám, že jich je v Budějicích jen poskrovnu.

Pravda o Mendělejevově tabulce

Dnes byla v roce 1869 na svět poprvé vytažena periodická tabulka chemických prvků. Ovšem dodnes nese jméno člověka, který se jenom pásl na výzkumech jiného génia. Kdo chce vědět víc, nechť navštíví stránky s mou studií, na jejíž druhé straně jsem se o tuto tabulku ostře otřel. Příjemné prozření.

Protože mi bylo z více stran hlášeno, že výše označenou stránku nelze zobrazit či pokračovat v ní šipkami dále, existuje ještě jedna verze, ale nechtěl jsem se chlubit:-)

Časopisy a almanachy

Tedy o tato periodika jsem zbohatl minulý měsíc tak, že bych potřeboval pár let, abych přečetl jen je. Ovšem celé je číst nehodlám, ale radost tu a tam otevřenou stranou a přečteným článkem si udělám a třeba pak i vám.
Obdržel jsem dvě velice pěkné faksimile. Jarní almanach Máj na rok 1858 (faksimile z r. 1909) a pak Prwní roční běh Časopisu společnosti wlasteneckého Museum w Čechách 1827 (faksimile asi z první třetiny 20. století; později ČČM, dnes ČNM). Obě dvě faksimile byly stejně jako Nerudovo-Kašparovo Kam s ním? vytištěny Českou grafickou Unií. K nim ještě minulý týden přibyly čtyři originální ročníky časopisu Lumír, mezi nimi ten úplně první z roku 1873, kdy se v redakci vystřídali Vítězslav Hálek, Jan Neruda a Svatopluk Čech, i pátý ročník z r. 1877, kdy se redakce ujal Josef Václav Sládek, od jehož redigování se počíná mluvit o tzv. „lumírovcích“. Rád vám v některých z dalších článků mého blogu jednotlivá dílka představím, zatím jsem stihl „jen“ básnickou část Máje a pár povídeček a článků z 1. ročníku Lumíra. Tak se máte na co těšit, doufám, že nejen vy, maturanti a studenti bohemistiky.

Ještě žiju...

…ale málem jsem umřel. Byl jsem totiž na filmu s názvem Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí (odkaz sem psát nebudu, nechci dělat reklamu něčemu, co bych nedoporučil). Moc jsem se na něj těšil, protože se převážně natáčel na nádraží Žatec západ, kde jsem celých pět let týden co týden přesedal na cestě z Loun do Plzně za studii a zpět na útěku před nimi.

A kolikrát jsem se zapomněl v nádražní hospůdce, kde byla opravdu rodinná pohoda, s průvodcem po mém vlastním osudu, s mým kamarádem Brďou! Pověz Brďo, kolik zajímavých lidiček jsme tam natáčeli na ty naše předpotopní kamery s klapkou z očních víček! A kolik rozhovorů jsme tam vyslechli a nebo se jich přímo účastnili! A kolik fotbalovejch zápasů jsme tam vyhráli anebo oplakali! Na to všechno narážel svrchu jmenovaný film, ale nemělo to naprosto žádnej punc autenticity, bylo to vykonstruovaný jak v dialozích tak v příběhu. A každej náznak příběhu byl utopenej v nudě. A tak jsem to dokoukal jen proto, že tam byly překrásný záběry na to nádraží a jeho zákoutí a na tu hospůdku a její kouzlo. Jenže to je málo, milí páni scénáristi a režiséři. Pusťte si třeba Ostře sledované vlaky.

Kam s ním?

S tím harampádím! Tahle otázka straší mou ženu pokaždé, když ve schránce najde lístek, že na mě na poště čeká zásilka, dvě, tři nebo někdy i čtyři. Někdy paní doručovatelka zásilky předá někomu ze sousedů, kde si je pak trochu se sklopeným zrakem vyzvedávám. Ta natáhlá ruka s balíkem jakoby říkala „už zase!?“, pokaždé s jinou intonací. Pak mi nezbývá než se modlit, aby byl balíček vybaven protinárazovými igelitovými bublinkami, které Renča tak ráda mačká, že většinou zapomene, že mi chtěla vynadat, co jsem to zase přinesl. Odpověď je většinou jednoduchá: knihu; jindy složitější, alespoň na vysvětlení: knihy. Knihovna už praská ve švech, knížky se válí kolmo na hřbetech ostatních, poličky se prohýbají a nejhorší je, že už jsou knížky i všude možně po koberci.

A za takovéhle situace se to nedávno stalo. Přišel balíček, spíše větší obálka, do níž se nořila knížečka opsaná a vymalovaná roku 1917 Adolfem Kašparem, slavným ilustrátorem Babičky, t.č. plukovním malířem. S Kašparovými ilustracemi už máme v knihovničce třetí vydání Jiráskova Temna a jedenácté vydání Winterova Mistra Kampana. A nyní přibylo první vydání téhle útlé knížečky o tom, jak jeden Pražan přemýšlel, kterak se zbavit slámy ze starého slamníku. Bohužel v dalších balících přišlo několik dalších poměrně rozměrnějších knih, a tak tu zase visí ve vzduchu otázka vymalovaná jak od Kašpara. Kam s ním? S tím harampádím.

Nerudovi pomohla mlíkařka, kdo pomůže mně?