Fík Maxipes Pětipeský z Chýš a Egerberka

Taky je to čeká...

Honzíček Hutníček u maminky

Párkař III - Ján Kollár

Ján Kollár

Co je dneska v Slávů zemi divem,
za sto roků bude uzené:
ovčí střevo, masem plněné.
Každý řekne: pojď blíž a tu si vem!

Jako vrány na topole křivém
Němců mračna meč náš odžene
od stolu, kde v míse skleněné
párek bude křenu ve pálivém.

Kroky Franků, Románů i Vlachů
pospěchají blíže k Vltavě.
Párek bude k chlebu, ba i k hrachu.

Slávy syn pak možná hltavě
počne jíst s chutí jak od rarachů.
Kýž i já jsem na té oslavě!

Josef Hiršal
Párkař I - Karel Ignác Thám
Párkař II - Antonín Jaroslav Puchmajer

Na pondělí

Nechci strašit, ale vše je připraveno...
(jen ten futrál od foťáku se tam trochu zapomněl)

Růže Večernice

Čirou náhodou jsem zakoupil tři poémy Jiřího Koláře, vydané nakladatelstvím Primus a pocházející z roku 1938, tedy starší než Kolářova oficiální prvotina. Ne, nebudu tu z básní citovat, někteří prudérnější z vás by mě napadli, že kazím mládež, která na soběpisník zabloudí. Pro zájemce doporučuji tento článek v Reflexu. Ovšem při orálním šíření obsahu tohoto pokladu jsem se setkal se dvěma zajímavými reakcemi. Jedni byli pohoršení a po několika řádcích mě s odporem přerušili. Druzí byli také pohoršení, ale četli dále a s chutí. Jistě zajímavý podklad pro nějakou freudiánskou studii (když už je to 150 let, co Freud přišel v Příboře na svět). Ti druzí mohli pak nahlédnout pod pokličku poetiky toho textu, i když jsem vybral opravdu ten nejtvrdší oříšek, který má pozoruhodně nejměkčí název – Růže Večernice. Kolářův špalíček erotických básní stejně jako Erotická revue I a II z let 1931-32 red. Jindřichem Štyrským pro kruh jeho přátel a pro subskribenty jsou k zapůjčení ve Veřejné obecní knihovně Na prahách. Kdyby někdo vlastnil III. díl zmíněné revue nebo Halasova Thyrsa, rád zapůjčím a v pořádku vrátím.

Na závěr něco na vysvětlenou z Františka Halase:

Ó pamatujte velká pravda ta
básník musí míti varlata.
............................../z rukopisů/

Dva postřehy

Včera jsem si pořídil Kapitoly z dějin českého filmu 1896 - 1945, abych se mohl dovzdělat v tomhle krásném oboru lidské činnosti, jenž mi ve škole nebyl zdaleka ani představen. Hned jsem se začetl, i když z prostředka, a hned mě zaujala jedna krásná věta Martina Friče: „Na Chaplinovu Pařížskou metresu jsem chodil pořád dokola a spisoval si scénář. Normálně měl němý film sto dvacet titulků a tenhle jich měl osm: chápal jsem, že se něco stalo, že se musí myslet filmově a pak není třeba psát…“ Myslím, že to neplatí zdaleka jen u filmu a už Shakespeare věděl, že brevity is the soul of wit neboli že stručnost je duší důvtipu. Jak málo jsme v současné době důvtipní! Jak málo dokážeme být struční! Někteří si pro svou bohapustou mnohomluvnost dokonce zakládají soběpisníky.

Druhý postřeh je z téhle stránky, která se zabývá školskou reformou Marie Terezie mj. na základě poznatků z učitelského deníku Jana Jakuba Ryby, který si psal jako kantor v Rožmitále: „Učitel dětem onikal a pokud některé zlobilo, tykal mu tak dlouho, než se polepšilo.“ Co dodat?

Honzíček Hutníček

Povinná četba

Dlouho jsem podezíral úředníky ministerstva školství, že se při vymýšlení reformy chodili někam ožrat a jednotlivé body vymýšleli již notně pod vlivem. Po přečtení tohoto článku v MF DNES, už jen zbývá najít lokál, pustit žilou a zjistit množství alkoholu v krvi. Seznamu šesti set titulů povinné četby ke státní maturitě už chybí jen index zakázaných knih a jsme zase o krok vpřed vysněnému socialismu. Ze seznamu si student má vybrat 20 titulů, což je pochopitelné, ale proč by si nemohl místo Wildova Filipa vybrat třeba Vějíř Lady Windermerové nebo Ideálního manžela, proč je zde od Feuchtwangera zrovinka jen Židovka z Toleda? Proč mají někteří autoři privilegium několika děl a jiní se smí zaskvít pouze jedním nebo dokonce žádným? Proč Václav Hájek z Libočan, Jan Kořínek, Adam Michna z Otradovic a Bedřich Bridel ano a proč Bohuslav Balbín ne? Nemám třeba rád Viewegha, ale přesto mi nepřijde logické, že v seznamu jsou jen jeho Báječná léta pod psa, kdežto třeba Jáchym Topol tam má Noční práce i Kloktat dehet. Není to třeba nějaké nakladatelské lobby? Nebo mi to přijde jako seznam povinné četby češtinářům, aby se u maturit chytali a věděli, o čem jejich studenti mluví. Přesto: jestli někdo z češtinářů přečetl Píseň o Nibelunzích (ne jen úryvek), tak klobouk dolů!

A jak si to představuju já? Představuju si vzdělaného češtináře, který umí vyprávět, předávat své zkušenosti z vlastní četby a tím zapálit pro četbu nejen klasiků, ale i jiné literatury. Představuju si studenty, kteří sami přicházejí s návrhy, co si přečtou, a ty pak konzultují s češtinářem. Ten koriguje a doporučuje. Zřejmě jsem naivní.

Úplný seznam v pdf najdete zde.

Bohemia in tempore Caroli

Milý Ludvo II

„Jak píšeš o matce, že podle fotek a psaní mě zná, snad jí prosím tě nedáváš ty psaní číst? Nechci, aby mé psaní jiný četl, raděj je spal... Tvá věrná Máňa“

Párkař II - Antonín Jaroslav Puchmajer

Antonín Jaroslav Puchmajer

Za Ferdinanda kdys v hladomoru
blízko boru
praví se, že kdesi v pustině
u divoké jeskyně
dým se valil,
mládenec tu velký oheň pálil.

Pocestný, jenž kolem šel,
na to zřel,
a že bylo poledne,
s chutí k ohni přisedne.

„Co to,“ praví, „k tomu ohni valíš,
co tu pálíš?“
„Hrnec,“ odvětí mu mládeneček,
od práce jsa horký všecek.
„Co v tom hrnci?“ – „Inu,
vyuzenou jakous hovězinu.“
„Snad mě taky pozveš na hostinu?
Hlady hynu.“

A tak s mládencem tím v družné shodě
uvařili párek v horké vodě.

Josef Hiršal
Párkař I - Karel Ignác Thám

Z Mahenova zápisníku IV

Herec, který nezbytně je nesnesitelný, je herec, který se na scéně neustále kontroluje. Nechť se nemate nikdo: obecenstvo dříve nebo později to zpozoruje a prožívá s tímto hercem okamžiky úzkosti, trpí s ním jakýmsi podvědomým stavem bázně a to kazí ovšem celý dojem ze hry. Jsou herci ( a často neobyčejně svědomití), kteří mají na jevišti promyšlený každý krok, ale běda, celý jejich výkon právě proto, že se neustále kontrolují, scvrká se na jakési provádění nenapsané úlohy: Tři kroky kupředu. Obrat vpravo. Úsměv. Objetí. Přechod nalevo. Pět kroků zpět. Úsměv. Úsměv. Smích…

To je pro skutečné herecké umění pravý zabiják. Umění, které netančí, není pravým uměním. Dříve nebo později stane se tato vlastní kontrola u herce manýrou, které nezahladí žádný patos. I vzrušená řeč hlaholí u těchto herců nepříjemně. I ta je rozpočítána příliš chladně.

O hercích, kteří se dokonce do jakési vlastní kontroly na jevišti přetvařují, aby se zdáli být „duchaplnější“ než jsou, o těch ovšem moje poznámka nemluví. Jsou tací herci a jej jich víc, než si kdo myslí. Bývají to obyčejně ti, kdož se chlubí znalostí herecké literatury, ale nemají ve skutečnosti o otázkách dramatické tvorby ani ponětí. Nebo to bývají herci, kteří chtějí imponovat kamarádům nebo kritice. (Přečasto končí tito geniové tím, že hrají podřadné úlohy a otevřou si herecké školy.)

Z Mahenova zápisníku I, II, III

Pasování

Poslední zvonění

Mamince

Maminka ještě neodkvétá
a rozmarýnek stáří
prosvítí prudký úsměv léta
na její něžné tváři.

Ratolest z toho rozmarýnku
hloupé veršíky skládá
– květy sbírané pro maminku,
aby zůstala mladá.
...

Za deset dní je to sfouknutý:-)

Hřbitovní kvítí II