Román

V roce 1922 napsal následující text ve svém eseji o kinematografii, jež byla tehdy nemluvnětem v plenkách, Vincente Blasco Ibáňes. Je o románu. A nyní, téměř o století později, by se dalo říct to samé právě o filmu. Ovšem píše a filmuje se dál a já mám na krku Kristova léta a na triku ani novelu ani krátký film. Tak bezvýchodně jako Ibáňez to zase nevidím.

Nyní musím se k něčemu přiznati. Román prožívá dnes právě krisi u všech národů.
Století XIX. bylo stoletím hudby a románu. Výsledkem toho jest nesmírná výroba románů v posledních deseti letech a tak různá činnost romanopisců, že autoři i obecenstvo jsou nyní jako zmateni.
Jest téměř nemožno najíti stopy nové panenské cesty. - Když se nějaký spisovatel domnívá, že se pouští po stezce dosud úplně nevypátrané, sezná již po několika kročejích, že jiní kráčeli po témž místě již před ním. Všechny šrouby románového stroje zdají se býti uvolněny a vyšoupány mocnou činností a všechny vzrušující situace, všechny vynikající osobnosti, všechny lidské typy, jsou jaksi vyčerpány. Románová originelnost stává se čím dále, tím více ilusorní. A není o tom pochyb, že mnozí autoři urážejí vážnou jemnost svého jazyka bezkrevnou chudostí děje, kterýž vypravují.

mmpt

Dry 69

mljt

Balada věčného studenta Roberta Davida

Krom jiných knih jsem si minulý týden v chebském antikvariátu pořídil i Básně, balady a sonety věčeného studenta Roberta Davida od Vítězslava Nezvala. Celkem mě překvapilo, že ve stejnou dobu, kdy jsem k nim přičichl, obejvil se na WuWejových stránkách příspěvěk právě o této knize, kde jsou i ukázky. Přináším sem tedy ještě jednu vlaštovku.

Dokud jsem ještě dobře spal
- ach, spánkem člověk omládne -,
jak strašně jsem vás miloval,
vy ženy, ženy proradné.
Zvlášť ty, jež byly nápadné,
jež měly pudr místo pelu.
Ač bylo to dost nákladné,
chodíval jsem k nim do bordelu.

Mě skoro každý pasák znal.
Šaty jsem míval bezvadné.
Smyslnost, ta je jako žal.
Člověk jim lehko propadne.
Ty ženy byly záhadné.
Měly však něco navíc k tělu.
Jak člověk časem upadne!
Chodíval jsem k nim do bordelu.

Snad bych si leckterou byl vzal.
Skrupule nemám pražádné.
Mravný též nejsem. To bych lhal.
Žel, vášeň rychle opadne.
Člověka leccos napadne,
škoda, že neznali jste Bělu.
Též jiné byly půvabné.
Chodíval jsem k nim do bordelu.

Poslání:

Každý květ časem uvadne.
I hezké ženy tropí melu.
Kde, to se lehko uhádne...
Chodíval jsem k nim do bordelu.

<3

4. červenec

Vždycky říkám, že mám dvě oblíbené země, do kterých se rád vracím. Dvě země, které jsou naprosto odlišné jedna od druhé, a právě proto je mám rád obě, kvůli jakési rovnováze duševních sil. Těmi zeměmi jsou Itálie a Anglie.

Být včera v Itálii, určitě bych si oblékl červenou košili. Bylo to 200 let od narození Giuseppe Garibaldiho. Poprvé si jeho přívrženci oblékli rudé svršky v Jižní Americe. Byly to košile vyrobené pro pracovníky na jatkách, celkem morbidní humor. Když jsem byl malý kluk, chtěl jsem být námořníkem jako pan Štěpán, jenž nám ze světových přístavů posílal pohlednice. A na svou Rio Pardo bych taky nalodil nějakou tu svou Anitu a pak s ní brouzdal světem. Nebyl jsem včera v Itálii, ale až budu umírat, taky bych si jako Garibaldi přál, aby mi přisunuli postel k oknu s výhledem na moře.

Být včera v Anglii, najal bych si lodičku a sjel si kousek Temže. Před 145 lety poprosila v podobném člunu Alenka Liddellová strejdu Karla, aby jí a jejím dvěma sestřičkám vyprávěl nějakou pohádku. A z toho vyprávění byla za tři roky moje nejoblíbenější dětská knížka (spolu s Birlibánem). Měl jsem v Lounech ve svém pokoji u babičky na nočním stolku fotku Alenky, jak se povaluje na gaučíku a ač mě jako Lewise Carrolla hodně lidí podezírá z pedofilie, usínal jsem s úplně čistými myšlenkami. Nebyl jsem včera v Anglii, ale kdybych si za poslední dva roky psal deník, určitě by ho někdo spálil jako deníky autora Alenky v říši divů z oněch let, kdy se stýkal s rodinou Liddellových.

Byl jsem včera doma, ve svém novém bytě a zároveň křičel ze strážního koše svého korábu, že na obzoru vidím horu a v tu samou chvíli jsem ve veslici na Temži začínal vyprávět pohádku o jedné povedené holčičce, co spadla do králičí nory.

sly

První noc v novém bytě

Angličani říkají, že třikrát za rok se stěhovat je horší než vyhořet. Vyhořel jsem. Shořel jsem a teď se snažím vstát ze svého popela jako Fénix. Včerejší noc byla La Noche Triste, Cortéz během ní utekl z Tenochtitlánu. Taky jsem utekl jako zajíc a taky jsem prolil mnoho slz. Ale nebudu se vracet jako lev a prolévat nevinnou krev. Moje první noc v novém bytě byla smutná při pohledu dozadu, ale přežil jsem ji, dívám se dopředu a vidím něco krásného, na co už jsem málem zapomněl. Dnes jsem šel k zubaři kolem kostela, zrovna se připravovala zádušní mše za pana Šubrta, který tak krásně čítal za pulpitem. Když mi vrtali zub a řezali dáseň, v kostele zněla Ave Maria od Franze Schuberta. Něco odchází, něco přichází, něco bolí a něco blaží. Svět už jiný nebude. Těším se na další dny a další noci mého života a tenhle pocit je po dlouhé době něco nového. Tenhle soběpisník to pocítí a zažije okurkovou sezónu. Občas se ale ozvu, protože si vážím všech jeho (tedy svých) čtenářů, i když jsem je občas spíš otrávil než cokoli jiného. Z pátku na sobotu jsem si sáhnul na dno, už jsem se odrazil a jdu do sebe, držte mi palce.