3. února 2007

Z Rilka

A do třetice Vejrážka a jeho nejlepší antikvariát v Čechách. Pořídil jsem tam také Rainera Mariu Rilka, tak jak jsem ho ještě nečetl, a spolu s půllitrem becherovky a prášky na spaní (čistě přírodní kombinace rostlinných extraktů) mi dnes kolem třetí ráno pomohl usnout.

Osamělec

Dost! – Ať se v mém srdci hradby zvednou,
z jejich ochozů chci vyhlížet
a kde už je prázdno, ještě jednou
vidět bolest, nesmírnost a svět;

ještě věc, tu, která v obří říši
sama kolem vrhá tmu a zář,
ještě vidět roztouženou tvář
vydanou těm, jež nic neutiší;

ještě nejzazší tvář z kamene,
vlastní vnitřní váze podřízenou,
kterou tiché zhoubné dálky ženou
tam, kde v ní smí zrát vše blažené.



***

Z blízkosti do blízkosti jiné
klesáme v kroužících nocích;
a taje-li milenčin cit,
padáme se sutí skal.
mljt

Kdo seje vítr...


Maminka mi pustila film Kdo seje vítr a byl to opravdu zážitek. Koncert tří herců: Spencera Tracyho, Frederica Marche a Gene Kellyho. Z nich mě nejvíc zaujal ten třetí - kdybych byla ženská, určitě bych mu neodolala, a ještě k tomu je to víc tanečník než herec, což mi tak nějak taky imponuje. Ve filmu jde o soudní spor zpracovaný podle skutečného tzv. opičího procesu mezi evolucionismem a kreativismem, který proběhl v roce 1925. Na jeden z argumentů, které použil obhájce profesora biologie, jenž učil o evoluci, jsem přišel sám vlastní hlavou a jsem na to pyšný. Když jsem četl první kapitoly Genesis, všiml jsem si, že Kain poznal svou ženu, která mu porodila syna. A tehdy jsem se ptal, kde se vzala ta žena? A úplně stejně se ptal Spencer Tracy, čímž mi udělal opravdu radost. A ještě větší radost mi udělal, když se zeptal, jak dlouhý byl první a druhý den stvoření, když Bůh stvořil Slunce, měsíc a hvězdy až třetí den (ve filmu snad zazní čtvrtý) – dokonce i s odůvodněním, aby se dal měřit čas. Fakt fikaný! Film mi mluvil z duše a tak má u mě několik oskarů. Jeden taky za větu Gene Kellyho: „Jsem možná žluklé máslo, ale natřené jsem na váš krajíc.“
TVB

Moderní rituál a já

Zkusil jsem moderní rituál, koupil jsem si činky, na jejichž návodu stálo, že se mám poradit s lékařem, pokud jsem těhotná, spolubydlící přispěla do naší domácí posilovny posilovačem stehen a rozhodl jsem se každý den zahájit padesáti kliky a pěti stovkymi vzpěrů. Vydrželo mi to dva dny a poté se mi dostalo výstižné charakteristiky: Ty budeš vždy ten vetchý, chorľavý typ s jednou obličkou. Ale pár kliků na dobré ráno a dobrou noc snad ani chorľavý typ nezabije.
mljt:)

Hromnice

Koupil jsem si včera u Vejážky také Legendu aureu Jakuba de Voragine, nejoblíbenější středověkou knihu o životech světců z 13. století. A protože byly Hromnice, přečetl jsem si se zaujetím kapitolu o tomto svátku. Panna Maria se podle židovských zvyků měla čtyřicet dní po svém porodu jít do chrámu očistit, aby mohla „po přijetí semene“, jež jí jaksi znečistilo, znovu navštěvovat stánek Hospodinův. Kdyby byl Ježíšek holčička, mohla by Marie do chrámu až za osmdesát dní, holčičky přece očividně znečišťují víc. Ať do Marie vstoupilo sémě či ne, bylo od ní hezké, že se přišla očistit, a taky od ní bylo hezké, že už jednou Krista přinesla do chrámu, aby mu obřezali pindíka. Už třeba jen proto, že se pak sv. Kateřině Sienské mohlo zdát, že jí ve snu Ježíš věnoval svou předkožku jako mystický snubní prsten. Vypadá to možná, že si z toho dělám legraci, ale já to považuji za tu pravou poezii víry a pokory. Vždyť Kristus obřízku zrušil, ale sám obřezán byl, aby lidé o to víc přemýšleli nad jeho poselstvím.
Vždycky mě fascinovalo, jak se některé pořady na Spektrech a Discoveřích zabývají takovými věcmi, jako odkud přesně přišli mágové z východu, čím se živila sv. Rodina cestou do Egypta, jak byl přesně Kristus přitlučen na kříž a tak podobně. Ale nebylo tomu jinak ani ve 13. století, kdy Jakub de Voragine analyzuje, co udělala Panna Maria se zlatem, které dostala od jednoho z mudrců, a má hned tři vysvětlení. Lidé jsou prostě stále stejní.
I drby náš středověký spisovatel znal, třeba tu na konci kapitoly o Hromnicích o ženě, které vnukl ďábel, že má celou svou křesťanskou víru mezi prsy a že jí stále uniká. Až teprve modlitba k Panně Marii o svátku Očištění ji uzdravila. A já si zrovna myslím, že mezi prsy je srdce a že víra stálým unikáním nenechá člověka, aby se spokojeně smířil s tím, že je ten pravý a nejpravější věřící.
A ještě navrhuji upravit jednu lidovou pranostiku. Ve větě „na Hromnice zima s létem potkala se“ bych změnil pořadí ročních období, protože se zdá, že léto ještě neskončilo a zima je v nedohlednu.

<3

Studie ženy

V rozsáhlé Lidské komedii Honoré de Balzaca nechybí ani Studie ženy. Patří do scén ze života soukromého ve Studiích mravů a mně hodně připomněla některé povídky z Kunderových Směšných lásek. Studie ženy se vlastně skládá z vyprávění na večírku v Salonu slečny des Touches, jenž se protáhl daleko přes půlnoc a každý z přítomných mužů na něm ostatním sděluje své zkušenosti se ženami, případně příběhy zaslechnuté. Vyprávění vrcholí příběhem pana Bianchona, v němž jakýsi manžel má tušení, že při jeho nečekaném příchodu do manželčina pokoje slyšel zavřít dvířka od kabinetu. Donutí ženu k přísaze na kříž, že v kabinetu nikdo není, protože ví, že kdyby se podíval, jejich vztah by skončil tak i tak – buď pro odhalení nevěry nebo pro planou žárlivou nedůvěru. Manžel zavolá v noci do pokoje zedníka a kabinet nechá zazdít. Následujích dvacet dní stráví se svou ženou v pokoji, poslouchají spolu šrumy z kabinetu, přičemž manželčiny prosby zůstanou nevyslyšeny, protože přeci přísahala na kříž – jenž byl darem onoho španělského granda, který tak bídně zhynul pár metrů od své milenky. Většina knihy před tímto příběhem popisuje ženu comme il faut, neboli jak se na ženu sluší a patří, což je jakási kritika měšťácké společnosti za Ludvíka Filipa, a také je tam trefně popsána povaha Napoleonova (to by stálo za scan). Ale mě více zaujalo hned první vyprávění, kde se pan de Marsay svěřuje se svým odhalením, že ženy jsou kamna s mramorovým hořejškem. Pár mouder ocituji, ale není nad celý příběh (a protože myslím, že Studie ženy vyšla na posledy ve vydání z přelomu 19. a 20. století, které jsem si včera koupil u grandantikváře Vejrážky, pak zájemcům samozřejmě poskytnu svůj výtisk).

Ač moje žárlivost rovnala se žárlivosti sto dvaceti Othellů, dřímal ve mně ještě tento cit jako zlato v křemenu. Byl bych si v té době býval dal napráskat svým sluhou, kdybych byl býval podle pochyboval o čistotě toho anděla tak svěžího, tak světlého a tak naivního… jako orientální lilie z Písně písní. Ah! přátelé! Je třeba pořádně narazit hlavou na tento mramor, aby se vykouřila tato poesie!

Když je žárlivost pravdivá, je zřejmým znamením jedinečné lásky. Láska jediná a pravá má za následek jakousi tělesnou apatii harmonickou s rozjímáním, do něhož upadá. Tu duch komplikuje vše, trápí se sám, maluje si ve skutečnosti fantasie, muka; a tato žárlivost je tak půvabná jako trapná.

Pohled na milovanou ženu má cosi balzamického pro srdce, že musí rozptýliti bolest, pochyby, smutek…

Mstíti se na ženě, neznačí-li to uznávati, že jest pouze jedna pro nás, že se nedovedeme bez ní obejíti?

Myslím, že jsem už párkrát narazil na mramor, ale poesie ani láska se ze mě nevykouřila.
mljt

2. února 2007

Z Quevedy

Milenec děkuje lživým lichotkám snu

Floralvo, zdálo se mi... Smím to říci?
Smím, vždyť je to sen - ... že jsem s tebou byl.
Kdo jiný, ne-li milenec, jenž snil,
vyzdvihne k nebi peklo řeřavící?

Můj oheň žhavě planul na tvém sněhu,
láska jak vždycky šípy střídala,
zamrazila i cudně laskala,
jako já ve dne střídám chlad a něhu.

Přál jsem si, ať mě osud nenutí,
abych kdy spal, když bdím a tebe mám,
a jestli spím, abych se neprobudil.

Leč sladký zmatek ustal, já se vzbudil
a prohlédl, že žil jsem se smrtí
a v životě že zvolna umírám.





















Jaká svízel být zamilován

Jaká bolest milovat!
Jak zlé s ní se plahočit!
Jak lživé dál po tom všem žít
a mužné láskou umírat!

Jaký žal až do závratě!
Jaká protichůdná přání!
Jak pořídku radování
a trápení vrchovatě!

Jaká příkoří a hlad!
Jaký vynucený klid!
Jak lživé dál po tom všem žít
a mužné láskou umírat!

Jak líbezné blázniviny!
Jaká krutost hledět svrchu!
Jaké odhodlání v duchu!
Jaké zakřiknuté činy!

Jaký zbožňovaný chlad!
Jak otrocky němý cit!
Jak lživé dál po tom všem žít
a mužné láskou umírat!

Jaké promyšlené zrady!
Jaká muka neodvratná!
Jaká smělost vždycky trapná!
Jaké pošetilé pády!

Jaký strach! Nic nedat znát!
Jaká snaha předejít!
Jak lživé dál po tom všem žít
a mužné láskou umírat!

Jaká úzkost, léčky, hádky!
Jaká chuť být neurvalý!
Jaká chytráctví a schvály!
Jaký život věčně vratký!

Jak hrozné to je - tolikrát
smrt vidět, ale neumřít!
Jak lživé dál po tom všem žít
a mužné láskou umírat!




















mljt

Želinští kocouři

1. února 2007

Pozoruhodná potrava pro berušky

Jednou jsem se tu rozepsal o mšicích, které mě zaujaly svou schopností klonovat se. V posledním časopise 21. století je jejich sexualita rozebrána podrobněji a přivádí mě k dalším grimasám úžasu. Samičky se nechávají oplodnit pouze na zimu, kde snesou vajíčka a ta po přečkání zimního období vydají nymfy, z nichž se za pár dní stanou zase samičky. Ty se ale pak do následující zimy až třicetkrát naklonují v 50 až 250 replikách v každém vrhu. Vysvětlení je, že prostě je co jíst, tak proč se nenaklonovat? A když je ten salátek už dopapanej, a to mě fakt dostalo, mšici v tu ránu narostou křídla, aby si mohla odletět třeba na jabloň. Když se pak začne ochlazovat, narodí se samičce i pár samečků, kteří ji následně na zimu oplodní. A koloběh se opakuje. Ale mě nad jednou věcí přece jen zůstává rozum stát. Když se samička klonuje, jak se jí před zimou může narodit chlapeček? Odpoví mi někdo?

TVB

Zajímavý postřeh

... z nejzajímavější knihy v Československu z roku 1932, která se dočkala statisíce výtisků ve všech světových jazycích a např. i vydání ve slepeckém písmu, jak se nadouvá její předsádka, jsem našel hned v autorově předmluvě. Vybavil jsem si ta slova dnes, když jsem omylem narazil na tento manuál vydaný v nakladatelství Levné knihy v edici Hobby, Domov, Zahrada;) Tím autorem svrchu jmenované knihy byl osobní lékař švědské královské rodiny Axel Munthe a kniha sama se jmenuje Kniha o životě a smrti.

Romanopisci, kteří vodí své čtenáře do ubohých předměstí, zřídka tam byli sami. Specialisty nemocí a Smrti stěží přemluvíte, aby s vámi šli do nemocnice, kde právě dali umřít své hrdince. Básníci a filosofové, kteří sonórními verši a prózou vzývají Smrt jako Osvoboditelku, obyčejně při pouhé zmínce jména své nejlepší přítelkyně hrozně zblednou. Je to stará historie. Leopardi, největší básník moderní Itálie, který v dokonalých verších toužil už od dětství po Smrti, byl první, který zděšeně uprchl ze zamořené Neapole. Dokonce i veliký Montaigne, jehož klidná meditace ho učinila nesmrtelným, vyskočil jako králík, když v Bordeaux vypukl mor. Mrzutý starý Schopenhauer, největší filosof moderní doby, který učinil zápor života základem svého učení, rázně přerušoval každý rozhovor o Smrti. Myslím, že nejkrvavější válečné romány byly napsány mírumilovnými občany, kteří seděli ve slušné vzdálenosti od německých děl. Autoři, kteří s nadšením popisují čtenářům scény sexuálních orgií, jsou obyčejně při podobných scénách velice lhostejnými herci. Já sám znám osobně jedinou výjimku tohoto pravidla, Guy de Maupassanta, kterého jsem viděl na to zemřít.
<3

31. ledna 2007

Navenek na venek

Divadlo Navenek poprvé ve své historii dostojí svému jménu a vydá se opravdu na ten pravý (ne divadelní) venkov. Název divadla byl totiž vytvořen podle pražské přezdívky pro mimopražská, tedy venkovská divadla - venek. Byli jsme dnes vyjednávat v Radonicích, kde po deseti letech pronájmu, o němž platí, co jsem tuhle napsal, má čerstvě budovu bývalé sokolovny v rukou obec a je to skorem na novou kolaudaci. A z Radonic jsme jeli do Mašťova, kde nás přijal tajemník a hned posléze starosta. Caligula prý udělal koně senátorem, v Mašťově je tajemník pes. A musím říct, že to není špatný řešení;) V obou vesnicích bychom měli zahrát první víkend v březnu, abychom se zocelili před postupovou přehlídkou v Lounech, kde budeme hrát 10. března v 15:00. Tak držte palce a hlavně, máte-li to v dosahu, přijďte se podívat.




mljt

29. ledna 2007

Zítra

Percy Bysshe Shelley (To-Morrow)

Ó Zítra zbožňované, kde jsi?
Když sláb či silný, stár či mlád,
chud, bohat mezi trudy, plesy
tvůj úsměv hledá plný vnad –
na místě tvém, ó žal, ó děs!
vždy najde, před čím prchal – Dnes.
<3

Jako stepní vlk

Dnes jsem šel spát pozdě (ostatně jako obvykle), protože se blíží čas zúčtování (alespoň s divadlem), a tak jsem měl hlavu mezi hromadou faktur a kopicí příjmových a výdajových pokladních dokladů od večera až do půlnoci. Pak jsem se ještě trochu stěhoval a když jsem ulehnul, vítr foukal do oken mé nové ložnice tak surově, že nehrozil jen rozbitím okna jako v mém budoucím bytě minulý týden (našel jsem tehdy v louži dva krásně tvarované střepy – jeden pro štěstí a druhý na zápěstí), ale hrozil, že odzátkuje pokoj jako láhev od vína bez vývrtky a přikryje mě buď celou okenní tabulí nebo dokonce celým panelem. A tak jsem po hodině vrtění a čekání vzal matraci a odešel se natáhnout do kuchyně pod linku. Protože mě to dokonale probudilo a v žilách mi kolovala krev rozprouděná průběžným celodenním tělocvičením, sáhl jsem po jedné knize od Hermanna Hesse, která mi byla doporučena. Jmenuje se Stepný vlk a první člověk, kterého jsem si pod tím titulem představil, byl jeden soused z Loun, který byl a stále je dokonale podobný svému psu a ten zase vlku obecnému. Je to ale jinak. Celkem rychle jsem se dostal do slovenštiny a tak kousek, co sem chci dát, nechám tedy v jazyce, ve kterém to čtu; však vám slovenština jistě (ještě nebo už) není cizí. Pocit, který Stepní vlk Harry Haller popisuje, jsem dříve zažíval jen na všelijakých schůzích a jiných oficialitách, ale poslední dobou ho mám stále častěji i na místech a mezi lidmi, kde jsem dřív býval rád.

Vtedy sa ma zmocní neskrotná žiadostivosť po silných zážitkoch, po senzáciách, zúrivosť na tento zladený, plytký, ustálený a sterilný život, mám strašnú chuť niečo zničiť, obchodný dom alebo katedrálu alebo samého seba, navystrájať ukrutné hlúposti, strhnúť parochne niektorým uctievaným modlám, niekolkým odbojným školákom zadovážiť cestovný lístok do Hamburgu, zviesť malé dievča alebo niektorým predstaviteľom buržoázneho svetového poriadku vykrútiť krk.
mljt

Vicemiss Bohemia 2007

Tak i tohle stvoření učím;)

...

Druhé čtení

Když jsem šel včera po dlouhé době do kostela, vzpomněl jsem si u Koruny na jednu krásnou básničku od Williama Blakea (a hned s ní i na jinou, kterou jsem tu sám onehdy přeložil), ale přesto mě ranní rozruch v téhle putyce nezlákal natolik, abych vzdal cestu k paškálu. A musím říct, že po druhém čtení jsem světlo téhle velikonoční svíce viděl přes osvobozující folii slzí. Aniž bych to tušil, přišel jsem si sem pro to, co znám a v co opravdu věřím, ale stejně mě to zase dojalo. Když totiž vstával urostlý muž, kterého jsem ještě v kostele číst neslyšel, poznal jsem v něm mého spolužáka, pro nějž jsem měl ve škole jen posměch a v horším případě jsem ho dokázal i podrazit. „Když jsem byl dítětem, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě.“ A teď mi to druhé dítě, které vyrostlo v muže, vypumpovalo krev ze žil. Už jsem tu dvakrát (1,2) psal o mém vztahu k různému vnímání lásky. A včera jsem to všechno poslouchal svým erotickým uchem. Bohu žel.

mljt