Ostrovskij a Schiller

Z Lesa jsem se vrátil skoro s prázdným košíkem. Usnul jsem ještě za zvuků skladeb Georga Friedricha Händela, které Ostrovského komedii předcházely. Pak mě několikrát probudil zvučný hlas Luďka Munzara a Josefa Beka, ale zcela vnímat jsem začal až na konci hry, kdy je herec Gennadij Šťastlivec prokouknut, a tak si zajde za tetičkou pro peníze a odstupné na cestu – s pistolí. Dostane tisíc rublů a slib, že se tetička se synovcem slavnostně rozloučí na své svatbě s mladinkým Petrem Vosmibratovem. A právě na té svatbě pak Gennadij přesvědčuje tetičku, aby dala tisícovku i své vzdálené neteři Axiniji, protože věno je podmínkou sňatku s jejím vyvoleným. A tetička odmítá. Tehdy chudý herec překvapí svatební hosty a diváky (i mě coby posluchače), když dá Axiniji „svou“ tisícovku a nařkne obyvatele vesnice z pokrytectví. Je označen za „komedianta“ a nechá se strhnout k dramatickému monologu, kdy za komedianty označí všechny přítomné a pustí se do ekvilibristického urážení elitních vrstev. Chtějí ho pohnat na policii a k soudu, a tak Gennadij vyjme z kapsy knížečku podobnou té, co mi včera přišla poštou, a ukazuje: „Vidíte, Schiller, Loupežníci, a čtěte tady: cenzurováno, povoleno!“

Náměstí Karla IV.

Včera večer dávali na Vltavě téměř tříhodinový pořad věnovaný osobnosti Karla IV. Poslouchal jsem jen jedním uchem. Nebylo to zrovna nejnapínavější, a tak i to jedno ucho bylo k císaři z Boží vůle častěji hluché než nastražené. Zaujalo mě povídání o středověké mystice a pověrčivosti, srovnání lidského těla s tělem města (v tomto případě Prahy) a vztah Karla IV. s Janem Milíčem z Kroměříže - tento hanácký vymítač prostituce z pražských ulic označil Otce vlasti za Antikrista, za což byl odsouzen, ale po pár dnech zase propuštěn, aniž by to nějak narušilo kladný vztah císaře k tomuto kazateli.

Dnes většina národa hodnotí Karla IV. kladně, o čemž svědčí i ta šílená anketa Největší Čech. A Kadaň po něm chce pojmenovat své hlavní náměstí. Setkal jsem se v této souvislosti s názorem, že budeme mít náměstí pojmenované po antisemitovi, který se neštítil ani pogromů, tedy genocidy. Jako historik musím říci, že jde sice o pravdivé nařčení, ovšem historicky podmíněné. Starý zákon také nebyl zrušen a popřen Novým zákonem, ač se tam vraždí za každým rohem a v každém desátém verši. Všichni králové a císaři s přídomkem Veliký o něj také nepřišli, když se zjistilo, že z dnešního pohledu v některých věcech byli malí a v zajetí doby netolerantní. Jde o to navázat na to, co si z jejich osudů můžeme vzít dnes. Ale je dobré něco vědět i o té lidské malosti, neboť to není věc historická. Přesto a proto, až k tomu dojde, budu hlasovat pro přejmenování našeho ústředního rynku na Náměstí Karla IV.

Nostalgie po létě v e-moll

Dnes ráno jsem myl nádobí za zvuků Mendelssohnových kvartet, která vysílala Vltava, a když už jsem otíral dřez utěrkou, říkali o tomto mozartovsky zázračném dítěti, že ve zralém věku měl tolik práce s řízením lipského orchestru a konzervatoře, že při pěti dětech mu skoro nezbyl čas na skládání a skládal již jen o letních prázdninách. Uvědomil jsem si, že větší část z kánonu mých děl:-) vznikla také v tomto pro učitele požehnaném období. Chtěl bych při svém pondělním autorském čtení v Lounech proložit text i muzikou, možná tedy zazní i Mendelssohn zvaný Bartholdy.

Dobře tedy...

„Celá moderní americká literatura pochází od jedné knihy Marka Twaina s názvem Huckleberry Finn… Je to nejlepší kniha, kterou jsme kdy měli. Všechno americké psaní z ní pochází. Nebylo nic před ní. Nebylo nic lepšího po ní.“

Ernest Hemingway, Zelené pahorky africké.

Dobrodružství Huckleberryho Finna byla vydána 18. února 1885. Na rozdíl od u nás všeobecně známých a filmem Páni kluci proslavených Dobrodružství Toma Sawyera, kde se Huck poprvé objevuje, jsou Huckovy příběhy z útěku po Mississippi mnohem drsnější a satiričtější. Dokonce byly pro užívání slangového jazyka hned po svém vydání nakrátko zakázány jako škodlivá četba a dodnes jsou na okraji zájmu dětských knihoven. Paradoxně i pro to, že se v této antirasistické knize hojně užívá slova „negr“ (Huck utíká s černošským otrokem Jimem). V nějakém průzkumu dokonce zjistili, že je to pátá nejzakazovanější kniha v Americe. Příběh je na rozdíl od svých předchůdců s Tomem vyprávěn v ich-formě (ukázka).

Jednu větu bych si dovolil ocitovat. Pomáhat při útěku černochům bylo v Huckově době (30.léta 19. století) nezákonné a protispolečenské. Huck věřil v Boha, i když se k němu přes veškerou snahu neuměl účelně modlit. Svědomí mu ale říkalo, že Jim má právo na svobodu. A tak v jednu chvíli prohlásil: „Dobře tedy, půjdu do pekla.“

Dnes jsou nezákonné svazky neheterosexuálů. Společnost je nechce posvěcovat (a moje církev už vůbec ne). Věřím v Boha, ale přes veškerou snahu se k němu neumím účelně modlit. Svědomí mi nicméně říká, že i oni mají právo na posvěcení své lásky, ať už se mu říká jakkoli. Dobře tedy, stejně tam půjdu i tak.

Čtu si teď před spaním Danteho Peklo v překladu Jaroslava Vrchlického z roku 1890 a tam říká při návštěvě pekla Beatrice jednu věc, kterou bych si nechal vytetovat na biceps, kdyby se tam vešla:

„Neb třeba jest jen věcí těch se báti,
jež škodit jiným tají v sobě vlohu,
však u jiných lze bázně vší se vzdáti.
Tak stvořena jsem, věčný dík buď Bohu,
že vaše bědy se mne netýkají,
že bez úhony ohněm jíti mohu.“

Starý Tell

Až dnes mi pošta vydala vydraženého Viléma Tella od Friedricha Schillera z roku 1835. Schiller hru napsal v roce 1804 a svými liberálními myšlenkami si získala německé obyvatelstvo. A protože vzbuzovala protifrancouzské nálady, byla v roce 1807 Napoleonem zakázána. Nicméně nebyla zapomenuta a když generál Gneisenau shromažďoval pruskou armádu proti Napoleonovi, vojsko cvičil nejen ve zbrani, ale i v hraní divadla: vojáci se měli rozpumpovat sehráním Viléma Tella. Před bitvou národů u Lipska (1813) skládali pruští vojáci přísahu z textu této hry. A přesně rok po bitvě byl Vilém Tell sehrán přímo na bitevním poli. Hrál se tam pak ještě při dalších kulatých výročích, takže v roce 2013 se jistě zajedu na Viléma Tella podívat a vezmu si s sebou tento text, abych byl v obraze. Moje vydání je jen o šest let mladší než Rossiniho opera inspirovaná tím samým textem.

V sobotu do lesa

Zítra dávají ve 14hod. na Vltavě Ostrovského Les, příběh zchudlého herce hledajícího spásu pod falešnou maskou na venkovském statku své tetičky. Ostrovskij bývá označován za otce ruského dramatu, který své postavy znal z terénu a nijak si je neidealizoval. Jeho Bouře byla inspirací k Janáčkově Kátě Kabanové.

Les je o vztazích mezi lidmi, donedávna ovládanými feudálními vztahy pán-poddaný, dnes v plné moci peněz. Je ale také o hercích! Kurz na to, že mě přemůže spánek spravedlivých, je však 3:1. Dodávám, že rozhlasové zpracování je z roku 1976 a Gennadije Nešťastlivce hraje Luděk Munzar (Terezko, v tom samém roce hrál i v Jiříkově oblíbeném filmu Terezu bych kvůli žádné holce neopustil:-).

Perličky z dějezpytných škamen

Z referátu na téma Trojská válka:
„Hektor utekl, a tak jej Achilles musel honit. Musel třikrát oběhnout město, než se mu postavil.“

Svatá Trojice:
„Konstantin, Cyril a Metoděj.“

Kdo zabil Caesara?
„Itybrutus!“

Dnes jsem ve 2.B vykládal o sedmi anglosaských královstvích a došel k saskému Essexu, Sussexu a Wessexu. „Co znamenají ty předpony?“ ptám se. „Světové strany,“ zazní v odpověď. „A která chybí a proč?“
Odpověď:
„Sever, protože na severu je na sex zima!“

English lesson dialogue

Me: "What TV bedtime story do you like?"

N.: "The Shit and the Little Shit"

Me: "Ha?? What do you mean?"

N.: "Přece Boba a bobka!"

M42 od HST

Druhdy jsem měl v kostelíku Stětí sv. Jana přednášku o různých objektech na noční obloze. Pojal jsem to jako setkání papá Messiera, jenž napozoroval přes sto viditelných objektů dalekohledem 18. století, a Edwina Hubbla, po němž se jmenuje známý teleskop přelomu našeho století (HST). V lednu 2006 byla pořízena zatím nejostřejší fotografie mlhoviny mého dětství (taky při tom fotografování HST stopětkrát oběhl matičku). Když nám se sestrami totiž děda Mráz z Kyjeva nadělil k Vánocům někdy v polovině 80. let hvězdářský dalekohled, byla zrovna zimní obloha a z našeho balkónu byl nejlepší výhled na Orion a na jeho Velkou mlhovinu. Tehdy jsem ještě nevěděl, že jde o líheň a hřbitov hvězd zároveň, kde se setkávají zhroucení hnědí trpaslíci se zárodky budoucích slunečních soustav.. Pro astronomy je to tím pádem nejlepší astronomická laboratoř, vzdálená pouhých 1500 světelných let. A vy se nyní můžete na tu laboratoř podívat v překrásném rozlišení. Když se na ni dívám, je to, jako když mi dětství dýchne na zadní sklo v autě, aby tam prstem načmáralo Nekonečno.

O stavu zubařském

Tak takhle jsem se zubil, když jsem dnes opouštěl ordinaci mojí paní zubařky. Když jsem přišel domů přečetl jsem si tradičně fejeton O stavu zubních lékařů od Karla Poláčka. Rád se s vámi podělím aspoň o výňatek:

„Lidé v čekárně, kteří setrvávají v nehybném klidu jako škeble na skále a také si nevšímají humoristických časopisů, pohnou sebou, když se otevřou dveře ordinační síně a růměná, svěží dívka vyvolá jméno jednoho z ponurých…
Ordinační síň zubařova nemůže u trpícího lidstva vzbuditi sympatie. Je tam příliš mnoho záhadných nástrojů, které budí nejasné vzpomínky na tereziánské útrpné právo. Tento dojem nedovede zahladiti ani lékař, který bývá veselý, světský a rozšafný člověk, jenž prozpěvuje si při své ukrutné činnosti nevinně „tramtrára-tramtrára – maličký moment – už to bude – nic si z toho nedělejte – já si z toho taky nic nedělám“…
Když však si pacient odbude odbude svoje povinná muka, když zubař spravil chrup a ústa vyzdobil skvělými zuby, vykládanými zlatem, tu pocítí k sobě velikou úctu pro chrabrost a odvahu, kterou manifestoval světu tím, že se nebál zubaře. Lidé, kteří si nedávno dali spraviti chrup, jsou nesnesitelní pro svoji pýchu a sebevědomí a také proto, že svoje trpící spoluobčany, kteří se jich nesměle táží, co je proti bolení zubů, odkazují je samozřejmou tváří k zubnímu lékaři…“

Musím přiznat, že já moc odvahy nepotřebuji, neboť péče o můj chrup je od přihlášení se k mé stávající ošetřující zubařce naprosto bezbolestná, ťuk ťuk ťuk. A ještě jsem se naučil používat mezizubní kartáček. Paní doktorka mě přesvědčovala, že si mezizubními kartáčky čistí zuby spousta lidí. Já si myslím opak. Co vy? Přiznáte se? Já se přiznávám, že jsem před pár měsíci ani nevěděl, že něco takového existuje.

Snímky jsem pořídil přímo v ordinaci s milým svolením paní doktorky.

Zase ty labutě

Před 111 lety byla v Petrohradě uvedena revidovaná verze baletu Labutí jezero s hudbou Petra Iljiče Čajkovského (upraveného jeho bratrem Modestem). Premiéra původní verze v Moskvě v roce 1877 byla přijata chladně. Obnovená premiéra však uznala génia tohoto baletu, jenž je zřejmě nejznámějším kusem z tohoto žánru. Zaujalo mě, že se uvádí s různými konci. Zakletá Odetta se musí vždy nad ránem změnit v labuť. Její rodiče si oči vyplakali a z jejich slz vzniklo jezero, kde Odetta v noci tančila a ráno vplula na jeho hladinu v labutí podobě. Když ji spatřil kníže Siegfried, zamiloval se, ale čaroděj, který Odettu zaklel, si to nedal líbit. Na ples mu dotáhl svou dceru v Odettině podobě a Siegfried ji požádal o ruku. A tady se začínají různá provedení lišit. Jednou láska Siegfrieda a Odetty zvítězí, jednou Odetta umře Siegfriedovi v náručí, jednou se Odetta navždy promění v labuť a princ zůstane na ocet a jednou se oba milenci vrhnou do jezera a utopí se, čímž zničí i moc čaroděje. Ještěže se do toho nevložili Monty Pythoni. To by jistě skončilo ptačí chřipkou:-) Každopádně je balet jedním z nejnáročnějších - herecky pro složitou dvojroli a tanečně pro četnost složitých figur, proslavené je především dvaatřicet otoček zvaných fouettés en tournant. Vypadá to asi takto.

Dokument z Údolí králů

Hledal jsem, jestli už jsou nějaké obrázky nově objevené hrobky v Údolí králů, a našel jsem velice hezké video BBC.
Překrásná je dikce Zahi Hawasse. Jsou tam i záběry vnitřku hrobky. Mimochodem, dnes v roce 1923 odpečetil Howard Carter KV-62.

My ze 4.B dvacet sedm počtvrté

Fotoduet na téma: "co dokáže chlast":

Balada dentistická

Zítra jdu k zubaři, vlastně k mé milé paní zubařce, a tak se s Vámi podělím o jednu svou veršovánku:

V čekárně u zubaře je to,
jako když metaři ti smetou
tvůj vlastní popel na hromádku
a zavolají tvoji matku
k identifikaci pozůstatků.

Všichni si teskně tisknou tváře,
když odcházejí od zubaře
přes čekárnu až někam tam,
kam dorazí i zubař sám,
až sbohem dá svým vrtačkám.

V čekárně všichni bolest větří,
tak počkejte mi ještě, sestři,
než nasaju tu náladu
a načerpám pár nápadů
pro tuhle svoji baladu.

Sestřičko, počkejte mi chvilku,
přeříkám si jen násobilku
svých zubů zprava doleva
a shora dolů. Tahle prodleva
Vás přece sotva rozhněvá.

Slibuju dnes touto básní,
že pro radost a zdraví dásní
mi od nynejška stačí
k večeři mléko s kaší –
tak nevolejte: „Další!“

…

Ještě před chvilkou se nesla
píseň vrtačky z křesla
a už opouštím ordinaci
a do života se zas vracím,
kde slyšet jsou jen zpěvní ptáci.

Pozdrav Pánbůh

„Jakž kdo kejchl, hned náhle umříti musil,“ píše se v jedné české kronice. Tehdy se na kýchnutí říkalo „Pozdrav tě Pán Bůh“. Moje babička říká prostě „pámbíček“ a jinak je všude slyšet „zdravíčko“. V jižních Čechách se říkává „pravdu díš, osle ušatý“, u nás na severu suše „je to pravda“. Papež Řehoř Veliký, služebník služebníků Páně, podle nějž se jmenuje gregoriánský chorál, prý zavedl na kýchnutí odpověď „Deus te salvet“, když v Římě v roce 590 vypukl plicní mor. Dekret o tom se prý datuje 16. únorem léta Páně 600. A ve středověku se říkalo, že kdo v neděli kýchne třikrát rychle za sebou, bude celý rok zdravý. Zítra si jdu koupit šňupací tabáček.

Hepčík!!! (Vaše originální pozdravy očekávám v komentářích)

Den D

Před pětatřiceti lety proběhla v Británii přeměna starého měnového systému na nový decimální (odtud D-Day). Předtím byla libra rovna 240 pencím anebo 20 šilinkům. Přepočty vypadají složitě, ale to je jen zdání nás na desítkové soustavě odkojených Středoevropanů. Britové si ještě dlouho nemohli zvyknout a otázka „Kolik to dělá ve starejch?“ byla nejčastější frází v obchodech. Jestli chcete důkaz, už před drahným časem mě napadl podnikatelský záměr (mimochodem mám jich spoustu v zásobě a třeba se přes blog najde nějaký investor, kterému se mé plány zalíbí a pak vstoupí na trh marketingová trhavina, poslední můj nápad byl hřbitov ze stavebnice Lego, děti by si v pokojíčku stavěly hrobky, mohylky, náhrobní kameny a nezlobily by). Nicméně zpět k desítkové soustavě. Můj podnikatelský záměr je vyrábět hodinky, které by ukazovaly čas v jenotkách SI. Ručičky by přeskakovaly z hektosekundy na hektosekundu a teď zrovna by bylo něco okolo padesáti sedmi kilosekund šesti hektosekund, ovšem podle zimního času. Jen nevím, jestli by to lidi nadšeně kupovali. Asi tak nadšeně, jako Britové přecházeli na decimální soustavu.

Sokrates z edice "Zpětná zrcátka"

Protože zítra je to 2405 let, co odsoudili Sokrata k smrti, usmyslel jsem si něco si o tom přečíst. A jelikož si vzpomínám na jednoho mého středoškolského učitele, který opěvoval Sokrata jako velkého demokrata, jenž vhodně zvolenými otázkami dostal kohokoli tam, kam chtěl, odrazil jsem se od tohoto schodu. Už tenkrát mě totiž napadlo, že Sokrates vůbec nemusel být demokratem, ale spíše demagogem. Vhodně zvolené otázky! Nejlépe ty, co si umím zodpovědět jen já sám. Platon psal dialogy. A já jsem našel jeden dialog psaný jedním člověkem, který se snažil přijít Sokratovu mýtu na kloub. Jakto, že Sokrates přežil období třiceti tyranů, kdy bylo na 1500 lidí zavražděno a na 5000 vyhnáno (celá desetina obyvatel)? Jakto, že jeho žák Kritias byl jedním z těchto tyranů? Jakto, že byl Sokrates naopak jediným, kdo byl odsouzen v době obnovené demokracie? Ten, který je v Platonovi nazýván „obtížným hmyzem“ nebo „ovádem“ tyranům očividně na obtíž nebyl! Demokratická vláda, která svrhla tyrany, vyhlásila generální pardon pro všechny kromě těch třiceti. A přesto byl Sokrates pět let poté odsouzen. I.F. Stone dokazuje, že to mohlo být pro jeho nedemokratické myšlení (krásně odhalené z citátů z Homéra, které Sokrates využíval pro svou politickou nauku). Autodialog tohoto amerického novináře z roku 1979 je zářným příkladem, jak můžete vhodně volenými dotazy dosáhnout kýženého efektu. Kdyby nic jiného, alespoň to odkrývá faleš, která může být stejně tak obsažena v autodialozích Platonových.

4.B - Absolut Originals

Dnes se cvičil nástup na maturitní bál a musím říct, že kdo se zúčastní, něco uvidí! Lístky ubývají kruhovou až únikovou rychlostí. Tedy neváhejte!

Nástěnka v kmenové třídě 4.B

Do Mostu na zatmění

29. března bude zase zatmění Slunce. Pokud se nechystáte do Turecka, můžete vyrazit do Mostu na hvězdárnu Dr. A. Bečváře na Hněvíně. Já jsem tam třeba ještě nikdy nebyl, tak když se najde někdo, kdo by jel vozem, rád se podívám jak na zatmění tak na samotnej Hněvín, který už asi nevypadá jak za Václava I., ale genia loci si jistě zachoval.

Angličtina na blogu

Další jednoduché cvičení pro mé studenty. Teď se ukaž, Jiříku! Tohle je nejmíň za čokotatranku.

1.) She was born in Edinburgh in 1996.
2.) She lived in a farm in Scotland.
I.) How many children did she have? (6)
II.) When did she die? (14th February 2003)

Jak je důležité míti Filipa

Na sv. Valentina před 111 lety měla v divadle u sv. Jakuba v Londýně premiéru komedie Jak je důležité míti Filipa Oscara Wilda. Název originálu je téměř nepřeložitelný do ostatních jazyků: The Importance to be Earnest, kde slovo Earnest je zároveň jméno a slovíčko „vážný“. Tak, aby vyzněla slovní hříčka, to mohou přeložit jen Němci (Ernst sein ist alles) a Norové (Het belang van Ernst), protože mají s angličtinou stejné kořeny. Ostatní národy hru většinou uvádějí pod názvem Bunbury, což je jedna z vymyšlených postav hry (druhou je právě Earnest). Smekám před prvním překladatelem do češtiny! Myslím totiž, že český název je možná ještě důvtipnější než originál. Kdyby Wikipedie nebyla dočasně uzavřena vůči editacím, už by to tam bylo. Na závěr jeden krásný valentinský pozdrav od Algernona:

„Jediný způsob chování vůči ženě je milovat se s ní, pokud je hezká, anebo s jinou, pokud je ošklivá.“

Kráska a zvíře v Mostě

V sobotu 18. 3. 2006 v 17.00 dávají v mosteckém Divadle rozmanitostí Krásku a Zvíře od Františka Hrubína, pohádku, kterou Divadlo Navenek začalo svou pouť tímto vesmírem. Určitě se pojedeme podívat, jak se to povedlo v Mostě profesionálům, a když se přihlásí někdo navíc, do nějakého toho kočovného vozu se jistě vejde.

O týden později je pak divadelní festival v Děčíně, ale já bohužel nemohu, protože hraju s volejbalovým týmem o vítězství v první skupině jedné mezinárodní ligy (sic!:-).

Panta rhei

Myšlenka z Dykova románu Konec Hackenschmidův, Helenina slova po noci s hlavním hrdinou:

„Umříti, když jsme dosáhli toho nejkrásnějšího na světě – není to rozkošné a okouzlující? Všechno se opakuje, a to je právě smutné, že se to opakuje. A každým opakováním setře se něco z prvotního kouzla. Mince se otře. Nač to opakování? Jak může láska klesnouti ve Familienleben? Není to strašné?“

O krásnu antickém a moderním

Jde o název knihy od Stendhala, kterou jsem před nějakým časem zakoupil v salátovém vydání z roku 1907 a včera po ní sáhl. Určitě by se líbila jedné mé kamarádce, co nedávno psala stať o krásnu, schválně jestli se ozve:-) Zkusím šetřit slovy a přejít k tomu, o co jsem se chtěl podělit. V první části v bodě IX. píše Stendhal o pravidlu poměrné míry pozornosti. Je o divošském sochaři, který se trápí nad svým dílem a „zpozoruje náhle postavu Rozumu, jež ukazujíc prstem na sochu zhruba navrženou, k němu dí: "Divák může obrátiti na dílo tvé pouze určitou míru pozornosti. Uč se šetřiti."“
Pokud jste obrátili kousíček své pozornosti k tomuto článku, končím, šetřím, nashledanou v jiném článku. Odcházím do zaměstnání.

Praha neznámá

Odpověď na otázku z minulého týdne:
Slávka jela tramvají číslo 17 na Vyšehrad. Po cestě viděla pomníky: J.V.Stalina, Josefa Mánesa, Karla IV., Aloise Jiráska a Františka Palackého. Otec ji upozornil na pomník Boženy Němcové na Slovanském ostrově. Pomník jde vidět z tramvaje pouze v zimě, když jsou holé stromy.

Nový rok stromů

Nejsem ortodoxní žid, ale mám rád židovské zvyky a tradice. Včera jsem byl upozorněn, že nejím ovoce a přitom je ho v lednici, že bychom mohli dělat v únoru ovocné hody. Dnes je Tu bišvat, a tak jsem se rozhodl pár druhů ovoce ochutnat. Asi ne patnáct a zřejmě mezi nimi budou chybět datle a fíky, avšak nějaké to kiwi a pomeranč mi jistě přeladí zimní přijímač na jarní kanál. Dobrou chuť.

Vzpomíny Charlotte Martinů

Trochu se v tom nevyznám. Když jsem minulý rok v létě koupil Mikovi Můj život s Bohuslavem Martinů od jeho manželky Charlotty vydaný v Supraphonu někdy v sedmdesátých letech, řekl mi, že čeká, až vyjdou necenzurované. To se psal rok 2005. V posledním ĎaSu jsem si přečetl, že konečně vyšly v nakladatelství Editio Bärenreiter. Když jsem to chvilku hledal na internetu, našel jsem několik recenzí na necenzurovaný urtext z roku 2003. Ovšem na Kosmasu jasně píší, že jde o 1. vydání z roku 2005. Tak opravdu nevím. Může mi někdo poradit? Chtěl bych Mikovi udělat v létě radost.

English Test

Jelikož předpokládám, že většina mých čtenářů umí či se učí anglicky, budu zde občas publikovat takové procvičovací testíky na minulý čas. Princip je velice jednoduchý. Dvě věty označené arabskými číslicemi převeďte do otázek tak, aby tučná část byla odpovědí na vytvořenou otázku, a naopak dvě otázky za římskými číslicemi naopak zodpovězte celou větou s použitím informace v závorce. To vše si samozřejmě přeříkejte v duchu. Do komentářů mi pak napište jen jméno osobnosti, o které ty čtyři fakta jsou. Ta dnešní zemřela přesně před 123 lety v Benátkách.

1.) His Latin teacher at Dresden Kreuzschule taught him to play the piano.
2.) He built an opera house in Bayreuth.
I.) Who did he marry? (Minna, an actress)
II.) How many operas did he compose? (13)

Kdo první správně odpoví, vyhrává tatranku se svou oblíbenou příchutí (prosím o specifikaci).

Maturitní bál 4.B

Tak lístky na maturitní bál 4.B jsou již v prodeji. A nebyla by to moje třída, aby neměla originální lupeny. Když nezaváháte, koupíte 2 v 1. Lístek totiž poslouží i jako tácek pod půllitr. A ještě ho pak můžete výhodně střelit nějakému sběrateli, existuje totiž jen cca 460 exemplářů. Už 24. února!

Kadaňská jeskyně lourdská

Tak jsem se dnes odhodlal nejen k Panně Marii Lourdské "za roh" pomodlit, ale i za ten roh zajít a po svolení Otce Josefa ji pro Vás vyfotografovat. Dneska jsem slyšel o dvou dětech, co zahynuly pod koly lokomotivy v Jirkově. Sám jsem tam před třemi roky byl svědkem jedné smrtelné nehody. Pomodlil jsem se tedy za duše těch dvou dětí, které si na kolejišti jistě hrály stejně prostě jako sv. Bernardeta se svou sestrou a kamarády. Pax eis.

Učení Dona Juana

Včera jsem se uvelebil k poslechu Moliérova Dona Juana s odhodláním neusnout. A opravdu jsem celé ty dvě hodiny vydržel nespat, mám na to ověřenou metodu, kterou ale mohu použít jen někdy. Musím totiž vlastnit text hry, kterou dávají, pak poslouchám a čtu zároveň, někdy stíhám rychle přelouskat i škrty, které rozhlasový režisér provedl. Překlad je od Karla Krause z r. 1954 a rozhlasové ztvárnění z r. 1963. Don Juan (zde v podání Otomara Krejčy) je od začátku představen jako člověk faustovsky upsaný pozemské rozkoši. Ale zároveň mluví o lásce. "Cítím, že mohu svým srdcem milostně pojmout celičkou zem, a jen jak Alexandr bych si přál: ať existuje světů víc, ať mám kde šířit vítězné výboje své lásky." Těch lidí, kteří se vystřídají v jedné scéně, aby mu jeho neřesti připomněli (jeho sluha Sganarelle, dona Elvíra, její bratři, Juanův otec ad. ad.)! Když už si myslíte, že dál ve své prostopášnosti zajít nemůže, přijde závěrečný akt.

Když hra skončila a socha mrtvého komtura si Dona Juana odnesla do pekla, hlasatelka to zazdila tím, že bychom si měli ze hry odnést to, že zlo se nevyplácí a že kdo se nechová, jak má, skončí špatně. A tak, abych oprášil pravý význam hry, nezbývá mi, než ocitovat slova Dona Juana, která myslím sednou jako zadnice na hrnec pokrytectví. Nicméně upozorňuji na nebezpečí mravní újmy.

„Dneska už se za to nikdo nestydí: přetvářka je neřest podle módy, a jak se některá neřest stane módou, každý v ní hned vidí vlastnost ušlechtilou. Sehrát za našich dnů poctivce, to je nejvděčnější role, a takový řemeslný pokrytec má úžasně výhodné postavení. Podvod jako umění svého druhu, se vždycky těší vážnosti a úctě. Co na tom, když ho někdo prohlédne? Stejně se neodváží ani ceknout. Všechny ostatní lidské chyby jsou vydány na pospas mravokárcům a kdokoli má právo si na ně pěkně svrchu vyjet. Jen pokrytectví je neřest privilegovaná, která má tvrdou pěst, vždy pohotovou zacpat ústa - no jak by si pak nehověla v závětří, naprosto bez obav, že někdy bude potrestána? Vytrvalá přetvářka je pevným poutem všech příslušníků toho cechu. Stačí jen zavadit o některého z nich a sesypou se na tebe do jednoho. Já vím, že někteří to dělají z přesvědčení, o jejich upřímné zbožnosti taky nikdo nepochybuje, ale zrovna takoví nakonec vždycky naletí. Důvěřivě sedají těm šelmám zakukleným na vějičku a svým počínáním je ještě podporují. Nevěřil bys, co lidí znám, kteří touhle taktikou šikovně zastřeli kdejaký neřád svého mládí, kteří se schovali pod pláštík náboženství, mají v něm záštitu a mohou si dovolit, pod tím úctyhodným kabátem, být ze všech lidí na světě nejvíce zlí. Nakrásně můžeš znát jejich intriky, vědět, s kým máš tu čest, jejich vážností mezi lidmi to neotřese. Jim stačí tu a tam svěsit hlavu, zkroušeně povzdychnout, párkrát zakoulet očima - a reputace je zachráněna, i kdyby natropili bůhví co. Proto i já se chci uchýlit do tak příhodného útočiště a v bezpečí rozvíjet své záležitosti. Nikterak se nehodlám odříkat svých příjemných návyků, postarám se jen, abych zůstal v úkrytu a obveselovat se budu pěkně potichoučku. Kdyby se mi přesto dostali na kůži, nehnu ani brvou, svěřím svůj případ tomu vykutálenému tovaryšstvu a ti už mne obhájí přede všemi a proti všem. Tohle je zkrátka jediný správný způsob, jak si beztrestně dělat, co se mi zlíbí. Povýšeně budu dozírat na skutky svých bližních, nikdo přede mnou neobstojí a dobré mínění si zachovám jen o sobě. Běda, jestli se někdo na mne jen křivě podívá, jakživ mu to neodpustím a docela bez řečí zůstane ve mně nesmiřitelná nenávist. Stanu se mstitelem božích zájmů a pod touhle lacinou záminkou proženu své nepřátele, obviním je z bezbožnosti a poštvu proti nim zuřivé obránce víry, kteří sice nevědí, oč jde, ale zato do všeho strkají nos. Ti je pak budou veřejně ostouzet, zasypou je urážkami a svou mravní autoritou je řízně zatratí. Takhle se musí využívat lidských slabostí, jenom tak se moudrý duch může vyrovnat s neřestmi své doby.“

Stěhování

Včera nás čekalo velké stěhování. Přenesli jsme si kulisy, rekvizity a kostýmy z Augiášova chlívku do patra v Orfeu, kde nám byla přidělena komůrka. Při tom jsme udělali i malou evidenci, můj aparát sloužil u kulis a větších rekvizit, tak zde přináším malý fotoseriál:

Herkules a Erymantská bachyně

Dr. Prokop Matrace

Zjevení Panny Marie

Dneska bylo Panny Marie Lourdské. Vždycky se mi vybaví úplně jiné zjevení Panny Marie, to co popsal Jan Zahradníček v La Salettě, protože to byla (spolu se Znamením moci) asi první duchovní poezie, kterou jsem kdy četl. V kostele v Kadani je tuším také lourdská jeskyně. Vlastně jsem u ní asi nikdy nepostál, ale skrze pana W., který se k ní chodí vždycky po Eucharistii pomodlit, se mi na těch pár vteřin zjeví Panna Maria jako se zjevila sv. Bernardetě nebo jako se astronomům zjevuje hvězda za jádrem galaxie, kterou mohou vidět jen díky gravitaci černé díry. Zítra (nebo spíš už dneska) se k ní zase "za roh" pomodlím.