Flaubertova zácpa /2/

Kapitola první: Bordelář v archivu

Kapitola druhá: Velký idiot

„K čemu je kniha, jež není ani poučná ani zábavná, ani chemická ani filosofická, ani zemědělská ani elegická, kniha, jež nepodává návodu ani o ovcích ani o blechách, jež nemluví ani o železnicích ani o burse, ani o intimních záhybech lidského srdce, ani o středověkých rouších, ani o Bohu, ani o ďáblu, ale jež mluví o bláznu, to jest o světě, velikém idiotovi, jenž se otáčí po století v prostoru, nečině jediného kroku, a jenž řve a slintá a rozdrásává sám sebe?“

Le monde, ce grand idiot! Tak vidí svět mladičký Flaubert ve své knize Paměti blázna. Bláznem tu není (jen) autor, bláznem je tu svět sám. Je to krok od romantismu k realismu, od lyriky k románu. Stejný krok činí mnoho dalších romanopisců, stejně si občas poskočí literatura sama. Ovšem svět sám se točí sans faire un pas. Svět se točí, lidé kráčí.

Krok od lyriky k románu popisuje Kundera jako konverzi: „Šavel se stane Pavlem; romanopisec se rodí na ruinách svého lyrismu.“ Ještě předtím dochází k názoru, že lyrismus je typickým projevem mládí, kdy „člověk soustředěný výhradně na sebe sama je neschopen vidět, pochopit a pronikavě soudit okolní svět“. V případě romanopisecké konverze jde tedy krok z nedospělosti do dospělosti, jenž Kundera dokumentuje na Flaubertově přechodu z Pokušení sv. Antonína k Paní Bovaryové. James Joyce v úvahách mladého umělce vyjadřuje tento přechod následujícími slovy: „Umělcova osobnost, nejprve výkřik nebo kadence nebo nálada, potom plynulé a hravé vyprávění, se nakonec odhmotní, takřka odosobní.“

Jinak svůj přerod popisuje sám Flaubert v Pamětech blázna: „Znaven poesií, vrhl jsem se na role meditace. Byl jsem uchvácen nejprve vznešeným bádáním, jež si klade člověka za cíl a jež chce si jej vysvětliti, jež jde až po pitvu hypothesí a rozbor nejabstraktnějších předpokladův a geometrické vážení nejprázdnějších slov.“ Vývoj pokračuje dále k pochybnostem až končí v prázdnotě, v nudě, v „čase trávenému se zkříženýma rukama u krbu, na němž se šklebí žlutá bezzubá lebka“. Když sv. Antonína na konci Pokušení přesvědčuje stařena, aby spáchal sebevraždu, mladá žena proti ní vytahuje trumf v podobě rozkoše. Stařenina replika už naznačuje směr dalšího Flaubertova psaní: „Člověku netřeba radostí, aby cítil jejich hořkost! Stačí patřiti na ně zpozdálí a zmocňuje se vás hnus!“ Flaubert ve svých vyzrálých románech jako je Paní Bovaryová nebo Citová výchova popisuje svět s krajním odporem. Dva největší romány devatenáctého století Paní Bovaryová a Anna Kameninová končí sebevraždou, tedy podlehnutím pokušení, jemuž sv. Antonín v autorově lyrickém vytržení odolal. A přesto když Flaubert četl přátelům Pokušení, občas s Antonínem křičeli „Och, jaká muka, jaké utrpení! Umlkněte!“, kdežto když jim o pár let později přečetl Paní Bovaryovou, zařídili její urychlené vydání.

Flaubertův otec byl chirurg, dokonce primář nemocnice Hôtel-Dieu v Rouenu. Malý Flaubert byl tedy v raném věku vystaven pohledům, které mu daly na vědomí, že „nejkrásnější žena není krásná na pitevním stole se střevy na nose, s koží staženou na jedné noze a s oharkem doutníku ležícím na chodidle“. Člověk, který je vším zhnusen, který nevidí na životě nic hezkého, který se nudí, takový člověk většinou píše lyrické básně? Proč ale Flaubert píše romány, proč hledá le mot juste? V Pamětech blázna mu jde ještě čistě o kratochvíli. Nemá žádný plán a své myšlenky nesměřuje „alejemi taženými podle šňůry“. Román je onen oharek doutníku na chodidle krásné ženy - bláznivý nápad, bláznivý popis světa, toho velkého idiota.

Osmička na konci

V roce 2008 proběhne v refektáři Františkánského kláštera v Kadani série přednášek s názvem „Osmička na konci“ s pracovním podtitulem „méně známé okolnosti přelomových událostí z let s osmičkou na konci“ (a že jich je, třeba jen ve 20. století!). Napsal jsem při té příležitosti dopis (jak dlouho už jsem takový klasický dopis nepsal!) ing. Oskaru Pluskalovi na adresu jeho pražského bytu. Pan inženýr se dlouhá léta zabývá historií těžby uranu v jáchymovských dolech, a tak jsem ho pozval na konec února, aby připomněl tuto nechvalně proslulou okolnost převzetí moci komunistickou stranou u příležitosti již 60 let od této události. Telefonovala mi paní Pluskalová, že manžel je v zahraničí, ale že s nabídkou souhlasí a rád přijede. Ing. Pluskal spolupracuje na výzkumu moderních dějin se Zbyňkem Zemanem, dlouholetým profesorem na oxfordské univerzitě, takže v Kadani přivítáme kapacitu par excellence. Zkusím se ještě poohlédnout po nějakém pamětníkovi, nevíto o někom? Doufám, že šňůra přednášek si najde své obecenstvo a že napřesrok budeme moci přijít i s „Devítkou na konci“.

Emigrant od Rýna

Zpívá se na melodii této písně:

Emigrant od Rýna
koncert mu začíná,
v hospůdce s kytarou
bude nám kázat,
že píseň z Těšína
má slova zločinná
a jejich autor by
měl rychle mazat:

„Ke křivdě nemůže mlčet
má duše nevinná,
nekoušu, umím však vrčet…
Dnes zpívám já: HRDINA“

Vyznavač Balbína
svou kudlu zatíná
slezskému zrádcovi
do jeho týla…
S pocitem Piláta
vrhne ho do bláta
a pak mu s radostí
ještě zaspílá:

„Ke křivdě nemůže mlčet
můj národ, rodina,
nekoušu, umím však vrčet…
Dnes zpívám já: HRDINA“

Svobodná Evropa
má svého pochopa,
co všechno pochopil
úplně skvěle:
spílá a hudruje
svědomí lustruje
přítele rozezná
od nepřítele:

„Husák měl tisíce housat
a Jarka každej zná!
Tak tedy začnu i kousat...
vždyť jsem ten HRDINA!“

Flaubertova zácpa /1/

O Flauberta se otřeli snad všichni, kdo někdy namočili pero do inkoustu. Je častým objektem esejů, neboť jeho knihy často takové eseje připomínají. Z jeho korespondence jsou u vytržení mnozí filosofové až do současnosti (i já). Milan Kundera ve svém eseji Kdo je to romanopisec využívá přerodu lyrického autora Pokušení sv. Antonína v autora románu každým coulem, jakým je Paní Bovaryová. Inspirovalo mě to k následujícímu pokusu o esej na pokračování.

Kapitola první: Bordelář v archivu

První kniha od Milana Kundery, která se mi dostala do rukou, bylo Umění románu. Když jsem se v roce 1989 o existenci tohoto autora dověděl, šel jsem do okresní knihovny a tam neměli ani jeden sešit směšných lásek, pouze tento esej s podtitulem Cesta Vladislava Vančury za velkou epikou. Pamatuji se, že kniha byla postavena na přerodu Vančury ve velkého romanopisce (snad nejvíc mi utkvěl rozbor Pekaře Jana Marhoula a Útěku do Budína, ale nevím, jestli jsem knihu dočetl, bylo mi patnáct let). Po pár letech jsem se dověděl, že autor se ke knize psané pod vlivem marxistické ideologie, nehlásí a neřadí ji do svého díla.

Milan Kundera hlásá v literatuře morálku podstatného proti vládnoucí morálce archivu. Jde o to, že když si chceme přečíst nějakého autora, měli bychom si přečíst jeho podstatné dílo a ne se zaobírat margináliemi, které ani sám vyzrálý autor do svého díla neřadí. Například Flaubertova korespondence nebyla určena čtenáři, a tak by se neměla stát součástí autorova díla (a už vůbec ne vyzdvihovanou) a jako taková být vydávána. Někteří autoři nám nepomáhají, protože považují každý výtrus své fantazie za stejně podstatný a vydávání hodný.

Nutno říct, že ona morálka by podle Kundery měla platit pro autory i pro čtenáře. V kapitole o krátkém životě a dlouhém čtení se zmiňuje o starším příteli, který na jeho doporučení sáhl po knize Witolda Gombrowicze, ovšem, neznaje ho, přečte si jednu z jeho juvenilií, kterou autor sebekriticky nepojal do svého díla. Samozřejmě nechápal, co se Kunderovi na Gombrowiczovi líbí, a když mu Kundera doporučil konkrétní román, dostalo se mu odpovědi: „Čas, který jsem si vyšetřil pro vašeho autora, je vyčerpán.“

Naštěstí přišla revoluce v době, kdy mi bylo patnáct let, a tak jsem mohl po Umění románu ještě věnovat Kunderovi něco málo času, a po Žertu a Valčíku na rozloučenou v češtině (1997) jsem v angličtině zhltl všechny jeho ostatní romány (do nedávna jsem si tak v leckteré lepší společnosti mohl připadat výjimečně, i když ve zpětném zrcátku mi přijde komické, že jsem četl českého autora žijícího ve Francii v angličtině). Poslední dobou se soustřeďuji na jeho eseje. Mám doma i Kunderovy budovatelské básně, nejsou špatné. Asi jsem vyznavačem morálky archivu, ale v něm zase morálky bordeláře. Zdá se mi, že tak můžu najít víc než v pečlivě seřazených podstatných svazcích podstatných autorů.

Lebjadkinův monolog

z Wajdova filmu Běsi:

Proč? Ptáte se proč? Celá příroda se stále ptá Stvořitele: Proč? A teď by na to měl odpovědět chudák poručík Lebjadkin? Chtěl bych se jmenovat Ernest, a jsem trapný Ignát. Proč? Mám duši básníka a musím žít v chlívku. Proč? Protože podle mě, pane, je Rusko jen hříčkou přírody a ne rozumu. Tak je to.

Magie sexuelní

Vězte, že jste dítkami Bohyně lásky – Přírody – která snad činí jedinou chybu, že dává život theoretickým mravokárcům.

Tuhle knížku jsem si koupil jen kvůli autorovu jménu. Beru zpět: Petr Kohout zrovna nezní libozvučně, a protože pro hermetika je takové jméno přímo vražda, dal si čarodějný pseudonym: Pierre de Lasenic. A právě kvůli tomu, že mi občas chodí zásilky na jméno Lásenický a Word dokonce mé příjmení automaticky změní v tento láskyplný tvar, říkal jsem si, že moje podlaha v ložnici, která mi nyní slouží jako knihovna, ještě tento útlý svazek unese. Přečetl jsem jej u večeře a krom úvodu a závěrečných aforismů, které ovšem nejsou z dílny autora a ten je považuje za profánní, mě zaujal už jen příběh fryžské dvojice Attis a Kybelé, na níž se dá postavit celá filosofie viny a odpuštění.

Z profánních aforismů vybírám:

Nevysvětlitelným omylem „miluji vás“ značí dnes „chci vás bezpodmínečně jen pro sebe“; a to jest kořen veškeré žárlivosti, která stála již tolik životů, ideálů a štěstí.

Muž, který omezuje volnost své milenky nebo ženy jakýmkoli zákazem, zvoní předem umíráčkem své „věčné lásce“, která nebyla ani tak silnou, aby se dovedla přenést přes hranice osobního egoismu.

Doktor Stekel píše ve svém článku o pomyslném světě: „Kniha, již čte muž sám, které jenom sám rozumí a již sám zažívá, může se státi ženě nebezpečnější než svody milenky“; znal jsem kdysi manžele, kteří zarputile věřili, že jsou znovuvtěleným faraonským párem ze Starého Egypta. A ještě po dvacetiletém manželství, když „královna“ přinášela svému choti ranní kávu do jeho enigmatickými hieroglyfy popsané postele, zdvihnuvši obřadně svoji volnou ruku, neopomenula nikdy provolati pathetickým tónem staroegyptský ceremoniální obřad králů: „Krev, síla, ó, Farao!“ A „farao“ měl krve a síly vskutku nadbytek, což se svolením své choti mnohdy dovedl úspěšně dokázati i mimo své hmotné restringované království. Neboť abyste věděli, v Egyptě bylo toto docela morální, a král míval i manželky tak zvané „vedlejší“. – Kde kdo pokrčoval s úsměškem rameny nad tímto bláznivým párkem; ale já jsem se nesmál, neboť bylo mnoho zdravé filosofie v jejich spojení, - byli opravdovými manžely nejen zde na zemi, ale i v říši svých ilusí, a často kladl jsem si otázku, není-li lepší býti zde šťastným bláznem, než rezignovaným filosofem, těžce dýchajícím v úzkém, zlaceném rámu organisovaného sobectví, které se nazývá civilisací dvacátého věku…

Taneční hodiny

Na druhé prodloužené jsme si s Terezkou do jivu přidali otočku, a takhle to dopadlo.