Řev turbíny

Co je to stig, netuším, ale ze zkratek ve slovníku by tomu nejlépe odpovídala ta parní turbína. Budu se muset kluků ze Stig Noise Sound Systému, o němž jsem tu nedávno psal, zeptat. Občas jim napíšu, jak je na turné, a z odpovědí se pak raduju. Dneska opouštějí Pobaltí a jedou zpátky do Evropy, zítra už budou v Berlíně. A abyste věděli, o co jste přišli, pusťte si tenhle klip natečenej v klubu na Střeláku. Je sice trochu ve tmě, ale ta energie z něj snad poznat jde, zvlášť od prostředka. A pokud to chcete mít tak hlasitě, jak jsme to slyšeli my, dejte si bedničky naplno a natiskněte si je na uši.

Tak už mi psali, že Pobaltí je "incredibly great" a že stig znamená "dirty, simple, noisy". Myslím, že by ještě někdy rádi přijeli. Uvidíme.

Cecilka urbi et orbi

Naše klášterní svině je ze zvláštního sádelnatého druhu prasat – Mangalica. Pocházejí z Balkánu a vyšlechtěna byla (ta prasata) v Maďarsku v roce 1833. Ale jen naše Cecilka je nyní světoznámá díky wikipedii. K básni Roberta Burnse jsem jí totiž ještě vytvořil wikipedický občanský průkaz. Ve velké konkurenci se bude snažit probojovat i na titulní stránku. Bylo by to poprvé, co by se mi tam podařilo protlačit něco z Kadaně. Byla by to klika jako prase.

Víškovy vyhlídky

Včera jsem byl s muzejníky u jedné paní pár kilometrů za Kadaní, abychom si tam prohlédli jeden obraz od Jana Víška. Chce ho dát do muzea (dát jako mezi prodat a darovat). A tak abych se o malíři, jehož jeden obraz snad znám ze zasedací síně na radnici, něco dozvěděl, dnes jsem si od paní Dvořákový půjčil knížku Kadaňsko výtvarné 1900 – 2000 od nebožka Vladimíra Valeše.

Jaké překvapení jsem zažil, když se hned na 17. stránce píše o Richardu Müllerovi, i když panu Valešovi mnoho z toho, co jsem se dočetl já, uniklo a na konci je krásný matematicko-kunsthistorický paradox: Datum úmrtí není zcela jasné: podle Tomanova Slovníku měl zemřít v Drážďanech 18. 11. 1930, podle časopisu Kaadner Heimatbrief o téměř 14 let později, 7. 5. 1954. Je to tak, že těch Richardů Müllerů je přece jen o něco víc, a tak ten zemřevší v listopadu 1930 byl rovněž rektor v Drážďanech, ovšem na technice (jako architekt) ne na výtvarné akademii.

Jan Víšek: Kadaňská radnice, kvaš, 1956

O Janu Víškovi jsem se dozvěděl věci, kvůli kterým mi je lidsky nesympatický. Vstoupil do KSČ v roce, kdy slušní komunisté vystupovali, protože se kormidla chytil Gottwald; pak válčil jako partyzán, buď mu čest, ovšem po válce byl typickým supím dobrodruhem, který po mnoha zastávkách zakotvil v Kadani. „Chci tady zůstat, řekl jsem. – Co bys dělal? – Třeba osvětového referenta,“ stojí v jeho vzpomínkách. Kariéra politruka ho vynesla hodně vysoko i v uměleckých kruzích, v roce 1949 se té kariéry vzdal a pak už jen maloval a cestoval a zase maloval. Chtělo by se mi věřit, že byl v tom poúnorovém roce znechucen komoušskými praktikami, ale se svou válečně-údernickou minulostí pak v klidu proplul režimem až k Sametové revoluci, z níž zřejmě moc radosti neměl. Budiž mu trestem, že se jí dožil. Ne, nechci soudit lidi, chraň Bůh. Ale bez názoru být taky nechci (budu rád, jestli někdo bude mít jinej či nějakou svou vzpomínku na tohoto malíře, když nechá vzkaz třeba v komentářích).

Rok před revolucí byla za klášterem zbudována Víškova vyhlídka – v tom roce jsem na ní určitě někdy stál. Pak jsem se odstěhoval, pan Víšek v klidu dožil ve své vile, vyhlídka zarostla a dnes je tam pro ostudu. Zajímavá symbolika. Ten obraz do muzea nicméně koupíme, jako malíř měl své kvality a rukopis a bude dobré jej mít v depozitu (obrázek nahoře je ovšem jen ilustrační). A co Richard Müller? Přemýšlím, že bych koupil alespoň nějakou heliogravuru.

Den beze slov

Meher Baba, jeden z těch indických bláznů, co inspirují celý svět, od roku 1925 do roku 1969 nemluvil. Tedy až na pár výjimek, kdy chtěl něco říct rychelji než to stačil napsat křídou nebo vyťukat na své speciální destičce s písmenky. 10. července, tedy dnes, jeho žáci drží den mlčení, 24 hodin bez artikulovaných slov. Musí to být bezva zábava, nejen jako táborová hra, a hned mě to při mé střelenosti (asi proto mám kancelář na Střelnici) inspirovalo, abych si to střihnul aspoň od téhle chvíle, kdy jsem se to dozvěděl.

Začal jsem si psát na lísteček, že se omlouvám, že jsem nepozdravil a nebudu mluvit, ale ať mě pochopí, že dnes je den a bla bla bla... jenže hned první telefon to zhatil. Sice jsou stojany do Orfea hotový a pan Skotek bude mít radost, ale zkazil jste mi slibně se vyvíjející mlčení, pane Hönig. Napsal jsem si to tedy jako připomínku na příští rok a zatáhnu do toho víc lidí z okolí (minimálně svoje zaměstnance; když už nejsem ten správnej buzerující šéf, tak ať se aspoň jeden den v roce zapotěj). Ale kdyby do toho někdo šel i mimo dnešní den, jsem pro vyhlášení bobříka mlčení i kdykoli jindy třeba formou sázky, nejsem přece baba a Meher Baba by nás určitě pochválil.

Kam čert nemůže

Věruška má někdy pocit, že o ní jeví zájem vyšší síly. Co bych to zastíral, o mě se zajímají taky, ale já všechno převrátím na freudovské id, a tak se duchů nebojím. Lepší film než Kam čert nemůže s Miroslavem Horníčkem a Janou Hlaváčovou v hlavních rolích a celým hvězdným nebem našeho herectva jsem tedy těžko mohl vybrat. Doplnil jsem si tak vzdělání. Jednak tím filmem, kde exceluje hlavní herecká dvojice a Sovák s Bróďou se častují nadávkami typu „buržoazní idealista“ a „vulgární materialista“ (1959), a druhak místem natáčení, kterým je z velké části hrad Pernštejn. Na Pernštejně jsem ještě nikdy nebyl, a tak mám jasný cíl letošních „prázdnin“ a to hlavně proto, že mi ve filmu ukázali mimo jiné i tenhle skvost.

Luky má knížku o sklípkové klenbě od Milady Radové, která zmapovala veškerý výskyt tohoto pozdně gotického fenoménu. A tak bych rád postupně většinu těch míst navštívil, abych jako správný Kadaňák mohl posoudit, jestli je ta naše nejkrásnější, což už ale samozřejmě vím dopředu, takže se nebojím, že bych byl nějak neobjektivní.

Aničce k narozeninám II

Aničce Peti už bude pomalu měsíc a já budu v ten slavný den s Věruškou na Točníku, tak už nesu dárek dopředu, inspirován dnešním setkáním, i když fotečka je o pár dní starší (víc jich najdete na Markétčiných stránkách).

Lebedí si na peřince
na dně svého kočáru.
Očička má po mamince,
veliké jak římské mince,
jdou jí pěkně do páru.

Ouška má zas po tátovi,
po babičce knoflík nos,
pusinku snad po dědovi;
a po kom je krásná? Kdo ví?!
O tom ať rozhodne los.

Jak dostal Macháček do dršky

To, že Jiří Sovák hrál v Koljovi truhláře Růžičku, kterej měl snovou předtuchu Sametový revoluce („zdravotní sestry zvonily klíčema“), vám asi připomínat nemusím, ale kupodivu jsem měl s tímhle háčkem, jak tomu říkají wikipediáni, zatím nejvíc starostí. Vše jsem ale zdárně opravil a včera mi Jiří Sovák vyšel, vlastně mně vycházet nemusel, ale celýmu anglicky mluvícímu světu se zjevil jako wikikometa.

Půjčil jsem si kvůli tomu medailónku druhý a třetí díl Sovákových pamětí (první neměli) a dozvěděl jsem se mnoho zajímavého. A taky moudrého. Tohle by si měli někteří moji kamarádi vytisknout a dát pod sklo psacího stolu:

„Mou vysokou školou bylo partnerství s velikány českého divadla, ta možnost vidět je a s nimi hrát. Ostatně – tak to v dřevních dobách našeho divadla přece bylo, herci se rodili u šmíry, vandrovali a jejich snem bylo dostat se do kamenného divadla – nikoliv na DAMU, FAMU či JAMU.“

Vím, nejsou dřevní ani kamenné doby našeho divadla. Dneska by chtěl každej rovnou k filmu a do hlavní role.

Ovšem jedna kapitola mě zaujala ještě víc. Jak víte, poslední moje heslo na wikipedii jsem věnoval Miroslavu Macháčkovi, a v tom článku o něm jsem jako prvního z jeho kolegů v Národním zmínil Jiřího Sováka. Když jsem viděl, jak mi zčervenal (tzn. že na wikipedii dosud nemá své heslo), rozhodl jsem se udělat z obou pánů herců kolegy i virtuálně encyklopedické. A pak jsem se v Sovákově memoárech dověděl tohle:

O téhle historce, která nějaký čas hýbala divadelní Prahou, jsem v obou předchozích vzpomínkových knížkách pomlčel. Mezi tím ale vyšly Zápisky z blázince, knížka vzpomínek Miroslava Macháčka. Neměl to hoch na božím světě lehké, v hlavě mu přeskakovalo a nakonec skončil nepěkně. Tak si říkám, že nebude od věci, když tu kratochvíli, kterou jsme společně vyvedli a dramaticky prožívali, popíšu. Aby bylo jasno, aby bylo jasněji.

S Mirkem Macháčkem nás pojilo pouze angažmá v Národním divadle, kde on režÍroval a hrál a já byl členem souboru. Do noty jsme si nikdy moc nepadli. Ani lidsky, ani umělecky, třebaže jako režisér měl renomé, které jsem i já ctil.

Jednou jsem se dostavil do divadla večer, bylo po představení, já ten den nehrál, někde mě fotografovali, snad do Květů, nevím už přesně. Stavěl jsem se v divadelním klubu na kus řeči, než usnu. Ten večer se hrála nějaká hra v jeho režii, v klubu se popíjelo, legrace, fórky, pohoda. Nic žádnej průser nevěštilo, navíc jsme s Macháčkem žádné předchozí dohadovačky nebo očividné rozpory neměli. Nic.

Macháček už měl ale trochu v hlavě, jak mě spatřil, volal: „Jiříku, pojď na mou hruď“ Pozdravil jsem se s ním - a nejen s ním - a hnal jsem k baru dát si vodečku. Za barem seděli nějací dva Rusové, česky mluvící, a hned se mě ptali na film Cirkus v cirkuse, zrovna běžel v kinech a byl točen v československo-sovětské koprodukci. Hrál jsem tam obklopen všelijakou exotickou zvěří a Rusové se mě ptali na scény se slonicí - a na další podobný ptákoviny. Popíjel jsem v pohodě vodku, rozprávěl o slonici a najednou jsem se nestačil divit. Žene se ke mně brunátnej Macháček, fialový fleky v obličeji, krhavý oči ... A řve: „Seš kolaborant a Müllerův pacholek!“

Už jsem takovej, dlouho neotálím a věci řeším. Popadl jsem ho za klopy, chtěl jsem ho vytáhnout před dveře a tam mu v klidu napráskat. Jenže se mi nějak zapříčil o stůl, odnesly to utržené rukávy. Výchovně jsem mu dal přes hubu - jen pár facek otevřenou rukou. A vrátil jsem se k baru. Kliďánko jsem dál popíjel. Macháčka to vytočilo a snažil se mě zabít zezadu takovým tím těžkým stojanovým popelníkem. Ale byl už poněkud zesláblej, nemohl ho uzvednout, bylo to chvíli dost komický, myslím, že jsem se smál. On ve vzteku popadl židli a šel po mně. Pleskl jsem ho po hubě - a on si o moje hodinky natrhl obočí.

Tak takhle to bylo, tak to taky skončilo. Myslel jsem já. Mezi chlapy přece občas dochází i k takovým výměnám názorů. V tomto případě se rvačka odehrála před zraky znalců - a nastaly obštrukce a vše se řešilo na půdě strany a odborů. Netrvalo dlouho a byl jsem trestně stíhán. Čestmír Řanda, předseda strany a odborů, mi přišel sdělit: „Nic nikde nekecej, Macháček bude taky mlčet a nějak to vyřídíme!“ Ohradil jsem se už tenkrát, povídám: „Dal jsem mu na dršku právem, nemám co tajit! Ale nemám taky důvod ho dál stíhat!“ Řanda se tvářil tajemně a já chvíli doufal, že to zahladí díky vlastnímu úsilí sám. Mýlil jsem se. Došlo téměř k procesu a vypadalo to, že prohraju a budu Macháčkovi doživotně platit stovku měsíčně za ublížení na zdraví, za to rozbitý obočí. Můj advokát mi poradil, abych napsal prezidentovi Husákovi. Prezidentovi jsem nikdy nepsal, tak se toho ujala Andulka, nějak to sesumírovala, dojemně, to víte, profesorka češtiny, a já to pod škrábl červenou tužkou. Za to mě chtěla Andulka zabít, protože to musela přepisovat. Odeslali jsme tedy poníženou supliku na Hrad. Z doslechu vím, že se už tenkrát v prezidentské kanceláři dost nasmáli - kvůli facce přes dršku prej tam ještě žádost o milost neměli. A Gustáv Husák projevil pochopení, milost mi v téhle kauze udělil. Rád se prej díval na Bohouše, tak zřejmě proto. Osobně jsem se s ním nikdy nesešel, viděl jsem ho jen v televizi a na známkách. Žádný pakta jsem neměl ani s pověstným hrobařem český kultury – s Mirkem Müllerem, zarudlým alkoholikem, kterého jsem párkrát potkal v hospodě u nás na Letné. Už tenkrát mi řekl, že jsem pro politiku bezcennnej. Nic novýho, věděl jsem to dávno.

Mirek Macháček byl v hereckých kruzích znám jako škandalista, ale měl svou váhu jako režisér, to ano, ale já z něj na větvi nebyl. Zastávám dodnes názor, že patřil spíš na experimentální scénu než na Národní, kde - alespoň podle mého soudu - dost drasticky přetvářel českou a světovou klasiku. Byl bych Macháčka spíš vítal v malém avantgardním divadle, kde by mohl udělat záslužnou práci, protože se trvale snažil bořit vše, co se osvědčilo, býti novátorem, pionýrem, vyniknout... Takové divadlo, o které on stál, jsem dělat nechtěl, a bylo mi proti mysli, že svou vizi experimentu prosazuje zrovna v Národním. Jsem ze staré školy, Národní divadlo pro mě bylo a zůstává divadlem klasickým, nikoliv experimentálním ... Divadlem s tradicí velkých hereckých postava nádherně inscenované klasiky, naší i světové, to především ... Asi jsem staromilec, ale "starého psa novým kouskům nenaučíš".

V nechutné pračce s Macháčkem v divadelním klubu jsem měl i pár nestranných svědků, ale spor se táhl a táhl. Macháček se za pár dní popral i s dalšími předními členy scény, ale žaloval jenom mě. Hubu mu nabili i na tenkrát bratrském Slovensku ...
…
Přes veškeré výhrady, které jsem k Macháčkovi měl, mě on sám dost dlouho naprosto respektoval. Nic si ke mně nedovolil, dokonce byl rád, když jsem si v jeho režiích v rámci své role vymýšlel a sám sebe aranžoval. A došlo to tak daleko, že mě dá val dokonce za příklad jiným!
…

Richard Müller

Autoportrét (1900)

Včera jsem objevil malíře, o němž jsem si chvíli myslel, že ho třeba ani Petr Hlaváček nezná. Ale už tomu nevěřím. Co, Petře? V muzeu jsem ale dnes sklidil úspěch, prohlíželi jsme si s Lukym a Milenou jeho obrázky asi hodinu a klidně bychom pokračovali, kdyby klášterní hodiny neodbily každému nějaký ten důvod k odchodu.

Kristus (1906)

Tedy věřte nevěřte, jméno Richard Müller nenosí jenom slovenský zpěvák. Byl to také malíř, a ne ledasjaký. V knihovně jsme s Renčou mívali knihu s reprodukcemi obrazů Maxe Ackermanna, náš gymnaziální profesor Kotek nás učil o Georgu Groszovi, a tihle dva byli Müllerovými žáky na drážďanské akademii, kde dlouhá léta učil a od roku 1933 byl rektorem. Byl tudíž samozřejmě členem NSDAP, ovšem od roku 1935 nepohodlným, částečně pro americký původ své manželky, částečně pro své ujeté umění. Ale teď se pojďme bavit o umělecké stránce věci, tu politickou dnes už těžko posoudíme objektivně.

Jestli byl Grosz dadaista a Ackermann abstraktní umělec, Müller se ještě trochu držel (byl přece jen akademik), ale na jeho některých kresbách a rytinách už můžete vidět, že byl v předstihu a vynalezl surrealismus ještě před jeho oficiálním vznikem. Pokusil jsem se načrtnout takovou chronologickou internetovou prezentaci, která by nastínila umělcův vývoj. Jsou to všechno moc krásný obrázky, a dojděte až na konec, tam vás čeká malé překvapení.

Po bouři (1910)

Zázrak drezury (1911)

Můj pes Quick (1912)
Tuhle rytinu si v roce 1984 koupil i amerciký prezident Ronald Reagan, milovník rasy Kavalír King Charles Španěl

Na námluvách (1914)

Myš a oves (1915)

Lučistník IV (1920)

Milostný vzkaz (1921)

Co je to sláva? (1923)(Napoleon, Fridrich II. a triumfující Smrt)

A to nejzajímavější jsem si nechal na konec. Müller se totiž narodil v Černýši, nedaleko Klášterce proti proudu Ohře. A tak to měl blízko do Kadaně a zanechal po sobě tenhle krásnej obrázek kláštera. Přemýšlím, jestli těch 430 Euro neobětovat a nekoupit ho do muzea, ale zdá se mi to moc. Neznáte nějakého kadaňskýho patriota a mecenáše v jedný osobě?

Františkánský klášter v Kadani (1925)

Diskutující františkáni (1936)

Loď bláznů

Věděli jste, že Miroslav Macháček strávil čtyři měsíce na psychiatrii kvůli tomu, že kritizoval komunistický přístup v Národním divadle v roce 1975, tedy dva roky před Chartou 77? (Někdo mi do článku přidal fotografii a docela dobře si poradil s copyrightem, což wikipedie dost sleduje, tak mě to inspiruje do dalších článků)


No, pravděpodobně věděli, psal jsem tu o tom před pár dny. Zápisky z blázince si čtu, jen když je u toho Věruš, protože jinak navozují dost depresivní náladu a kdybych byl sám, začal bych se pohybovat na tenkém ledě mezi kosmem a kosmonoskou léčebnou (mou vysněnou v případě, že bych se doopravdy zbláznil). V těch deníkových záznamech, často psaných ve chvílích, kde se ony věci přímo děly (myslím, že si dělal poznámky i během komunit a skupin, jak se říkalo a snad dodnes říká skupinovým terapeutickým sezením), nejde nenacházet náladu Přeletu nad kukaččím hnízdem. Jako by to aspoň Forman, když už ne Kesey, všechno četl – ten film se točil ve stejném roce, kdy tam Macháček seděl. A na nervy byl Macháček stejně jako Nicholson alias McMurphy, a na oddělení taky byla sestra (tuším na muzikoterapii nebo pohybovou terapii), kterou nesnášel (a která ho znala z divadla), a taky tam měli opravdový blázny z přeplněný třiadvacítky (kde už je to pro schizofrenii a vejš). A taky tam měli ztroskotance typu Billyho Bibbita, který se párkrát pokusili o sebevraždu, a byla tam i hora masa jako ten indián. Prostě psycho jak má bejt. A když splynete s Macháčkem v myšlenkovým proudu, najednou jste taky na oddělení, a Kajetán je bláznivej kocour, co chodí bezmyšlenkovitě sem a tam, a bez prášků na spaní neusnete a bez násilnýho probuzení se neprobudíte. A čekáte, až přijde Kristus (tak říkali v Bohnicích hlavnímu doktorovi). Macháček hodně kouká na filmy, na koncerty, na hokej, dobře čtvrtina knížky jsou recenze, většinou dost tvrdé. A utíká z blázince za plot na procházky (zase ten McMurphy). A miluje Janu, která je o moc mladší – a vyčítá si to. Prostě jede na stejný lodi jako já, tak se děsím každý nový stránky. Nicméně, Furianty měl ještě před sebou.

Zub za zub

Oko za oko, tak z téhle Shakespearovy hry jsem opravdu neznal ani co by se za nehet vešlo. Zpaměti jsem si ani nevybavil, jak se jmenuje v originálu. Ale je to hra peprná a brněnské rozhlasové zpracování mě včera přesvědčilo, že i nadmíru aktuální. Děj je takový typicky renesanční: dítě před vdavkama, trest smrti pro oplodnitele, milost pouze výměnou za smilstvo – neboli, vyspí-li se sestra odsouzeného s tím, kdo je u moci (Angelo jako zástupce panovníka, jenž je dočasně mimo vlast), dostane její bratr milost. To je pikantnější o fakt, že sestra toho nešťastníka je rovněž sestrou řádovou, resp. novickou u klarisek a tedy pannou zaslíbenou Bohu. Pravda, to vzrušilo i mně, ale ležel jsem na břiše, tak Kajetán nic nepoznal. Všechno se zamotá tím, že pravý mocipán je člověk rozumný a uvědomělý (a taky příšernej alibistista, kterej svěřil zástupci moc jen proto, že chce nepopulární vymáhání zákonů nechat na někom jinym - dneska se to samý děje s reformama, všimli jste si!), a tak v převleku všechno nejen kontroluje, ale i usměrňuje. Hra nepostrádá napětí, není všude úplně čitelná a mezi komedie (do nichž se dříve řadila) ji posouvá mluva obyčejných lidí hájících právo na sex a na pomluvy. Jediný, co mi přišlo ujetý, je, že když na závěr moudrý panovník rozděluje tresty – což jsou vlastně tresty sňatkem: provinilci si musí vzít ženy, které už z různých důvodů nechtějí, ale jimiž jsou stále milováni – tak tento moudrý panovník sám sebe odmění tím, že si vezme onu zaslíbenou jeptišku. Shakespeare se tu projevil jako svým způsobem úchyl, ale aspoň si nemusím vyčítat tu erekci při zápletce.

Ve hře, která se odehrává ve Vídni (tak jak ji neznáme, ovšem jak ji neznal ani Shakespeare – přiznám se, že se mi neustále vtírala myšlenka, že Shakespeare musel žít za Marie Terezie, protože ta byla podobně prudérní jako na oko Angelo), se vyskytuje i jeden Čech. „V Čechách narozený“, ale vychovaný ve Vídni, devět let sedí v base. A strašně chlastá. Když pro něj příjdou, že má jít na popravu, dí na to: „Tak to ne, brachu; chlastal jsem celou noc jako Dán, tak snad mi dáte ještě nějakej čas, abych se na to připravil, nebo mi budete muset vytřískat mozek z hlavy palicí. S popravou dneska nesouhlasím, to je jistý.“ (to není Hilského překlad, ten si bohužel nepamatuju, a tak musím čerpat volně z originálu). Z čehož vyplývá, že Shakespeare Čechy znal a vypadá to, že s nějakou tou postavičkou ze srdce Evropy občas smočil brčko.

Příští týden udělají na Praze radost panu Skotkovi, neboť dávají jeho zamýšlenou a naši vysněnou Zlou ženu v hlavní roli s Bárou Hrzánovou.

Víkend jak má být

Víkend byl pracovní, ale naštěstí v mém oboru je práce formou zábavy, až někdy z té zábavy skřípou zuby a hučí v uších. Přesně tenhle případ to byl. Sobota se rozjela slibně, zaprováděl jsem si po klášteře, seznámil jsem se se zajímavými lidmi (tak už to u nás v klášteře bývá), něco nového jsem se dozvěděl o Fictumech a hřebínkové klenbě, dal Cecilce pamlsek a ještě se stihnul na Střelnici navečeřet před dlouho očekávaným koncertem britské skupiny Stig Noise Sound System. Tři kluci z Liverpoolu a jeden z Londýna, ač původem vlastně z Itálie, byli v době, kdy jsem dojídal své vařené lusky s anglickou slaninou, někde u Chebu. Diváci se rozprchli anebo jen prošli kolem a když viděli, že se neozývá randál, plynule odkráčeli.

Dodávka s aparátem a jeho čtyřčlennou obsluhou dorazila až kolem půl desáté a pukala ve švech, jak se v ní tlačilo tolik energie najednou. Domluvili jsme se, že po večeři skupina rozloží své nástroje v klubu a já s Věruškou se zatím pokusíme sehnat alespoň dvacet diváků. Kecali jsme asi hodinu a už ten pokec byl zárukou kvality, navíc kluci ve Francii koncertovali s Už jsme doma a to je devíza jako hrom.

Pak přišel první nápad: megafon. Na náměstí přeci promítají Čadíci, zaběhnu tam po filmu a vyhlásím neuvěřitelnou párty na dosah ruky. S městkou policí jsem byl ten večer v úzkém kontaktu, jelikož v Orfeu se konala cikánská svatba a už odpoledne cestou z kláštera jsem musel svatební hosty mírnit v projevu, i když se mi atmosféra na tanečním parketu strašně líbila a nemít naspěch a být aspoň trochu zvaní, hned jsme si s Věrkou skočili. Jenže jedinej dostupnej megafon na policejní ústředně měl vybitý baterky. A tak nezbývalo než zahájit Sokratovu metodu řízeného dialogu a přesvědčovací akci od ucha k uchu. Byla to výzva a povedlo se. Ukázalo se, že si spousta lidí myslelo, že jde o žert, když na plakátu byla mezi metropolemi na turné skupiny uvedena Kadaň. Nebyl to žert, ale tvrdá realita!


Nakonec se kolem jedenácté před Střelákem srotil dav několika desítek lidí, a čekalo se jen na to, co nám kluci z rodiště Beatles předvedou. A předvedli opravdu nářez, po dvanáctý jsem už jen čekal, kdy zasáhne ona policie, od níž jsem si chtěl půjčit megafon. Ty decibely musí lítat po Střelnici ještě teď. Hráli asi do půl jedný, pak se ještě dlouho balilo a tradá na hotel. Museli jsme je navigovat, a tak jsme se nalodili na palubu dodávky a v tu chvíli jsem si uvědomil, že všichni čtyři mají v sobě několik plzní. Odjezd od Střelnice proběhl v pohodě, pod hradem jsme trošku nabrali obrubník, ale vyrovnalo se to, jenže za Mertlíkem po mém levotočivém pokynu najel řidič na průtah do levého pruhu a my jsme byli tak krásně opaření, že trvalo asi deset vteřin, než jsme ze směsice varovného vytí a rozjařeného smíchu dokázali na vzniklý přestupek upozornit.

Telefon, kdo to asi bude? Městská policie, ajaj. Možná jedou za náma a přeci jen se dnes uvidíme. Ba ne, cikáni se porvali, v Orfeu zvoní alarm, svatební oslava ukončena. Ok, dnes v noci, nebo vlastně už skoro ráno mě snad nic nepřekvapí. Procházka od Hostesu domů byla příjemná, dostali jsme s Věruškou vinylovou desku v ručně vyrobeném obalu a prožívali jsme krásnou euforii. Ráno mě probudili technici s problémem na Orfeu, byl jsem se tam podívat a v deset už jsem zase prováděl v klášteře výpravu z Holandska. Odpoledne pak ještě Slováci a Němci a já teď místo toho, abych padl na hubu, vylejvám si mírně ovíněný mozkomíšní mok na soběpisník. Trochu mi při tom skřípou zuby a hučí v uších. Ale mám se o koho opřít, a tak se těším na další podobné víkendy.