Stopem do Itálie - den sedmý /I. část/

Šestou noc jsme nakonec přežili na bývalé farmě dnes sloužící za ubytovnu se šesti pokoji Agroturismo Ai Carconi. Ráno nás cestou na snídani překvapilo hejno kýhajících husí.

Rozhodovali jsme se, jestli stopovat na dálnici, která nám večer štěstí nepřinesla, nebo to střihnout k moři a jet dál po pobřeží. Druhá varianta zvítezila. Na dva stopy jsme dorazili do městečka Sapri, o němž Cicero napsal, že je malým drahokamem jižního moře (PARVA GEMMA MARIS INFERI). Opravdu, jak jsme přijížděli, otevíral se nám pohled na úchvatný záliv obepnutý městskou zástavbou. Corso Italia se ukázala být nekonečná, a tak jsme museli stopovat, jak už jsme byli z přímořských letovisek zvyklí, uprostřed města. Nakonec nás rodinka se spícím hošíkem hodila do Policastra Bussentina. Došli jsme až na křižovatku silnice SS517 a rychlostní silnice SS18bis, jejíž přezdívku jsme si napsali na stopařskou ceduli. Vzali nás po ní dva šílenci, alespoň řidič byl šílenec stoprocentně. Dokázal cestou do Agropole, kde jsme byli asi za půl hodinky, předjet v rychlosti 170 km/h houkající sanitku. Nechali jsme se zavézt na nádraží a koupili jsme si lístek do Neapole. Chvíli čekání nám krátila cikánka neodbytným a neutuchajícím nabízením vějíře za 10 éček. Když jsme asi podesáté odmítli, proklela nás. Cestou jsme si z vlaku vyfotili Vesuv...

... a taky v dálce ostrov Capri (na snímku je špatně vidět uprostřed).

Vyprávěl jsem Věrušce o císaři Tiberiovi a pak jsme ještě rozjímali nad významem univerzity v Salernu pro dějiny vzdělanosti stejně jako nad životem v Pompejích a Herkulaneu. Dohodli jsme se, že se v Neapoli zdržíme, jen když nám nepojede rozumně vlak do Caserty, kde už jsem jednou byl s Lenkou, a tak jsem si pamatoval ten rozlehlý palác, který jsme viděli jen v noci, ale hlavně to, že nás z Caserty vzal chlápek až nahoru do Boloně. Sice ho cestou sebrali policajti, ale další nás pak hodil do Modeny a tam jsme strávili noc u dvojice bološkých profesorů (psal jsem o tom tady). Jak to dopadlo tentokrát se mnou a s Věruškou, to se dozvíte příště.

Kristův příběh třikrát jinak

V přednášce s názvem Vyprávění příběhu se Borges snaží shrnout vývoj tohoto žánru od eposů po román s tím, že předvídá návrat k eposu. Jako tři stěžně lodi s názvem příběh vidí Iliadu, Odysseu a Evangelia. Lidé si je převypravují a vlastně přepisují v jiných kontextech stále znovu.

Ale v případě evangelií je tu rozdíl: Kristův příběh se podle mě nedá vyprávět lépe. Byl mockrát zopakován, přesto si myslím, že například těch pár veršů o tom, jak Krista pokoušel Satan, je silnějších než celé čtyři knihy Miltonova Ráje získaného. Zdá se, že Milton neměl vůbec představu, jaký byl Kristus člověk.

Polovinu života jsem strávil jako pohan, moje saznámení s Biblí bylo bezvěrecké. A jsem za to Bohu vděčný, protože mě naučil věci vidět z více hledisek. A tak na mě platí všechny tři náhledy zmíněné v následujícím odstavci dohromady:

Evangelia lze také číst dvěma způsoby. Věřící je čte jako podivný příběh člověka, Boha, který se kaje za hříchy lidstva. Boha, který přijímá utrpení - smrt na "hořkém kříži", jak vypráví Shakespeare. Existuje ještě podivnější interpretace, kterou jsem našel v Langlandovi: myšlenka, že Bůh chtěl vědět všechno o lidském utrpení a že mu nestačilo poznat to rozumově jako Bůh; chtěl trpět jako člověk, s lidskými mezemi. Avšak pokud jste nevěřící (jako mnoho z nás), můžete číst ten příběh jinak. Můžete si představit geniálního člověka, člověka, který si myslel, že je Bůh, a nakonec zjistil, že je pouhý člověk a že Bůh - jeho Bůh - ho opustil.

Stopem do Itálie - den šestý

s

Je to čtvrt roku a paměť mi začíná vynechávat. Ještě, že jsme si vedli stopařský deníček. Snažím se teď v něm rozklíčovat, jak to bylo po odjezdu z Paoly. Vzpomněli jsme si, že náš řidič Roberto pocházel ze Scaley, a tak při výběru přímořských stanic, z nichž bychom se snažili dostopovat na dálnici , padla volba na toto městečko s jednou z tří set obraných věží proti námořním nepřátelům, které střežily pobřeží jižní Itálie v 16. století.


Jaké nás ale čekalo překvapení! Měli jsme za sebou téměř tři tisíce kilometrů, byli jsme stále ještě v Kalábrii, na nártu italské boty, a když jsme zabočili do jedné z uliček, cestou na výpadovku, nevěřili jsme svým očím.


Když jsme si je promnuli, šli jsme si tu domácí zmrzlinu koupit a zjistili, že prodavač neumí česky ani slovo, že to tam dal majitel kvůli značnému počtu českých turistů. Nevím, jestli si nás nespletl s našimi bratry, protože na netu jsem našel jen stránky o ruské Scalee.


Prošli jsme se kolem historického centra a na výpadovce chytli kluka, který jel někam za městečko Praia, což je vůči Sclaee něco jako Klášterec vůči Kadani, nebo Kadaň vůči Chomutovu, zdravý nejen sportovní rival. Jenže ten kluk nám zastavil za tunelem a mostem, kde odbočoval a kde široko daleko nebyla civilizace (pokud bychom tedy neprošli oním tunelem) a kde to auta pálila minimálně stovkou. Nebyl čas na stesky, sluníčko bylo už nízko a dálnice ještě v nedohlednu. Měli jsme ale štěstí. Zastavil nám chlápek, který ač mluvil jen italsky, pochopil naprosto přesně, o co nám jde, a ač jel jen do Lagonegra, nás odvezl ještě pěkných pár kilometrů na nájezd na dálnici.


A tady, v zemi nikoho, jsme stáli až skorem do jedenácti v noci. Dlouho jsme si mysleli, že přespíme v tom silnicí opsaném kruhu, ale když jsme vyrazili, zjistili jsme, že je to zcela podmáčené. A tak jsme se vydali proti směru nájezdu, protože jsem tam při příjezdu viděl nějaký snad penzion. Bylo nám ouzko. Ale abych nekončil pochmurně, vzpomněl jsem si, že se nám po cestě sem odkrýval z různých stran úžasný pohled na městečko Rivello.


A jak to s námi tu noc dopadlo, to se dozvíte příště.

Vždyť přece létat je tak snadné

Létání podobá se štěstí v ráji,
jež motýl nosí na křídlech;

když o něm ptáci zazpívají,
člověku se jen tají dech.

Tyhle čtyři řádky vznikly zase v noci a mohly by být mottem k básni pro Vítka, kterou jsem složil tu noc po jeho tragické smrti. Inspirací pro ně byl rozhovor mezi slepou Gertrudou a jejím opatrovníkem, který zní v překladu takto:

Ona se mne tehdy tázala, jsou-li ptáci jediní živočichové, kteří létají.
- Jsou také motýli, řekl jsem jí.

- A což ti, zpívají?
- Mají jiný způsob, jak vypravovat o své radosti, odvětil jsem jí.

Slepá nymfička

A máme tu hned literární odpověď, tentokrát úplně z jiného soudku. Do včerejška jsem nečetl nic od André Gida a víceméně jsem jej v hlavě nosil jako vzorového odpadlíka od komunistické myšlenky (po návštěvě Sovětského svazu v roce 1936). V Praze jsem si v pondělí koupil jeho Pastorální symfonii a ta mi teď nedá spát, jak je dobře napsaná. V roce 1938 ji přeložila zapomenutá dr. Jindra Šofferlová, i jí patří uznání za skvělý překlad.

Tady nastala výměna názorůmezi Martinsem a mnou; já jsem se vzpíral jeho škarohlídskému názoru a nepřipouštěl jsem vůbec, že by smysly, jak se mi zdálo, že on připouští, sloužily konec konců jenom k tomu, aby nám odhalovaly naši bídu.

- Takhle já to vůbec nemyslím, protestoval, chci jen říci, že lidská duše představuje si snadněji a raději krásu, spokojenost a soulad, než porušený řád a hřích, které všude kalí, znehodnocují, poskvrňují a rozleptávají tento svět, o čemž nám naše smysly dávají zprávu a zároveň nám pomáhají, abychom k tomu přispívali svým podílem. Já bych proto raději doplnil Vergiliovo Fortunatos nimium slovy si sua mala nescient (jak šťastní jsou lidé, když nevědí o své bídě) než těmi, která se čtou v hodinách latiny, totiž si sua bona norint (...když vědí o svých přednostech): Jak vůbec by byli lidé šťastni, kdyby jim byla dána možnost nepoznati zlo.

Román o slepé Gertrudě a jejím žárlivém ochránci, protestantském pastorovi, otci od pěti dětí, je částečně předobrazem Lolity. Byl napsán v roce 1919!

Přijmeme blba na VPP

Ivan Vyskočil je podle mě pro naši literaturu stejnou osobností jako G. K. Chesterton pro tu anglickou. Naposledy jsme si s Věruškou četli jeho etudu s názvem Blb. Blb v povídce není jen diagnóza, ale především povolání! A velmi důležité povolání, jehož význam jeden z protagonistů, pan Pincl, profesionální blb, shrnuje spolužákovi v hospodě takto:

„Je to vlastně otázka černá-bílá. Nebýt té černé na konci, nebylo by té bílé na začátku. Bílá by ztratila své postavní a význam. Stala by se z ním možná barva mezi ostatními barvami a nevím, nevím, jakou by jako barva měla šanci třeba proti takové zelené... Ale hlavně by nebyla žádná černobílá řada s těmi šedivými odstíny mezi, rozumíš? Šedivých je vůbec nejvíc. Ale ona každá šedivá ve srovnání s tou konečnou černou není tak docela tmavá, ve srovnání s černou je vlastně pořád ještě hodně bílá, čili může se cítit dobře. V tom je ten fígl, rozumíš? Že ta černá dělá dobře těm šedivým, že šedivé potřebují pro svoji světlost černou. A já ti ručím za to, že tam, kde černá neexistuje, tam že si ji ty šedivé udělají. Pro ten svůj bílý kontrast, rozumíš?... Uvědomil sis někdy, že my k tomu, abychom náležitě prožili svoji poctivost a dobrotu, abychom se, jak se říká, cítili, že k tomu potřebujeme zažít chyceného a odsouzeného darebáka? Jedině ve srovnání s ním vynikne naše poctivost, naše dobré jméno. A jaksi zaniknou, vymizí naše drobné darebačinky, naše šedivost. Protože ve srovnání s ním jsme my vlastně furt bílý! Rozumíš? A tím víc takového darebáka odsuzujeme, tím víc proti němu horlíme a pohoršujeme se, čím je ten skutečný kontrast mezi ním a námi menší. Rozumíš? Děláme úplnou čerň, protože to potřebujeme. A ani si to neuvědomujeme.“

„To je možné, ale já to nedělám,“ řekl pan Lunt rozhodně. „Já jen říkám, že lumpové potřebujou zavřít, až zčernají. A hned! Jaképak mazlení!“
...
„Tak tedy zločince, vrahy, darebáky, fuchtle a podobné máme, v tom jsme saturováni. O to se stará justiční aparát. Ale co v ostatních, neméně důležitých oblastech, jak tam vypadáme? A tady jsme u toho mého jádra, rozumíš?“ A dále pan Pincl vypráví, že v práci sedí spousta zamindrákovaných lidí, kteří potřebují tu černou, aby vynikla jejich šeď. „Blba potřebovali! Blba. Zjevného, úplného blba. Ale ne nějakého obyčejného blba buhví kde a buhví v čem. Takový nezařazený blb moc nepomůže. Možná, že trochu pomůže jako pomyšlení, tak ideálně, ale reálně ne! Ne, ne. Oni potřebovali, abych tak řekl, blba stejného služebního zařazení, blba kolegu...“

A co vy? Máte taky kolegu blba? Jestli ne, přihlásím se klidně do výběrového řízení. Na svém současném pracovišti získávám cenné zkušenosti a další sebedebilizaci se nebráním.

Za sv. Františkem z Pauly

Minule jsme se loučili s městečkem Villa San Giovanni, které bychom v indiánském jazyce nazvali městem, kde mají dobré negroni, ale není radno tam stopovat. Stanice v nabídce jsme rychle konzultovali s ukradeným průvodcem z roku 1990 a vybrali jsme město Paola, kde se narodil jeden ze sv. Františků známý jako patron námořníků.

Přijeli jsme tam v jednu hodinu a kolem nádraží bylo úplně mrtvo. K moři to mělo být slabých sto metrů, a tak jsme se ospalí těšili do spacáku. Nějak jsme ale zapomněli, že tady na jihu se v létě spí přes den a žije v noci. Na pláži bylo několik kilometrů neonové zábavy s diskotékami a bary, vypadali jsme tam s těmi dvacetikilovými batohy jako ufoni. Prošli jsme se tedy po pobřeží a nakonec si rozestlali mezi dvěma diskobary.


Ráno jsme nafoukli lehátka a strávili den u moře.



Odpoledne jsme vyrazili na procházku po městě.


Batohy jsme si uschovali na místní policejní stanici.


Bylo strašné vedro, a tak jsme si vytyčili jediný cíl: najít rodný domek sv. Františka, zakladatele paulánů.


Pořád do kopce, všude zavřeno, ani nástin stínu.


Nakonec jsme místo narození našli.


Dnes je z něj svatyně.


A pak jsme rychle spěchali dolů k moři.

Ještě tahle palma a rychle na vlak do Scaley.

V Klatovech ve vlastivědném muzeu visí pár barokních obrázků a mezi nimi je i sv. František z Pauly. Musel jsem si ho tajně vyfotit.

Klatovy a Paolu spojuje i bombardování. V Paole jedna bomba uprostřed města, která by zničila celé centrum, nevybuchla, v Klatovech přežil americké bombardování právě jezuitský kostel.

Podruhé do Klatov

V Klatovech jsme byli i v jezuitském kostele Neposkvrněného početí Panny Marie a sv. Ignáce. To je ten, co jsou pod ním ty známé katakomby. Venku sněžilo. Velice dobrý byl projev jezuitského historika P. Miroslava Herolda. Ale to se dá od jezuity, který studuje v Římě, i čekat. Ještě víc se ale líbil ženským, takže s ním pak šly všechny do katakomb. Bůhví, co se tam dělo.

A když jsme druhý den odjížděli, nechal jsem si v kulturáku sako. A nejen sako, celý oblek i s košilí a kravatou. Samozřejmě jsem se stal terčem vtipů plného zájezdového autobusu cestou do Kladrub. Včera jsem si musel pro to sako dojet na klatovskou městskou policii. Připadal jsem si jako Bohuslav Balbín, když se podruhé vracel do Klatov (poprvé tam byl také dobrovolněji). Už nesněžilo, tak jsem v Plzni vyrazil na stopa. Zastavila mi jedna paní z Nýrska, která přišla o manžela a o syna, ale přesto neztratila pozitivní přístup k životu.

Ikaros

Vítkovi

Ta noc měla být delší
o hodinu
a protáhla se na věčnost.

Desítky králů chtěly mít
od tebe vlastní labyrint
a ty sis zatím lepil křídla
k útěku.

Daidalos v tobě prohrál sázku,
tím pádem někdo na otázku
u brány smrti odpověděl:
Jen pojď dál!

Kroutím teď čudlíkem u vesmíru
snaže se naladit svoji víru
v posmrtný život. Nikde nic.
Jen ticho.

Ani hudba
ani morseovka.
Jen krásné ticho
a šum jerlínového listí.

Tahle noc měla být delší
o hodinu,
ale protáhla se na věčnost.