Dráždílek

Je hodně vtipů na polské výrazy. Mně se vždycky nejvíc líbila podprsenka - system podporowy kozajstva powadlego, ale dobrá je i klasika jako ježek - kaktus pochodowy nebo kamzík - koza turystyczna. Nejvíc mě ale dostane, když se zasměju slovu, které v polštině opravdu existuje. Na holítku jsem si jednou třeba přečetl maszynka do golenia.

Včera jsme si s Věruškou v rámci výuky španělstniny pustili jeden kurz na části lidského těla, kde ovšem byla všechna slova překládána do nám blízké polštiny. Téměř všemu jsme tak rozuměli, ale u jednoho slovíčka jsme oba vybouchli smíchy. To slovíčko je klitoris. Věřím, že Polákům přijde náš poštěváček (vlastně dráždílek) stejně směšný, ale teď se podržte a jukněte.

Taky dobrá informace, kterou jsem se na wikipedii dozvěděl, je, že klitoris objevil Kolumbus.

Chcanky k večeři

Některé sny by si mohl člověk odpustit. Totiž mohl by si odpustit jejich splnění. Když jsem poprvé otevřel Joyceova Odysea, bylo to proto, že jsme na univerzitě dostali za úkol srovnat jednu kapitolu s homérovskou klasikou a najít nějaké styčné body. Mně byla přidělena kapitola s názvem Kalypso, kde se ráno Leopold Bloom rozhodne dojít k řezníkovi pro vepřové ledvinky, aby je udělal manželce a kočičce k snídani. Dost nechutná představa. Po nějaké době jsem se dozvěděl, že existuje Bloomsday a že se 16. června každý rok uctívá památka toho dne, v němž se celý román v roce 1904 odehrál. Pak jsem přečetl několik dalších Joyceových děl a začal mít chuť ho poctít tím, že připravím pro svou ženu a kocoura ledvinky.

Odkládal jsem to z roku na rok, až jsem se letos odhodlal. 15. června jsem vyrazil k řeznici objednat na další ráno ledvinky. Dostal jsem dokonce vizitku, abych si mohl zavolat. Nemusel jsem, ráno chodím kolem, a tak jsem si odtud v batohu odnesl kilo ledvinek.

Donesl jsem je domů, opral, vyřezal kanálky a žíly a naložil do mléka. Jenže ono se řekne oprat – batoh mi smrděl na hony, ruce taky, mýdlo nepomáhalo. Ono se řekne vyřezat kanálky a žíly, když to člověk nikdy před tím nedělal. I po čtyřiadvaceti hodinách v mléce se mi zdálo, že to pořád nechutně smrdí. Vyměnil jsem mléko a zatím jsem načítal recepty, konzultoval s kuchaři v restauracích a připravoval manželku na požití. Po dvou dnech jsem se rozhodl přejít k činu. Povedlo se mi zasmradit celou kuchyň, ušpinit kvanta nádobí, vytopit sousedy a přiotrávit kocoura jarem.

Ledvinky jsem pozřel částečně sám, zezačátku mi i chutnaly, ale asi tak po deseti soustech se mi udělalo opravdu blivno, a tak jsem pozřené zapil plechovkáčem na ex a nepozřené spláchnul do záchoda. Trauma mi způsobovalo hlavně to, že jsem měl v nozdrách pořád ten pach z proplachování. Některé věci nejsou pro mě, i když upřímná snaha se mi snad upřít nedá. Věruška to komentovala tak, že to smrdí jako prochcaný plíny v nemocnici a půl hodiny chodila po bytě s improvizovanou rouškou z trička napuštěného voňavkou. Ode dneška jsme oba aspoň na týden vegetariáni a příští rok Bloomsday radši oslavím půllitrem guinesse.

Zjsitil jsem ale aspoň pár důležitých věcí: že přestože jsem prase, v něčem jsem přeci jen cimprlich; a že Věruška je úžasná, protože ačkoli jí bylo regulérně špatně, pochválila mě, že jsem si chtěl splnit sen a umyla po mě půlku nádobí.A taky, že Kajdíček se po ledvinkách může utlouct ještě víc než po srdci.

Občan K.

Nedá mi to. Hodně lidí mě má v oblasti umění za konzervu, protože za umění nepovažuju věšení se na předkožku ani entropu. Musím vyseknout dvojité pukrle skupině Ztohoven, protože projekt Občan K. (čti občanka) má koule. Je to asi i tím, že mě vždycky změna identity fascinovala, od té doby, co jsem si přečetl Nebožtíka Mattia Pascala. Fakt dobrý! Snad nezačnou dělat na zakázky!

Občan K. / Citizen K. / Der Bürger K. from Občan K. on Vimeo.

Ráj na zemi po šedesáti letech

Došlo mi včera tolik knih o divadle a hlavně o Stanislavském a jeho systému, že jsem nevěděl, kterou rozečíst dřív. A tak jsem rozečetl hned tři a už dnes jsem o nich na obědě dával Pavlikovi přednášku. Začnu tedy jednou raritou. Jsou to Sovětské zápisky Jana Kopeckého z roku 1953. Čtu tuhle literaturu (z cest do SSSR) se zvláštní zálibou.

Když si o autorovi přečtete krátký medailonek, zjistíte (a velké překvapení to pro mě už nebývá), že byl za 1. republiky kavárenským levicovým intelektuálem, v 50. letech přesvědčeným bojovníkem za socialistický systém, v 60. letech socialistickým pokrokářem, náměstkem ministra kultury, profesorem na DAMU a FF UK, tedy klasickým osmašedesátníkem, v 70. letech čerpačem n.p. Vodní zdroje, v 80. důchodcem, po revoluci rehabilitovaným profesorem na UK. Vzorový osud Čechoslováka, který se narodil v prvním roce Československé republiky a v posledním roce zemřel.

Sovětské zápisky jsou popsané zážitky 15členné delegace divadelníků z měsíční návštěvy Sovětského svazu. Ani stopa po objektivnosti! Z úryvků to nelze vykreslit v celé té naivitě, ale přesto se o malou koláž pokusím, drobný komentář si neodpustím:

V osmačtyřicátém mohli zrušit přídělový systém. Do jednapadesátého čtyřikrá snížili ceny zboží – a hovoří se o dalším snižování. Nelze se nasytit procházek moskevskými obchody. Nejen pro překypující bohatství všemožného zboží, které jde na odbyt, a přece sotvy kdy dochází. Ale hlavně proto, že při těchto procházkách musíš myslit na to, odkud se to vzalo, z čeho se zrodilo, kdo je vytvořil.
...
Věru, že by nad tím vším, co se tu nabízí občanu, mohlo stát, že to dává „národ sobě“. Jak jinak bereš do ruky sovětské nylonky, ochutnáváš sovětské šampňské, jaké myšlenky tě napadají, když přehlížíš sovětské ledničky a fotoaparáty a hodinky a motocykly a nevím co všechno... Sovětský stát chce, aby občané žili dobře, v dostatku. Aby měli stále po čem toužit a na co se těšit.
Poslední dvě věty si sice prostiřečí, ale pokračujme tím, co už si Pavel z komunismu nepamatoval a mnozí jsme to z hodin občanské nauky zapomněli:

Dvacet druhů levného, zdravého chleba? Jednou, v komunismu, se nebude o ceně hovořit. Člověk musí dýchat, člověk musí jíst. Potřebuješ? Vezmi. Chléb zdarma – jako vzduch.
Sen?
Jednou?
Starý havíř Makar Dubrava u Kornejčuka, vzpomínáte? „Chlapče, já se chci přece ještě osobně dožít komunistických časů!“
Těch časů, kdy člověk nebude tvořit z pocitu strachu o existenci, ale z vědomí síly lidského mozku, nadaného mocí přetvořit zemi v ráj pro všechny.
Ráj, v němž každý strom bude stromem poznání. A žádné ovoce nebude ovocem zakázaným.

Ano, to je ta doktrína, o které už se tisíce let ví, že je zhoubná. Dál text této kapitoly pokračuje chválou moskevské architektury, o tolik hezčí než na Západě.

Lid se nemýlí. Proto se sovětští architekti učí z jeho zkušeností.

Kterýpak domácí v kterékoli kapitalistické zemi by postavil nájemníkovi mramorový vestibul a ozdobil dům slohovou věží a do ní umístil například domácí hvězdárnu, jak jsme to viděli v Kyjevě? A kdyby, panečku ta činže! Tady je však domácím stát. To jest lid.

Je něco strašnějšího než Baťovy kolonie krabiček na bydlení, jedna jako druhá, ohromná lidská kartotéka? Z letadla vyhlíží jako hřbitov: stovky náhrobků, děsících okolní krajinu.

Proto pak asi začali naši komunisti budovat panelová sídliště, diametrálně šerednější.

Kapitola o footballu bude politicky neangažovaná, říkal jsem si, když jsem si přečetl název NA STADIONU DYNAMA a prohlédl pěkné fotky. Mladé mužstvo Kalininu připomínalo opravdu Klapzubáky. Vznikli, vyhráli třetí ligu, a v druhé byli na čelních místech, když se v soutěži o sovětský Pohár, jíž se zúčastnilo 16.000 klubů, probojovali až na špici, porazivše Dynamo Leningrad, Dynamo Jerevan a nakonec i Dynamo Moskva a Šlachťor Stalino. Ve finále se kluci z venkova utkali s vojenskou jedenáctkou Ústředního domu sovětské armády. Tam Kalininci prohráli 1:2 i proto, že jim rozhodčí neuznal gól. Nicméně, pozor, sovětské pojetí sportu je jiné, a tak se i footballisté vítězsného celku přimluvili na Výboru pro fyskulturu a sport, aby se zápas hrál ještě jednou a ukázalo se, který tým je opravdu lepší.

V novém zápase, který navštívila i československá divadelní delegace, po 90 minutách 1:1. Prodloužení, druhá půle a rudoarmějci přeci jen najdou skulinu v kalininské obraně a znovu vyhrávají 2:1.

Zápas skončil. Nikdo však neodchází. Vzpomínáme zase na naše hřiště – i na hlediště našich divadel, na úprky k tramvajím a šatnám. Není vidět jediného odcházejícího člověka. Mužstva se sbíhají před hlavní tribunou, dva pionýři přinášejí velký pohár... Obřad skončil – a stadion provolává slávu Stalinovi, bouřlivě tleská slovům o boji za mír ve světě... Sovětští lidé čekají ještě na mládež, která obsadila lehkoatletickou dráhu a bude před osmdesáti tisíci závodit o čest nejlepšího kolektivu ve štafetovém běhu. Je již pozdě, úplně se setmělo – ale stadion zůstává naplněn, protože sovětští lidé mají veliký zájem o mládež, která představuje zítřek jejich vlasti.

Abych neunavoval, ukončím tohle psaní popisem Závodního klubu továrny na obráběcí stroje, kam autora zavede mladý kluk, který není pionýrem (a nemohl jsem z něj vypáčit, proč – neměl se zrovna k rozhovoru na tohle thema).

Je tu speciální kychyň, čítárna, knihovna, místnost společenských her. V „Profylaktoriu“ se léčí nemoc ještě dřív, než propukne. Ucítí-li zaměstnanec první příznaky, odebere se sem, aniž přerušil práci, zůstává zde přes noc a lékaři se dávají do zápasu, aby nemoc zabránili. Velmi se osvědčuje a zaměstnanci si je oblíbili. I jejich rodiny sem chodí. Léčí se přirozeně bezplatně.

Dále dva sály po osmistech místech k sezení.

Vybavení je skvělé: televisor, knihovna, čítárna, sál přednáškový a taneční, místnosti pro šach, kulečník a jiné hry, výstavní síně – a všude sovětská čistota a sovětská živost... kluby mezi sebou soutěží. U vchodu visí program přednášek. Stojí za seznámení tento plán přednášek závodního klubu „Rudého proletáře“ z první poloviny listopadu 1951:
Úterý 2. Slunce a život na zemi
Středa 3. Básník lidu – Někrasov
Čtvrtek 4. Jak v dětech vypěstovat lásku k práci
Pátek 5. Den stranického školení
Pátek 5. Jak rostla Moskva
Sobota 6. Původ církevních obřadů a jejich škodlivost
Pondělí 8. Veliké stavby komunismu
Pondělí 8. Nové způsoby zpracování kovů
Pondělí 8. Automatický výrobní postup ve stavebním průmyslu
Úterý 9. Hygiena úst
Středa 10. Sopky a zemětřesení
Středa 10. O sovětském vlastenectví a národní hrdosti sovětských lidí
Čtvrtek 11. Velký ruský učenec Mendělejev
Pátek 12. Den stranického školení
Pátek 12. Za mír v celém světě, za bezpečnost národů
Sobota 13. Léčení spánkem
Sobota 13. Velký ruský učenec Lomonosov
Pondělí 15. Automatický postup při výrobě kuličkových ložisek
Pondělí 15. Technologie výroby nehlučnách ozubených kol

Pro rodiče:
Neděle 7. Lenin a Stalin o komunistické výchově mladého pokolení
Neděle 14. Výchova dětí v sovětské vlastence

Magorové a ti druzí

Jak na bicyklu kostlivce rachocení
zněl sálem hlas mého autorského čtení:
Hynku, Viléme, Jarmilo,
to tady ještě nebylo,
aby si z vás dělal srandu
představitel undergroundu!

Jsem moc rád, že se oslavy Máchova Máje na festivalu Tamtam v Litoměřicích nesly v tomto duchu a že na nich četli své básně Krchovský, Magor, Marks a Wanek a že herce zastupovala Bára Hrzánová a muzikanty Iva Bittová a Pavel Fajt a nesklouzlo to k showbyzu. Tenhle postřeh Svatavy Antošové ve Tvaru se mi líbil nejvíc:

(Magor)... četl ze své Summy a po každé přečtené básni napomínal publikum slovy: „Netleskejte, jenom to zdržujete...“ Poté, co se z pléna ozval obdivný ženský hlásek, konstatující: „Když to bylo tak hezký...“, kontroval Magor zcela nekompromisně řka „To nevadí!“

Podivuhodný začátečník

Dnes si na naší první vyjížďce na bicyklech Věruška povšimla krásného (alespoň v našich poměrech) oxymorónu.

To před představením

Hezký rozhovor přinesly Lidovky s Ondřejem Pavelkou. Vyjímám z něj jednu zajímavost o Národním divadle.

Každopádně to, o čem jsem mluvil před tím – o volnosti, o tom, že divadlo je pro mě ještě něco jiného, než že se hraje pro publikum, a že rozhodující je i to, co se děje před tím, komunikace, jistá anarchie, pankáčství, a to že se pak promítá do inscenace a ta pak má náboj –, tak to musím upřímně říct, že tady zažívám velmi sporadicky.

Nejsme na tom v Navenku tak špatně, jak máme často pocit. Přijďte se v pondělí 28. června v sedm podívat do Orfea, ať vidíte, co z toho našeho pankáčství při zkouškách vzniká. Uvidíte třičtvrtěletí anarchie seřazené na povel do dvou hodin.

Zase jedna černobílá pecka

Je to tak čtrnáct dní, kdy jsem poprvé v klidu při odpolední siestě viděl Dvanáct rozhněvaných mužů. Je to ten typ filmu jako Kdo seje vítr, s tím rozdílem, že nepotřeboval exteriéry, celý se odehrává ve dvou místnostech, té a oné. Právě na oné místnosti proběhl rozhovor, jenž jsem si chtěl pamatovat, ale dva týdny jsou dva týdny. Zkoušel jsem citáty na imdb, ale marně. Nemáte někdo DVD?

Hodněkrát jsem slyšel, že Jiří Voskovec je ve filmu nevýraznou postavou. Mně naopak přijde, že kdyby bylo těch mužů jen jedenáct a on chyběl, chyběl by tam i jeho charakter. Slušně vychovaný čerstvý imigrant, to co udělalo Ameriku Amerikou!

Čím to, že spousta černobílých filmů je tak pestrobarevná, aniž by je bylo potřeba kolorizovat nejmodernější technikou, a většina moderních barevných filmů je tak černobílá?

Ten film je oprávněně na 7. příčce na imdb a na 9. místě na čsfd, v obou případech nejstarší v první desítce!

Colorá, colorá

Včera byl v Kadani Antonio de la Rosa z Kanárských ostrovů. Na ostrově Lanzarotte s ním žije a tvoří mnohočetná skupinka přistěhovalců z různých končin světa. Včera tu s ním byl jeden Senegalec, jeden Němec, jeden Kubánec a jedna Kubánka. Koncert byl úspěšný, po dlouhé době jsem měl radost i z návštěvnosti a počasí přálo. Hrálo se v rytmu flamenca a dalších jižanských tanců a já se přiznám, že jsem se těšil na jednu píseň, kvůli které jsem je pozval a jejíž refrén jsem si s kapelou notoval pokaždé, když jsem otevřel jejich stránky. A protože jsem seděl u zvukařského pultíku, Martin mi půjčil mikrofon a pustil mě do reprobeden, když kapela zmlkla a chtěla, aby si refrén zařvali diváci. Tak nastoupil Juan de la Losa a zapěl z plných plic. Užil jsem si to tak, že z toho budu žít aspoň měsíc.

Zazpívejte si taky, refrén přichází po dvou minutách.

Předtím a potom jsme ještě s muzikanty seděli a snažili se procvičit si španělštinu, ale spíš jsme se přesvědčili, že 7 lekcí ještě nic není. I když jsem někdy rozuměl,  třeba když Antonio chválil Kadaň nebo mluvil o tom, že se učil na kytaru od sedmi let, ale přišly také kruté chvilky, kdy se Sandra začala rozohňovat nad ctnostmi kubánského režimu a nespravedlností celého kapitalistického světa a já rozuměl jen Fidel a Estados Unidos. Nicméně jsem se aspoň dozvěděl, že klobása je solchicha a sekaná picadillo. A užil hodně srandy a también už vím, kde přespat, když se dostanu do Lanzarote, jenže to bych se nesměl bát letadel. Ale Antonia, Papa Meissu i ostatní bych opravdu ještě někdy rád viděl.

Bohem zapomenuté místo

Včerejší den si koledoval o pouť. Vydali jsme se tedy k poutnímu místu, kam se předkové z našich končin vydávali jako do malého severočeského Říma. Do Bohosudova u Teplic. Je to opravdu Bohem zapomenuté místo, klasický kamenolom Paně, komunismem zdevastované centrum souměstí vzniklého z několika vesnic v roce 1961.

Nejdřív jsme se vydali po silnici ke zřícenině kostela sv. Prokopa. Vznikl někdy ve 14. století, ale byl několikrát přestavován a rozbořen. Kolem vede silnice, ale nic tu nezastaví. Dívali jsme se na zdi toho kostela a připomněli si častá slova Otce Josefa, že každý ten kámen měl jednou někdo v ruce. Byl to zvláštní pocit.

Od sv. Prokopa jsme šli po té silnici až k Bazilice Panny Marie Bolestné. Otevřeli jsme bránu a po celou dobu, kdy jsme jsme se tam procházeli, jsme byli téměř sami. Když jsme vešli do chrámu, bylo absolutní ticho. Sedl jsem si do lavice a klekl si na klekátko. Ve chvíli, kdy jsem spustil Otčenáš, rozezněl se po kostele mocný zvuk. Paní uklízečka zapnula vysavač. Prošli jsme se po kostele a když jsme odcházeli a hodili do kasičky stovku, vypnula stroj a rozpovídala se. Pak nás pozvala za oltář, tak jsme si vše prohlédli ještě jednou. Věrušku vylekala socha na galerii vedle kazatelny, která vypadala opravdu živě a nepatřičně nás pozorovala. Pak jsme si kostel ještě jednou obešli a já jsem nafotil pár snímků odrazem od skla.

Slíbili jsme si, že se tam jako ti Chomutovští po moru, jednou za rok ukážeme.