27. září 2007
Kamenování
26. září 2007
List XIV.
Hraběnce of Mar
V Praze, dne 17. listopadu st.l. 1716
Doufám, že milé sestře mé není třeba nového důkazu upřímné oddanosti mé. Neboť kdyby bylo třeba, věru nemohla bych podat silnějšího důkazu nežli právě tím, že píši po třídenním cestování poštou, vlastně po třech nocích a dnech cesty.
Království České hest nejpustší ze všech zemí, které jsem viděla v Německu.
Vesnice jsou tak bídné, a poštovní stanice jsou tak ubohé, že čistá sláma a čerstvá voda jsou dobrodiní, jakého nenajdeme všude, a nesmíme doufat v lepší pohodlí.
Třebas měla jsem vlastní lůžko s sebou, nemohl jsem někdy najím místo, kde bych je položila. Raději jsem cestovala celou noc za zimy sebe chladnější, zahalena do kožichů, než bych byla vešla do sprostých jizeb, které zavánějí všelijakým zápachem.
Toto město bylo kdysi královským sídlem českých králů, a jest dosud hlavním městem království. Má ještě jakési zbytky bývalé nádhery své, kdy patřilo k největším městům v Německu.
Většinou jsou zde starodávné stavby, a málo obyvatelů, takže domy jsou velmi laciné.
Urození lidé, kteří si nemohou zaplatit drahý život vídeňský, raději zde sídlí. Mívají tu večírky, hudbu, všecky zábavy kromě dvorských zábav za ceny velmi mírné. Neboť jest tu hojnost všeho, zvláště nejlepší zvěřiny, jaké jsem kdy okusila.
Navštívily mne už některé vzácné dámy, jejichž příbuzné znám z Vídně. Šatí se podle vídeňských mod právě tak, jako obyvatelé exeterští napodobí londýnské mody, totiž jejich napodobení jest výstřednější než originál.
Těžko lze popsat, jak prazvláštní figurky dělají ze sebe.
Osoba ztrácí se mezi úpravou hlavy a sukní tak velice, že by sobě měli napsat na záda: „Toto jest žena“, aby se cestovatelé nezmýlili. Právě tak, jako malíř vývěsních štítů musil kdys napsat: „Toto jest medvěd!“
Opět ti budu psát z Drážďan a z Lipska. Neboť daleko více záleží mně na tom, abych ukojila tvou zvědavost nežli abych vyhověla pohodlí svému. Jsem atd.
Poděbradská hymna
Kde domov můj, kde domov můj?
Nad Labem, kde v vznešenosti,
Svědek slavné minulosti,
Vzhůru pne se pevný hrad,
Kde žil Jiří z Poděbrad.
Tento zámek svou zvu vlastí,
Poděbrady domov můj
Kde domov můj, kde domov můj?
V chrámu, v němž jest počívati,
Zbožné Kunce, „chudé máti“,
Choti krále Jiřího,
„Milovníci dobrého“,
V církev Krista, v němž jsem přijat,
Chrám kde ten, tam domov můj!
Nedovařené vejce
En l'an trentiesme de mon aage
Que toutes mes hontes j'ay beues ...*
Zasedla Linduška do křesla zpříma
tak, abych seděl bezmála vedle ní;
staré pohlednice s památkami Říma
ležely na stole hned vedle pletení.
Daguerrotypie a portréty čísi,
snad její dědeček a různí bratranci
zažloutlí na stěně u krbu visí
a s nimi obrázek Vyzvání k tanci.
*V třicátém roce svého žití
bylo mi hanbu na dno píti…
(Fr. Villon, přel. Otokar Fischer)
25. září 2007
Kde hrob je náš?
Kde hrob je náš, kde hrob je náš?
Nade Prahou bouře divá,
tyran jásá, den umdlívá,
zvony znějí na poplach,
na sta reků klesá v prach,
krví rdí se Hora Bílá
[:hora hrůzy, hřbitov náš!:]
Kdo mstitel náš, kdo mstitel náš?
Onen hrom, jenž věky láme,
onen duch, jejž v sobě máme,
jenž nás učil dvě stě let
vrahů muka přetrpět,
ten nám k činu meče skuje,
[:vytrvalost přijde včas!:]
Kdy přijde čas, kdy přijde čas?
Rány posud nezhojené,
zraky dosud rozpálené,
dlouho-li má ještě vrah
našich otců prznit prach?
Nuže bratři, k mečům pěstě,
[:již přichází pomsty čas!:]
Dojmy evropské a turecké
„Divím se, že doposud u nás v Anglii nemáme vynález tak užitečný. Tímto pozorováním přecházím k úvaze o svéhlavosti naší, že pět měsíců v roce třeseme se zimou, nežli bychom použili kamen, která jsou jistě nejpohodlnějším vynálezem životním. Krom toho nijak neškaredí útvar světnice, ba spíše jsou jí nádhernou okrasou, když jsou malována a vyzlacena, jako třeba ve Vídni nebo v Drážďanech, kde se podobají porculánovým vásám, sochám, krásným kabinetům a to až do nerozeznání přirozeně. Jestli se kdy vrátím, jistě, i proti modě, budou kamna v mé světnici…“
Určitě zase budu občas otravovat výpiskama jako onehdy z Kollára, ale na to už jste si zvykli, že? Spolu s touhle knížkou mi přišla i úžasná maličká starožitná skříňka. Ovšem už docela dlouho čekám ještě jinou zásilku se starožitností, a tak tu ještě přidám jeden postřeh z roku 1716:
Obdržela jsem Váš list teprv den před odjezdem z Vídně, třebas podle datování měla jsem jej obdržet mnohem dříve. Ale ve většině německých zemí nejhůře zařízena je pošta. Mohu Vás ubezpečit, že v Praze zavěsili poštovní balík dozadu na mou šézu, a takto jej vezli až do Drážďan, takže tajemství polovice země byla bych měla podle chuti ve svých rukou, kdybych bývala zvědava na ně.
Ještě prozradím, že autorka se jmenuje Mary Wortley Montagueová a její dopisy v angličtině jsou zde. Příští příspěvek bude určitě o 14. dopisu, to je ten z Prahy.
Alex for president
A dvě nejlepší perličky nakonec. Když Alex viděl poprvé v životě jablko, ochutnal a řekl: bannery (protože mělo dužninu jako banán a barvu a tvar jako třešeň – cherry). A uměl počítat líp než Baldrick (tohle stojí za to si pustit celé, text je tady; kdyby Černou zmiji začali zase dávat, koupím si kvůli tomu snad i televizi).
24. září 2007
Tak kde je ten můj domov?
Kde domov můj, kde domov můj?
Tam kde pivovary strmí
a kde sádské husy krmí,
kde mělnické vinice
lidem dělaj opice,
jež malínský křen zas spraví,
[:mezi křeny domov můj!:]
Kde domov můj, kde domov můj?
Tam kde Němci na mráz troubí,
kde svoboda hledá houby,
kde len ještě nenarost
lepším Čechům pro radost,
kde na slovo šibenice,
[:tam – ach, na ní domov můj!:]
Kdo je autorem? (1834 – 1891)
Treperendy
23. září 2007
Domýšlivý snob
Střední třída se dělí na dvě skupiny, na snoby a domýšlivce. Snobi jsou ti, kdo se chtějí dostat do společnosti, a domýšlivci ti, kdo se chtějí dostat ze společnosti do skupin jako jsou vegetariáni nebo socialisté.
Protože jsem natolik domýšlivý, že se nechci přiřadit ani mezi snoby ani mezi domýšlivce, a natolik snobský, že se vždy zařadím tam, kam potřebuju, tak jsem i nyní nalezl odpověď pro ty, kdo nevědí, kam se mnou.
František Gellner
Nikdy jsem boha neobtěžoval
v modlitbách k nebi spínaje své dlaně.
Taky jsem nikdy nerespektoval
miláčků jeho, pomazaných páně.
Konstituce, ta mi k smíchu je.
Poselstvo o potřebách říše žvaníc
na sněmu národ representuje.
Do vůle lidu však mně není pranic.
Jde o to, co mi vhod. Groš měděný
však nedám za to, kdo mi předpisuje,
zda president či vladař zděděný,
či zákon, který lid si odhlasuje.
A pokrok? Statistickým podvodem
se podlepují nudné utopie.
Tomu se říká mezi národem
vědecká sociální theorie.
Lid ztratil nebe a svou budoucnost.
Ráj pozemský se v duchu kreslí raděj.
Já ale nemám víry v budoucnost,
V třeskutých mrazech zemřela má naděj.
Jsem anarchista, ale nejsem vrah,
jsem papírový jinoch revoluční.
Dosud mne baví to. Však mám jen strach,
že při tom člověk přec jen časem ztuční.
Konečně s názorem svým na život
kandidovati mohu v městkou radu
a s praporem – když mi to bude vhod –
o božím těle jíti na parádu.
Televizní
Na střeše pyšné antény
své tyče k nebi tyčí,
odchytávají ozvěny,
které pak na nás křičí
z prosklených velkých beden;
bránit se nedovedem,
a tak nás všechny jednou zničí.
Kepler o astrologii
„Samý klam a mam! Škoda protřásati takové otázky a mařiti přitom ničemně čas. Nepovažuji astrologování za nic než za epidemiam, jež zachvátila nejen některé, nýbrž většinu pokolení lidského. Se svými triangulis, se svými domy a místy firmamenti, s qualitatibus a dignitatibus hvězd, jako jsou: teplota, vlhkost, studenost planet a jich vliv na válku, hlad, sucho a se všemi věcmi takového druhu mohli naši laciní prorůčkové učiniti pokaždé jen jedinou případnou předpověď: že budou jejich nicotné, domýšlivé traktáty hromadně kupovány.“