27. září 2007

Kamenování

Dneska jsem na to narazil při angličtině, což se nemělo stát, neboť jsem odvyprávěl a v zápalu nadšení částečně i odehrál několik scén z Briana i z Hledání svatého grálu a k předpřítomnému času jsem se vůbec nedostal. Nemohu si odpustit nedát sem ten kousíček, jenž si nezadá ani s Biggem Dickem.

26. září 2007

List XIV.

Mary Wortley Montagueová

Hraběnce of Mar

V Praze, dne 17. listopadu st.l. 1716

Doufám, že milé sestře mé není třeba nového důkazu upřímné oddanosti mé. Neboť kdyby bylo třeba, věru nemohla bych podat silnějšího důkazu nežli právě tím, že píši po třídenním cestování poštou, vlastně po třech nocích a dnech cesty.

Království České hest nejpustší ze všech zemí, které jsem viděla v Německu.

Vesnice jsou tak bídné, a poštovní stanice jsou tak ubohé, že čistá sláma a čerstvá voda jsou dobrodiní, jakého nenajdeme všude, a nesmíme doufat v lepší pohodlí.

Třebas měla jsem vlastní lůžko s sebou, nemohl jsem někdy najím místo, kde bych je položila. Raději jsem cestovala celou noc za zimy sebe chladnější, zahalena do kožichů, než bych byla vešla do sprostých jizeb, které zavánějí všelijakým zápachem.

Toto město bylo kdysi královským sídlem českých králů, a jest dosud hlavním městem království. Má ještě jakési zbytky bývalé nádhery své, kdy patřilo k největším městům v Německu.

Většinou jsou zde starodávné stavby, a málo obyvatelů, takže domy jsou velmi laciné.

Urození lidé, kteří si nemohou zaplatit drahý život vídeňský, raději zde sídlí. Mívají tu večírky, hudbu, všecky zábavy kromě dvorských zábav za ceny velmi mírné. Neboť jest tu hojnost všeho, zvláště nejlepší zvěřiny, jaké jsem kdy okusila.

Navštívily mne už některé vzácné dámy, jejichž příbuzné znám z Vídně. Šatí se podle vídeňských mod právě tak, jako obyvatelé exeterští napodobí londýnské mody, totiž jejich napodobení jest výstřednější než originál.

Těžko lze popsat, jak prazvláštní figurky dělají ze sebe.

Osoba ztrácí se mezi úpravou hlavy a sukní tak velice, že by sobě měli napsat na záda: „Toto jest žena“, aby se cestovatelé nezmýlili. Právě tak, jako malíř vývěsních štítů musil kdys napsat: „Toto jest medvěd!“

Opět ti budu psát z Drážďan a z Lipska. Neboť daleko více záleží mně na tom, abych ukojila tvou zvědavost nežli abych vyhověla pohodlí svému. Jsem atd.

Poděbradská hymna

Všechny hádanky kolem různých verzí naší hymny byly zatím obstojně vyřešeny a proto jsem na dnešek nachystal obzvláště vypečenou verzi. V pátek jedeme s divadlem jako už tradičně do Libice nad Cidlinou na Divadelní babí léto (fotografie z našeho prvního soustředění v roce 2004). Nedaleko Libice je krásné lázeňské město Poděbrady. Autorem následující poděbradské hymny je tamní rodák, malíř a historik (1829 – 1898). Jestli toho někdo uhádne, má u mě zmrzlinový pohár.

Kde domov můj, kde domov můj?
Nad Labem, kde v vznešenosti,
Svědek slavné minulosti,
Vzhůru pne se pevný hrad,
Kde žil Jiří z Poděbrad.
Tento zámek svou zvu vlastí,
Poděbrady domov můj

Kde domov můj, kde domov můj?
V chrámu, v němž jest počívati,
Zbožné Kunce, „chudé máti“,
Choti krále Jiřího,
„Milovníci dobrého“,
V církev Krista, v němž jsem přijat,
Chrám kde ten, tam domov můj!

Nedovařené vejce

Když jsme byli na univerzitě, tak jsme s Milanem Z. dělali neuvěřitelný věci a mezi jednu z nich patřil i slovníkový překlad básně Thomase Stearnse Eliota Wasteland, snad se nikde nezachoval. Chtěli jsme se tenkrát vysmát Eliotovu komplikovanému verši a pozérsky ostentativní erudici (jak hezky české). Všechno jsem si to dnes připomněl, když jsem chtěl přeložit jednu básničku, v níž mě zaujalo v jednom verši jméno Sir Philip Sidney, s nímž by se chtěl Eliot sejít v nebi, a jenž mi jednou jedno nebe daroval a pak zase vzal. Ne, na Eliota nemám, sice jsem jeho verš v prvních dvou strofách ještě zkrášlil dokonalejším rýmem, ale ty další už se prostě přeložit nedají. Ale když už jsem se s tím dělal, tak mi jistě odpustíte a uděláte mi radost, že si aspoň těch osm řádků přečtete. Názvem si nejsem vůbec jistý (jako u Eliota vlastně téměř ničím), ale líbí se mi tak, jak je v titulu. Odvahu!
(originál zde)

En l'an trentiesme de mon aage
Que toutes mes hontes j'ay beues ...*

Zasedla Linduška do křesla zpříma
tak, abych seděl bezmála vedle ní;
staré pohlednice s památkami Říma
ležely na stole hned vedle pletení.

Daguerrotypie a portréty čísi,
snad její dědeček a různí bratranci
zažloutlí na stěně u krbu visí
a s nimi obrázek Vyzvání k tanci.


*V třicátém roce svého žití
bylo mi hanbu na dno píti…
(Fr. Villon, přel. Otokar Fischer)
...

25. září 2007

Kde hrob je náš?

Neruda byl opravdu triviální, a tak přitvrdíme. Tentokrát nejde o tak známou osobnost. Autorem je mladočeský poslanec a žurnalista (1843 – 1917), v letech 1868–70 vězněný, který se o dvacet let později zasloužil o vydání Vybraného díla Karla Havlíčka Borovského.

Kde hrob je náš, kde hrob je náš?
Nade Prahou bouře divá,
tyran jásá, den umdlívá,
zvony znějí na poplach,
na sta reků klesá v prach,
krví rdí se Hora Bílá
[:hora hrůzy, hřbitov náš!:]

Kdo mstitel náš, kdo mstitel náš?
Onen hrom, jenž věky láme,
onen duch, jejž v sobě máme,
jenž nás učil dvě stě let
vrahů muka přetrpět,
ten nám k činu meče skuje,
[:vytrvalost přijde včas!:]

Kdy přijde čas, kdy přijde čas?
Rány posud nezhojené,
zraky dosud rozpálené,
dlouho-li má ještě vrah
našich otců prznit prach?
Nuže bratři, k mečům pěstě,
[:již přichází pomsty čas!:]

O zázračném šampónu a krému

Dojmy evropské a turecké

Když se mě barmanka v Lucerně zeptala, co to čtu, začal jsem jí nadšeně vyprávět, že jsem si právě na poště vyzvednul překlady dopisů, který psala jedna Angličanka v letech 1716 – 1718 do Londýna ze cest, které absolvovala se svým manželem, velvyslancem v Cařihradu a že to píše tak živě, že člověku ani nepřijde, že čte něco 300 let starýho. A že se stavila i v Praze a docela se jí vysmála, ale v podstatě stejně ironickej tón sklidila i Vídeň se všemi svými uměleckými sbírkami a další města. Líbily se jí Drážďany. A hned jsem paní za další natočenou desítku přečetl kousek z Hannoveru, kde se naší Lady dostalo v zimě pomerančů a ananasu a ona se podivila, že ananas přeci roste jen v Brazílii. Bylo jí vysvětleno, že v Hannoveru mají takové skleníky, že tam i v zimě roste tropické ovoce.

„Divím se, že doposud u nás v Anglii nemáme vynález tak užitečný. Tímto pozorováním přecházím k úvaze o svéhlavosti naší, že pět měsíců v roce třeseme se zimou, nežli bychom použili kamen, která jsou jistě nejpohodlnějším vynálezem životním. Krom toho nijak neškaredí útvar světnice, ba spíše jsou jí nádhernou okrasou, když jsou malována a vyzlacena, jako třeba ve Vídni nebo v Drážďanech, kde se podobají porculánovým vásám, sochám, krásným kabinetům a to až do nerozeznání přirozeně. Jestli se kdy vrátím, jistě, i proti modě, budou kamna v mé světnici…“


Určitě zase budu občas otravovat výpiskama jako onehdy z Kollára, ale na to už jste si zvykli, že? Spolu s touhle knížkou mi přišla i úžasná maličká starožitná skříňka. Ovšem už docela dlouho čekám ještě jinou zásilku se starožitností, a tak tu ještě přidám jeden postřeh z roku 1716:

Obdržela jsem Váš list teprv den před odjezdem z Vídně, třebas podle datování měla jsem jej obdržet mnohem dříve. Ale ve většině německých zemí nejhůře zařízena je pošta. Mohu Vás ubezpečit, že v Praze zavěsili poštovní balík dozadu na mou šézu, a takto jej vezli až do Drážďan, takže tajemství polovice země byla bych měla podle chuti ve svých rukou, kdybych bývala zvědava na ně.

Ještě prozradím, že autorka se jmenuje Mary Wortley Montagueová a její dopisy v angličtině jsou zde. Příští příspěvek bude určitě o 14. dopisu, to je ten z Prahy.

Alex for president

Přečetl jsem si hezký text o papouškovi Alexovi, který nedávno zemřel, stár téměř jako já. Měl prý rozum jako pětileté dítě a citově na tom byl jako dvouletý capart. Uměl 150 slov, ale nepapouškoval je, on jim opravdu rozuměl. Vždycky, když splnil nějaký úkol, řekl si o odměnu (jinak by ji nedostal). Uměl se omluvit, když se spletl, a poprosit o propuštění, když byl unavený. Musím říct, že bych občas radši komunikoval s nějakým takovým Alexem než s těmi, co jsem nucen. Už jsem tady jednou možná prozradil, že v jedné mé povídce chci obsadit papouška do hlavní role, a Alex mě zase posunul dál v mých fantastických úvahách. Musím se ale přiznat, že patřím spíš ke skeptikům, kteří si myslí, že to papouškum jako lidem nemyslí...

A dvě nejlepší perličky nakonec. Když Alex viděl poprvé v životě jablko, ochutnal a řekl: bannery (protože mělo dužninu jako banán a barvu a tvar jako třešeň – cherry). A uměl počítat líp než Baldrick (tohle stojí za to si pustit celé, text je tady; kdyby Černou zmiji začali zase dávat, koupím si kvůli tomu snad i televizi).

24. září 2007

Tak kde je ten můj domov?

Protože poslední hymnickou hádanku jste vyřešili fulminantně, zde je další.

Kde domov můj, kde domov můj?
Tam kde pivovary strmí
a kde sádské husy krmí,
kde mělnické vinice
lidem dělaj opice,
jež malínský křen zas spraví,
[:mezi křeny domov můj!:]

Kde domov můj, kde domov můj?
Tam kde Němci na mráz troubí,
kde svoboda hledá houby,
kde len ještě nenarost
lepším Čechům pro radost,
kde na slovo šibenice,
[:tam – ach, na ní domov můj!:]

Kdo je autorem? (1834 – 1891)

Treperendy

Dnes proběhla první čtená zkouška Goldoniho Treperend. První, co mě překvapilo, bylo, že když jsem se ptal svých italských přátel, jestli se Checchina čte „čečína“ nebo „čekýna“, dozvěděl jsem se, že „kekýna“... Moc poetický to v češtině není, ale rád bych ctil Goldoniho pojmenování, když má těch tři sta let. Někde se píše Cecchina, což by bylo asi lepší, ale v originále je Checchina, tak fakt nevím...

† Marcel Marceau

23. září 2007

Domýšlivý snob

Od té doby, co jsem si přečetl úvod ke Konci dějin, jsem se při některých společenských událostech nachytal, jak sleduju jejich účastníky jako krysy v laboratoři a u každého se snažím odhalit, jakou cestou se snaží získat ono uznání, jehož potřeba nás podle Platóna odlišuje právě od těch krys. Samozřejmě správný psychoanalytik začíná u sebe, a tak jsem se podíval do svého krysího zrcátka a budete se divit, našel jsem v něm i to, že si to své uznání vydobíjím mimo jiné sepisováním těchhle žvástů na soběpisník. Ale abych nezabředl v grafomanskou onanii, zkusím se zaštítit autoritou (pro Wu, trik číslo 30 z Eristické dialektiky Arthura Schopenhauera). Gilbert Keith Chesterton píše ve své Autobiografii:

Střední třída se dělí na dvě skupiny, na snoby a domýšlivce. Snobi jsou ti, kdo se chtějí dostat do společnosti, a domýšlivci ti, kdo se chtějí dostat ze společnosti do skupin jako jsou vegetariáni nebo socialisté.

Protože jsem natolik domýšlivý, že se nechci přiřadit ani mezi snoby ani mezi domýšlivce, a natolik snobský, že se vždy zařadím tam, kam potřebuju, tak jsem i nyní nalezl odpověď pro ty, kdo nevědí, kam se mnou.

František Gellner

Nikdy jsem boha neobtěžoval
v modlitbách k nebi spínaje své dlaně.
Taky jsem nikdy nerespektoval
miláčků jeho, pomazaných páně.

Konstituce, ta mi k smíchu je.
Poselstvo o potřebách říše žvaníc
na sněmu národ representuje.
Do vůle lidu však mně není pranic.

Jde o to, co mi vhod. Groš měděný
však nedám za to, kdo mi předpisuje,
zda president či vladař zděděný,
či zákon, který lid si odhlasuje.

A pokrok? Statistickým podvodem
se podlepují nudné utopie.
Tomu se říká mezi národem
vědecká sociální theorie.

Lid ztratil nebe a svou budoucnost.
Ráj pozemský se v duchu kreslí raděj.
Já ale nemám víry v budoucnost,
V třeskutých mrazech zemřela má naděj.

Jsem anarchista, ale nejsem vrah,
jsem papírový jinoch revoluční.
Dosud mne baví to. Však mám jen strach,
že při tom člověk přec jen časem ztuční.

Konečně s názorem svým na život
kandidovati mohu v městkou radu
a s praporem – když mi to bude vhod –
o božím těle jíti na parádu.

No name

Bol som na No name a veru myslím si, že sú to nástupcovia starých dobrých Elánov. Preto som nakrútil jeden song od tých a druhý vyžreboval na youtube od tých druhých.


A snad ještě dva odkazy: Žily v Kadani a Dresy.

Televizní

Doma televizi nemám a nechci, ale přesto když někde jsem, rád si pročtu televizní program a najdu něco hezkého pro mou dušičku. Včera dávali na Spektru v cyklu Rozhodující bitvy hodinu věnovanou Alexandru Makedonskému a nepochybně bitvě u Gaugamel. A po ní na dvojce Divadlo žije!, který už jsem asi dva roky neviděl. A jak to dopadlo? Usnul jsem při M.A.S.H., probudil se na konci Žhavých výstřelů a za chvíli jsem zase usnul… Tak tady máte moje televizní vyznání.

Na střeše pyšné antény
své tyče k nebi tyčí,
odchytávají ozvěny,
které pak na nás křičí
z prosklených velkých beden;
bránit se nedovedem,
a tak nás všechny jednou zničí.

Kepler o astrologii

Max Brod napsal v roce 1916 román Tychona Brahe cesta k Bohu, který už v roce 1917 vyšel česky (o tom se nevydávanému Kafkovi mohlo jen zdát). Když jsem minulý týden tu rozpadlou knížečku s překladem Adolfa Weniga pročítal, našel jsem tam i tuhle odpověď Johanna Keplera Tadeáši Hájkovi z Hájku, který se ho ptal na astrologii (jsem naprosto shodného mínění a je s podivem, jak stejná replika mohla být psána začátkem 20. století o začátku 17. století s platností pro začátek 21. století, ne-li s platností trvalou - platí tedy zřejmě i pro konce a prostředky staletí):

„Samý klam a mam! Škoda protřásati takové otázky a mařiti přitom ničemně čas. Nepovažuji astrologování za nic než za epidemiam, jež zachvátila nejen některé, nýbrž většinu pokolení lidského. Se svými triangulis, se svými domy a místy firmamenti, s qualitatibus a dignitatibus hvězd, jako jsou: teplota, vlhkost, studenost planet a jich vliv na válku, hlad, sucho a se všemi věcmi takového druhu mohli naši laciní prorůčkové učiniti pokaždé jen jedinou případnou předpověď: že budou jejich nicotné, domýšlivé traktáty hromadně kupovány.“

Zkouška plná emocí



Případ Grendval, 19.září 2007