Čech a Němec

Dnešní sobotní odpoledne na Vltavě patřilo hře Jana Nepomuka Štěpánka: Čech a Němec. Byl jsem příjemně překvapen, a to z několika důvodů. Tentokrát jsem se vyzbrojil proti spánku tak, že jsem během hry vyžehlil koš plný prádla. První příjemné překvapení bylo, že hra byla uvedena příjemným hlasem prof. Ivana Vyskočila, jehož dvě hříčky chci letos s Navenkem nacvičit. Druhé příjemné překvapení bylo, že Jan Nepomuk Štěpánek, dlouholetý šéf Stavovského divadla, hru, kde český mlynář velkoryse zaměstnává německé posluhy a odpouští německému správci (tedy státnímu úředníkovi), jenž si chtěl sňatkem s jeho dcerou zajistit peníze na dluhy (a odpouští také prostému židovi Áronovi, který mu peníze ukradl), uvedl již v roce 1816. Už tehdy na začátku metternichovského absolutismu si tedy Češi tropili žerty z Němců, tohle se stát se Sověty za normalizace, tak si scénárista neškrtne. Třetí příjemné překvapení, asi nejdůležitější, byly výkony herců. Daly se očekávat, když jsem si přečetl jména Josef Bek, Josef Vinklář, Naďa Konvalinková a další. Ale právě ti tři jmenovaní udělali ze svých rolí mistrovské charaktery, i když hra byla naprosto lidová a prostá. Zítra je Josefa, a tak si kromě tchána a našeho pana faráře vzpomenu i na výše zmíněné dva pány herce. Další milé překvapení byl jazyk hry, i když valně upravený pro moderní obecenstvo, kterému musely být německé texty často servírovány s českým překladem, jenž byl zakomponován do textu. Krásně se klelo, nejlepší asi bylo mlynářovo (Bekovo) „poc blic do jitrnic“ (odhaduju z odposlechu a bídné znalosti němčiny, možná to bylo jinak). Byla tam také česko-německá verbířská scénka, kdy korporál učí žida exercírovat a mašírovat, což mi připomnělo podobnou scénku divadla Navenek Verbunk, kterou hrajeme na Hasištejnských hradních hrátkách, a jejíž námět je ještě staršího data (napsal jej Jan Jeník z Bratřic v roce 1769!). Že se s cizineckou češtinou užije legrace, o tom mám několik příběhů z kurzu pro cizince, nicméně stačí se podívat na včerejší Uvolněte se prosím s Chantal Poulin. To je nádhera:-)

Šechtl & Voseček

Dnes mě na Vltavě zaujala poměrně dlouhá reportáž o jedinečném muzeu a internetovém archivu staré fotografie, který pořizuje rodina Šechtlů z Tábora. Zakladatelem tohoto fotoklanu byl Ignác Šechtl. Jeho rodina vlastnila ateliér až do roku 1953, kdy byl zkonfiskován. Ihned po pořadu jsem si šel najít stránku fotoarchivu Šechtl-Voseček a je to vpravdě procházka muzeem, na které nejen, že najdete spoustu pozoruhodných věcí, ale budete se chtít i vracet. Jednak proto, že vše se prohlédnout prostě nedá, jednak proto, že je to částečně i objevitelská cesta. Spousta fotografií totiž nebyla popsána, a tak se neví, jaká místa a jací lidé na nich jsou, v mnoha případech je totožnost chybně určena. Stačí si v levé části úvodní stránky prohlédnout sekci Nejzajímavější objevy. Doporučuji především Jihočechům! Sám mám kořeny v Soběslavi. Pochází odtud tatínek, dědeček a snad i pradědeček ruský legionář. Kolikrát a s kolika blízkými lidmi jsem podnikl okružní procházku tímto malebným městečkem ne nepodobnou této. Nezbývá než poděkovat rodině Šechtlů za jejich velkorysost, s kterou zpřístupňují své rodinné bohatství.

František Hrubín

Soběslav

Kultura za pět set (a za ledvinu)

Zajímavý článek v LN o letošním Oskarovém dokumentu končí takto:

„Poselství tohoto dokumentu tudíž nespočívá v tom, že v Tanzanii zrovna nemají co jíst; tak dílčí nesnáz by zalepila jedna akce humanitárních organizací, jež Sauper nahlíží jen jako jinou tvář západního byznysu. Podstata problému je taková, že kapitalismus se v celosvětovém a dějinném hledisku ukazuje být systémem hluboce nespravedlivým. V principu totiž může být otevřený pro kohokoliv, ale ve skutečnosti v něm bude mít navždy někdo navrch díky někdejšímu drancování evropských kolonií. Darwinova noční můra neříká nic jiného, než že praxe minulých století pokračuje i nadále, pouze jinými prostředky.“

Jiný zajímavý článek vypráví o novém korejském muzikálu Příběh Joduku. Joduk je koncentrák v KLDR. O příběhy koncentráků není moc zájem, a tak režisér musel dlouho hledat divadlo, kde by muzikál mohl uvést, na jeho výrobu si musel půjčit a jako záruku dal svoji ledvinu. No, já už mám ledvinu jen jednu, tak doufám, že letos divadlo zase finančně utáhneme:-)

Divadelní soustředění

Včera jsem byl na Zámečku s Lukášem a s mým dávným režisérem z Plzně, na nějž si dle souboru Pikart z Úštěka máme dát pozor, protože prý rozežírá divadelní soubory svou sobeckou režií, ale já ho znám celkem dlouho na to, abych nesoudil tak příkře, neboť mince mají dvě strany. Doufám, že neodhalím nějaké přílišné tajemství, když sdělím, že tato úštěckou kontrarozvědkou hledaná osoba se vyskytuje v jednom městečku v severních Čechách, asi půl hodinky cesty od Kadaně a jsme tam zvaní na divadelní soustředění. Naposledy měl na sobě černokněžnický kabátec a z úst mu vycházel dým jak z Lucifera. Jsem odhodlán pozvání přijmout a někdy ze začátku května podniknout na toto podhorské městečko divadelní útok. Takhle bude vypadat náš azyl, tak se, milé herečky a milí herci, snad máme na co těšit.

Všechno nejlepší, Veseline

Dnes slaví své jednatřicáté narozeniny mistr světa v šachu Veselin Topalov, a tak ho mohu uvítat ve svém věkovém poschodí. Uf, to už je nám tolika, Veseline?! Brzy se do našeho poschodí dostane i Brďa, můj věrný šachový soupeř a básnický souputník, s nímž jsem uhrál nějakých stovek partií a pročetl nějakých stovek básní. Mais où sont les neiges d'antan? Loňské sněhy nevím, ale ty letošní se asi hodlají udržet až do příští zimy.

Ale zpět k Veselinovi. Proč jsem si na něj dneska vzpomněl? Kdo viděl naši hru Škola pomluv, věz, že partie zde sehrávaná, jest právě partií mezi Veselinem Topalovem a Viswanathanem Anandem a rozestavení je na 26. tahu. Následující tahy jsou strhující. Kdo se v šachové hře trochu vyzná, jistě uzná, že Topalov to hraje opravdu geniálně. Skoro jako můj tatínek:-)


A ještě jeden krásný citát od Anatolije Karpova, který Topalova neuvěřitelně vyučil v partii z roku 1994 v Linares, kde obětoval dvě věže za pozici, která vedla k zdrcujícímu vítězství (stojí za to si ji přehrát aspoň v rychlosti, někteří ji považují za nejlepší Karpovovu partii, na obrázku má Karpov ještě obě věže). A teď už ten slíbený citát: „Mám rád 1.e4 , ale mé výsledky s 1.d4 jsou lepší.“ Mám to asi tak nějak s černovláskami a blondýnkami:-)

Empedokles

Už od střední školy chovám lásku k předsokratovské filosofii. Přečetl jsem si tenkrát Herakleitovy zlomky, uznal pravdu Zenonových aporií a v souvislosti se svým tříletým vegetariánstvím jsem se považoval za Pythágorejce.
Proto jsem v jednom plzeňském antikvariátě neodolal a koupil si zachované zlomky z Empedokla, o němž jsem věděl pouze to, že uznával čtyři pralátky a skočil do Etny, jež vyvrhla zpět jeden jeho střevíc, aby jím nakopla jeho bohorovnost. Tu knížečku (obsahující dva soubory: „O podstatě světa“ a „Očistná píseň“) jsem zhltl hned ve vlaku. Je to poesie par excellence. Dva zlomky z Očistné písně a jeden z Podstaty světa mě donutily k zvlášť hlubokým zamyšlením, třeba jim také neodoláte:

114 … přátelé, vím, že jsou pravdivá slova,
která vám pravím,
leč příliš, příliš těžké jsou člověku
příboje poznání, jež bijí o jeho duši
a nevítanými se staly…

137… převtěleného syna otec do výše zvedne
a zabije v modlitbách, velký bloud –
jak pobloudilý je obětník,
když dává v žertvu člověka prosícího!
Leč přece vraždí, hluchý k jeho nářku,
zlou hostinu strojí v domě.
Tak táhne k popravišti syn otce, matka děti,
duši jim vyrvou a pozřou
pak tělo svého těla…

88… v jedno se spojuje pohled obou očí…

Křížová cesta

Dneska mi přišlo na mail krátké video, v němž se nějaký opilec snažil vstát ze země, aby mohl dojít domů. Vždycky když se mu to na chvilku podařilo, zavrávoral a spadl zase na zem. Pády to byly ošklivé, jenže opilci jako kočky padají tak, že si nic nerozbijí. Měl to být asi úsměvný příběh, rozesílaný mailem jistě pro obveselení. Na mě v mé osamělosti, ve které jsem ho prohlížel, působil zcela naopak. Já se celé čtyři minuty, po které se ten člověk snažil dostat na nohy, modlil. Po dlouhé době jsem se doma modlil tak „dlouho“. Ten mail přišel ve zvláštní době. V sobotu se bude v Kadani konat křížová cesta od farního kostela ke kostelu čtrnácti sv. pomocníků. Kristus stejně jako ten opilec na ní padl celkem třikrát. Jeho příběh je také mnohým k smíchu. A přece nikdo z nás neví, proč se ten opilec opil a nikdo z nás neví, jen tuší, proč musel být Kristus ukřižován. Tohle všechno se mi honí hlavou, když bych si měl připravovat povídání-modlitbu na sobotu ke dvěma zastavením – třetímu, což je právě Kristův první pád pod křížem, a desátému, stržení šatu z Krista. Zvláště to desáté zastavení mi nedá spát. Amen.

Pondělí třináctého

Dneska je pondělí třináctého, což, jak každý pracující uzná, je mnohem horší den než pátek s touto řadovou číslovkou. Od rána cítím, že je něco ve vzduchu. A už jsem na to přišel. Dneska poletuje po nebi úplněk, tedy aspoň večer by se měl objevit. Potřebuju si v tom smolném dni trochu spravit náladu, a tak jsem si řekl, že Vám sem napíši něco z prvního ročníku časopisu Lumír z roku 1873. Na straně 106 je článek „Měsíc v názorech národních“, kde jsou zaznamenána lidová podání, co lze na takovém úplném měsíčním kotouči spatřit. Češi tam prý vidí sv. Davida, jak hraje na harfu. Ostatní Slované tam vidí obra, který pracuje na poli, kope a tluče hroudy. Angličani mají na měsíci lovce nebo u Chaucera a Shakespeara muž s roštím na ramenou a se psem. Podobně Němci. Italové z muže udělali Kaina s otýpkou trní na ramenou, kterou jde obětovat. Středověká křesťanská legenda vypravuje, že skvrny na měsíci jsou kaluže slzí prolitých Máří Magdalenou pro hříchy. Podle grónské legendy si Slunce s Lunou hrály jako děti, Slunce vjelo Luně do obličeje rukama od sazí a od té doby má měsíc umouněnou tvář. Staroindická pověst vypráví, že na měsíci lze vidět bratra a sestru jak na tyčce nesou vodu ze studně. Buddhisti mají za to, že a měsíci je vidět zajíce. Toho prý jednou v lese potkal Budha, a když mu zajíc ukázal cestu, řekl mu Budha smutně: „Jsem chudý a mám hlad, nemohu se ti odměniti.“ „Jsi-li hladový, rozdělej si oheň, zabij mě a upeč si mě,“ odvětil zajíc. Budha rozdělal oheň a zajíc do něj sám skočil, aby se upekl. Tato obětavost Budhu natolik dojala, že zajíce vytrhl z ohně a dal ho do nebe na místo z nejprominentnějších. U Hotentotů taky prý výzdoba měsíce souvisí se zajícem, ale trochu jinak. Zajíc měl něco vyřídit od měsíce pozemšťanům, ale popletl to, a tak ho měsíc za trest praštil polenem do pysku a rozštípnul mu jej. Za to pak zase zajíc poškrábal měsíčka ve tváři a od té doby se mu to nezhojilo. Podívejte se dneska večer na měsíca zkuste, co v něm uvidíte vy. Jsem zvědav na Vaše názory. Ovšem je pondělí třináctého, takže buď bude zataženo nebo riskujete, že vám do oka padne něco jiného než krása Dianina vozu.

Procháskův ústav

Když už jsem byl v Plzni a měl jedno dopoledne volné, věnoval jsem ho Kubíkovi, mému zvídavému synovcovi. Jelikož jsem u něj viděl nad postelí plakát s lidskou kostrou a o jeho zájmu o anatomii vím, protože mi často ve svých šesti letech něco zajímavého osvětlí (třeba jak je to s těmi mitochondriemi), tak jsem nemusel dlouho přemýšlet, kam se za zimního břečkovitého dne vydat. Měl jsem totiž v Plzni pár kamarádů mediků, a tak vím, co na chodbách skrývá Procháskův ústav. A že v Pavlově ústavu hned vedle jsou kromě pitevních stolů i stoly jídelní, jelikož je tam medicínská menza a bufet, kde mají výborný zmrzlinový poháry se šlehačkou a kompotem. V Procháskově ústavu jsem na vrátnici trochu mlžil, že jdu synovi ukázat budovu, kde jsem před lety studoval, ale z obličeje pana vrátného bylo vidět, že to nebylo ani třeba, neboť mladý vědátor na něm vykouzlil úsměv od ucha k uchu. Když jsem pak ukazoval tyhle a další fotografie doma Kubíkově mamince, jedné z mých milovaných sestřiček, dostal jsem přednášku o traumatizování již tak psychicky labilních dětí. Ale já myslím, že se to Kubovi líbilo. A co vám?

Hry o Marii v Plzni

Nejsem operní divák, naposledy jsem byl před deseti lety na Rigolettovi v Českém Krumlově na otáčivém hledišti, a před tím už jen na dvou dalších operách. Na La Traviatu ve Státní opeře (tehdy ještě Smetanově divadle) jsem měl půjčený oblek od tehdy čerstvě zesnulého dědečka jedné mé kamarádky v Praze. A na Donu Giovannim ve Stavovském divadle jsem poprvé zažil fotobuňku u umyvadla, a celé jedno dějství jsem přemýšlel, jak si ti chlapi tam tu vodu pustili. Můj dědeček operu miluje, a tak jsem vždycky žasl, když se babička koukala na televizi, zatímco děda seděl v kuchyni u rádia, z něhož se ozývaly velice zvláštní táhlé zvuky. A jelikož jsem měl hlad, dal jsem mnohokrát přednost kuchyni před obývacím pokojem a tak přičichl kromě pokrmu i k uměně, která pro mě do té doby byla celkem tabu a já pro ni tabula rasa. Mám teď svých pár oblíbených oper, čtenáři blogu už o jedné vědí. Mám na ni lístky na čtvrtek do Národního, tak dá-li Bůh, uvidím dvě opery v jednom týdnu.

Tu první jsem zhlédl minulý čtvrtek. Byly to Hry o Marii, celkem divadelně pojatý kus od Bohuslava Martinů. Plzeňské ztvárnění na mě působilo zvláštně. Jak už to mám ve zvyku, nic jsem si o opeře předem nezjišťoval, a tak jsem byl plně překvapen, jak si to určitě i Martinů přál. Název Hry o Marii mi sice evokoval středověké mariánské hry, ale jak mohou vypadat operně zpracované, to mě ani ve snu nenapadalo. Hry jsou vlastně čtyři. Panny moudré a panny pošetilé je na úvod opravdová předehra s mnoha hřmotícími pannami, z nichž ty pošetilé mají usnout před příchodem Krista Pána, kdežto moudré panny zůstanou bdělé a vejdou do Království nebeského. Nechápu, jak při takovém fortissimu mohly ty panny usnout, snad byly opravdu pošetilé:-) V legendě Mariken z Nimegue jde o věčný spor ďábla a dobra, zvítězí oba, ten nad tělem a ono prostřednictvím Panny Marie nad duší. Na plzeňské scéně mě probraly až scény z hospody, nicméně poselství této hry a hlavně hudby mě nenechaly usnout ani před tím. Třetí hra, Narození Páně, byla hudebně a dialogicky (moravská poezie se nezapře) geniálně pojatá, ale její ztvárnění na jevišti se mi, řeknu to otevřeně, nelíbilo. Panenka Marie vypadala v chlívku trochu jako to dobytčátko, které tam chybělo, pastýřům a mudrcům zase chyběla jakákoli šťáva a kdybyste viděli, v jakém celofánu nosili všichni k tomu chlévu dárky, tak televize Nova hadr. Možná to byl záměr, ale ve spojení s polonadšením vystupujících se minul účinkem. Vyzdvihnul bych snad kováře, jehož lítost nad tím, že koval hřeby do rukou Krista Pána a odmítl ubytovat tu, jejíž syn pak uzdravil jeho dceru, byla opravdová nejen zpěvem. Tenhle dojem mi ale vynahradila čtvrtá hra – Sestra Paskalina. Už obsah: Sestra Paskalina, věrná služebnice Matky Boží a představená kláštera, neodolá svůdnému hlasu světské lásky. Odkládá svůj klášterní závoj a klíče a odchází s rytířem, kterého miluje, do světa. Maria sama však přijímá její závoj a klíče a po celou dobu, po níž Paskalina putuje světem, vykonává za ni klášterní službu. Zdá se již, že Paskalina silou své oddané lásky překoná úklady ďábla, který bojuje o její duši. Démon se tedy rozhodne ukončit tento boj. Zabije Paskalinina milence a obviní Paskalinu z vraždy. Světská spravedlnost pošle Paskalinu na hranici. Z plamenů ji však zachrání Panna Maria a přenese ji zpět do kláštera, kde jí opět vrátí její závoj a klíče. No a tady se plně zapojil do scény balet, jehož protagonisté odvedli práci na jedničku. Hudebně šlo částečně o liturgii i s původními latinskými nápěvy. Odcházel jsem tedy se zážitkem a s novým citem chovaným k Bohuslavu Martinů a jeho hudbě.

Prádzninová změna

Když jsem se byl o prázdninách podívat ve škole, a že jsem tam byl o pondělka do středy každý den:(, nemohl jsem se nevšimnout, že se v kmenové třídě 4.B něco děje.

Nahlédl jsem tedy dovnitř a zjistil, že nám snížlili strop.

"Ale proč?"
"To abych tě lépe slyšela."
Pan školník ještě slíbil přetřít tabuli černou barvou.
"Ale proč?"
"To abych tě lépe viděla."
A já jsem si koupil novej kantorskej blok.
"Ale proč?"
"Radši se neptej, karkulko, a uč se maturitní otázky!"