Vincent Voiture (1597 – 1648) nikdy nevydal jedinou knihu. Jeho básně kolovaly v opisech z ruky do ruky a tak se možná stal oblíbenějším než kterýkoli jiný tehdejší básník. Byla to doba kurtoazní poezie, preciózní poezie, doba manýrismu. A tak není divu, že vznikala i taková dílka jako
Girlanda paní Julie, totiž dárek, který věnoval markýz Montausier dámě svého srdce, dceři majitelce
Hotelu Rambouillet. Markýz nechal básníky, kteří patřili k salonu
Madam de Rambouillet, aby každý napsal vzletnou poklonu paní Julii ústy jedné z květin, pak nechal všechny básně kaligraficky sepsat a ilustrovat a tento rukopis věnoval své lásce. Vzali se čtyři roky poté. Vincent Voiture tehdy svou báseň odmítl dodat.
O pár let později se v
Hotelu Rambouillet rozhořel ostrý boj mezi dvěma tábory,
Jobisty a
Uranisty. Polovina hostů salonu dávala přednost sonetu
Isaaca de Benserade s názvem
Job (1651) a polovina ctila sonet složený pro paní
Uranii Vincentem Voiturem. Spor o krásu sonetu mi připomněl známý boj českých
iotistů a
ypsilonistů v době národního obrození (šlo o i/y po souhláskách jako c a z). A neváhal jsem a oba sonety si našel (
Job,
Uranie). S pomocí slovníku jsem se pokusil jim porozumět a myslím, že po dvou hodinách se mi to povedlo natolik, aby se ze mě stal nejdříve umírněný
Jobista a posléze nadšený
Uranista. Upozorňuji, že francouzsky umím jen to, co trochu souvisí s angličtinou a latinou, ale kupodivu ze mě nakonec vypadl i tento pokus:
Je třeba sbohem dát mé lásce k Uranii!
Lék odloučení však rozplynul se v dým
a v ničem jiném záchranu nevidím;
vzpomínky na svobodu mě bezostyšně míjí.
Odedávna dobře znám její krutou povahu!
Život bych ale položil, když vidím půvaby té ženy,
mučení blahořečím, ve svém trápení jsem spokojený
a reptat proti mučitelce nemám odvahu.
Čas od času mi rozum zachvátí mdlá bouře,
slibuje posilu a podněcuje k vzpouře,
ale když zase nouze mě srazí na kolena
po vší té námaze a všech těch útrapách,
ten samý rozum jí dává nejvlídnější jména;
miluji ji víc, než kdy zdálo se mi v snách.
mljt
