2. února 2013

Dva špunti z dobré rodiny

Volné chvíle tohoto víkendu jsem se z velké části rozhodl věnovat italštině, protože jsem se na minulé hodině cítil opravdu trapně, když jsem ze sebe nedovedl vysoukat jedinou větu – prostě proto, že si neumím najít čas na učení, a tak zvládám jen to, co mi utkví ze samotných lekcí s italským mluvčím. Jsem typ studenta jako Jirka Stejskal, který se francouzsky naučil četbou francouzských autorů. I já jsem se vlastně anglicky naučil tak, že jsem měl motivaci přečíst si Kunderovy romány, které v době mého mládí ještě nevyšly česky. A pak jsem se hodně zdokonalil na dětských encyklopediích. Student tohoto čtenářského typu musí najít vhodné texty, aby byl motivován vlastním obsahem a dokázal si pomoci se slovníkem a intuicí v takovém poměru, aby ho to od čtení neodradilo. Takové texty v italštině jsem už několikrát hledal, ale vždy jim některé z kritérií chybělo. Až tenhle týden jsem objevil zásobárnu textů, které mě baví a rozumím jejich smyslu už při prvním čtení, takže pak při druhém a třetím čtení teprve používám slovník a tím se začnu učit. Je to běh na dlouhou trať, ale důležité je, že jsem včera vystřelil ze startovací pistole a mám trenéra.

První systematicky čtený text se jmenuje Il lavoro nobilita neboli Práce šlechtí a je o různých řemeslech. Hlavním tématem článku je však příběh Kaina a Abela, první biblické postavy, u nichž je zmíněna jejich profese; Kain byl zemědělec, rolník či chcete-li oráč, Abel byl pastevec neboli chovatel domácího dobytka. V článku je odvyprávěn celý jejich příběh, který je pak shrnut i zjednodušeně: k bratrovraždě došlo proto, že Bůh měl radši biftek než zeleninový salát. Článek končí pravdivými slovy, že příběh Kaina a Abela je v dnešní době velmi aktuální a uvádí hned dva dobré náměty ke konverzaci (due buoni spunti per la conversazione): prvním je hledání motivu vraždy a druhým poukaz na to, že nemáme právo trestat smrtí ani vrahy (kdokoliv by Kaina zabil, přivodí si sedminásobnou pomstu).
Plynně italsky bych si asi o tématu ještě moc nepopovídal, nicméně přečetl jsem si celý biblický příběh znovu pozorně česky v ekumenickém i studijním překladu, a našel jsem due buoni spunti pro zamyšlení zde na soběpisníku.

První nebude originální, neboť motiv Kainovy vraždy asi hledali všichni teologové, co jich za těch dva tisíce let běhalo po světě. Shodují se vesměs na tom, co dokonce překladatelé Starého zákona do řečtiny vložili do textu Septuaginty, že totiž Hospodin nepřijal Kainovu oběť z darů země proto, že si lepší část nechal pro sebe. Lze si to totiž domyslet z toho, že u Abela se uvádí nejen, že obětoval kusy dobytka (co jiného taky jako pastevec mohl obětovat), ale že (dle studijního překladu) přinesl z prvorozených svého stáda a z nich ty tučné části. Nejde tedy o Boží preferenci masa před zeleninou, ale o poctivost – když poté Kain vzplane hněvem ke svému bratru, řekne mu Hospodin: „Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro?“ Dobrý vzkaz pro dnešek.

Další zajímavostí, která už se tolik neprobírá, je, že se Kain po prokletí a zplození syna stal prvním zakladatelem města v biblické historii. V Bibli nenalezneme žádnou další souvislost, a tak k této věci neexistuje žádný výklad. A přece, po pádu Adama a Evy poslal bůh člověka ze zahrady Eden, aby obdělával zemi, z níž byl vzat. Kain byl také tím, kdo ji obdělával a nakonec ji pošpinil bratrovou krví. Adam s Evou opustili Eden, Kain opustil i Hospodina a odešel na východ od Ráje, kde založil město. Nenese dodnes naše městská civilizace Kainův cejch? Dá se ve městě vůbec najít stopa Boží přítomnosti? Začínám chápat, proč Otec Josef tak lpí na své službě ve všech vsích své farnosti – několikrát jsem jej přemlouval, aby z nějakých důvodů zůstal v Kadani při různých příležitostech, kdy mi přišlo líto, že tu nebude jen kvůli návštěvě Mašťova, Libědic, Úhošťan či Vintířova, ale nikdy se přemluvit nenechal, i když v některých těch kostelech občas sedí jen pár babiček. Babiček, na nichž stojí spása světa.

Jdu si udělat cvičení za článkem.

30. ledna 2013

Věřím v sebe aneb ve jménu Fučíka Krista

Už to skoro vypadá, že jsem o Julia Fučíka ztratil zájem. Není tomu tak, naopak stále více prohlubuji svou vášeň pro opravdové poznání jeho charakteru. Ne snad pro to, že by se politická situace natolik naklonila, že bych se snažil ji předehnat, ale proto, že mi občas charaktery některých lidí nedají spát, dokud nepochopím jejich motivy. A jak se víc a víc nořím do zákoutí Fučíkovy duše a zejména do jeho Reportáže, která jeho duši samozřejmě přes veškerou snahu o zahalení odhaluje, víc a víc na ni (duši i tu Reportáž) pohlížím jako na něco, co si zaslouží zhruba stejnou pozornost a stejné ocenění jako třeba Rukopisy a duše jejich případného padělatele. Troufám si říci, že to srovnání nekulhá, ale stojí přinejmenším o francouzských holích docela pevně. Proto jsem také rád, že 12. února proběhne v knihovně zajímavá diskuze právě o  Rukopisech s ing. Urbanem a já své názory na Fučíka budu tlumočit někdy později, jen zatím nevím, zda to stihnu ještě na jaře. Pro svou snadnější orientaci, kdyby se přednáška posunula na podzim, shrnu si sem některé myšlenky z četby Fučíkových erudovaných čtenářských deníků.
Fučíkova duše, toť téměř zosobnění dnes moderní tzv. víry v sebe. Hodlám na přednášce rozvést ideu, že se tato víra v sebe ve společenském životě snoubí s obrovskou vůlí zařadit se do stáda. Důvod je velmi jednoduchý, pouze stádo může ze silných jedinců, kteří netrpí malým sebevědomím, udělat své alfa-samce. Fučík tuto víru ve svoji výjimečnost dotáhl do extrémního konce a to ve světovém měřítku. Ideologie stáda, pro niž se rozhodl žít a nakonec i zemřít, z něj nakonec udělala posmrtného vůdce stáda, nedotknutelnou modlu. Nebylo to zneužití ostatními, jak by se to mohlo zdát a mnohým i zdá, byl to vlastně cíl jeho konání se všemi svými důsledky.

Ještě než jsem začal bádat ve Fučíkovských pramenech na vlastní pěst, četl jsem analýzu textu Reportáže, v níž autor přirovnával její styl ke stylu evangelií a hledal koherence mezi životem Fučíkovým a životem Ježíšovým. Sám jsem tuto tezi bral s rezervou, říkal jsem si, že jde zřejmě o nějaký anomální názor, který by literární i jiná věda jen těžko uznala. Když jsem ale pak začal pátrat sám, motiv mesianismu jsem našel mezi řádky na mnoha místech i mimo Reportáž.

V kritice Šaldy, jehož si jako kritika samotného (tehdy pětapadesátiletého) dovoluje Fučík rozebrat a zhodnotit ve svých 18 letech velmi trefně a přes neskrývaný obdiv někdy i velmi ostře, použil mladý student bezděky i slova o své představě nového člověka: „bytosti ne nepodobné nadčlověku“. Cituje ze Šaldova Boje o zítřek: „Kultura nevěří v krásné duše v ubohých zanedbaných tělech, kultura je sňatek ducha a hmoty“.

V kritice Šrámkova Stříbrného větru mluví o výkřiku mládí za sebe: „Chci, aby ve mně zvítězilo zvíře. Jsem dekadentem prasečí society. Jsem tvořen revolucí a tělem – revolucí a tělem…“ Šrámkovskou kritiku zakončuje Fučík slovy: „Šrámek není Spasitelem, ale je jeho Janem Křtitelem“.

Pokud by byl Fučík zůstal pokřtěn Fráňou Šrámkem, mohl být možná hrdinou dneška. O jeho životě ovšem rozhodl, dle mého názoru, Komunistický manifest, který přečetl spolu se Šaldou, Šrámkem a stovkou dalších knih ve svých osmnácti letech, a na rozdíl od všech ostatních knih, které četl a které náležitě rozebral a zaujal k nim jasně vyhraněný postoj, u Manifestu se omezil na výpisky bez jakéhokoli komentáře. Jasně z toho vyplývá, že se s textem maximálně ztotožnil, a když jej čtete i dnes, dokážete v jeho jednoduché logice najít kouzlo pravdy, kdyby nebyla zabalena do celofánu neskrývané třídní nenávisti. Fučík přijal tuto nenávist za svou, a držel se jí i poté, když se dozvěděl, jakých zvěrstev je schopna. To jeho odkaz pro dnešek pohřbilo, nicméně jeho osud, charakter a shoda okolností, která jej předurčila k autorství literárního počinu, jenž ve světě nemá obdoby, stojí za trvalou pozornost.

27. ledna 2013

Vědeckofantastický Ježíš

V první chvíli, když jsem knihu viděl, zatoužil jsem po ní ze zcela jiných důvodů, a to díky omylu. Říkal jsem si: autor tatínkova nejoblíbenějšího sci-fi románu, který se stal jedním z mála, co jsem z tohoto žánru četl (Julinku k tomu nutit nebudu, ale jestli se mi narodí syn, chudák to odnese), tedy: že by Stanisław Lem napsal román o Ježíšovi? Byl to Polák, tak je to logické. Inu, takovou raritu jsem chtěl mít. Později jsem se přesvědčil o tom, že Lem byl ateista, který se ovšem v mládí v kavárnách dlouhé hodiny přel o existenci Boha s jakýmsi Karolem Wojtyłou, tehdy krakovským knězem.

Až po otevření knihy doma jsem zjistil, že ji nenapsal Stanisław Lem, ale Stanislav Lom, vlastním příjmením Mojžíš, předválečný ředitel Národního divadla. Ale strhující traktát o Jéšuovi z Galileje má dnes možná víc co říct než v době svého vzniku, protože vlastně mluví k ateistům a ten jeho Jéšua je opravdu tak trochu vědeckofantastický.
… my věříme a víme, že se Jéšua narodil z ducha lidské myšlenky! To je tajemství jeho neposkvrněného početí.

Že je živ mezi lidmi tohoto světa už dvacet století! To je tajemství jeho zmrtvýchvstání.

Že vyšel neznámý ze zastrčeného koutu země a vznesl se nad celý svět našich lidských dějin! To je tajemství jeho nanebevstoupení.

Nic nenapsal, ani nevytesal do kamene – a co pověděl, bylo slyšeno nemnohými, rozuměno několika, pochopeno sotva dvanácti a dokonale nesplněno nikým. A přece žije a hlásá svoje slovo v proměňujících se podobách věků a lidského ducha. Stal se člověkem z nás! To je tajemství Syna člověka.

Rodí se znovu a znovu, každé chvíle. Nad každým novorozeným se vznáší duch jeho věčného slova. Je denně popírán, zrazován, ubíjen v každém nejmenším mezi námi, kdo nemůže žít svobodně na svobodné zemi, otevřené všem lidským schopnostem. To je tajemstvé jeho mesiášství.

Síla jeho myšlenky se spojila v širém běhu dějin s každým zlepšením lidského osudu ať pod jakýmikoli hesly, s každým projevem a lepším uskutečněním lidského bratrství a vyššího smyslu všeho společenství mezi lidmi. To je tajemství jeho věčného života!

To jest Jéšua: člověk – syn boží!


Dnes se v kostelích četlo z knihy Nehemiášovy: Nebuďte zarmoucení, neboť radost z Hospodina je vaše síla!

Prd ho, a přes tu včerejší porážku je hned veseleji.