Jarní motiv

Algernon Charles Swinburne se v květnu 1867 doslechl, že ve Francii umřel Charles Baudelaire. Složil mu dlouhou báseň Ave atque vale, až římsky výpravnou elegii. Pak se ukázalo, že to byly klepy, že Baudelaire žije. Nicméně, báseň tu byla do foroty a Baudelaire opravdu umřel už koncem srpna toho roku, takže nezůstala u ledu až zas tak dlouho.


Není to špatnej nápad. Slyšel jsem, že si někteří novináři píšou do foroty nekrology (myslím, že třeba na Havla mají všechny český noviny už pár vysázenejch), tak proč by nemohla vyjít sbírka vzpomínkovejch veršů na dnes ještě žijící osobnosti s tím, že budoucí generace už nic nepoznají. Vlastně nic novýho, už existujou Nohavicovy epitafy, tak nic.

A.E.Housman, jehož jeden epitaf jsem jednou taky přeložil, psal o Swinburnovi dost kriticky, že opavdovej básník vystihne moře pár slovy, ale Swinburnovejch tisíc slov o oceánu nám dává tak akorát zdání, že nikdy nevystrčil nohy z Warwickshiru. T.S.Eliot zase vyzdvihuje Swinburnovy příležitostný eseje o Shakespearovi, který mají v sobě víc postřehů, než jakejch byli schopni celoživotní vykladači díla anglického klasika.

Tak nevím, chtěl jsem se k 100. výročí básníkovy smrti vyhnout hodnocení a místo toho přeložit kus básně s názvem Plavba přes kanál, ale vzhledem k tomu, že je to o bouřce v Lamanchskym průlivu a Věruška se trochu bojí naší plavby za čtrnáct dní, tak ji nebudu strašit. Navíc překládat Swinburna do češtiny je jako překládat Vrchlického do angličtiny - prostě vopruz.

Nechal jsem se teda jen inspirovat jednou básničkou o vlaštovce a dnešní první cyklistickou projížďkou na Strážiště.

Vlaštovko, proč jsi přiletěla?
Ohlásit jaro jsi nám chtěla?
A na podzim zas pláchnout na jih
a opékat se v teplých krajích?
Za to, že zadarmo obletíš celej svět,
já mám mít od tebe zasranej parapet?!
To starý hnízdo sundám okamžitě dolů
a místo něj tam dám proužky staniolu.

Už je mi dobře a můžu nerušeně
zalézt si k televizi a k svý ženě,
v novinách vyluštit křížovku
a pak si z nich složit vlaštovku.

Pašije letos naposled

V Žatci v Křížově vile jsem byl naposledy s Ríšou před lety, kdy jsme tam měli přednášku o starých Lučanech. Myslím, že paní, která nás vítala, je tam pořád stejná. Že se Pašije ve vile vyjímaly asi jako ovesná kaše na stříbrném talíři, vysvitne i těm, kteří vilu neznají, z pár náhledů z Toulavé kamery.

Hráli jsme ve velkém salónu u novorenesančních kamen a pod monumentální malbou na stropě od ústeckého malíře Josefa Reinera. Trochu jsme si museli zdrsnět terén, a tak jsme odnosili většinu židlí a kytek a nanosili si bedny a látky na překrytí. Beethovena jsem viset nechali, ale i tak se mi to prostředí nakonec líbilo.


Děkuju všem hercům a Lukášovi bych za Krista dal polibek klidně i mimo roli. Více o letošních Pašijích na stránkách divadla Navenek.

Pašije letos potřetí

V neděli jsme hráli Pašije v kapli Růžencového bratrstva a večer ještě v refektáři Františkánského kláštera. Kdo zmeškal obě a chtěl by příběh o utrpení Krista v představě divadla Navenek vidět, dnes na Zelený čtvrtek od 17h. je hrajeme v Žatci v Křížově vile.

Já tam poprvé taky z nouze vystupuju víc než jako člověk z davu a přišil jsem si roli Jidáše Iškariotského. Mám moc rád tu část příběhu, při níž se v Jesus Christ Superstar vlastně Jidáš (nebo Ježíš?) rozhodl se vším skoncovat. Je to místo, v němž jakási žena přinese alabastrovou nádobku a začně Krista masírovat vzácným olejem. V Markovi je pobouření, jež to vyvolalo v apoštolech shrnuto do věty:

Nač ta ztráta oleje? Mohl se prodat za víc než tři sta denárů a ty se mohly dát chudým.

V tu chvíli chápu sociální pobouření, které ve filmu tlumočil sám Jidáš (jako žena byla vtělena do Máří z Magdaly), aby logičtěji vyplynula následující biblická kapitola s názvem Úmluva Jidáše a velekněží. Ježíš odpovídá a je to vzkaz pro všechny, co chtějí bohatým brát a chudým rozdávat.

Nechte ji! Proč ji trápíte? Vykonala na mně dobrý skutek. Vždyť chudé máte stále kolem sebe, a kdykoli chcete, můžete jim činit dobře; mne však nemáte stále.

Mám strašně rád ty filmové rozhovory očima.

Klíč ke krizi

Maurice Maeterlinck byl pro mě velkou babylónskou stélou, na který jsem nějak neměl chuť luštit její písmo a odkaz. Mám doma hru Modrý pták, ale po pár replikách jsem ji vždycky odložil, protože je to celkem nuda, aspoň na začátku. Teď jsem si v antikvariátě pořídil jeho pozdní knihu myšlenek Před velkým mlčením. Vzhledem k tomu, že Maeterlinckovi bylo v roce 1934 72 let, asi tím velkým mlčením myslel svůj odchod na věčnost a velká část knihy se smrti a smíření s ní věnuje. A je to poučný čtení i pro moji generaci, protože sotvaže opustíme dětství, hned duše natáhne pachem smrti.

Nicméně nechci tady na začátku jara šířit mrtvolnej zápach, radši na Maeterlincka prozradím, že těsně před tím, než v roce 1911 dostal Nobelovu cenu, poznal jako osmačtyřicátník osmnáctiletou herečku (zkoušela zrovna jeho Modrýho ptáka), zamiloval se a za pár let si ji vzal. Jinak patří Maeterlinck mezi ty autory začátku 20. století, který prošli jezuitskou školou a jejich dílo pak skončilo na papežskym indexu. Pro vás jsem s ohledem na současnou situaci, o který tak výstižně psal Tomáš Baťa, jak to v pondělních glosách publikoval Viditelný Macek, vybral něco úplně jinýho:

Klíčem ke všem neštěstím národů je jejich tupost. Všechny politické nebo hospodářské výklady jsou jenom literární ozdoby kolem této základní tuposti, která je téměř nevyléčitelná a od historických dob se citelně nezlepšila.

Demos světlých Athén, jak ožívá v Aristofanovi a v Demosthenovi, demos republikánského i císařského Říma, středověku a renaissance, demos Anglie, jak nám jej ukazuje Shakespeare, i demos Francie za frondy a revoluce byl stejně omezený, stejně slepý, stejně hluchý, stejně sprostý a stejně pitomý jako demos dneška, o němž se myslí, že je osvícen tiskem, fonografem, kinem a bezdrátovou telegrafií.
Člověk se v duchu maně táže, nejde-li o organický, základní a nepřestupný zákon a zda by se vybraný národ, jenž by se skládal pouze z jedinců na výsost inteligentních a vzdělaných, na sklonku jednoho nebo dvou pokolení rychle a neodvratně nepropadl do stoky, v níž se zmítá dav v Shakespearově Juliu Caesarovi a Coriolanovi.

Lze se obávat a je možné, že se propadne a sestoupí ještě níže. Kolik pokolení bude zapotřebí, aby se nám kolektivní život, téměř chrobácký a podobný životu termitů, zdál jediné přirozeným, příjemným, lidským, šťastným a žádoucím? Mnohem méně, než by člověk byl ochoten věřit, neboť máme toho už příklad před očima. Možná dvou nebo tří, a potom by nám naše individuální bytí, zůstalo-li by tu ještě něco z něho, připadalo nesmyslným a téměř nepředstavitelným přízrakem. Živí stejně jako mrtvi rychle propadají hnilobě.
Neprorokuji tento konec, ale tento konec je přirozený a možný, než přijde nějaká reakce, která se dostaví pozdě a bude těžká a krvavá.

Herbert Kisza v podhradí

Poslanecká sněmovna a její galerie jsou v podhradí, a tak to tahle určitě zní líp. Nicméně musím se přiznat, že jsem tam byl poprvé. A nejvíc se mi na té naší dolní sněmovně líbil výtah a pak už jen obrazy Bertíka Kiszy, jak mu říká Vojta Kraus.

A jak se náš kadaňský Bertík dostal do Prahy? Moc se mě ptáte, já to taky netuším a nechtěl jsem mistra rušit na slavnostní vernisáži. Bylo tam hodně lidí, a tak neměl o společnost nouzi. A tak jsem udělal jen pár fotek a dneska jsem napsal na wikipedii krátký medailonek pod jeho jménem. Zkusím s ním zase po čase štěstí na úvodní stránce, tak uvidíme.

Poslední úpravy...

...(i Kryštof- snad si ho nepletu se Šimonem - má plné ruce práce)...

... a vernisáž může začít.

Lidí přišlo dost, hodně z Kadaně a okolí.

Zahrát jim přišel Paleček bez Janíka...

... a úplně zapadl do pozadí.

No nejsou to krásné obrázky?

Pašije 2009

Po dvou letech byly zase v Kadani pašijové hry. Nebyly asi lepší než jinde na světě, ale máme k nim po těch letech myslím už vztah.


Každý rok (krom toho minulého) si opakujeme texty, mnohdy jako bychom je nikdy před tím nečetli, každý rok se zamýšlíme nad větami Kristovými, nad větami Pilátovými, každý rok sháníme látky na náznaky kostýmů, meče, biče, obušky nebo spreje, kupujeme chleby, smějeme se a nakonec i zvážníme.



Už druhý rok si užíváme i přítomnost Zdeňka Turka z mosteckého Divadla Rozmanitostí v roli našeptavače a pokušitele ďábelského ražení.


Měl jsem vždycky slabost pro Piláta, a letos jsem si v Čapkových Apokryfech v kapitole Pilátovo kredo přečetl jednu z hezkých variací na téma Co je to pravda.


Mám více smyslu pro lidi než pro jejich pravdy; ale i v tom je víra, Josefe Arimatejský, i k tomu je třeba udržovat se v nadšení a vytržení. Já věřím. Naprosto nepochybně věřím. Ale co je pravda?

Lekce chytrákovi

Michail Gorbačov poskytl rozhovor německému bulvárnímu a zároveň evropskému nejčtenějšímu deníku Bild u příležitosti převzetí jejich ceny Bild-Osgar za podíl na pádu berlínské zdi. Bývalý generální tajemních ÚV KSSS se při něm často smál. Smál se, když mluvil o tom, že o NDR se v Rusku nemluvilo jinak, než jako o „našem Německu“. Vzpomněl si taky na to, jak jednou za socialismu řekl lidem v Domě oděvů v Lipsku, že rád převezme německé problémy na svou hlavu, když si Německo vezme na starosti problémy Ruska. Smál se i nad bulvárními dotazy, jestli si s Kohlem posílají esemesky. V rozhovoru ale byly chvilky, kdy zvýšil hlas a dokonce poprosil redaktorku, aby jednu větu otiskla velkými písmeny. To ve chvíli, kdy varoval před snahou pokořit Rusko a srazit ho na kolena. Západ prý nesplnil slib, že se NATO nebude šířit na východ.

BILD: Jak jste se cítil, když jste se dozvěděl o pádu berlínské zdi?

Gorbačov: Nadšený jsem z toho nebyl, na to to byla velmi vážná věc. Ale neodmítal jsem to. Přijal jsem to jako realitu… Měli snad Němci lepru? Ne, s leprou zatočil norimberský proces. Nové generace si zasloužily respekt.

Němci tedy lepru nemají, ale Češi, Slováci, Bulhaři, Rumuni, Albánci a mnoho dalších lepru zcela jistě mají a Ukrajinci, Litevci, Lotyši, Estonci a těch devět dalších národů (vyjma snad jen bratrské Bělorusy) jsou prašivější než kojoti, a tak si tihle všichni přece nemohou o svém osudu rozhodovat bez ohledu na bývalého velkého bratra.

Gorbačov je opravdovým synem své doby. Spoléhá se na marxistické kolo dějin: Věděl jsem, že historie udělala z Německa problém, a tak ho historie vyřeší. Ovšem, sám o pár slov dál dodává, že historie ráda dává lekce chytrákům, co všechno vědí. A pod tuhle větu bych se podepsal a možná bych ji na první hodině dějepisu vepsal primánům do sešitů hned za Ciceronovu magistru vitae.