První vlaštovka KDK

Letošní divadelní květen nemá dobrý horoskop, Venuše, Merkur a Mars se společně ocitají ve znamení Býka a Měsíc nestojí na šťastném místě. Asi proto se těsně před přehlídkou tři z deseti bodů programu nějakým způsobem zašmodrchaly a těžko se rozmotávají.

Nicméně divadlo žije a já už jsem nyní naplněn zážitky. Nadchlo mě především úplně první představení, které s dětmi z dramatické sekce Tanečního studia M secvičila Marcela Vlčková. Scénář pro jejich Ferdu Mravence napsal Ladja Dlouhý. V téměř hodinu trvajícím představení excelují talentované herečky (jestli jsem se dobře všiml, mužské pohlaví zastoupeno vůbec nebylo). Klobouk jsem musel strhnout k zemi zejména před představitelkami hlavních rolí Ferdy Mravence a Brouka Pytlíka (při tom si vždy vzpomenu na slovenský překlad těchto postaviček: Fero Mraviec a Chrobák Vrecko). Nejen že ve svém věku zvládly obrovské porce textu, ale měly úžasný projev, grimasy a gesta, věděly, co říkají a jak to mají vyjádřit i tělem (samozřejmě že zde chválím i paní režisérku, to je především její zásluha). Po divadle do zákulisí nechodívám, ale tentokrát jsem děvčatům musel říct, jak se mi jejich výkony líbily! Hned v závěsu za nimi ale skvěle hrály též představitelky Berušky, Hlemýždě, a škvorů – strážníků. Ještě jednou aplauduji!

Za týden

Hrají:
Věra - Markéta Peti
Michal - Michael Došek
Bedřich - Pavel Šindelář

Vraťte nám naději, kapitáne!

Z Prahy jsem si dovezl 27 nových přírůstků do knihovny. Mám radost a zároveň jsem smutný, že nebudu mít kdy je přečíst. Nicméně, jednu mám už přečtenou z dřívějška a pro to, co chci psát dál, stojí za to zopakovat, co jsem o ní v předchozím článku napsal:

... na monolog Dona Juana, který vyčítá Kryštofu Kolumbovi jeho objevy, protože jimi člověk přišel o tajemství skryté na neznámých ostrovech a v neznámých světadílech na placaté nekonečné zemi, na ten nikdy nezapomenu, i když jsem knížku ztratil už asi před patnácti lety.

Představte si, že v té knížce je na konci za slovem OPONA tužkou vepsáno datum 26. 11. 96. To je před patnácti lety! A v té knížce je jediná stránka obtažená zřejmě touž tužkou – a to je zmíněný monolog Dona Juana!

Nechte mě věřit, že jsem si v antikvariátu naproti Masarykovu nádraží koupil svoji vlastní ztracenou knížku. Děkuju ti, Antoníčku!

Když tak pomyslím na vaši dobu. Marco Polo, který došel až do Číny, a bylo to, jako by došel až na onen svět, Vasco da Gama a vy – to ještě byl svět plný možností, obklopený tajemstvím. Tenkrát ještě byly ostrovy, kam nikdo nevkročil, země nikým neobjevené, pobřeží naděje. Ratolest plující po moři byla ratolest zaslíbení. To všechno ještě existovalo, ach, země ještě byla nevěstou. Také byla na světě bída, já vím, a bezpráví a hlad, zvůle monarchů, ale přesto: ještě existovala naděje. Ještě bylo něco, co bylo hodno touhy: plody, které nepatří nikomu, ráje, které ještě nejsou ztraceny. Ještě tady bylo něco neznámého, dobrodružství. Ještě tady byla panenskost. A země nebyla taková jako dnes: globus, proměřený jednou pro vždy, koule stojící na psacím stole: bez prostoru naděje! Protože všude už je člověk, a všechno, co od té chvíle objevujeme, nedělá svět větší, ale menší… My létáme, kapitáne! Za sedm dnů (nebo za čtyři, já už nevím) obletíme celý váš svět, a všechny ty prostory, které pro vás ještě znamenaly naději, se promění v čas, který je nám k ničemu, protože my, my už nemáme žádnou naději na nějaké prostory: my už nemáme žádný Nový svět! – jestli nám jej nevrátíte, kapitáne.

Na konci výstupu Kolumbus prohlásí:

I vám, mladý muži, zbývají stále ještě kontinenty vlastní duše, dobrodružství pravdivosti. Nikdy jsem neviděl jiné prostory naděje.

Co ale až i tyhle poslední zbylé ostrůvky naděje prozkoumáme?

Režijní poznámky na okraj Vernisáže

Za rok touhle dobou to bude století od úmrtí jednoho z největších moderních dramatiků Augusta Strindberga. Včera jsem večer usínal nad výpisky z jeho esejů o divadle a z Dopisů Intimnímu divadlu, které psal těsně před smrtí. Potřeboval jsem něco takového číst právě teď, necelých čtrnáct dní před premiérou naší inscenace Havlovy Vernisáže.

Naše pojetí zatím tak trochu kolísá mezi dvěma protipóly: mezi realismem a náznakem scény a mezi civilním a teatrálním hereckým projevem. Obojí antagonismus vznikl vlastně proto, že se Havlova hra odehrává v obývacím pokoji načančaném pro večírek, kterému se dnes spíš než vernisáž říká lidově kolaudace. Ještě před dvěma lety jezdilo s touto hrou pardubické ochotnické divadlo Exil po obývácích soukromých domácností a hrálo pouze za cesťák. My se budeme při premiéře muset poprat se sálem Střelnice.

Strindberg píše o vzniku stockholmského Intimního divadla:

Na otázku, co Intimní divadlo chce a jaký smysl mají komorní hry, mohu odpovědět takto: V dramatu hledáme silný, závažný motiv, ovšem s jistým omezením. V provedení se vyhýbáme jakékoli strojenosti, veškerým hledaným efektům, místům pro potlesk, parádním rolím, sólovým číslům…

Hledal se malý prostor, aby herce bylo slyšet na kterémkoli místě v hledišti, aniž museli křičet. Existují totiž divadla tak veliká, že herci musí mluvit příliš nahlas. Tak se zkraslí každá intonace, vyznání lásky se musí vykřičet, důvěrné sdělení vyslovit jako vojenský povel, tajemství srdce vyřvat z plna hrdla. Celek působí, jako by se herci zlobili nebo někam pospíchali.

Na mnoha místech Strindberg řeší kulisy, které divák při dobrých hereckých výkonech, kdy se musí soustředit i na mimiku herců, nakonec téměř nevnímá, a tak není třeba je řešit naturalisticky. Na divadle se samozřejmě dá vystavět celý kostel i s klenbou, oltářem a křtitelnicí, ale zároveň stačí dát na jeviště desku s čísly písní, tedy to, co každého návštěvníka kostela dnes praští přes oči, a jakmile ze zákulisí vyjde herec v kostýmu faráře, diváci jsou doma a víc nepotřebují.

Ve Vernisáži máme za úkol ztvárnit byt snobů z období normalizace. Dnes mě napadlo jak. Premiéra se blíží a já se začínám těšit. Z herců mám radost. Do premiéry máme ale ještě hodně práce.

Každé neodůvodněné používání efektů je manýrou: nesmyslné umělé pauzy, předstírané odchody, přehnaný chvat, pohyby paží, loutkovité pohyby, koketování s obecenstvem, pláč bez příčiny.

Strindberg také píše o tom, že některé hry nemusí být inscenovány, aby člověka zaujaly. Neviděl  v divadle například nikdy druhý díl Goethova Fausta, Schillerova Dona Carlose, Shakespearovu Bouři, ale přesto je viděl před sebou, když je četl.

… existují dobré hry, které by se neměly hrát a které nejsou určeny k tomu, abychom se na ně dívali. Jsou však špatné divadelní hry, které je nutno hrát, aby vůbec mohly žít; musí je zdokonalovat a zušlechťovat herecké umění.

Mezi ty skvělé, ale nehratelné patří i Čínská zeď Maxe Frische, jedna z prvních her, které jsem chtěl jako mladý intelektuál režírovat. Dnes bych se na to vykašlal. Nicméně na monolog Dona Juana, který vyčítá Kryštofu Kolumbovi jeho objevy, protože jimi člověk přišel o tajemství skryté na neznámých ostrovech a v neznámých světadílech na placaté nekonečné zemi, na ten nikdy nezapomenu, i když jsem knížku ztratil už asi před patnácti lety. Zítra jedu do Prahy, tak se pokusím ji někde v antikvariátě sehnat a podělit se. Max Frisch se narodil právě před sto lety.