Milostný dopis lorda Byrona

Tak se jmenuje jedna z aktovek Tennessee Williamse. Přišlo mi jich hned sedm v jedné knize, tak jsem včera dvě přečetl. Na naše prkna to není, ovšem místy jsou tam pěkné lyrické pasáže.

Spoiler warning: Some plot details follow.

Dopis lorda Byrona si nepřečtete, neboť ta dáma, jejíž babičce byl adresován, jej pouze z dálky ukazuje. V jejím malém bytě s ní žije ještě jedna stará dáma, z níž se nakonec vyklube právě ona majitelčina babička. A z Byrona dědeček. V Čechách by to málokdo pochopil, neboť děj je situován do kreolské čtvrti New Orleánsu na konci 19. století a je nutné znát anglo-americké souvislosti příběhu. Ovšem dalo by se to volně přepsat na místní poměry. Možná jednou. „Naše“ babička ovšem napsala Byronovi sonet, který stojí za přečtení a tak jej sem (s jednou nepatrnou změnou) přišpendluji.

Spoiler ends here.

Une saison enchantée! já dumala.

Čas sladce ustal ve svém bloudění,
s úsměvem stanul, jak jsem poznala,
v síti těch zlatých azurových dní!

Já postřehla jsem pozdě teprve,
že čas jak ty má lehkost tuláka,
jak snadno dotek luny říjnové
z letního poklidu tě vyláká!

Má láska není křídou vepsaná,
aby se z duše smyla slzami.
Nevíš, jak pustá je teď cesta má,
když dlouhé roky jsou jen zimami -

Můj život - intermezzo naděje!
Kde je můj básník? kde? kde je?

mljt

Salut l'artiste

Abych si po prázdninách při příchodu do kabinetu zvednul náladu, nalepil jsem si dnes na dveře jeden plakátek k filmu s Marcellem Mastroiannim z roku 1973 o herci, jenž dostává samé štěky a opustí ho milenka. Budu doufat, že do týdne na něj zapomenu...

mljt

Wish You Were Here

I<3u

Už za chvíli!

<3

Jedna z mnoha úvah

Když Balzac píše v kapitolce Mnoho úvah o tom, že abbé Herrera slouží v kostele Sv. Sulpice, vyvolává atmosféru ne nepodobnou té v Šifře Mistra Leonarda, kde albín Silas hledá nějaký ten základní šutr k tajemství Všehomíra. Ovšem začíná se ukazovat, že Herrera je jen člověkem, že je zamilovaný do Luciena a od toho pramení jeho zlé/zoufalé činy. Nicméně Lucien je beznadějně zamilován do Esther. Tak už to bývá.

Zmnohonásobuje přítomnou blaženost touhou po budoucnosti, z upomínek minulosti, z jeho vášně, povstává často báseň nadlidské velikosti. Nestaví básník milenku výše, než chtějí státi ženy? Činí pro sebe kouzelnou hůlkou zázraky ze všeho a proto je jeho láska vzorem vášně. Je ve všem bez míry, v naději, zoufalství, hněvu, žalu i radosti; hnutí průměrných lidí se mu v ničem nepodobají. Takovým krásným geniům bývá tak zřídka porozuměno, že hýří klamnými obrazy naděje. Sžírají se touhou a hledáním ideální milenky, umírají téměř pokaždé jako krásný hmyz, který vyzdobila poetická příroda pro slavnosti lásky a jež rozšlápne noha kolemjdoucího v nedotčené nevinnosti.

mljt

Děti v nemocnici

Už jste slyšeli, že by se dětem chtělo do nemocnice? Já dnes poprvé, ale hned asi od dvaceti účastníků „exkurze“ na rekonstruované dětské oddělení kadaňského špitálu. V souvislosti s projektem Bombičky proti bombám, který vinou mé časové indispozice spal zimním spánkem, jsme totiž vyrazili na obhlídku stěn, na které by studentky a studenti měli v nejbližších týdnech namalovat nějaké obrázky na nejrůznější dětem libé motivy. A že je to nějakých stěn ve všech možných barvách! Kdyby jste nám chtěl někdo pomoct a prostředí, kde marodí děti, vám není lhostejné, umíte-li malovat, pracovat se bude o víkendech, takže se můžete přidat, ať jste mladší nebo dospělý. Pro začátek stačí na kus papíru namalovat nějaký tématický okruh postaviček nebo zvířátek, příp. vláček, květiny apod. a nějak jej doručit na gympl nebo mně osobně.

<3

Anička a Eliška

Poslední dobou potkávám kamarádky s kočárkama a holčičky se jim fakt povedly. Aničce už zítra bude sedm měsíců a Elišce je šest týdnů. Mám dovoleno sem dát fotografie, aby se projarnil i ten virtuální svět.

mljt

A zase ta maturita...

Když jsem poprvé stanul na druhé straně barikády a zasedl v maturitní komisi na místo přísedícího, přišlo mi to úsměvné, když jsem se pak dostal do pozice zkoušejícího, mohl jsem se smíchy potrhat. Minulý rok jsem byl u maturit jako třídní a měl jsem pocit šamana kmene před lovem.

Včera mi přišlo podle §22 odst. 2 vyhlášky č. 442/1991 Sb. jmenování do funkce předsedy zkušební komise pro maturitní zkoušky na Gymnáziu v Žatci. Usměv ztvrdnul, smích se rozdrolil do několika hi-hi-hi, která jsou ke slyšení na rehabilitačním oddělení léčebny v Kosmonosech. Šaman sedí tiše ve své jeskyni. Kde jsem se to ocitl? Vím co. Zavolám spolužačce, která v té maturitní třídě učila češtinu. Jak krásné časy jsme spolu strávili, když jsme sami byli studenty.

Úsměv se vrací a při představě, že zasednu do čela jakési stolní společnosti, kde se místo popíjení mučí a trpí, se pomalu mění v dětinský smích. Těším se, Miluško, moc!

<3

Milostnice v nádheře a bídě

Zeptal jsem se jednoho češtináře, kdo napsal knihu s tímto názvem, a on nevěděl. V tom je kouzlo překladu. Pamatuju si, jak se v hospodě v Hrubém Rohozci dva štamgasti hádali, jestli Victor Hugo napsal Bídníky nebo Ubožáky a přitom příjmení autora vyslovovali zásadně jako české křestní Hugo. Ano, asi jste už poznali, že v titulu článku se ozývá román Honoré de Balzaca většinou převáděný jako Lesk a bída kurtizán. Mně se tedy dostal do ruky překlad z roku iks od neznámého Karla Lakeše vydaný Ludvíkem Vašicou z Frýdku a vytištěný Josefem Orlem z Místku. Nebude zřejmě běhat po světě mnoho takových výtisků, a tak vzhledem k poslední Balzacově knize, kterou jsem zde také představil, si mě polorozsypané stránky tohoto románu rychle získaly. Po Podivném přátelství herce Jesenia zde tedy můžete tu a tam narazit na některé zajímavé výtažky a postřehy z pařížského bahna.

Spoiler warning: Some plot details follow.

Kněz, který přišel právě včas do začouzené komůrky s modlící se kurtizánou Esther, jež se rozhodla skoncovat se životem z nešťastné lásky k Lucienovi, jí během křesťansky tvrdého nápravného zásahu v jednu chvíli řekl:

„Milé dítě, je láska, jížto nelze vyznati před lidmi, kterou však přijímají andělé se šťastným úsměvem: beznadějná láska, vdechuje-li život, budí oddanost, zušlechťuje každý skutek přáním po dokonalosti. Takovou lásku schvalují andělé a vede k poznání boha. Zdokonaliti se kvůli milenci, přinést mu tisícero tajných obětí, zbožňovati ho z daleka, obětovati kapku za kapkou vlastní krev, ba ukrýti v srdci i divou žárlivost, vyplniti každé jeho přání i k v lastní škodě. Takovou lásku by vám bylo náboženství odpustilo…“

Spoiler ends here.

jt´m

Kámen

Bratranec mého kamene ze svatováclavské koruny

(dříve mylně považovaný za safír)

Dnešní jarní sluníčko mě vyhnalo ven, abych udělal očistu jednoho kamene, co ho nosím po kapsách. Očistu pramenitou vodou a odpoledním sluncem. Vyrazil jsem k Ohři tam, kde jsem se naposledy koupal, a chvíli jsem ten valoun šplouchal v zátočině. Pak jsem jej položil na list, co nestačil od podzimu zetlít, a čekal, až z něj paprsky vysají poslední známku vlhkosti. Na hladině se mi zatím odvíjel černobílý film, do jehož okýnek nelze vkročit dvakrát, ovšem jako ta voda v řece bude stále plynout a až se v srdci oteplí, skočím nahý do jeho celuloidových vln.

mljt

Jaro

Závěr Podivného přátelství mi prostřednictvím toho starce, jenž jedl pouze tvaroh, sýr a med, a hlavně Kláry udělal nesmírnou radost, ovšem podělím se s vámi spíš o radost z dnešního dne, jenž mě naplnil podobně jako mého jmenovce z tohoto románu.

Bylo to jaro, které působilo na Jana tak neodolatelnou silou. Sklenulo se nad městem modrou oblohou, vpadlo do ulic a sadů, vířilo mízu jejich stromů a odrazem ode zdí našlo i nejvlhčí kouty dvorků, kde mezi petrolejovými sudy dalo vzklíčit jitrocelovému semeni. V těch dnech připadal Jan skutečně Jeseniovi jako cikán uzavřený ve zdech okresního vězení, který loká u zamřížovaného okénka první paprsky jara a opíjí se jejich odvyklou silou. Janovo nitro otvíralo se stejně jarem jako země a stejně s ní hltalo slunce, vláhu i vzduch, opojeno rozkoší tohoto pojímání a slepé i hluché ke všemu ostatnímu.

TVB

Hic sunt Amantes

Překrásný rozhovor je ten mezi Lucenziem, který se vydává za učitele latiny a Blankou, sestrou zpupné Kateřiny. Během rozhovoru si opodál ladí svou loutnu nám již známý Hortensio, Lucenziův sok, a tak je třeba být opatrný:

Lucenzio: „Hic ibat Simois; hic est Sigea tellur; hic steterat Priami regia celsa senis.“
Blanka: Tak mi to přeložte.
Lucenzio: Hic ibat, jak jsem vám už řekl – Sinoid, jsem Lucenzio – hic est, syn Vincenziův z Pisy – Sigea tellur, takto přestrojený, abych dobyl vaší lásky – hic steterat, a ten Lucenzio, který se o vás uchází – Priami, je můj sluha Tranio – regia, který se vydává za mě – celsa senis, abychom oklamali toho starého pantalona Grémia.
Hortensio: Můj nástroj, slečno, už je naladěn.
Blanka: Ukažte! – Éčko ještě drnčí.
Lucenzio: Bodejť! Běž, plivni na kolík a nalaď znovu.
Blanka: Teď zkusíme, jak já to přeložím: Hic ibat Simois, neznám vás – hic est Sigea tellur, nevěřím vám – hic steterat Priami, dejte pozor, ať nás neslyší! – regia, nemyslete si hned bůhvíco – celsa senis, ale nezoufejte!

I<3u

Břichomluva za časů cholery

V době, kdy jsem žil jako doktor Urbino a cítil jako Florentino, přišla mi poštou v aukci vyhraná Láska za časů cholery. Nic jiného jsem zatím od Garcíi Marquéze nečetl, ale i kdyby napsal jenom tenhle román (i když mě v něm i trošku naštval tím skvěle literárně využitým mluvícím papouškem, neboť jsem v hlavě měl a stále mám jednu povídku, v níž by papoušek měl hrát hlaví roli), zaslouží si ode mě dnes ke svým fiktivním osmdesátinám (vpravdě je mu asi 79) nějaký zvláštní dáreček. Co takhle třeba přeložit dopis na rozloučenou? Měl jej údajně napsat v době zhoršení zdravotního stavu (trpí rakovinou lymfatických žláz) a nemohl to být jiný scénárista než Život, aby se ze zhoršení stavu nevyklubala pověra, z básničky na rozloučenou podvrh a z podvodníka nějaký mexický břichomluvec (další z možných povídkových trumfů). Originál básně je zde.

Loutka

Kdyby na chvíli Bůh zapomněl, že jsem jen hadrová panenka, a dal mi kousínek života, asi bych neřekla vše, co bych si myslela, ale zcela jistě bych si myslela vše, co bych řekla.

Cenila bych si věcí ne podle toho, jak jsou ceněné, ale spíš podle toho, co znamenají.

Spala bych málo, snila mnoho. Vím, že každou minutou, po kterou máme zavřené oči, ztrácíme šedesát vteřin světla.

Kráčela bych, když by ostatní okouněli, vzbouzela bych se, když by ostatní spali.

Poslouchala bych, když by ostatní mluvili, a jak bych si pochutnala na dobré čokoládové zmrzlině.

Kdyby mi Bůh uštědřil kousínek života, oblékala bych se prostě, natáhla bych se jak široká tak dlouhá na slunce a vystavila bych nejen své tělo, ale i duši.

Můj Bože, kdybych měla srdce, vyškrábala bych svou nenávist do ledu a čekala bych na východ slunce. Jako ve van Goghově snu bych na hvězdy vymalovala báseň od Benedettiho a Serratova píseň by byla mou měsíční serenádou.

Svými slzami bych zalévala růže, abych cítila bolest jejich trnů a ztělesněný polibek jejich okvětí… Můj Bože, kdybych jen měla kousínek života…

Nenechala bych uplynout jediný den, aniž bych lidem, které miluji, řekla, že je miluji.

Přesvědčila bych každou ženu či muže, že jsou mi drazí, a byla bych zamilovaná do lásky.

Dokázala bych mužům, jak moc se mýlí, když se domnívají, že se ve stáří již nemohou zamilovat, neboť nevědí, že zestárnou, až když se přestanou zamilovávat. Dětem bych dala křídla, ale létat by se musely naučit samy. Starce bych učila, že smrt nepřichází stářím, nýbrž zapomněním. Tolik jsem se od vás naučila, muži…

Zjistila jsem, že by každý chtěl žít na vrcholu velehory, aniž si uvědomuje, že pravé štěstí leží ve způsobu, jímž se drápeme po stěně.

Zjistila jsem, že když novorozeně poprvé svou malinkou pěstičkou sevře tátův prst, sevře ho tím navždy.

Pochopila jsem, že muž má právo hledět svrchu na jiného muže, jen pokud by mu chtěl pomoci vstát. Naučila jsem se toho od vás mnoho, ale nakonec to bude téměř vše k ničemu, protože až mě uloží do té truhly, jak na potvoru budu mrtva.

A ještě jeden citát z časů cholery:

Nechal se ovládnout přesvědčením, že člověk není zrozen jednou a provždy v onen den, kdy jej matka porodila, ale že mu život ukládá rodit sama sebe stále znovu a znovu.

A tak se jdu zakuklit, aby ze mě zítra zase vylítla jiná můra (nebo motýl?).

mljt

To jsou sladké kozičky

Kdo by to do Olbrachta řekl (ale ten sloh!):

Seděli v Královské oboře pod prolamovaným klenutím lípy, která se rozvíjela bledězelenými pupeny. Oslněnou pěšinou kráčela sedmnáctiletá holčička, ještě v krátkých sukničkách, svěží a jarní. Neviděla oba muže, a když se zastavila deset kroků před nimi a pozdvihla paže, aby si pozdvihla na slaměném kloboučku s kvítím jehlici, narýsoval pohyb v lehké halence tvary dívčích ňader. Jan se do dívky vpil očima.
„Jaj,“ vybuchl. „To jsou sladké kozičky!“

<3

Noc s Ofélií

Spolubydlící Pabla Picassa, přítel všech možných montparnasských kumštýřů Max Jacob (zrozením i smrtí Žid) měl v roce 1909 vidění Krista a o své homosexualitě prohlásil: „Jestli Nebesa vidí můj žal, pak mi odpustí rozkoš, o níž ví, že je nedobrovolná.“ Z jeho surrealistických básní v próze jsem vybral a volně přeložil tuhle, určitě by se tehdy Holanovi líbila:

Kdy se vrátí hrobníci, aby dokončili hrob pro Ofélii? Ofélie přece ještě není na věčnosti; když si bílý kůň usmyslí, ulehnou do té jámy sami hrobníci. A bílý kůň? Den co den se chodí pást na oblázcích. Je to ten bílý kůň z hostince U Bílého koně nedaleko onoho hrobu. Má šestatřicet žeber. A ten hrob zeje do vesmíru jako otevřené okno tajemství.

mljt

S loutnou proti sani

Když chtěl Hortensio v převleku za učitele loutny naučit Kateřinu na tento nástroj trubadúrů a minstrelů, ta mu dokázala, že na ni hrávali i šašci, neboť tak dopadl:

... Řekl jsem jí jen,
že hmátla vedle, že má slabý úhoz,
a chtěl jí právě srovnat prstoklad,
když náhle, jak když do ní vjede čert:´
„Co? Slabý úhoz?“ zakřičela, „tu máš!“
a nástrojem, až prorazila dno,
mě práskla přes hlavu. A jako v kládě
jsem zůstal stát a hloupě koukat z loutny,
co ona bez ustání šumařů
a Honzů drnkavých a ještě hůř
mi nadávala jako naučená.

mljt

Snad

V roce 1977 byla natočena televizní inscenace podle Podivného přátelství herce Jesenia. Hrál v ní Tříska, a tak se do televize dostala až v roce 1990. Kdyby něco takovýho bylo napsaný v anglosaský literatuře, tak se vsadím, že už je z toho několik celovečeráků. Moc bych chtěl ale tu inscenaci vidět.

Spoiler warning: Some plot details follow.

Když jsem četl Klářin dopis Jeseniovi, v jednu chvíli se mi nahrnuly slzy do očí… a o dva řádky dál stálo: Promiňte, že jest tento list pokropen slzami. Kdybych jej chtěla opisovati a čtla, co jest již napsáno, nevím, zdali bych našla odvahu říci to ještě jednou…

Celý dopis by se dal shrnout do slova „snad“, s podobnou silou, jako mělo ono „pak“.

Přijde k němu? A kdy se tak stane? Zítra, za týden, za měsíc, po letech, vůbec ne? A kdo jest člověk za něhož prosí? Muž, s nímž chce spojit osudy svého života? Jeseniovy mlhy houstly, že neviděl pokoj, uprostřed něhož stál, a tikot zlatých skříňových hodinek se zdál přicházet z dálek. Nebo člověk teprve budoucí, proboha, snad dítě Janovo? A do jeho mlh vjel náhlý pohyb a jejich chomáče se v šedivých hrstech otáčely. Či kdo je to? Jde snad o nějakou malichernou prosbu, jíž Klára připisuje význam, který nemá, a zbytečně ji provází velkými slovy? Otázky, otázky! Krutá byla Klára, že k otázkám drtícím svou ohromností, odhodlala se přidat ještě své malé, že ho bodala týmž „čekat“, kterým do něho tupě bodala doba. A přec měl rád ten list.

Spoiler ends here.

mljt

Když režisér zlobí...

... zavřeme ho do klece. Jinak radonické představení se opravdu vydařilo, bylo tam vše, co mělo, a hlavně skvělí diváci. Vlastně jsme po několika letech znovuotevírali kulturák, takže bylo úplně plno. Rozjeli jsme to proto v plný parádě. Dlouho se mi tak dobře nehrálo.

(pár dalších zajímavých fotek zde)

...

Mandlový košer chlebíček

Když jsem včera s Evou R. připravoval podklady pro letošní Pašije, tak mi byla představena skupina Mandelbrotovy kostičky a skrz tuhle muziku i neuvěřitelná fraktální geometrie se svými divokými obrazci. Rozhodl jsem se pomalinku polehounku proniknout do jejích tajů, a tak dnes krom několika obrázků, které mě zaujaly, dole přidávám tzv. Kochovu křivku, tedy jeden z prvních fraktálů, takto popsaný v roce 1904 – v každém kroku se rozdělí úsečka na tři stejné díly, z nichž prostřední vymažeme a vztyčíme nad ním špičku rovnostranného trojúhelníku a tak to děláme dál a dál – na obrázku je šest prvních kroků – ty nejmenší už jsou sotva postřehnutelné. Koukal jsem dneska z vlaku na stromy a uvědomoval si, jak příroda opravdu tvoří fraktálně od kmene, přes větve, větvičky a nejmenší snítky. Otevřely se mi další dveře poznání. Písnička Oranžová je taky bezvadná.

Malé danče
řeklo Anče
ať oloupá
pomeranče
A tak hloupá
Anča loupá
vůně stoupá
do všech doupat...

<3

Čím si utíráme nosy?

Tak mi z Podivného přátelství zbývá už jen třicet stránek a jak už to tak s některými knihami bývá, oddaluji uměle její dočtení, jelikož nechci, aby ten krásný příběh plný zajímavých úvah skončil. Ta kniha promlouvala a promlouvá hluboko z duše hluboko do duše a měl jsem (samozřejmě zcela falešný) dojem, že mluví přímo a obzvláště ke mně. Včera jsme po představení v Radonicích nakonec zůstali v počtu osazenstva jednoho automobilu v této vesničce střediskové a povídali si mj. o vegetariánství a o smrti. Dnes jsem si o tom přečetl v Olbrachtovi. Bylo to až fantastické, jak se některé úvahy strefují do těch mých aktuálních, jimž se zabývám couraje se ulicemi.

Spoiler warning: Some plot details follow.

Ona ta kniha je i o tom, jak se myšlenky předávají na dálku a jak některé události, o nichž nevíme, mají vliv na naše osudy či do jaké míry spravedlivě je v řetězci lidstva odměňováno zlo zlem a dobro dobrem. A k Jeseniovi mluví až zázračná znamení, dozvídá se zvláštními cestami, jak je to s Veselým a s ostatními lidmi v okolí a zjišťuje, že vlastně stále nic neví. Jen se dozvídá. A my s ním. A pak jsem zažil opravdový osobnostní šok. Znamení! Když se Veselý vrací na chvíli z války a prozrazuje, že je najatý britskou vládou jako špion, sděluje Jeseniovi, že už není Jan Veselý, že teď je z něj Friedrich Liegler z Kadaně… Ta věta je tam víceméně zbytečná, je to jen další z jmen pro román zcela nepodstatné… Zápletka toho rozhovoru je ovšem pro celý příběh stěžejní, Veselý alias Liegler z Kadaně Jeseniovi lže, aby mu zachoval život. A je to lež dětinská až komická, na kterou by ale každý naletěl. A když na ni Jesenius přijde, cítí se zrazen a zesměšněn celým světem.

Dnes jsem četl převážně ve vlaku a od téhle scény jsme si představoval, jak bych knihu převedl na filmové plátno. S každou druhou stránkou jsem si byl jistější, že bych točil retrospektivně a s každou kapitolou jsem posunul začátek filmu o pár měsíců či let dále. Zezačátku jsem byl přesvědčen, že bych měl začít točit od toho výše zmíněného rozhovoru, ve kterém je Jesenius intronizován na špiona v neexistující podzemní odbojové organizaci. Teď těsně před koncem jsem si jistý, že bych začal na lavičce, na níž sedí Jesenius před nocí, kdy na sebe vezme do ruky revolver, aby se zastřelil. Bývalý profesor biologie a ředitel jednoho gymnázia, nyní penzista, mu zde pronáší uprostřed první světové války přednášku na téma homo homini lupus aneb život = vraždění.

„Co jste dopoledne jedl? Šunku? Zabili vepře. Snídal jste kávu a chléb? Rozdrtili zrna, zárodky příštích životů. Kolik vražd bylo provedeno, aby byl připraven oběd, který vás čeká? Co máte na sobě? Pro vaše boty udeřili vola palicí do čela, na vaše šaty sedřeli berana, na vaše rukavice vpálili jelenu do hrudníku náboj olova a na knoflíky také nějaké zvíře zabodli. A zvířata se pojídají vzájemně. A ovšem také lidi. Doslovně i přeneseně. Byl-li jsem já ředitelem malostranského gymnasia, nemohl jím být nikdo jiný – pravda? Dokud vy jste hercem Národního divadla, nelze se na vašem místě uplatnit jinému umělci. Nevím, nebyl-li jste odveden či zda vás ředitelství vyreklamovalo, ale v obou případnostech musilo být vojsko za vás doplněno jiným mužem, kterého snad zabijí nebo možná už zabili, poněvadž počet pušek v setnině jest stanoven zcela přesně… Ale jest tomu tak i v případech méně očividných. Uvažujte někdy, kolik statisíců rukou jste přinutil pro sebe pracovat, abyste byl jen jediného dne oblečen a nasycen. Vezměme si nejnepatrnější část svého oděvu, třeba kapesník. Představte si lidi, kteří na něm nechali pot a krev, od čeledína, rozhazujícího mrvu na pole pro setbu lnu, až po ženu, která vám šátek po posledním prádle žehlila. Jděte k původu stavu, na němž byl tkán, jehly a niti, jimiž byl šit, sody, mořidla, škrobu, uhlí, žehličky – a uvidíte, že výraz statisíce rukou přemrštěný není. Tak komplikované je vykořisťování a vyvražďování. Neboť práce znamená smrt. Práce – rozumějte: práce, kterou musím vykonávat, abych zachoval život – je kletba, jak to správně vystihla už bible a některé orientální filosofie… Nikoli bílými kapesníky, ale chuchvalci krve a kusy souchotinářských plicních laloků, pěkně prosím, si utíráme nosy…“

Spoiler ends here.

Další ukázky z díla budou následovat…

mljt