Věděli jste, že...

... Božena Němcová dostala jako jediná výplatu za svůj příspěvek do almanachu Máj?

Můj 21. zářez na pažbě anglické Wikipedie k 150. výročí úmrtí Boženy Němcové.

Rudolfův duchovní majestát

Rudolf. Jméno mého otce, děda, praděda a nevím do jakého kolena v rodu Losenických až sahá. Táta jej nosil pyšně jako císař toho jména druhý, který má dnes 400 let od úmrtí. V Kalendáři historickém jsem si přečetl, že dobu a osobnost Rudolfa II. vystihli mimo jiné Jaroslav Vrchlický v básni Ilioneus, Josef Jiří Kolár v románu Pekla zplozenci či Jaroslav Durych v Masopustu, což mě zaujalo, protože Vrchlický bude mít letos sto let od úmrtí, Durych padesát a Kolár se narodil před dvěmi sty lety. Pro člověka, který má rád výročí, zajímavá shoda náhod.

Našel jsem si tedy Vrchlického báseň a moc mě bavila, ačkoli absolutně kašlala na rýmy. Rudolf II. se v ní svěřuje, jak ho nezajímají žádné nové zprávy, žádné rebelie, aférky všech možných lidí, kriminální činy a katastrofy ve světě, ba ani pitky, na něž ho lákají přátelé, protože je plně zaujat uměním v básni vtěleném do bezhlavého torza sochy Ilionea.

Před dvacet lety jsem považoval lidi, kteří nesledují každý den zprávy, za omezence. Ještě před deseti lety bych asi neodmítl žádné pozvání na pivo. Dostal jsem se ale do věku nebo snad spíš do stavu, kdy si často večer říkám s imperátorem:

O ničem já nechci vědět. 

Odsud všickni!

Pod praporem legií

Hledáme účastníky expedice po stopách čs. legií v Itálii.

Možná si vzpomenete, že nápad na expedici přišel se zmínkou o Oskaru Brázdovi a jeho účasti na vzniku našich legií v Itálii v knize Doss Alto Adolfa Zemana. Tehdy jsem vyhlásil pátrání po praporu, který byl slavnostně předán československé jednotce v Římě 24. května 1918. Do expedice se mi od té doby přihlásilo pár skvělých kamarádů a lidí, kteří jsou pro věc zapáleni. Máme kameramana, redaktorku Objektivu v Itálii, několik řidičů a nadšenců v jedné osobě. O víkendu mě navštívil Hynek D., investigativní redaktor Žateckého deníku a pod paží nesl dva šanony plné jako roční výkazy akcí KZK. Jeden byl o Kafkovi v Siřemi a druhý o italské expedici. O naší italské expedici! Vypátral několik lidí a organizací, co by se nám mohli hodit, a domluvili jsme si návštěvu u paní Brázdové, mistrově druhé manželce, která stále ještě žije na Líčkově u Žatce. Také mě přivedl na myšlenku objednat si knihu o Amelii Posse-Brázdové, mistrově první manželce, která s Okim, jak tehdy svému muži přezdívala, stála onoho osudného dne roku 1918 na římském náměstí a podle Adolfa Zemana měla valný podíl na vyšití praporu. 

Včera mi kniha, vydaná jako na objednávku právě v minulém roce, přišla poštou. Je to strhující četba o osudu opravdové dámy, která si ale na dámu nehrála. Přes 350 jejích stránek sepsala švédská autorka a je charakteristické, že mnozí Češi o zásluhách paní Posse pro náš národ vůbec nic netuší – byl jsem jedním z nich. Ve školním dějepisu by jména jako Amélie Posse-Brázdová, Ernest Denis (obrovská osobnost české historiografie, po němž se jmenovalo jedno z pražských nádraží – a už nejmenuje!), Angelo Maria Ripellino (který překládal Holana), Franz Spina (kvůli němuž jsem dostal dvojku z mých oblíbených českých meziválečných dějin), Seton-Watson  (na kterého bych málem zapomněl), ale třeba i Miroslav Tyrš a Jindřich Fügner (rodilí Němci, kteří stáli u zrodu naší národní identity), měla být skloňována od prvních hodin až k maturitě. Jiříku, naprav to!

Dejme ale slovo Evě Strömberg Kranzové, autorce knihy o Brázdově manželce, která na straně 131 českého překladu uvádí věci, jež ještě víc zmatou to, co dosud víme:

Oki Brázda se válce nejvíce přiblížil návrhem na prapor československé armády. (Československá armádní jednotka v Itálii tvořila 6. československou divizi a obsahovala pluky 31 – 34.) Byl to krásný výtvor z červeného a bílého hedvábí se starým českým symbolem, dvouocasým lvem, umístěným uprostřed a obkrouženým zlatým věncem z lipového listí; v každém rohu pak byly tři modré slovenské vrcholky. Stožár byl korunován čtyřmi zlatými prstenci, které symbolizovaly Čechy, Moravu, Slezsko a Slovensko. (O připojení páté části, Podkarpatské Rusi, se dosud neuvažovalo.) Prapor byl slavnostně předán českým vojákům dne 24. května 1918 na Piazza Venezia za přítomnosti členů italské vlády, vysokých vojenských hodnostářů a diplomatů zemí Dohody. Poprvé od třicetileté války směli čeští vojáci bojovat pod vlastním praporem. Není divu, že tisíce přítomných vojáků začalo spontánně zpívat „Kde domov můj“ a že se nikdo nezdržel dojetí. Oki Brázda se zúčastnil organizace celé slavnosti a jeho žena popsala celou událost s nelíčeným nadšením.

Obrázek v knížce není. Zato je tam kvantum zajímavých obrázků, které jsou prý k vidění na Líčkově. Byl jsem na tom zámku asi dvakrát, ale samozřejmě si takové detaily nepamatuju. Naposledy jsem tam byl s Věruškou, což byl náš úplně první spolčený výlet, z nějž jsme šli pěšky do Žatce a za tmy. Paní Brázdová sice tehdy doma byla, ale neprovedla nás, přišli jsme ve špatnou dobu. Snad to tedy vyjde příště. A snad to příště bude brzy.

Návrat do civilizace

Klára s otcem na cestě autem skrze severní Spojené státy zažili i jeden nepříjemný zážitek ve městě Pellago (zřejmě smyšleném). Z průšvihu v jednom nevzhledném, nepohodlném hotelu, kde ji chtěl majitel znásilnit, ji zase vysekal Milt (tentokrát i se Zrzkem). Když si tam dávali společně ráno snídani, v překladu stojí, že majitelka hotelu a Slovačka posluhovaly hostům a hoteliér se povaloval v kuchyni. To mě zaujalo natolik, abych sáhnul po originálu. The landlady and a slavey... stojí tam. Tedy majitelka a otrokyně, napadlo mě ihned zřejmé řešení této překladatelské chuťovky, ale pro jistotu jsem si to ještě vygůglil. Dnes protestující anglické wikipedie (k jejímuž protestu se , ač Neameričan, připojuji!) uvádí, že Slavey je jedno z mnoha kanadských indiánských etnik. Možná tedy, že překladatelé Houska a Razil mysleli Slovačkou právě tuto indiánku, o jejíž existenci jsem neměl ponětí. Zase jednou rádoby chytrý nachytán na švěstkách!

Klára ale brzy po tomto incidentu ukončila svou cestu a ubytovala se na pár týdnů u svých příbuzných v Seattlu. 

A když bylo ráno, poznala, že ranní světlo je proto, aby ukazovalo mahagonové, sametové a skleněné plochy, a že jen hlupák je s to opustit tato místa a potulovat se a prosit ušpiněné muže v garážích, aby naplnili nádržku vozu páchnoucím benzinem a olejem.

Jeden z rodinných přátel na večírcích na oslavu Klářina návratu do společnosti stále opakoval: Základ umění savoir faire je vědět, jak a kdy být hrubý k lidem.

Dědo

Loučívali jsme se denně u dveří,
než zmizel jsem za prvním rohem.
Na bradě mi tehdy rostlo pápěří
a žil jsem jako bohém.

Loučívali jsme se denně u dveří,
pak zmizels mi za prvním rohem.
Ještě pořád ale nechci uvěřit,
že místo ahoj řekls sbohem.

Bezpečný divadelní krov

Asi před rokem jsem získal svázaný ročník časopisu Zájmy českého herectva z roku 1905. Až dnes mě napadlo, že to byl rok, kdy byla uvedena Lucerna, tak jsem knihou trochu listoval. Lucerna měla premiéru v listopadu, a tak až v předpředposledním čísle z 28. října 1905 je zmínka, že Aloise Jiráska "Lucerna" připravuje se na N. D. V předposledním čísle z 30. listopadu stojí pak tato výzva:

Blahopřání do Českých Budějovic a poděkování Máji, že i po sto sedmi letech se můžeme pokusit provozovati novinku Národního divadla. Dnes byla čtená zkouška a já stojím před svou soukromou výzvou. Nepřipadám si jako Libor, nemyslím si, že se na tu roli hodím, ale právě proto se o ni chci pokusit, to mě na tom baví. A ze zkoušky jsem odcházel s dobrým pocitem, protože pochyby hlodaly, ale neuhlodaly. Nebylo nás sice tolik jako na první zkoušce, ale atmosféra byla dělná a sdělná, a tak začínám věřit, že se ledy pohnou. A té lípy se nevzdám!

Polky a jejich jazyk

Na Cestě do Ruska jsem už skoro na Rusi, ale nedá mi to, abych nezmínil Mrštníkovu ódu na Polky a polštinu, které se mi taky vždycky líbily.

Průměrně jsou Polky hezké, výjimky z nich jsou překrásné… Ušlechtilost a jemný smysl pro formu lze ostatně pozorovat i v jiném ohledu u Polek. Není tu zvykem mít břicho jako almaru a tvář jak hrnec – útlost a táhlost v liniích, vzdušnost v pohybu, diskrétnost v chůzi, ladnost v pohybu a distinkce v modulacích hlasu je tu kupodivu vypracovaná až do nejjemnějších rafinovaností, aniž by přestávala být přirozenou. Následek patrně už vrozeného pudu, v životě už zakořeněného taktu. Povyhrne-li si Polka šaty, objeví se cukr úběle tak bezvadný, neposkvrněný, čistý, jako by nikde nebyla ani chodila a přímo před vámi se snesla v první čistotě ranního úboru. Ze všech nejkrásnější zdá se být jejich hlas – to zvonky zvoní kolem vás, vysoké stříbrné, jemně sladěné, ale plné života a prudkého temperamentu. Polština sama jako by stvořena byla jen pro ně, jen v jejich ústěch zní v ideální své líbeznosti. Je to hlas, kterým se vyznává milošć, přítulný, čisťounky, opravdu ženský, tak ohebný a podludně milý, že se ti oči zavírají a poslouchal bys jenom ten hlas, jenom tu píseň dívčích úst – ovíjí se kolem srdce jako had. Je to jazyk lásky, jazyk úlisné svůdnosti, jazyk, na jehož útvar už od pradávna asi největší vliv měly ženy. Vedou se neustále spory o to, kdeže svedla Eva Adama, zda někde v Asii, na břehu Eufratu a Tigridu, nebo někde jinde: já myslím, že to mohlo být jenom na břehu Visly, poněvadž zde jsem našel vyvinuty všechny ty prvky prohnané rasy, všechny ty zbraně, pro které se tolik silných ostříhati dali Dalilám.