Jdi tam nevím kam přines to nevím co

Přesně takhle se jmenuje poslední písnička na albu Hollywood od kapely Už jsme doma. Její závěrečná pasáž s jemným doprovodem na piano patřila k mým nejoblíbenějším.

Nic se nezmění, nezmění, nezmění
Nepřebolí, nepřebolí
Že chci co není, co není, co není
Co sám sobě
Nedovolím


Našel jsem jednu z nejčerstvějších ukázek z Rock for people. Je to Fíkus z úplně prvního alba. Míra Wanek asi nepřijede do Kadaně vystříhanej, jakého ho většina z nás známe. Na Babím létě v Bohnicích, kde si UJD zahrála s Budoárem staré dámy a já tam nemohl být, měl pan Vaněk už pěknou máničku. Zaposlouchejte se a v sobotu ve 20h. se uvidíme v Orfeu.

„Na čem si, lištičko, pochutnáváš?“
„Vyndávám si vlastní střívka a jím je.“
„A jak si je vyndáváš?“
„Rozpárala jsem si břicho a vyndávám je.“
Medvěd uvěřil a rozpáral si břicho.

To je citát z ruské národní pohádky ze špalíčku, který jsem si onehdy přivezl ze Soběslavi. Tahle se jmenuje Zvířátka v jámě. Poslední pohádka ve špalíčku se jmenuje Jdi tam, nevím kam, přines to, nevím co. Andrej střelec uloví hrdličku a když jí chce zakroutit krkem, ona ho přemluví lidským hlasem, ať ji nezabíjí. „Vezmi si mě živou, odnes mě domů a posaď na okénko. Dej pozor: až na mě přijde dřímota, rozpřáhni se a vší silou mě uhoď. Dojdeš velikého štěstí.“ Ty fantasmagorické pohádky se čtou jako noční můry. Ale mají něco do sebe. A už vím, kde pan Vaněk čerpá inspiraci.

Teorie v malíčku

Včera jsem se u Věrušky díval na film Nevěsta byla v černém, a protože nesleduju program, začal jsem se dívat náhodou věda jen, že mám doma knihu Rozhovory Hitchcock Truffaut. Právě ten druhý z nich film natočil. Když si tak dneska čtu, co o tom napsali v televizním programu, tak pokud bych to četl předem, hodně bych se ochudil. Takhle jsem mohl opravdu sedět v napětí a do poloviny filmu přemýšlet, o co jde, a zbytek času potom, co se z toho vyvine. Vůbec ale nechci mluvit o filmu jako o celku. Zaujaly mě v něm především dvě věci! A jeden herec nebo spíš jeho role!


Ten herec se jmenoval Charles Denver a hrál předposlední oběť vraždící Jeanne Moreau, malíře Ferguse. Byl úžasnej. Aniž by věděl, že ho Julie přišla zavraždit, balil ji tou nejkrásnější cestou, jako to muž svede – naprostou upřímností a vtipem. Ten nejkrásnější, kterej se mu povedl byl, že vztyčil malíček a zeptal se na sofa v mdlobách ležící dámy: „Víte, proč Číňani nepoužívají tenhle prst?“ Když Julie zavrtěla hlavou, jako by asi zavrtěl každý z nás, odpověděl: „Protože je můj!“

V té své upřímnosti odkryl i teorii, kterou jsem nedávno někomu vyprávěl, že vyznávám. Teorii „možných“. O co jde? Že když jste v nějakém dopravním prostředku, tak se rozhlídnete po majitelích opačného pohlaví a rozhodujete se, s kterou / s kterým by to bylo možný. Stejně jako já si Fergus představoval, že z celýho lidstva přežije jen ten jeden vagón a že pak si bude muset nějakou tu samici (nebo i víc) vybrat a přežít s ní a případně to přežití zařídit i rodu. Myslel jsem si, že takovej úchyl jsem jenom já, ale ono nás asi bude víc, co? Fergus to dotáhl skvěle do finále větou, že když v metru žádnou takovou nevidí, přestoupí si do jinýho vagónu. Tleskám a děkuju za upřímnost!

Já nechci být králem!

Byl u mě dneska Michal Urban a vyprávěl nádhernou anekdotu ze života. Byl totiž spolužákem Norodoma Sihamoniho, kterýho jeho táta poslal v 60. letech do Prahy na studia. Jeho táta ale nebyl jen tak někdo. Byl to král, prezident a premiér Kambodži. A jako jeden ze zhruba tuctu jeho synů si mladej Sihamoni užíval tatínkem placenej blahobyt v různejch zemích Evropy, především v Československu, kde chodil od základky až po Akademii múzických umění, a ve Francii, kde učil balet. Do Prahy jezdíval často a vždycky se tu setkával s bejvalejma spolužákama. Byl tu i v roce 2004, kdy se jeho papá vzdal vlády a uchýlil se do KLDR. Tehdy si s panem Urbanem trochu přihnuli U medvídků a vypadalo asi velmi komicky, když opilej Asiat uprostřed Prahy vykřikoval: „Já nechci bejt králem!“ A dneska je to jedinej monarcha, kterej mluví plynule česky.

Z lásky

Šáša a panenky z kočárů
skončili v krabicích s dětskými léty;
a já na svou vetchou kytaru
vybrnkám už leda flažolety.

Přesto bych chtěl jako trubadúr
pod okny zámku či paláce
probudit po ránu celý dvůr
veselou písničkou o lásce.

O lásce jednoho zvířete,
které se zakoukalo kdysi
do sličné princezny zakleté
v zelenou žabku před komisí.

Už jsme tady

Tak říká kapele Už jsme doma pan Skotek, ale říká to schválně, aby si u mě šplhnul, protože ví, že mám tyhle jeho zkomoleniny rád z divadla a hlavně, že mám rád Už jsme doma. A...

Už jsme doma hrají v sobotu
11. října od 20h. v Orfeu!

Když mi v roce 1993 půjčoval Pišos audiokazetu s názvem Hollywood, nevěděl jsem, co to se mnou udělá. Byli jsme pak na UJD v Teplicích v Knaku (Klub nezávislé alternativní kultury), kterej před měsícem znovu otevřeli pod názvem Raketa. Od té doby jsem hltal každou novou nahrávku a ještě víc ty staré, které vyšly, ještě než se kapela proslavila. Byly i adolescentní noce, kdy mě jejich hudba doslova držela při životě. Pojal jsem tehdy hlubokej vztah k textům pana Vaňka, jak zase Mírovi Wankovi říkal Modrák, když hráli v lounský Opeře. Zamiloval jsem se i do jejich dvorního malíře Martina Velíška. Prostě láska jako trám. Když UJD hráli jako první kapela po válce v Jugoslávii v rozbombardovanym Sarajevu, dokonce jsem tam chtěl jet. Dodneška lituju svýho zápecnictví, který nakonec zvítězilo. Když pak moje básničky vyšli po boku Wankových textů v almanachu Od břehů k horám u Votobie, byla to věc.

Vím, že v leckterym americkym Zapadákově jsou známější než v Kadani, jejich cédéčka vycházejí už pravidelně v Polsku, USA a Japonsku, kde na ně bývá vyprodáno. Jen letos už koncertovali v Polsku, Francii a Švýcarsku, do prosince je čeká ještě Holandsko, Belgie, USA a opět Francie. A já věřím, že i v Kadani přijde dost lidí, nejen mých kamarádů (ti by měli dorazit až z Prahy a Loun; tímto jim mávám) a lidí, co je znají, ale že se přijdou podívat i lidé, co jen tuší.

Pro ty, co potřebují slyšet víc, kopíruju promo ze stránek:

Distribuční sítě jako např. RecRec nebo Poseidon mají UJD ve svých katalozích. Internetových odkazů a diskuzí jsou tisíce a to i ve vzdálených zemích jako např. Austrálie a Nový Zéland nebo v Africe. UJD se účastnili a účastní řady významných festivalů, kde přitahují často pozornost prestižních periodik jako tomu bylo např. v Austinu, TX na festivalu SxSW u časopisu Rolling Stone. Velmi kladné kritiky jak na koncerty tak na veškeré své nahrávky získávají po celém světě, od Tokia přes Moskvu a Evropu až po San Francisco. Časopis Option nadšeně ocenil jejich prostorovou knihu, za kterou v Čechách dostali autoři cenu ministerstva kultury "Nejkrásnější kniha roku".
UJD často podnikají exkurze do dalších oblastí. Pravidelně spolupracují např. s Aurelem Klimtem na hudbě k jeho animovaným filmům a k divadlu. Miroslav Wanek byl za hudbu k filmu Fimfárum Jana Wericha nominován na Českého lva.

Ale hlavně: poznal jsem kapelu v době, kdy k výrazným prvkům patřil saxofon. Pak Jindra Dolanský zmizel a kapela to řešila kytarovými sóly, violoncellem apod. Minulý rok přibyl do kapely trumpetám Adam Tomášek. Když jsem je slyšel v Praze U kaštanu, byly Už jsme tady, totiž Už jsme doma, zase to pravé ořechové, totiž kaštanové.

Inspirace

Po panu Loupáčkovi se vyloupla další osoba, která by nám ráda zatopila. Je jí paní Valentová, naše milá sousedka, která je tak netolerantní, že jí vadí jakákoli hudební produkce v altánu před Střelnicí. Ačkoli by se tyto performance daly spočítat na prstech možná i jedný ruky (Majáles, kterej skončil v devět, a pár nerockovejch prázdninovejch „altánů“ tak do půl desátý), paní Valentová na nás poslala krajskou hygienu a ta si nás pozvala na nějaké kárné řízení.

Brzy na internetových stránkách KZK vyhlásíme Soutěž o zlatý loupáček. Bude to soutěž v komentářích, nápadech, kritice, připomínkách týkajících se kulturního dění v Kadani.

A 10. července bude v Altánu Festival ticha, což bude skvělá akce, pantomimická divadla, recesivní divadelní skupiny, kapely bez zvuků, tiché víno, soutěže a na konec tichej ohňostroj. A hlavní host: paní Valentová!

Už chybí jen Anti-OSA fest.

Tolstoj a Masaryk

Asi nikdy nepřečtu celou Tolstého korespondenci, na to je můj život krátký a jeho dlouhý. Ovšem často se vracím k výběrům, které sestavil Vladimír Pozner v knize Útěk (která se ve francouzském originále jmenuje Tolstoj zemřel). Brzy bych vás chtěl také seznámit s dílkem na výsost zajímavým, a to je Kallinikův Lev Tolstoj – tragedie sexuální. Nicméně v Plzni jsem teď koupil výběr z dopisů ženě uspořádaný Věrou Filcíkovou už v roce 1920, kdy byly zveřejněny všechny Tolstého dopisy manželce krom tří, jež se zmiňovaly o žijících osobách (a zřejmě by je mohly poškodit) a šesti posledních, pro které, jak píše Sofie Andrejevna, ještě nenadešel čas. Když jsem otevřel knihu na jedné straně, padl mi do očí tento text z 30. dubna 1887:

Dva dny byl u mne hostem Masaryk. Bylo mi s ním velmi příjemno. Masaryk teď staví samovar a rozfukuje velice dobře i myslí i rozumí též.

To mi připomněl, že jsem četl rovněž Masarykovo zhodnocení životního stylu ruského hraběte a spisovatele, který považoval za chtěný, uměle primitivní, nepřirozený.

Tolstoj sám mi řekl, že pil ze sklenice syfilitikovy, aby mu nedal najevo ošklivost a neponížil ho; na to myslel, ale očistit své sedláky od nákazy, na to ne. A když začal vykládat, že se máme oprostit, že máme žít po mužicku a tak, řekl jsem mu: A co ten váš dům a salón, ta křesla a divany? A co ten bídný život vašich sedláků? To je oproštění? Vy sic nepijete, ale kouříte cigaretu za cigaretou; když askeze, tož důsledná. Mužik žije chudě, protože je chudý, ale ne proto, aby byl asketou. A řekl jsem mu, co jsem viděl v jeho vsi, ten nepořádek, nemoci, špínu a to všecko. Pro boha dobrého, to vy nevidíte? Vy, takový umělec, neumíte to pozorovat? Šít si sám boty, chodit pěšky místo jezdit vlakem, to je jen maření času; co lepších věcí by se za tu dobu dalo udělat!

Masaryk začal samovarem a nakonec vybudoval stát. Tolstoj se narodil jako šlechtic a zemřel jako raněný tramp na útěku v jedné železniční stanici. Jak diametrálně odlišné povahy dal na pár dní osud dohromady. A jak zajímavé svěděctví.

Jedna stránka z knihy Mein Kampf

Na Vančísovo doporučení jsem si nechal nahrát americký dokument Krize (myslím, že původně zamýšlený název, kterým jsem pojmenoval tento článek, by byl nosnější a odpovídal by atmosféře filmu líp). Byl uveden v březnu roku 1939 a vypráví o událostech roku 1938 v Československu. Herbert Kline, který natočil svůj první dokument v roce 1937 o španělské občanské válce, aniž by věděl, jak se drží kamera, byl opravdový talent. Krize má sice také mírně propagandistické rysy v tom, že předhitlerovské soužití Čechů a Němců v Československu idealizuje a natáčí hodně v prostředí dětí, ovšem v atmosféře před válkou se není čemu divit (a taky ho Američané před vstupem do války do jisté míry propagandisticky použili). Je to strhující podívaná. Střihy z radostné atmosféry do lekcí o správném chování při chemickém útoku, z letních táborů na ohňové pohřební průvody sudetoněmeckých obětí, z každodenního života tehdejší maturantky do konferenčních síní tehdejších politiků, to vše náležitě podpořené hudbou, jsou devízou, kterou se nemůže pochlubit téměř žádný z moderních dokumentů.

Viděl jsem film během víkendu dvakrát a pořád jsem si říkal, že já být filmař, trochu bych ještě zdramatizoval samotné události před a kolem Mnichova. To byla totiž moje osvědčená látka při dějepisu, při které jsem dosáhl mnohdy až absolutní pozornosti jinak rozjívené mládeže. Pak jsem se dočetl, že Kline záměrně netočil v září tolik, neboť se domníval, že vypukne válka a filmařský materiál byl tehdy zvláště pro začátečníky velice drahý. Viděl jsem hodně dokumentů, ale s takovouhle autenticitou asi jen pár dalších (pořád přemýšlím nad jedním sovětským dokumentem o válce s neuvěřitelně vtipným doprovodným komentářem). Jestli jsem doporučoval ten dokument z roku 1968, tak snímek Krize je naprostí must-see, jak říkají Američani.


V pátek jsem se po zhlédnutí filmu zajel podívat do Žatce, kde Jirka Kopica vytvořil v muzeu moc hezkou expozici o roce 1938 v Žatci. Byl to opravdu moc plodný víkend.

Metal a spirituál v komorním provedení

Během jednoho víkendu jsme s Věruškou zažili takový až trochu epileptický záchvat Múz. V sobotu večer jsme byli v Orfeu na Metal Párty, kterou organizoval Štěpán L., jehož soběpisník jsem zde nedávno představoval, a v neděli ve tři jsme zase seděli na festivalu sborové hudby v kostelíku Stětí sv. Jana. Kdybych to měl shrnout, tak se mi na obou počinech líbilo, že to nedělali lidi ani pro peníze ani jako terapii na léčení komplexů, což jsou dvě nemoci Múz, které poslední dobou špatně snáším.

Na Metal Párty jsem slyšel Štěpánovu kapelu Ivory Gate (konec Karpathie komentovat nebudu, to byl bych musel vetovat svou výše uvedenou terapeutickou diagnózu) a kus pražských Cruel. Ivory Gate jsem takhle slyšel poprvý, trochu se za to stydím, ale bylo to milé překvapení. Skvělá Lucka Novotná, krásně nesmělá, v těch koženejch kalhotách zpívala jak Magda Kožená. Silent Land jsem znal a zněla mi pak v uších ještě cestou domů.


Zbytek kapely taky bezvadnej, kytara a basa na vysoký úrovni, ale… Teď to neber, Štěpáne, jako kritiku, ale zdálo se mi to stejně nazvučený jako jindy. Já bych si právě tu kytaru a basu docela i poslech, jenže ty bicí vás naprosto přehlušily (aspoň na balkoně jsem to tak slyšel, resp. neslyšel) a rány šlapákem nás přímo ohlušovaly. Prostě proti zvuku, kterej si pak třeba pustím na bandzonu, je to úplně o něčem jinym, tedy k horšímu. Říkám to jako laik, třeba o tom je metal, ale myslím si, že si to nemyslíš ani ty;) Cruel byli dobrý a bylo mi líto, že jsme po celodenním výletě do Plzně už neměli tolik energie. Zvlášť mě to mrzelo proto, že naším odchodem odešla dvacetina sálu.


Stejně jako Tigimu na diskuzi mi je líto, že je tu na kvalitní akce málo lidí. Asi na tom nesu i vinu, že je těch akcí moc a že teď (i kvůli těm praštěnejm volbám) není tak účinná propagace, ale cituji Tigiho: „zasvěcení si to skvěle užili“ – to je tak trochu osud kadaňské kultury a pro ty „zasvěcené“ budu svoji práci dělat dál, dokud mě nesvrhnou ti nade mnou nebo svědomí uvnitř. Dalším v pořadí pro „zasvěcence“ bude v sobotu koncert Už jsme doma.

Ještě slabší byla návštěvnost na 2. ročníku Jirkovského písňovaru, v rámci něhož do Kadaně přijeli z Tachova sbor KOZTliveCZ a z Prahy Kakofon, který se stal den předtím vítězem festivalu a držitelem Jirkovského rytíře. Přišlo asi deset lidí, z toho jsme ale téměř všechny pochytali na korzu, a tak bylo štěstí, že byly sbory dva a jeden druhému dělal auditorium. KOZTliveCZ měl víc žen, ale těch pár chlapů většinu věcí naprosto s přehledem uzpívalo a jen někde jim chlapi z Kakofonu pomohli.


Když společně zpívali Joshua fit the battle of Jericho, běhal mráz po zádech. Chlapi z Kakofonu zase nádherně věci prožívali a nešlo přehlédnout jejich pohybové kreace.


Měli spoustu krásných písní, ale mě si podmanila Salve regina, protože takhle krásně živě zazpívanou modlitbu jsem snad nikdy neslyšel. Věruška tam měla taky favorita, ale to jméno si opravdu nejsem schopen zapamatovat. Děkuju Evičce s Kristýnkou, že na nás mysleli, a jako Tigi u metalu doufám, že vás malá účast neodradila a příští rok bude zase Jirkovský písňovar i v Kadani a že se najde víc zasvěcených. Tohle všechno píšu Pod vlivem, tedy přesněji za poslechu kakofonního cédéčka s názvem Pod vlivem.

Praporek versus moderní technika

"Šachové hodiny" jsou hodiny se dvěma ciferníky (displeji), spojenými vzájemně tak, že současně oboje nemohou být v chodu. "Pádem praporku" rozumíme spotřebování času stanoveného pro hráče.

Tato pravidla platila už za táty, který právě takové hodiny dával často do zastavárny, aby měl na pivo (a po výplatě si pro ně jezdil taxíkem). Na jeho ciferníku už spadl praporek jednou pro vždy. Ale tím, že mě šachy naučil, vzal jsem to jho, které netlačí, na sebe a přihlásil se počínaje touto sezónou do Šachového klubu Střelnice Kadaň, kde tedy v seznamu členů zase hned po Liškovi figuruje naše příjmení.

Ve čtvrtek jsem si zahrál mou křestní partii. Měl jsem neuvěřitelný štěstí, že jsem ji vyhrál, protože to bylo malou chybou v propočtu soupeře. Mířil mi na pěšce před králem postupně oběma věžemi a dámou a ještě ho napadal svým pěšcem. Já jsem si toho pindíka kryl z rohu jezdcem a pak už jen věží a dámou (ale samozřejmě v posledku i králem). Kdyby bílý bral pěšcem, byl jsem tak, kam lékaři vkládají rektoskopy. Ovšem on se nechal zlákat vidinou blízkého vykostění. Ztratil kvalitu a vzdal. Intronizace na tatínkovu sesli se tedy zdařila. Jenže pak je tu ještě to přísloví o prvním vyhrání.

Ale co mě překvapilo nejvíc, jsou nová pravidla hry s hodinami. Hraje se na 90min. pro každého hráče s tím, že za každý tah prvním počínaje se 30 vteřin přičte, takže má hráč motivaci hrát rychleji. Musí to ale být hodiny digitální, a ty jsou mi ze srdce odporné. Naštěstí jsem takhle dlouho snad nikdy nehrál (nebo jo, Brďo?), tak se na ně prostě nebudu koukat a budu je jen naslepo mačkat.

Poznáte ho?

(poznat máte muže vpravo, ačkoli i jeho životní partner dělal do stejného oboru, ovšem není tak slavný a /snad/ nikdy nebyl v Praze; pro novější fotografii klikněte na obrázek)

Na okamžik se sv. Františkem

Včera bylo Františka. Svatého Františka, mého patrona. Taky mu maminka dala jméno Jan. Totiž Giovanni. Mám štěstí, že se můj kmotr jmenoval Fero. Přišla mi před týdnem ze Slovenska knížka od G.K. Chestertona Svätý František z Assisi. Včera jsem si ji četl v Plzni cestou na mši a vlastně i při mši u sv. Bartoloměje. P. Emil Soukup, který byl vysvěcen na kněze v litoměřické katedrále sv. Štěpána, četl čtení z Matouše, které připadlo na Františkovu sobotu: „Mé jho netlačí a břemeno netíží.“ Podstatnější sdělení ale pro mě bylo, že Pánbůh ty věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil je maličkým. Maličkým jako byl František.

Peniaze a postavenie nenávidel z dvoch dôvodov, a to z extravagancie, ako aj z dobromyseľnosti až prostomyseľnosti (ako mladý človek, ktorý nemá snahu pochopiť, a do konca svojho života ani nepochopil, čo vlastne majú peniaze znamenať).

G.K. Chesterton, Svätý František z Assisi

Šel jsem pak do antikvariátu (když jsem se předtím svezl po psím exkrementu na mokrý trávník, a rozhlížeje se, zda se mi někdo od srdce nesměje, zklamán, že ne, zasmál jsem se sám sobě jako už dlouho ne). Nakoupil si neuvěřitelné kvantum moudré literatury.

Sv. Antonín byl zralý pro evoluční teorii, když kázal rybám, a stejně sv. František, když nazýval ptáky svými bratříčky. Poněvadž jsme si ve své ješitnosti a ve svém omezeném šosáctví představovali, že božství jest podobně jako pozemská královská hodnost nejvyšším třídním důstojenstvím a nikoli základem, na němž spočívá rovnost, žádali jsme si od Boha, aby nám dal zvláštní výsady a postavil nás daleko stranou a vysoko nad ostatní své tvory. Evoluce nás vyvedla z této domýšlivosti; a ač i nyní dovedeme zabíti blechu bez sebe menších výčitek svědomí, jsme si nicméně dobře vědomi, že v ní zabíjíme svého blízkého příbuzného. Zajisté že to pohoršuje blechu, když právě ten tvor, jehož stvořila všemohoucí nebeská Blecha výslovně pro potravu blechám, ničí skákavého pána tvorstva ostrým nehtem svého ohromného palce; ale žádná blecha na světě nebude tak bláhová, aby hlásala, že člověk niče blechy vede si podle zákonů přírodního výběru, jenž jednou učiní blechu tak mrštnou, že ji žádný člověk nebude moci chytiti, a tak houževnatou, že jí prášek na hmyz neublíží více než strychnin slonu.

G.B. Shaw, Předmluva ke hře Zpět k Methusalemovi

Skeptického Kierkegaarda si nechám na jindy, ovšem v souvislosti s prvním i druhým citátem si nenechám ujít aspoň jeden jeho jedovatý (a do jisté míry stále platný) výrok:

…(máme) víc křesťanů než je sleďů, když táhnou, křesťanů na miliony, a tím a také mocí peněz jsme nejvyšší mocností, kterou kdy svět viděl.

Søren Kierkegaard, Okamžik

O nás tady v litoměřické diecézi se to naštěstí už říct nedá. Večer mi přišla esemeska, že máme nového biskupa. Je jím Mons. Jan Baxant. Další Jan. Kněžská svěcení přijal v roce 1973 od kardinála Františka Tomáška. Snad mu zvolení na den sv. Františka přinese požehnaný episkopát. Co jsem od něj slyšel, mě potěšilo.