Sestra Smrt

Věřím, že když mě během čtyřiadvaceti hodin dohnala smrt jako téma nejméně pětkrát a pokaždé jinak, že se to vysvětlí podobně jako ve snáři, či-li konec něčeho starého, začátek něčeho nového, přinejhorším trochu větší bída než doposud. Až mě ale trochu zamrazilo.

Včera jsme probírali téma smrti několikrát s Otcem Josefem, nicméně z té pozitivní stránky, z té, z níž se na ni dokázal ve své poslední hodince podívat sv. František, když ji označil jako sestru. Podobně jsem smrt řešil i během dne s někým v rozhovoru. Pak jsem večer četl další kapitolu z Jeffersova Cawdora a celá byla o smrti a především o jejím dopadu na bližní umírajícího – velmi silné čtení, řekl bych prožité. Vyústění celé kapitoly mi zní v uších a v srdci ve vlastní rezonanci, kterou jsem si tak nějak podprahově dosložil:

Myšlenka na smrt milá není,
smrt je však milé překvapení.

Abych vůbec usnul, vzal jsem si eseje Williama Butlera Yeatse, které včera Věruška při vysávání našla pod postelí, a přečetl si celkem nezávadný text o Verlainovi, který končil nádherným lyrickým vzmachem:

… měli bychom se povznést na obyčejné zájmy, nad myšlenky z novin, nad muže vědy, ale jen potud, pokud můžeme udržet normální, rozumující já, osobnost jako celek. Musíme nalézti nějaké místo na stromě života pro hnízdo fénixovo, pro vášeň, která je povýšením a popřením vůle, pro perutě, které jsou neustále v plamenech, hnízdo položené tak vysoko, aby je rozsochaté větve chránily, ale dosti nízko, aby bylo pod malými haluzemi zmítanými větrem, mimo chvění ratolestí.

Co mě v článku ještě zaujalo a nad čím jsem usnul, byla zmínka, že se Verlaine snažil z angličtiny přeložit jednu Tennysonovu báseň, ale nakonec si na ni netroufl. Možná jsem se na tu báseň chtěl i podívat, ale do rána jsem na ni zapomněl a pak mě vír událostí pohltil natolik, že bych si určitě nevzpomněl, kdyby…

… kdybych se teď večer nedočetl, že 6. října před 120 lety zemřel Alfred Tennyson. Okamžité sepnutí druhé signální soustavy a přede mnou text jeho básně In memoriam, která byla psána jako reakce na smrt autorova přítele. A byla psána dlouhých 17 let. Královně Viktorii spolu s Biblí pomohla ta báseň překonat smrt jejího chotě Alberta a s Tennysonem se před 150 lety několikrát setkala a pak si až do jeho smrti vyměňovali srdečné dopisy. Pustit se do překladu této sedmimílové básně rovnalo by se v mém případě odchodu do kláštera. Nebudu se tedy rouhat, že bych rád, a uklidním se přebásněním jedné (zřejmě nejcitovanější) sloky 27. zpěvu.

Těžko je hledat slova,
těžko je vstát a jít sám dál:
je ale lepší s láskou cítit žal
než nikdy nemilovat.

Kvílení nad rozstříklým semenem

Před 55  lety proběhl v Kalifornii soud, který na základě posudku devíti literárních expertů rozhodl o tom, že Ginsbergovo Kvílení není obscénní poesie, ale poesie „sociálního významu“. Přesto, když bylo v roce 2007 jedno newyorské radio vyzváno, aby Kvílení uvedlo v rozhlasové úpravě, vedení stanice rozhodlo, že by se tím mohl porušit první dodatek k americké ústavě, což je samozřejmě blbost, která může napadnout jen kleštěnce z Marsu…

… kteří se nechali mrdat do prdele roztomilými motorkáři a křičeli při tom rozkoší,

kteří kouřili a nechali se kouřit těmi lidskými andílky, námořníky, doteky atlantské a karibské lásky,

kteří šoustali po ránu i v podvečer v růžových zahradách a na trávnících veřejných parků a hřbitovů svobodně prýštíce semeno po všech, kdo o to stáli… 

(originál zde)

Andělíčku, můj strážníčku, máš babu!

Proč máš stroupky na kolenou
a modřinu na bradě?

Hráli jsme si na honěnou.

Kde?

No přeci v zahradě.

Jen si stoupni před zrcadlo,
co ta jizva na čele?

Skákali jsme přes švihadlo.

S kým?

No přeci s andělem.

Ať tě nechá na pokoji
a drží se s Tatíčkem.

Jenže já se bez něj bojím.

Proč?

Vždyť je mým strážníčkem.

Teror příležitostí

Chtěl jsem si dnes vzít volno a trochu vypnout, nicméně dohnalo mě vše, co by mě dohnalo, kdybych byl normálně v práci a chvílemi se mi zdálo, že i něco navíc. Pravda, stačilo by vypnout telefon a počítač, což jsem nezvládl a vím proč. Když jsme včera v kostele s Julinkou na kůru zpívali Svatováclavský chorál, přišel uspěchaný Jindříšek, který už také mírně nestíhá, a tak si přišel jen pro klíče a hned zase že poběží, protože na něj čeká dvacet lidí někde, kde už měl být. Ještě jsme ho donutili zazpívat, aby se za nás přimlouvali v nebi všichni čeští svatí, a pak mu Martinka, která vypadá, že zatím ještě stíhá, řekla, že se tomu nestíhání všeho, co si člověk nabere, protože neumí říct ne, říká teror příležitostí. Martinka stíhá a ještě k tomu ví, čím trpíme my, kteří nestíháme. Měla můj obdiv už před tím, teď ho má znásobený. Pan farář nás s malými dětmi sice pochválil před nastoupenou jednotkou, že to není legrace v neděli se po ránu vypravit, abychom byli v půl deváté v kostele, ale pravda je, že v prsa jsem se nebil a Gloria jsem si nezazpíval už asi rok, protože vždycky přijdeme až na bohoslužbu slova. A podobně nestíhám nic, alespoň ne pořádně, snížená frekvence psaní na soběpisník je mi svědkem. A hlavně si nestíhám odpočinout.

Jediný pravý odpočinek kromě spánku jsem donedávna nacházel v knížkách. Jenže to musely být splněny dvě podmínky. Mít kdy číst a najít knihu, která mi dá zapomenout na všechny ostatní knihy, na dějiny literatury a tím i na celý svět. Mám na takové knížky naštěstí nos, ale poslední dobou jsem neměl čas ani je hledat ve své knihovně nebo na aukru. Můj stav se začal blížit zoufalství způsobenému terorem příležitostí. Spása přišla na poslední chvíli v podobě knihy amerického autora, jehož jméno si nechám zatím pro sebe. Na anglické wikipedii ale píší, že po Americe je velmi oblíbeným autorem zejména v Japonsku a v České republice. Stal jsem se tedy včera po přečtení tří kapitol jednoho jeho díla živým svědkem této teze. Jen jsem se kvůli tomu zase moc nevyspal – jen odkrajováním z koláče spánku totiž dokážu získat čas na čtení. Knihu, kterou jsem právě rozečetl, jsem sebral v městské knihovně (ne nezařídil jsem si to z pozice šéfa, na to nemám čas), kde byla na stolečku, kam se dávají knihy k odběru zdarma čili jinak řečeno určené do sběru. Vzal jsem ji proto, že ji ilustroval Josef Liesler a jméno autora jsem znal od státnic. Kdo by to jméno uhádl, pozvu ho do Johanky na zmrzlinový pohár a ukážu mu nejkrásnější známku světa, kterou mistr Liesler vytvořil v roce, kdy jsem se já narodil, a jejíž signovaný exemplář spolu s celou serií známek k Hydrologické dekádě UNESCO jsem vydražil na aukru minulý měsíc. Mám pocit, že se to poddá, a za to musím poděkovat především své trpělivé ženě, nemá to se mnou lehké (tak doufám, že to jméno uhádne chlap, jinak to bude vypadat, že se snažím klofnout na sbírku známek nějakou milenku). 

Výkrmna srdcí

Dnes jsem se těšil na kázání. Všechna tři čtení totiž ťala do živého. Nakonec se ale četl hlavně dopis biskupů o blahořečení 14 pražských františkánských bratří, které proběhne 13. října.

Čtení ze 4. knihy Mojžíšovy a z 9. kapitoly Markova evangelia nesou důležité poselství, že nejen Židé a křesťané mají patent na dobro a v důsledku ani na pravdu, spásu a (budiž mi odpuštěno) Boha. Boží plán je prostě mnohem složitější, než aby se vlezd do škatulky. 

Ovšem nad čtením z Jakubovy epištoly jsem přemýšlel nejdéle:

Nuže tedy, vy boháči: plačte a naříkejte nad strastmi, které na vás přijdou. Vaše bohaté zásoby hnijí a vaše šatstvo rozežírají moli. Vaše zlato a stříbro rezaví, a ten rez bude svědčit proti vám a stráví vaše tělo jako oheň. Hromadili jste si majetek i v tyto poslední dny.

Ale mzda, o kterou jste ošidili sekáče, kteří vám požali pole, ta mzda křičí a křik vašich ženců pronikl k sluchu Pána zástupů. Na zemi jste hýřili a oddávali se rozkoším, krmili jste se i tehdy, když už už nastávala řež. Odsoudili jste spravedlivého a připravili ho o život - a on se vám nebrání.

Ve studijním překladu bible je předposlední věta rozdělena a její druhá část přeložena takto:

Vykrmili jste svá srdce v den porážky.