6. března 2009

Anakreóntika

Nedávno jsem hledal v knihovně moje oblíbené Snoubence od Alessandra Manzoniho a nenašel. Vím proč, nebyli moji. Vydražil jsem si je tedy a možná si je vyzvednu na poště už zítra, v den Manzoniho narozenin.

Když jsem byl poprvé v Miláně, hnal jsem Lenku k jeho rodnýmu domku, protože jsem ze Stendhala věděl, že Milán je vlastně jen il Duomo e un uomo, a tím uomem se myslí Manzoni. S Věruškou jsme to loni nestihli, a tak jí aspoň na oplátku posílám vzpomínku na Dóm a přebásnění jedné Manzoniho veršovánky (originál zde).

Říkal mi jeden starý děd,
když já jsem byla mladá,
že láska je jak prudký jed
ze zubů zlého hada.

Léta jak voda v řece tekla
a moje srdce podvedené
lásky se bálo jako pekla.

Pak jednou z čista jasna
řekl mi tajně u pramene
mladý pan Slavoj, že jsem krásná,
a že mi může odpřísáhnout,

že láska není had.
Pak dovolil mi na něj sáhnout,
a ještě tisíckrát.

Česači bavlny


(foto: ČerF)

Vojta Kiďák Tomáško a Ríša Melichar mi včera navodili čundráckou náladu, takže mi pak po příchodu domů ani nepřišlo, že si svítím baterkou a kocouříma očima. Kiďák vzpomněl i na Verumku a na Rudu, pro nějž zahrál Česačů bavlny bál. Ruda ve mně v dětství zasel tulácký semínko a včera jsem zase zatoužil vyrazit někam jen tak.

Kiďák taky přečetl pár říkanek Jaroslava Wykrenta ze sbírky Slušně i hanbatě, ale hlavně převážně nevážně, a protože mě už dlouho žádná nenapadla, přetiskuju sem dvě, co mě zaujaly:

Česká demokratická realita
V Poslanecké sněmovně

zas jednají o hovně!


Dadaistická
Vyfotil jsem POLAROIDEM

prdel s pěkným hemeroidem.


A protože se dneska před 390 lety narodil Cyrano z Bergeracu, přidávám ještě jednu.

Kdybych byl Cyranem,
tak bych se bál,
odhodit s grácií

svůj širák v dál.

Neboť dnes (aniž by

pírko z něj vypadlo)
tak by ho určitě

sto lidí ukradlo!

Lubomír Ríša Melichar, táta Rachilema ibn Drachira

5. března 2009

Jsem neplatič

Mám rád překvapení. Některá vypadají na první pohled nemile, ale pak se z nich vyklube vykloubení ze stereotypu a nakonec člověk pochopí, že ho obohatila.

Včerejšek by možná byl kondiciogramem mého osudu vyhodnocen jako kritický. Přepadla mě chřipka, a tak jsem služební cestu do Chomutova a rozvěšování plakátovacích ploch po Kadani za jemného mžení víceméně odtrpěl. Jen díky historkám pana Skotka jsem přežil se ctí. Dokonce jsem si i neplánovaně prohlédl hroby německých obětí střetu 4. března 1919. Odpoledne jsem potom měl jednání za jednáním, a když jsem usedal k slíbenému sepsání bodovému programu Plesu města, zavolali mi z Domova s pečovatelskou službou, že je tam sroceno několik desítek staroušků z Klubu seniorů a čekají na mě. Opravdu mi den před tím zvonilo připomenutí na telefonu, ale nepochopil jsem z něj na kdy a říkal jsem si, že to bude později. Byl jsem tedy převezen do domova důchodců a tam jsem byl zaskočen, že mě představili mj. jako historika, který může zodpovědět zvídavé dotazy o dějinách Kadaně. Nevymýšlel jsem si, to bych lhal teď, ale kdo zná můj přístup k historii, asi si dovede předsatvit, kolik kadaňských kamenů zůstalo na kameni. Strávil jsem tam hodinku a půl a ač nachcípaný, odcházel jsem nabitý energií, že bych mohl rozsvěcet žárovky. V práci jsem vyřídil, co bylo ještě nutné ,a šel jsem si domů trochu nabít telefon, abych mohl jít na divadelní zkoušku. Doma mě čekalo překvapení.

Nebudu chodit kolem horké kaše, odstřihli mi elektriku, jelikož jsem během minulého roku nezaplatil několik záloh. Divil jsem se, neboť mi nepřišla ani žádná upomínka, ale budiž, ČEZ není žádný upomínkový úřad, prostě mě chtěli překvapit a povedlo se jim to. Najednou jsem si uvědomil, že jsem bez elektriky jako bez rukou. V tu chvíli ze mě vyprchala energie od stařečků a místo žárovky jsem začal hledat svíčky. Naštěstí jsme s Věruškou duše romantické, a tak jich máme spousty v různých barvách. V Orfeu jsem si dal telefon do nabíječky a roznesl jsem po svých nejbližších tu nečekanou novinku, že jsem NEPLATIČEM. Na hloupé otázky, proč že jsem neplatil, jsem se neodvážil odpovídat po pravdě, že jsem zapomněl, přehlédl, nevěděl, a tak jsem stejně hloupě odpovídal, že chci držet basu a plout na stejné kocábce s Kocábem (dneska bych ještě dodal, že jsem chtěl podpořit Fandovu tezi o neplatičích a dokázat, že nejde o rasismus).

Večer jsem rozesmál Věrušku několika vtipnými, ale opravdu nechtěnými gagy, kdy jsem si třeba při svíčce uřízl krajíc z tvrdšího bochníku a podle zvyku jsem si ho vložil do toustovače. Několikrát jsem se snažil svícen zhasnout vypínačem, při čtení jsem si spálil chlupy na palci u nohy a podobně. Noc byla klidná, četli jsme si z příznačné knihy XIX. století slovem i obrazem a šli jsme brzo spát, abych ráno mohl vyřídit nějaké ty splátky.

Chtěl bych touto cestou ČEZu poděkovat za splnění mého romantického snu zažít několik dní bez proudu. Už se těším, až mi odstřihnou vodu a teplo. Jo, a informace pro případné vymahače: Kávu sice nepiju, ale pro návštěvy ji doma mám několik druhů, takže se nemusíte ostýchat zazvonit. Pak si totiž budu v době nadcházející krize konečně vážit toho bohatství, které 99% naší populace bere jako samozřejmost.

4. března 2009

Kdo si chce cucnout mýho palce?


Včera tomu byly tři roky, co umřel Ivor Cutler. A už je to přes dva roky, co jsem přeložil jeho Vyznání víry v brouky. Tuhle víru jsem nezměnil. Měnit se dají modly, ale víra zůstává.

Mám doma i v kanceláři útulno, jak to eufemisticky nazval Martin, což vysvětluje, proč je mi při pohledu do soukromí Ivora Cutlera tak příjemně,


Protože jsem zase zatoužil podívat se do světa dětství, který máme všichni tak odlišný a přitom tak podobný, zaposlouchal jsem se do jeho písniček a ta, která se jmenuje Who wants a suck of my thumb, mě inspirovala k těmto veršíkům:

Kdo si chce cucnout mýho palce?
Úžasná šťáva mi z něj vyvěrá.
Je vhodný pro laiky i znalce,
a chutná zrána jako zvečera.
V noci je ale nejchutnější.
Chceš líznout? Jen si dej!
Kočičko moje nejmilejší,
pěkně ho ožužlej!

3. března 2009

Co (ne)dokáže svoboda?


Překvapilo mě Jiříkovo vidění svobody. Vlastně mě překvapilo jeho překvapení nad tím, co svoboda dokáže a čeho není schopna. Vlastně spíš překvapení nad tím, že nejsme vůbec svobodný, a to nejsme.


Koukal jsem se s Věruškou v neděli na film Harry a Tonto. Miluju Toulky s Charliem od Steinbecka, a tenhle film mi je připomněl. Byl natočenej v mym rodnym roce 1974 v Americe, kdy končila vietnamská válka a lidi si žili podobně jako dneska u nás, i když tý tehdejší krizi se říkalo ropná. My jsme si mysleli, že je v Americe svoboda. Že vystěhovat někoho z baráku a dát mu náhradní bydlení kvůli uhlí můžou jen u nás v Mostě. Že můžou dneska vystěhovat lidi z baráku kvůli stavbě mrakodrapu, to platí dneska v Číně. V tom americkym filmu se musí důchodce Harry vystěhovat ze svýho newyorskýho činžáku, protože místo něj tam bude parkoviště. Harry protestuje, odmítá se vystěhovat, a na policejní zásah je vynesenej z bytu ve svym křesle i s kocourem, kterej se jmenuje Tonto. Přestěhuje se k synovi, ale tam se cítí na obtíž. A tak se rozhodne odletět do Chicaga za dcerou. Jenže mu chtějí kocoura dát do zavazadlovýho prostoru, tak si nechá vrátit kufr a jede autobusem. Tonto ale nechce čůrat na záchodě za jízdy, a tak si nechá někde zastavit, autobus pošle do paďous a koupí si ojetinu. Začíná klasická road movie, při níž Harry poznává, co je to svoboda. A já si vzpomínám na Rudu Koblice a na ten jeho kukuč, když se vrátil z Ameriky. Byli si s Artem Carneyem podobný! Art za tuhle roli dostal Oscara za hereckej výkon! Ruda by ho zasloužil za život, ale za ten se naštěstí Oskaři neudílej.

Jiříku, dívej se na tu svobodu i z jiný stránky!

2. března 2009

Sloní námluvy

Když jsem si dneska četl básničku D.H. Lawrence, která se jmenuje The Elephant is Slow to Mate neboli doslova přeloženo Slon se páří pomalu, přišlo mi to jako něco mezi anekdotou a dokumentem Davida Attenborougha. A cestou domů z práce mě pak napadaly tyhle verše.

Slon na to jde s rozvahou
za každého počasí,
vyhlédne si slonici a
– počká si.

Chodí každý po svém břehu
měsíce a měsíce
a napětí v srdcích stoupá
velice.

Každou noc si stelou v houští,
každý ve svém, samozřejmě,
až se jednou ozve tiché
„Hřej mě!“

Slon očichá moč své milé,
chobot mizí v lůně,
za dva roky budou chovat
slůně.

1. března 2009

Generační mezerník

Chtěl bych poděkovat Martinovi Zárybnickýmu za inspiraci. Protože, jak by řekli staří Slované, mám řeč na dlouhém topůrku, neboli po modernu jsem ukecanej jako Palackej, nestačila mi diskuse za jeho článkem o přechylování a jelikož jsem neměl téma pro svůj už devátej příspěvek na blog KZK, napsal jsem o tom i tam.