Dějiny předpovědí

Volala maminka, abych jí vysvětlil, co mě přimělo ke složení poslední básničky. Když jsem jí to řekl, nabádala mě, abych to prozradil i tady. Tak tedy dobrá, k básničce mě inspirovala jedna věta v Baudelairově Útěšných maxim o lásce, o nichž ale chci napsat, až si dočtu celý Důvěrný deník, který mi dneska přišel poštou. Ta věta, která dle mého soudu parodicky navazuje na Voltairova Candida, zní: Kdybych byl hodlal dokazovati, že vše je dokonale spořádáno ve světě ze všech možných nejlepším, řekl by mi čtenář právem jako ingeniosnímu opu: To se nedělá, fuj! Já však chtěl dokázati, že vše jest dokonale spořádáno ve světě ze všech možných nejhorším.

Dnes jsem chtěl psát o zajímavém časopise Akord, který v roce 1928 začal vydávat Jaroslav Durych s Josefem Dostálem. Právě první ročník se mi dostal do rukou a podle očekávání překypuje zajímavými články. Pro pochopení dalšího psaní a vlastně i názvu článku musím ale krátce odbočit.

Na vysoké škole jsem dělal jednu ze seminárních prací o odrazu požáru justičního paláce ve Vídni v roce 1927 v českém tisku. Práce na ní ve mě vzbudila velký zájem, ale hlavně přemíru energie, protože asi jako každý student před podobným úkolem podlehl jsem svodům a četl místo kýžených článků celé noviny. Trávil jsem tak v plzeňské vědecké knihovně celé dny a zdálo se mi, že cestu na kolej budu absolvovat tramvají, kterou navrhoval Brožík s Křižíkem a v níž budou sedět pánové s buřinkami a vycházkovými holemi. Název jednoho článku si pamatuji dodnes: Maršál Foch: válka začne do 10 let.

Tehdy mě napadlo, zda by se o podobné názory, které ve 20. letech určitě nebyly osamocené, nedala napsat nějaká práce. Já jsem ale na podobné věci nesystematický, a tak se asi tohoto praštěného úkolu nikdo nezhostil. Vzpomněl jsem si na něj včera při pročítání Akordu.

Hned první článek Josefa Dostála je totiž recenzí knihy Francie, Německo a mír od Édouarda Helseye, novináře, který v této knize poměrně přesně předpovídá nutnost další války, v níž se pak o 12 let později stane válečným reportérem.

Pesimistické přesvědčení, že každý poražený národ sní o odplatě, jež by odčinila prohru, zároveň s výkladem, že každá válka je hospodářská svými motivy, tvoří základ knihy...

Hesley předkládá čtenáři plán restaurace říše, pojatý prý v r. 1919 a v pravdě realisovaný. Dokázali prý obnoviti vnitřní mír, restaurovati hospodářskou moc říše (Stinnes), finance, dosáhnouti neodvislosti diplomatické a zameziti vítěznou koalici z r. 1917, obnoviti přípravu vojenskou... Vypočítává dále, jak Němci se snaží pokojnou politikou a propagandou dosáhnouti změn...

Protivník má býti odzbrojen hmotně i morálně. Dějí se přípravy k osvobození obsazených území. Jde hlavně o Slezsko, jež zůstává otevřenou ranou. Aktualitou zůstává připojení Rakouska k Německu. V cestě stojí Československo, jež má býti isolováno...

... Rychle roste generace nedotčená válkou a nedočkavá splatit porážku.

Hesley nevěří stykům intelektuálů, nevěří v působivost Svazu národů. Skepticky posuzuje Locarno. Nemá naděje ve vlastní politiky, ani nenalézá mezi německými socialisty bezpečnou záruku míru... Tvrdá pravda prý nemá být zastřena illusemi pacifistů, kteří dokonale prohráli r. 1914. 

Z Dostálova komentáře vyjímám:

Bylo by klamem spoléhati, že krvavá lázeň vzbudila hrůzu z opakování. Náš stát v srdci Evropy nemá nejvýhodnější situaci, obklopen národy, které ztratily jeho vznikem mnoho. První příležitost semkne je k nástupu proti nám.

Formulka Spojených států evropských proti žluté invasi z Východu a proti vyděračství amerických peněžních žoků dnes ještě je v plenkách... Jsme proti bezduchému internacionalismu, u jehož kolébky stál liberalismus s kapitalismem a socialismem... 

... v sázce je víc než bezpečnost Francie.

Možná by se opravdu historie predikací mohla stát samostatnou alespoň pomocnou vědou historickou, nemyslíte?

Vítání občánků

Vítáme tě, dítě, na planetě,
kde vše je zařízeno skvěle!
Vítáme tě v našem kabaretě,
kde hrajeme si na dospělé.

Mezi lidi, dítě, vítáme tě,
v nejlepší klientele!
Vítáme tě na tom našem světě
jen mírně zparchantělém.

Vítáme tě, dítě, na výletě,
kde není nouze o přátele!
Vítáme tě a v té samé větě
nakopeme tě do prdele.

Oslava papírové pyramidy

V roce 1912 zemřelo několik velkých českých spisovatelů. V březnu spáchal sebevraždu Vilém Mrštík, v červnu zemřeli Zikmund Winter a Josef Václav Sládek a v září je následoval další lumírovec Jaroslav Vrchlický. Bylo mu 59 let, z nichž poslední čtyři léta vlekl vegetativně trosky své bytosti, jak píše Arne Novák – zde si dovolím malou odbočku.

Arne Novák a jeho Dějiny českého písemnictví stáli u zrodu mého zájmu o literaturu. Nikde jinde jsem nečetl tak krásně stručné, výstižné a mírně subjektivně zabarvené medailónky českých spisovatelů. Ten v papíru balený exemplář, z něhož jsem se učil na maturitu, je teď v dobrých rukou, nicméně mi pár let chyběl v knihovně, a tak jsem rád, že se jistý pán z kadaňského hradu v můj prospěch zbavil svého poválečného vydání a já se zase mohu kochat bystrými postřehy mého oblíbeného literárního historika. Jeho matka Teréza Nováková, další velká česká spisovatelka, uzavřela v listopadu smutnou bilanci roku 1912.

Rád bych letos připomněl výročí úmrtí Jaroslava Vrchlického, a to najmě proto, že se jako já narodil v Lounech, zemřel ve věku, v němž zemřel i můj táta, a měl ho rád Jaroslav Seifert. Dnes jsem některé herce divadla Navenek seznámil s úmyslem nazkoušet Vrchlického jednoaktovou komedii V sudu Diogenově, s Píďanem bychom přečetli ukázky z erotických básní, které se mylně Vrchlickému připisují, a spojil bych to se čtením z korespondence se Sofií Podlipskou, kterou zrovna po nocích pročítám. Přednášku by si zasloužila i hana, které se Vrchlickému dostalo k 50. narozeninám v článku z roku 1903, jehož název jsem použil i pro můj článek, a celý rozpoutaný spor okolo toho, který jistě přispěl k básíkově zhroucení o pár let později. Je tedy z čeho čerpat.

Arne Novák píše:

Rok strávený po universitních studiích v Itálii byl snad nejdůležitější událostí jeho života: uviděl hory, moře, antické i renesanční umění; od Leopardího postoupil k Dantovi; přesvědčil se o milostném přátelství zralé, hluboce vzdělané a ušlechtilé paní, která ho vedla od solipsistického světobolu k vývojovému optimismu a od lyrické improvizace k uvědomělé umělecké práci; současně se trvale odvrátil od německé poesie k literární Francii. Paní, která přivodila jeho vnitřní obrození, nestala se jeho chotí; manželství s její sličnou, ale všední dcerou, dalo mu nejprve smyslné blaho, jež vyčerpal na dno i básnicky, pak tichou rodinnou pohodu, pro kterou našel teplé a melodické tóny, nakonec zklamání a rozvrat, pod nimiž by jeho vroucí srdce a slabá povaha byly málem klesly, ale z nichž si přece zachránil resignaci, doprovázenou písní, ale i zvláštní bolestnou něhu, novou v jeho poesii.

Pročítám si tedy stránky dopisů, které psal z Itálie oné ušlechtilé paní Sofii Podlipské, a velmi mi to připomíná Vláďovy dopisy z fronty snad jen s tím rozdílem, že Vláďa musel hrát s důstojníky povinně taroky, kdežto Vrchlický hraje se svými italskými chlebodárci povinně šachy (Podlipská mu chytře radí, aby stále prohrával, že je to s ním přestane bavit). Vžívám-li se do kůže obou pánů, myslím, že je ty stolní hry náramně bavily, jen v dopisech dobře znělo, že je odvádějí od jejich jediné vášně, a to je psaní svým milým. Nepsal bych to jinak. Občas zde něco z dopisů či z díla utrousím.

Věříte ve Věřitele?

Dnes uplynulo sto let od úmrtí švédského dramatika Augusta Strindberga. Včera jsme si ho v noci s Věruškou připomněli poslechem rozhlasového zpracování méně známe hry „pro tři osoby, stůl a dvě židle“ s názvem Věřitelé, kterou Strindberg napsal bezprostředně po slavné Slečně Julii a později ji označil za svou nejvyzrálejší. Nebudu prozrazovat více, než prozrazuje upoutávka na stránkách rozhlasu, protože moment překvapení je v zápletce velmi podstatný, zastavím se ale nad samotným názvem, který zrovna nevyznívá jako titul milostného dramatu.

Strindberg ústy jedné ze svých postav přirovnává vinu k dluhu, který dříve nebo později vždy přijdou vymáhat věřitelé. Stejná postava se ve svém posledním delším monologu vysměje smíření a odpuštění – slovům, která ztratila význam. Jeho postoj je ovšem srozumitelný, neboť on ve hře představuje morálního věřitele, který si podle svých slov přišel jen pro první splátky hypotéky, na které má právo, ale nakonec dostane zpět celý dluh se stoprocentním úrokem.

To, že věřím na novozákonní odpuštění a smíření, mě samozřejmě nechrání od starozákonního zákona msty (abstraktněji řečeno před karmickým dluhem). Msta, splacení tohoto dluhu, je silnější tím, že se zdá spravedlivější než odpuštění. Ale právě proto, že pro mstu nemusím udělat nic víc, než poslechnout svůj zvířecí instinkt, věřím, že Kristova vzpoura proti tomuto instinktu člověka teprve dělá člověkem. A to je teprve první krok – nepřát zlo. Mnohem radikálnější je přát svým protivníkům nebo lidem, kteří mi ublížili, dobro (a ještě složitější je se o to dobro přičinit). K tomu je potřeba velká síla. Vzorů ubývá a hlavně: i ty možná porůznu existující se ututlají. Ve Věřitelích pomsta nad odpuštěním triumfuje a předjímá tak celé další století, ba celá staletí. Je příznačné, že v českém slově věřitel je obsažena víra, důvěra, jako v latině mluvíme o creditu, ve švédštině jde ovšem o pouhého držitele pohledávky.

Takto se muž zaslepený nenávistí a touhou po pomstě dokáže vyjádřit o ženách (z úst Ivana Trojana to zní tak nějak dekadentně příjemně):

Gramofon, nic než gramofon, jen trochu rozředěně přehrává, cos řekl ty a jiní. Viděls někdy nahou ženskou? – Viděl, pochopitelně. Výrostek se struky na hrudníku, nedozrálý chlap, dítě, které vyhnalo do  výšky a pak přestalo růst, chronický anemik, který pravidelně třináctkrát do roka má chrlení krve!

Mamince

Letos je maminkou už i moje žena a jsem na ni proto hrdý. Julinku měla ještě dřív než moje maminka mě, a když bylo mému tátovi tolik, co mně dneska, měl dvanáctiletého syna a dvě devítileté dcery. Den matek mám rád, den otců letos oslavím poprvé, tyto svátky mi přijdou opravdu přirozené, slavící něco, co si oslavu zaslouží. A jsem rád, že své mamince mohu popřát vícekrát za rok, protože by si to zasloužila třistapětašedesátkrát. 

Letos jako předloni, posílám ti básničku. Vzpomínáš, jak jsem si jednou asi v jedenáct v noci zívaje vzpomněl, že máme na druhý den za úkol napsat slohovku na dané téma v libovolném stylistickém útvaru?

Moje první báseň vznikla
čistě z vnější příčiny
co odpověď neobvyklá
na úlohu z češtiny.

Dostalo se mi jen chvály
od přátel i kantora,
až na jeden detail malý,
že jsem zapřel autora.

Po letech se tedy kaji,
doznávám se vzpomínkou,
že jsem celý život tajil
spolupráci s maminkou.