Babičce k 80. narozeninám

Bylo to v Cítolibech u kostela,
mezi spadanými kaštany,
hrdlička ke mně přiletěla
a rychle spočítat mi chtěla,
kolik let ještě zbývá mi.


Bůh času přesýpal mi léta
ze staré zídky u hřbitova
a já se bál, že konec světa
je za rohem a taky že ta
hrdlička se mi navždy schová.

Chytlas mě pevně za ruku
a já už nebyl na to sám.
Mých třiatřicet vr kú ku
vr kú ku vr kú ku vr kú ku...
přeju ti k narozeninám!

(možná si to babi ani nepamatuješ, ale dodnes, když slyším hrdličku, počítám si roky a vždycky se mi vybaví to, co jsem dneska zkusil zveršovat, je to jedna z mých nejšťastnějších dětských vzpomínek)

Aničce k svátku

(trošku jsem se nechal unést maminkou, tak navážu na to převětlování duší; na konci se mi to trochu nerýmuje, ale bez chyby je jenom Alláh, tak tuhle malou vadu určitě přehlídneš)

„Aničko, čím jsi předtím byla,
než jsi se v Peti převtělila?“

„Byla jsem vajíčkem v mamince,
pak čapím nákladem v peřince
a nakonec dárkem tomu světu,
pro který teď jsem v plném květu.
Už se mě neptej na hlouposti,
za chvíli čekám vzácné hosty,
strýčky, tety, dědy, babičky,
a ty mi píšeš hloupé básničky.“

„Máš pravdu, já hloupnu věkem
a ty jsi hezčí s každým dekem.
Přeju ti tedy k tvému svátku
naději, víru a hlavně lásku.“

O převtělování duší

Dneska je to 28 let, co umřel Vladimír Vysockij, jehož jednu písničku se mi myslím podařilo docela dobře přeložit, aspoň já si ji sám často zpívám česky se svým textem. Včera jsem si pustil tuhle, která v prvních dvou slokách hezky navázala na náš rozhovor s Markétkou o převtělování duší u prasátek, a tak jsem je taky zkusil přeložit:

Někdo věří v Mohameda, někdo zase v Krista,
někdo v nic a někdo v čerta, jen aby se vidělo,
nejkrásnější náboženství však mají dozajista
v Indii, kde duše z těla přeskakuje na tělo.

Duše se snaží ze všech sil
převtělit někam o kus výš,
když ale jako svině´s žil
do svině zas se převtělíš.

Rebeka, která třískala dveřmi a jak bídně zhynula

Kubovi k svátku (Kubo, je to překlad, takže podobnost té Rebeky s tvojí sestřičkou je čistě náhodná, originál najdeš zde, s obrázkama tady, anglicky už něco umíš, se zbytkem ti pomůže mamča; jinak ti ještě prozradím autora, je jím ve Francii narozenej Angličan Hilaire Belloc a tuhle básničku napsal před více než sto lety)

Není to hezké, dítě, věř mi
když malé děvče mlátí dveřmi.
Když přejdeš sedmery řeky a hory
dojdeš až do čtvrti Plzeň Bory
a tam se vypráví o jedné dceři,
jež měla moc ráda mlácení dveří.

Třískala s nimi, kde jen mohla
každý se třásl, když se pohla,
a nejvíc ze všech maminka.
Všichni jí říkali Bibinka,
nebyla zlá, spíš zdivočelá.
Když třískla dveřmi, zem se chvěla.

Jednou vší silou dveřmi práskla,
polička nad nimi v půli praskla
a z té poličky spadla bysta
prudce a přímo na ta místa,
kde měla Bibinka zrovna hlavu –
sesunula se na podlahu.

Kněz kázal nad hrobem o dívčích ctnostech,
o krásách života a o radostech,
promluvil také o neřesti
která se mezi dětmi pěstí,
a nakonec o tom, jak končí tací,
co třískají dveřmi pro legraci.

Všechny děti, zblízka, zdáli,
napjatě kněze poslouchaly
a jak tak nad tou rakví stály,
upsaly by se krví svou:
– co jen se dveřmi natřískaly –
Ode dneška si netřísknou!

Varovné příběhy pro děti, 1907

Džuzik nejlepší

Mám další argument pro svého švagra, že není od věci prodat své plzeňské statky a odstěhovat se do Kadaně. Pracuje totiž pro Prazdroj a ten mu v západočeské metropoli nejlíp natočí výčepní Milan Trávníček z Pilsner Urquell Original Restaurantu U Mansfelda. Ten skončil na třetím místě v celorepublikové soutěži výčepních. Ovšem v Kadani máme taky dobrou plzeň a tu vám U Věžičky natočí Džuzik (vlastním jménem Václav Vanya), který je v současnosti českým mistrem výčepním číslo jedna. A už je to i na wikipedii. Více si přečtěte zde.

Františkáni

Dneska jsem v íčku zahlédl kalendář nalistovaný na stránce s tímhle obrázkem a neodolal jsem vzpomínce. Letošní hra na františkány bude mírně ochuzena, ovšem do hábitů nás 13.září zase pár půjde.

Philip Marlowe

Tenhle příspěvek je pro mýho nejlepšího hereckýho parťáka Džeryho, protože po Mazanym Filipovi, kterej se mi moc nelíbil, vím, že miluje Philipa Marlowa a jeho bonmoty. Dva jsem se pokusil přebásnit a pak jsem přidal ještě jeden krásnej od autora, kterej se narodil přesně před 120 lety.

Zdálky vypadala překrásně. Při bližším pohledu pak vypadala jako stvořená pro pohled zdálky.

Její úsměv jsem cítil až v kapse u kalhot.

Kdyby moje knihy byly jen o trochu horší, než jsou, nedostal bych nikdy nabídku od Hollywoodu. A kdyby byly jen o něco málo lepší, nepřijal bych ji.

Střevíce na krku

/Nihil obstat. Imprimatur./

Vytáhl jsem si z knihovny Campanellův Sluneční stát. Je to s Platonovou Ústavou a Utopií Thomase Mora základní dílo utopické literatury, tak jsem si chtěl přečíst, jak vypadá takový ideální stát v jeho podání. Jako u těch dvou předchozích: je to hrůza!

„Svět je obrovský živočich. My žijeme v jeho břichu jako červi v našem břichu.“ Tenhle citát zprostředka knihy pro mě vystihuje filosofii celého státu.

Ideální státy byly státy naprosto bez svobody a jejich autoři nutně trpěli nějakým druhem komplexu z malosti individuality. Vždycky mě zajímalo (a koho ne), jak by utopisti řešili problém sexuality a rozmnožování. Tam se totiž nejlíp ukáže, jak (by) to s námi mysleli. Ano, pamatujete si dobře z občanské nauky, že Platón radil shazovat neduživé děti ze skály.

U Campanelly se rozmnožování řídí státem nadiktovaným řádem (doporučeným lékaři a astrology): množí se jen páry nevyvážené, aby z nich povstalo průměrné potomstvo, už je to tady – kult průměrnosti. Neboli kyprá žena se páří s vycmrdlíkem, modelka s vědátorem atd. Ve Slunečním státě je to v klidu zvládnutelné, neboť jeho obyvatelé „sotva znají vášnivou, smyslnou lásku, nýbrž znají jen touhu po přátelství“. Byl bych celkem zvědav, koho by mi úředník Láska (ano, ve Slunečním státě jde o úřednický titul!) přidělil.

Mimoto, jestliže někdy někdo zahoří prudkou láskou k nějaké ženě (myšleno nevhodné k rozplození podle pravidel, pozn. J-Lo), jest jim dovoleno spolu hovořiti, žertovati navzájem, dávati si věnce z květin a ratolestí a na sebe básně skládati.

No, a kdo by to nemohl vydržet bez pravidelnějšího sexu, než je ten určený k rozplození, tomu slouží k ukojení zvrácenosti ženy neplodné (společný majetek všech mužů) a těhotné (ne, nedělám si legraci!) – to vše samozřejmě pod dohledem.

Legraci si ale možná dělá Campanella, když píše, že za sodomii (myšleno zřejmě homosexuální styk) musí za trest dotyčný načapaný nosit dva dny na krku uvázané střevíce, a s každým dalším stykem se trest zostřuje, „až konečně dojde na trest smrti“. To mě opravdu rozesmálo.

Konečně v obhajobě Slunečního státu před tehdejší odbornou veřejností, nazírá autor, jenž je příslušníkem dominikánského řádu (zlatí františkáni), celou věc tehdejšími morálními měřítky. Kdo by chtěl vědět jak, nechť klikne sem.

K dovršení všeho se ve Slunečním státě neprdí, neboť „u nich se nevyskytuje dna ani rheumatismus v rukou ani katar ani ischias ani kolika, ani nadýmání ani větry“.

Jediné pozitivum snad je, že na jednotlivce připadá denně sotva čtyři hodiny práce, ale hrát ve volném čase šachy se zapovídá, takže nevím, Brďo, co bysme tam v hospodě dělali, když ani chlastat se tam nesmí.

Jsem rád, že nejsem občanem Slunečního ani jakéhokoli jiného ideálního státu. Jsem rád, že můžu hovořiti, žertovati, dávati dárky, skládati básně, bzdíti, píti a milovati bez koncesí a licencí.

Požadavky doby

Ernest Hemingway tuhle básničku složil v čase minulém o čase dávno minulém v mluvnickém čase minulém. Trochu jsem ji tedy zpřítomnil.

Originál najdete zde.

Doba si po nás žádá zpěv
a ústa nám páskou zalepí.

Doba si po nás žádá proud
a sudy zatluče na čepy.

Doba si po nás žádá tanec
a na záda nám hodí ranec.

Nakonec dostane, co bylo žádáno:
na všechny žádosti z vysoka nasráno.

Zapomnění

Když bylo Hartu Craneovi tolik, co mně, byl už několik měsíců mrtvej. Originál jeho básně Forgetfulness najdete zde.

Zapomnění je jako píseň,
která, bez rytmu a tempa, bloudí.
Zapomnění je jako pták, jehož křídla jsou smířená,
rozepjatá a nehybná, --
pták, jenž neúnavně plachtí větrem.

Zapomnění je noční přeháňka
nebo starý dům v lese, -- nebo dítě.
Zapomnění je bílé, -- bílé jako ošlehaný kmen,
a může omámit sybilu k proroctví,
či pohřbít Bohy.

Pamatuji si hodně zapomnění.

Pohlednice z dovolené

„Nevím, proč bych se měla vydávat někam pryč za tisíci dalšími nešťastníky. Mám ráda domov, kde si můžu dělat, co chci a kdy chci.“

Sára Saudková

Kde se vše vymyká z obecných pravidel?
Kde staví domy bez základů, věže zase bez bání?
Kde mají rybníky bez hrází a stavidel?
V celé říši tohle máme pouze u nás v Kadani.

Choromyslná literatura

Včera jsem byl celý den v německém Aue na městských slavnostech. Byl pro nás připraven bohatý program, ale já jsem si největší perličku z něj, totiž návštěvu v uranových dolech, nechal kvůli své klaustrofobii ujít a četl jsem si tak celé odpoledně v Kurparku Zápisky Malta Laudrise Brigga, které napsal Rainer Maria Rilke a přeložil Jan Zahradníček (1933). Vzal jsem si ji schválně, už několikrát jsem se neprokousal přes prvních pár stránek, a tak jsem si říkal, co kdyby v Německu byl čas. Když jsme se vrátili, já jsem se už těšil, jak si po večeři místo toulání se po městě zalezu do pokoje v hotelu Blauer Engel ke své knížce. Chtěl bych napsat, že mi nedala spát, ale usnul jsem nad ní jako modrý anděl a zdály se mi po dlouhé době docela živý šílený sny. To mám asi z toho, co poslední dobou čtu. Je to choromyslný a je to literatura, prohlásil o Zápiscích Bohumil Hrabal a měl pravdu.


Neboť verše nejsou, jak myslí lidé, pocity (ty máme dost brzy) – jsou to zkušenosti. Pro jeden verš musíme vidět mnoho měst, lidí a věcí, musíme znát zvířata, musíme cítit, jak létají ptáci, a znát pohyb, s nímž se zrána otvírají malé květiny. Musíme se dovést rozpomenouti na cesty v neznámých krajinách a na rozchody, které jsme viděli dlouho přicházet, – na dětské dny, které jsou ještě neujasněny, na rodiče, které jsme musili zarmoutit, když nám přinášeli radost a my jí nechápali (byla to radost pro někoho jiného –), na dětské nemoci, které tak podivně začínají s tolika hlubokými a těžkými proměnami, na dny v tichých, uzavřených světnicích a na jitra u moře, na moře vůbec, na moře, na cesty za nocí, které vysoko šuměly a letěly se všemi hvězdami a ještě to není dost, když můžeme na to na všechno myslit. Musíme mít vzpomínky na mnoho nocí lásky, z nichž žádná se nepodobala druhé, na výkřiky rodiček a na lehké, bílé, spící šestinedělky, které se zavírají. Ale také u umírajících jsme musili být, musili jsme sedět u mrtvých ve světnici s otevřeným oknem a s praskavými zvuky. A nestačí také ještě, že vzpomínky máme. Musíme je umět zapomenout, když je jich mnoho, a musíme mít velkou trpělivost a čekat, že se vrátí. Neboť vzpomínky samy to ještě nejsou. Teprve když se stanou v nás krví, pohledem a posunkem, jsouce bezejmenné a již nerozlišitelné od nás samých, teprve potom se může stát, že za velmi vzácné hodiny povstane v jejich středu a vyjde z nich první slovo verše.


V pasáži o smrti Krištofa Detleva Brigge Rilke dlouho medituje o úrovni smrti a přípravách na ni a o neumění umírat. Je to podobně silné jako onehdy Bergman a několikrát mě to zvedlo z lavičky a donutilo ke krátkému špacíru po lázeňských sadech. Když jsem přijel dneska domů, našel jsem Rilkeho poslední báseň a pokusil se o překlad. Báseň dle mého pěkně doplňuje předchozí citát. Originál básně Komm du najdete třeba zde.

Pojď, ano ty, ty poslední, které se kořím,
zoufalá bolesti v tělesné tkáni:
Jako jsem hořel v duchu, viz, teď hořím
v tobě; dřevo se dlouho brání
poddat se plameni, jenž beznadějně plane,
a do něhož přikládám teď tělem svým.
Můj zdejší klid se ve tvé zlobě stane
nejvyšším hněvem, hněvem pekelným.
Jsem nevinný, a přesto jen tak mezi řečí
hořím na hranici hoře a umírání,
srdce je bez zásob a zmítá se tu v křeči
a nikde žádné příště není k mání.
Jsem snad tím plamenem, co tu neznatelně plane?
Vzpomínky zmizely, a přece jsem to já.
Ó, živote, živote: bytí nevídané.
Jsem pochodeň, již nikdo nevnímá.

prosinec 1926 (Rilke umírá 29.12. 1926)