Martin Rudovský vyprávěl o tom, jak se svým učitelem na základní škole Pavlem Jurkovičem chodili před Vánoci po domech v Praze a zpívali cizím lidem koledy. Martin dodnes chodí po sousedech a zpívá. Na besedě v Kadani nabádal k tomu, aby se koledy u stromečku opravdu zpívaly a ne jen poslouchaly z nahrávek. Tou dobou jsem netušil, že budu koledy zpívat nejen doma Julince, ale dokonce ve sboru, který za účelem jednoho tohoto vánočního koncertu vznikl. Chodíme celá rodina a Julinka už na požádání o zpěv (ukaž, jak zpíváme v kostelíčku) dostává záchvaty procítěného řevu se zavřenýma očima, čímž nás skvěle paroduje. Věruška zpívá soprán a moc netápe, já jsem něco jako epický baryton a občas tápu. Ale když chytnu linku s ostatními, docela se to snad dá i poslouchat. V pátek na zimní slunovrat budeme zpívat koledy v češtině, latině, španělštině, italštině, francouzštině, polštině a němčině.
Dvě latinské písně mě zaujaly asi nejvíc a na jejich produkci se vyloženě těším. Protože jsem ale vášnivý milovník mateřštiny, rád si je doma prozpěvuju česky. K písni Collaudemus Christum regem jsem našel krásný rozsáhlý text od Šteyera (Angelowe, angelowe gfu zpiewali). K písni Adeste fideles existuje více českých textů, několik jich bylo přeloženo pro církevní kancionály a Eduard Krečmer se Zdeňkem Borovcem píseň převedli do češtiny pro film Anděl Páně. Mně ovšem, ještě než jsem na tyto texty narazil, v hlavě zněla vlastní česká verze, která se odrazila od latinského adeste (od infinitivu adesse, který znamená asi tolik co být při tom). A hned mě napadla krásná česká homonymní verze Ach, kde jste, které je vlastně i poměrně aktuálním povzdechem.
Ach. kde jste, křesťané, ke kolébce Páně pospěšte, pospěšte tam v Betlémě. Děťátko malé pro pastýře i krále uhlídejte ve chvále uhlídejte ve chvále uhlídejte ve chvále tam ve chlévě.
Pokloňte se Pánu v jesličkách z marcipánu leží tam v kolébce jen na seně. Děťátko svaté, tvářičky boubelaté, zahřejte svojí láskou zahřejte svojí láskou zahřejte svojí láskou tam ve chlévě.
„Oblast politické reprezentace se uzavírá. Zleva doprava tatáž nicota, buď v silácké nebo svatouškovské póze, tytéž laciné figurky, které obměňují své projevy podle nejnovějších objevů marketingových oddělení. Ti, kteří ještě volí, vzbuzují dojem, že jejich jediným záměrem je svým čistě protestním hlasem vyhodit volební urny do povětří. Začíná být patrné, že lidé volí už jen proti volbám samotným.“ Já jsem si tuhle brilantní analýzu přečetl v článku Svatavy Antošové ve Tvaru a ona si ji zase přečetla v překladu jedné anonymně vydané francouzské knihy z roku 2007 (sic!).
Protože mi situace přijde podobně zoufalá, chtěl bych napsat po dlouhé době něco k politice. Základní věcí dle mého názoru je, že když se něco má upéct dozlatova, musí se stihnout okamžik, kdy vypnout troubu. Demokracie se nedá donekonečna dělit na různé úrovně – máme komunální, krajské, parlamentní (zvlášť do sněmovny a do senátu) a evropské volby! Nově ještě prezidentské! Evropa se jednotila a jednotila, až se sjednotila v bezkonkurenčně unikátní unii bez konkurence, která přestala být hlavním motorem vývoje – tím se staly strategie, normy, projekty, dotace a granty, tedy nejúrodnější pole pro korupci. U nás se proto lidem začíná líbit jako alternativa komunismus, v němž se snoubí svět bez zbytečných voleb a korupce bez dotací a grantů zpřístupněná i obyčejným lidem. Proto jsem přestal věřit na pokrok a naopak bych udělal čelem vzad, dokud je čas – zamysleme se nad nutností existence dvou komor parlamentu (zrušil bych poslaneckou sněmovnu a nechal bych pod jiným názvem jen senát bez stařešinské věkové hranice 40 let); zamysleme se nad existencí krajů (to radši okresy, kde by se lidi ještě mohli řídit znalostí poměrů a osobností); zamysleme se nad existencí Evropské unie a zkusme zvážit, jestli náš svět před Maastrichtem nebyl rozlehlejší a nadějnější; zamysleme se nad hloupostí přímé volby prezidenta. Věřím, že demokracie je schopna dělat kotrmelce a nezničit se při tom. Ačkoli hladovky studentů vypadají v dnešní době bezzubě, komunistická strana nikdy nepřestala a nepřestane být hlasatelkou třídního boje a tedy nenávisti vůči vnitřnímu nepříteli. Doufám, že to nebudou v nových funkcích zbytečně maskovat a že si mladí nepamětníci a staří zapomnětlivci budou moci udělat obrázek dřív, než zasednou do vlády. Podmínkou k tomu, aby demokracie přežila je, abychom se nad ní zamysleli. Začít můžeme u sebe. A pak to říkejme dál, ve svém okolí, na svých soběpisnících, v novinách. Já už tedy začal. A koho budu volit v prvním kole prezidentských voleb? Neuhnu z cesty.
Až po přečtení osmdesáti stránek z Deníků Virginie Wolfové, kdy jsem si pořád kladl otázku, proč psala s takovými několikaměsíčními odstupy a přesto píše o tom, že si na denících cvičí sloh, mě napadlo přečíst si úvod od jejího manžela, který v něm píše, že je to pouhý výběr. Okamžitě se mi přestalo chtít číst dál. Cítím se okraden, i když pan Woolfe tvrdí, že to ostatní není tak zajímavé. Na druhou stranu, i ten výcuc má přes 400 stran a budu rád, když ho přelouskám. Dělám si výpisky a brzy se o některé z nich podělím. Dnes ale jen o jeden – Julince k svátku.
A děti jsou samozřejmě úžasná a okouzlující stvoření. Ann se mi tu rozpovídala o bílém tuleni a chtěla, abych jí četla… V jejich myšlení je cosi pro mě moc roztomilého; být s nimi sama a vidět je den co den by byla neobyčejná zkušenost. Mají v sobě to, co dospělí postrádají – tu bezprostřednost – Ann žvatlá, žvatlá, žvatlá, zabraná do jakéhosi vlastního světa plného tuleňů a pejsků. Je šťastná, protože večer dostane kakao a zítra půjde na ostružiny. Stěny její mysli jsou kolem dokola ověšené takovými veselými a živými věcmi – a ona nevidí to co my.
Zažíváme teď s Julinkou taky takovou bezprostřednost a radost z maličkostí. V posledních dnech je středobodem jejího světa gabw (dříve dabu), který totiž několikrát stál před našim oknem, když mi Julinka mávala na rozloučenou. Když se ráno probudí, první její slova s napřaženýma rukama znějí: „Táta-hop-gabw-tammm.“ Měla gabr dokonce slíbený k svátku, a tak jsme s Věruškou trnuli, aby jeho řidič neměl dovolenou a jako vždy po víkendu zašel do Deliky na svačinu.
Zašel! A zrovna když šla Věruška s Julinkou na procházku, takže Julinka nahlédla i do kokpitu. Co jiného tedy měla malá oslavenkyně dostat k svátku než něco jako gabr. Má sice knižní formu a ještě je to buldozer, ale pro Julinku je teď gabrkaždý žlutý dopravní prostředek jiný než tutůůů.
Pak už dostala Julinka jen krásný nástěnný adventní kalendář z látky s kapsičkami a jedno překvapení: Táta pekl. Rozhodl jsem se založit novou rodinnou tradici – pečení hruškových placek svaté Eulálie. Musel jsem na něm začít pracovat už včera, protože na dozdobení je potřeba crème fraîche, který jsem si vyrobil přesně podle tohoto návodu a přesně podle něj vyšel i výsledek.
Jinak je ale recept jednoduchý:
Rozválíme trochu těsta (celkem gramů asi dvě sta). Nakrájíme na čtverce jako perské koberce.
Kraje trochu zahrneme, mašlovačkou přejedeme a pak takto vzniklé lůžko ozdobíme pěkně hruškou;
celé salkem osladíme a do trouby uložíme.
Za dvacet minut jsme si nechali chutnat, i když Julinka papala hlavně až skoro výhradně onen crème fraîche.
A tak jsme dnes oslavili Julii a Eulálii a bylo nám veselo. Schválně jestli ráno bude gabw na svém místě.
