Už se mi to jednou stalo. Na chodbě jednoho zámku visely dva deskové obrazy od neznámého malíře. Jako průvodce jsem o nich tvrdil, že jde o alegorii Starého a Nového zákona, což jsem usoudil z jejich atributů, jedna měla knihu a druhá krucifix, obě navíc ratolesti. Pak jeden rok z chodby zmizely a napřesrok se objevily na poměrně významném místě vedle Škréty a Kupeckého. Byly v Praze na expertíze: Bartolomeo Spranger, dvorní malíř Rudolfa II., sv. Markéta a sv. Cecílie.
Něco podobného se teď stalo na jedné soukromé křesťanské koleji v Oxfordu. Na chodbě tam visel obraz připisovaný Marcellovi Venustimu, Michelangelovu spolupracovníkovi, který se proslavil zdařilou kopií mistrova Posledního soudu. Rozsoudit to mají ještě experti v Miláně. Ale i tak mě na tom vždycky nejvíc fascinuje okolnost, kterou jsem se zase pokusil zrýmovat,
Na chodbě visí staré malby
v paláci rovněž hodně starém;
kdo uklízečce vyčítal by,
že je jen občas vezme jarem.
Na jednom visí s hadrem v klíně
na kříži Ježíš v jemném oparu,
před lety nesl si ho z aukční síně
jeden jezuita za pár dolarů.
Pak přišel člověk od kumštu
a zaťukal si na čelo:
„Tady v rohu to jasně čtu:
maloval Michelangelo.“
Obraz odvezli kvapem do trezoru
a na aukci se prý prohne kasa.
Hovno na plátně smrdí beze sporu,
jen pokud není… od Picassa.
Kamarádi úspornější soběpisci (ten a ten) mě donutili k zamýšlení se nad smyslem toho, co teď zrovna dělám. Nad smyslem soběpisníku. Je nám pět let, tak bychom měli bilancovat. Ale nechce se nám. Těch 2.413 článků k dnešnímu datu po sobě stejně nikdy nepřečtu. Ale rád se vracím, rád zjišťuju, co jsem kdy četl a co mi to dalo. Nevěřil jsem tomu, ale psal jsem to i pro sebe.
Jak někdo moudrý prohlásil, s literaturou je to jako s jídlem. Jako nezáleží na tom, kolik toho sníš, ale co z toho strávíš, tak nezáleží na tom, kolik toho přečteš, ale co z toho zažiješ. Trávení aneb zažívání, to jest, oč tu běží. A i k zodpovězení otázky po smyslu mého psaní (dost často o čtení) využiju autorů, o kterých jsem tu nedávno psal. Dnes to tedy bude Blažej Pascal.
Marnivost v srdci lidském tak jest zakotvena, že každý žoldnéř, kuchtík, zloděj, holomek žádostiv jest míti své obdivovatele, bez nichž ani mudrc žíti nechce a ani nemůže. A i ten, kdo píše proti marnivosti, chce mít slávu, že proti ní trefně psal; a kdo to čte, chlubí se, že to četl. I já snad, jenž toto píši, jsem toho žádostiv, a ti, co mne budou čísti...
Tak a je to tady. Rozhodl jsem se vydělávat bez práce. Na googlu mi pořád radí: Zobrazujte na svých webových stránkách reklamy, které jsou přizpůsobeny zájmům návštěvníků, a vydělávejte tak na platných proklicích a zobrazeních. Teď se ukáže, jestli znám své čtenářky a čtenáře. Vsadím se, že se ode dneška neobejdete bez Danušky.
Přistál jsem zase jednou u břehů San Salvadoru. Ano, znovuobjevil jsem Ameriku. Můj objev Nerudova autorství Barákova textu v almanachu Máj se může směle zařadit mezi mé objevy supernovy, televizního vlnění či nového nepodmíněného reflexu. Jsem ale na sebe hrdý, že jsem já, hlava v oboru nevystudovaná, došel ke stejnému závěru jako Oldřich Králík v roce 1956 a letech následujících, údajně vyprovokovaný francouzskou badatelkou Scherrerovou. Více si o tomto případu můžete přečíst v rok staré disertační práci Blanky Sedlačíkové, z níž jsem to důležité přepsal sem. Je zejména zajímavé, že matematická lingvistika Nerudovo autorství spíše vyvrátila a potvrdila jako autora Josefa Baráka. Místo zklamání se ve mně dostavil pocit ještě větší zvědavosti. Budu se snažit dostupnou literaturu shromáždit a doufat, že mi mou novou vášeň nezhatí podobně nízké důvody jako tehdy v mém angažmá za obhajobu pravosti Rukopisů královedvorského a zelenohorského. Než si pozveme ty izraelské superlingvisty s jejich softwarem, můžeme se akademicky vesele hádat. A vlastně i potom.
Musel jsem si po tom šoku přečíst několik dětských říkadel od Josefa Kainara. Z velké části jsou geniální a chtěl bych, aby se jim ty mé někdy aspoň trochu rovnaly. Tohle je spíš taková efeméra pro Julinku.
Dnes mi přišlo několik perliček ze zásuvky u Brdláčků odhadem z let 1992 - 1998. Byla mezi nimi i báseň se střídavým rýmem, kterou jsme složili já s Brďou a Pišosem zřejmě ve Sklípku tím způsobem, že každý napsal jeden řádek. Je nezveřejnitelná a ještě k tomu strašná.
Říkám si, že báseň z Krásného Dvora, kterou jsme složili podobným způsobem se Špínou, byla proti ní shakespearovská znělka, ale něco mi našeptává, že by měla zůstat nenalezená (Špíno, prosím tě, nedělej revizi šuplíků!). Nicméně propadl jsem se dnes trochu do doby, kdy jsem po každém koncertě Brutusu (Brďa poslal i kalendářík od Sáši Plesky z r. 1995) přišel domů a v záchvatu složil třeba deset veršovánek, než mě zmohla únava. A protože jsem tu v poslední době dost mluvil o městských legendách, jednu z té doby jsem se rozhodl zveršovat.
Včera ve zprávách na Nově
říkali, že prý v Chánově
v nejvyšším patře na balkóně,
nalezla policie – koně.
Jak se tam dostal, zeptáte se,
když do výtahu nevejde se
a vyjít s koněm v doprovodu
něco přes sto dvacet schodů
je výkon hodný nadčlověka?
Výslech odhalil, co sotva někdo čekal.
Ve vašem algoritmu došlo k chybě.
Kůň vyjel výtahem – však jako hříbě!
Včera jsem si na poště cestou pro kočičí podestýlku vyzvedl třetí ročník Zeměpisného magazínu z let 1947-1948. Netušil jsem, jaké krajiny poznání se přede mnou ještě skrývají. Chtěl jsem usnout nad první stránkou a nakonec jsem zhltnul článek o svatbách v Horní a Dolní Lužici, článek o Hong-kongu a Číně (slovy venkovského učitele: „Neříkejte, že není naděje pro Čínu. Čína je nadějná, protože čínský lid je nadějný. Málo jí a hodně pracuje.“), o archeologických zájmech dr. Holuba v jižní Africe, a usnul jsem až u článku o Moskvě.
Ještě ráno jsem si vybavil, jak jediný anonymní pisatel v celém časopise vzletně popisoval Moskvu a její smělou přestavbu podle směrnic z roku 1935. Autostrády, mosty, bulváry, přes 400 nových škol. „Postupuje se tak, aby nic historicky nebo umělecky cenného nepřišlo nazmar, ale odstraňuje se vše, co brzdí rozvoj města.“
Vzpomněl jsem si na demolici tehdy nejvýznamnějšího (a nejvyššího) pravoslavného kostela Chrámu Krista Spasitele, který Stalin nechal strhnout jen proto, aby se na něj nemusel z Kremlu dívat. Na jeho místě chtěl postavit největší památník Sovětů s obří sochou Lenina na vrcholu. Sovětská kasa ale vyschla, řeka Moskva se po propojení s Volhou začala vylévat z břehů a do toho všeho válka. Tenhle dokument asi anonymní autor článku neviděl.
Vždycky jsem v dějepisu učil, že první chrámy ve starověké civilizaci kolem řeky Indus byly podle vykopávek vlastně bazény a očista vodou zůstala ve všech církvích dodnes na nejvyšším místě (Ganga, křest apod.). To samé zřejmě věděl i Nikita Chruščov, a tak nechal na místě Chrámu Krista Spasitele postavit největší veřejné koupaliště na světě.
O tom v článku z roku 1947 není (a ani nemůže být) ani slovo. Zato o kanále Volha-Moskva a o Moskevském moři neboli Invankovské přehradní nádrži pěje, jak vyřešily problém pitné vody a splavnosti řeky Moskvy. Že zatopila město a stovku vesnic, to je samozřejmě daň za rozvoj. Hledal jsem si přehradu na google maps a ve městě, skrz nějž devítikilometrová hráz prochází, se i dnes pyšní touto sochou.
Jak už tak ten duchovní svět bývá propojen, ráno jsem se na googlu všiml, že dnes slaví 450 let Chrám Vasila Blaženého (správně Chrám Ochrany nejsvětější Bohorodice na příkopech). I tento chrám měl doslova namále. Leninovi se líbil, ale Stalinovi byl samozřejmě trnem v oku a bavil se tím, že na modelu náměstí zvedal model chrámu do výšky, aby mohl promýšlet, co by se na jeho místě dalo postavit. Jeho spolustraník Lazar Kaganovič, který se zřejmě cítil být moskevským baronem Haussmannem, s ním souhlasil a snažil se umlčet odpůrce, jejichž vůdce zamířil do Gulagu. Kostel byl odstraněn ze seznamu památek a byl připraven k demolici. Přípravy na válku demoliční nadšení zmírnily, a tak zamčený chrám přežil i následujících 50 let bolševické vlády.
Dnes stojí i Chrám Krista Spasitele, Rusové si ho v 90. letech znovu postavili.
Už dlouho říkám Věrušce, že se chci do Moskvy podívat. Teď to pár let asi nepůjde, ale pak podnikneme tu cestu i s dětmi. Věruška byla přece nejlepší kamarádka Marušky, Odvážné školačky, ta bude v Moskvě jako doma.
Včera bylo 140. výročí narození Marcela Prousta. Dneska jsem ztratil dost času vyhledáváním Hledání ztraceného času za rozumnou cenu. Nenašel jsem, a tak budu muset hledat dál nebo zajít do knihovny (kam bych měl zajít možná i vrátit ty před půl rokem půjčené knihy). Zatím sem mohu dát jen fotografii hrobu, jenž jsme před rokem s Věruškou v Paříži navštívili, a pár citátů z kalendáře VZP. Doufám, že až bude příští rok 90 let od úmrtí, budu mít už bohatší zdroje k ocitování.
Není chudý ten, kdo má málo, ale ten, kdo více žádá.
Odvaha mít vlastní názor vždy připadá tomu, proti komu se projevuje, jako vypočítavost a zbabělost.
Člověk miluje jen to, co úplně nevlastní.
Lidé, kteří nejsou zamilovaní, nemohou pochopit, jak inteligentní muž může trpět kvůli obyčejné ženské. Je to jako divit se, že někdo nemůže dostat choleru kvůli něčemu tak bezvýznamnému, jako je obyčejný bacil.
Pokaždé, když si znovu uvědomíme své štěstí, zrodí se v nás nová touha žít.
