Klášterní jubilea

Amor, jak se přezdívá jednomu plzeňskému antikváři, pro mě třičtvrtě roku schovával knížečku Čtrnáct svatých pomocníků v Kadani nad Ohří, sepsanou P. Bonaventurou Boušem OFM s kresbymi Fr. Benedikta OFM (náhrobek Jana Hasištejnského nahoře) a "s církevní úchvalou" vydanou samotným klášterem léta Páně 1948 v početném nákladu 5000 výtisků. Nevím, kolik výtisků bylo následně zničeno komunisty, ale jistě se neproviním, když zde uvedu (zatím) dva zápisy z Letopisů kláštera Menších bratří. Oba letopočty mají letos v následujících měsících kulaté výročí, a to více než významné. Jedno, to pětisté, chvalně, druhé, to mozartovské, nechvalně.

Léta 1506 od svátku narození přečisté Bohorodičky (8. září, pozn. J-Lo) byla zde po čtrnáct dní po prvé slavena kapitula české řádové provincie, na kterou se sjelo přes sto padesát bratří.

Léta 1756 v noci před svátkem blažené Boží Rodičky nanebevzaté (15. srpna, pozn. J-Lo) prolomili nějací lotříci přepevné mříže v okně presbytáře a tudy vlezli do kostela. A nejprve vypáčili zámek točivého svatostánku, z kterého ukradli monstranci velmi pěknou, jejíž melchisedech byl vyložen pravými perlami, nejsvětější Svátost Těla Božího na oltářní plátno šetrně položivše. Potom přelezli dosti vysokou mříž kolem oltáře svatých Pomocníků, rozbili skříň a vylomili čtyři ze čtrnácti stříbrných korunek. Svaté Anně vzali šňůru s penězi, kterou jí nedávno dal na poděkování náš novic bratr Knyrš, když vstupoval do kláštera, ale tři pozlacené korunky jí nechali. U Panny Marie se napřed pokusili vypáčit rám, a když se jim to nepodařilo, roztříštili sklo a tudy ji se všeho svlékli a všecko odnesli, kromě velké svatozáře ze stříbrných paprsků. A potom nechavše hořet po kostele několik svíček, zase tím oknem pryč odešli. Našli jsme ty svíčky, jak hoří, ještě ráno. Z čehož soudíme, že se všecko muselo stát po půlnočním matutinu, už proto, že patres zůstali většinou po večerní modlitbě vzhůru až do půlnoci, vrátivše se pozdě z práce. Důstojný P. Román, který večer odešel první z chóru, tvrdí, že si všiml, jak bije desátá hodina. Monstrance byla oceněna od zlatníka Hujaty, který ji měl mnohokrát v ruce, na 200 zlatých a ostatní věci asi na 34 zlatých. A musela být ta hříšná krádež dobře promyšlena a od někoho kostela známého vykonána, což lze vyrozumět z otevření svatostánku, jehož zámek je zařízen velmi důmyslně.

Polární záře

O Jiřím Wolkerovi jsem nedávno přinesl tuto informaci. Málokdo asi četl fragment románu Polární záře, i když je narozdíl od mnoha dalších próz řazen do prvního ze tří svazků sebraných spisů. A hned na druhé stránce se objevuje lyrická věta, která jak se jednou vloudí do paměti, už z ní nevypadne. Alespoň mně vytane na mysli pokaždé, když se někde zmíní básníkovo jméno.

„Anna byla stará kurva, ale usmívala se skoro mateřsky.“

Přidávám ještě jednu juvenilní básničku z jinošských let (přesněji z roku 1916, kdy básníkovi bylo 16 let).


Kdybych já viděl celé tvoje srdce...

Kdybych já viděl celé tvoje srdce,
zda podobá se mému, vášní plá a láskou
tak šílenou.

Kdybych jen správně chápal,
co v sladkém tvojim nitru když rty mi šeptneš
„Tě miluji!“

Nevím a stále se zmítám
hned v žhavém bolu pochyb; pak nadějí zas vzlétnu,
tvým pohledem.

Vidím tvé oči a líbám
tvých retů rudé květy a milou, krásnou hlavu,
však myšlenky!...

Nechci však vědět nic již.
Vždyť chladnější jen kdyby tvé srdce bylo mého,
své rozerval bych.

Kdybych však je spatřil
víc milovat a toužit, tu snadno zase zchladlo
by srdce mé.

Šalamounův soud nad českou politikou

Peter Paul Rubens: Šalamounův soud

Byl jsem na návštěvě u dědy a u babičky a bohužel jsem si mohl letmo pročíst noviny za posledních čtrnáct dní. V Kralické bibli (1kr 3,23-27) se vypravuje:

Tato praví: Ten živý jest syn můj, a syn tvůj jest ten mrtvý. Tato zase praví: Neníť tak, ale syn tvůj jest ten mrtvý, a syn můj jest ten živý.
Protož řekl král: Přineste mi meč. I přinesli meč před krále.
Tedy řekl král: Rozetněte to dítě živé na dvé, a dejte jednu polovici jedné, a polovici druhou druhé.
Ale žena, jejíž syn byl ten, kterýž živ zůstal, mluvila králi, (nebo pohnula se střeva její nad synem jejím), a řekla: Prosím, pane můj, dejte jí nemluvňátko to živé, a nikoli nezabijejte ho. Druhá pak řekla: Nechť není ani mně ani tobě, rozetněte.
K čemuž odpovídaje král, řekl: Dejtež této dítě to živé, a nikoli nezabijejte ho, onať jest matka jeho.

Kdyby politici byli jako ty hádající se matky, ta strana, která by to se svým dítětem čili státem dobře myslela, jistě by šla do předčasných voleb i s rizikem vlastní ztráty… Ovšem taková asi politika není a nebude a národ, ač jeho lejnem přesycen, Šalamounovu moudrost při volbách by jistě taky neprokázal. Zbude nám tedy jen to lejno...

Přečetl jsem si pak poslední kapitolu z knihy Edvarda Beneše Demokracie dnes a zítra s názvem Poválečná demokracie a problém demokratické byrokracie… Dnes už je demokracie opravdu více než poválečná, ale Benešova slova platí stále, ať se zasloužil o stát čili nic…

A ještě jsem na záchodě našel časopis Nový Orient, kde je pár básní zakladatele moderní ujgurské poezie Abduchalika. Jedna z roku 1921 platí podivuhodně i v současnosti a mimo Ujgurskou autonomní oblast Sin-ťiang.

My
…
Jsme daleko pozadu za duchem doby,
někoho zvolíme úředníkem, ale potom ho obviňujeme.
…
Pomáhat ostatním jako bychom měli zakázáno,
ale umíme sklízet a brát za toho, kde se trochu vzmohl.
…
Když někdo koná dobro, do paměti se tím nezapíše,
a když je vhodná chvíle, bez ostychu jej zesměšníme.
…
Místo hvězdářů, inženýrů a učenců
máme nenasytné stařešiny, mulláhy a sultány.

Chamtivě a závistivě se rozhlížíme, ale sami nic stvořit nedokážeme,
a toho, kdo se rozhodne přiložit ruku k dílu, špiníme tisíci pomluv.
…
Ale mlč, Abduchaliku, to už stačí, nelámej si hlavu a nestěžuj si…


Abych si s Abduchalikem jen nestěžoval, nemám to v povaze, tak článek zakončím informací o Mariánské Týnici, která za dobu mých studií, jak jsem kolem týden co týden stopoval, vzrostla z ruiny v klenot západních Čech. A to díky úsilí několika jednotlivců spolu s obyvateli okolních vesnic. Taky jste tam ještě nebyli? Pojeďme.

...

Vinci

Byl jsem tedy na Šifře Mistra Leonarda, filmu na motivy oné zde propírané knihy. Před pár měsíci jsem zhlédl polský film Vinci o krádeži jediného Leonardova obrazu v Polsku a tudíž toho nejcennějsího, co tamní galerie mohou návštěvníkům či zlodějům nabídnout - Dámy s hranostajem. A emotivní výsledek? 7:1 pro hranostaje; ten jeden gól má Šifra za "pauzu na svačinu", po níž Jean Reno zmydlí dispečera tak, že ho manželka doma jistě nepoznala. Dál se o tomto filmu šířit nebudu. Jen mě mrzí, že na Vincim nás bylo v kině pět a na dnešní asi čtvrté repríze "honičky za totemem" zhruba desetkrát tolik.

...

Rakovník náš vezdejší

Velkou část života jsem prožil ve svých rodných Lounech a je celkem ostuda, že jsem nikdy na sto let staré trati Louny-Rakovník nedojel až na konec. Po nedělní návštěvě u pana Krause, který nám ukázal pár grafik tohoto středočeského města, kam se sám chystal, padlo zásadní rozhodnutí. Ve čtvrtek se pojede s dětmi (sestřinými) do Rakovníka. U nádraží je koupaliště, tak se po návštěvě města můžeme příjemně zchladit.

A Rakovník opravdu překvapil. Nás Severočechy už cestou do centra tím, kolik řemeslníků má svá sídla v zapadlých uličkách – jev, který přikládám rodové tradici. A pak samozřejmě památkami, které jsem opravdu nečekal. Kostel je sice „mockrovina“, ale celkem vkusná zvenčí i uvnitř. Vedle brány je Muzeum T.G.M., kde mají spoustu akvárií a terárií, zajímavou expozici dlaždic, cechovních řemesel či pravěku – mj. zde mají i repliku mé oblíbené hlavy Kelta z Mšeckých Žehrovic.

Tématická výstava se týkala „Smrti v pravěku a středověku“. Když sestra popoháněla své děti z druhého patra do třetího slovy „tak děti, pojďte už na Smrt…“, několik dalších návštěvníků na nás popotahovalo obočí a vyvalovalo oči z důlků. Dětem se ale „Smrt“ docela líbila.

Před muzeem je ještě zajímavý cimbál k hodinám z dílny slavné zvonařské rodiny „slovutného Brikcí zvonaře z Cinperku v Novém Městě“. Nejvíc se dětem ale líbilo v liščí noře.

Překvapení nám také přinesla Rabasova galerie. Rabasovy realistické obrázky doplňovaly skvělé moderní obrazy Davida Janoucha. A v interiéru galerie je schovaná barokní synagóga, opravdu výjimečné dílo se zvláštním kouzlem.

Konají se tam koncerty, a tak i kvůli některému z nich bych se rád jednou do Rakovníka vrátil, třeba račím krokem. Určitě to stojí za to. A po návštěvě se zase můžu zchladit na koupališti, teď už vím, že je tam ještě jedno přírodnější…

Vysvědčení Josefa Kainara

Dostal se mi do ruky svazeček básní z Kainarových posledních let, sebraných pod názvem Včela na sněhu. Jsou to krásné básničky, a tak se aspoň o dvě podělím. První s názvěm Jak ulovit štiku dlouhou jako stehno antické bohyně jsem pro vás pořídil zde.

A protože se sám posledních pár let snažím psát mj. poezii pro děti, rád čtu i nedostižné verše ostatních básníků. Tyto nedávno aktuální k nim bezesporu patří:

Vysvědčení

Kdo viděl v zahradě stoupat
Motýlky z růžových poupat?

Ti kdo to viděli dostanou
jedničku za dobrou dívanou

A kdo z vás nalezl na louce
hříbečka v nedělním klobouce?

Už se mu jednička píše
že umí chodit tiše!

A kdo z vás uviděl v podvečer
strašáky vylézat z myších děr?

Strašáci nejsou Basta bum
Dáme ti pětku jako dům
...

Hodina osmá

"hodina, o níž se vypráví, že je to čenich smečky denního času a že vás vyslídí stůj co stůj." Tento citátek z Rozmarného léta je valstně překladem zde proto, že už druhý den hodina osmá, přesněji o pětadvacet minut mladší než osmá, dostihla na vlnách ČRo3 s tímto Vančurovým dílkem v podání Rudolfa Hrušínského, Vlastimila Brodského, Josefa Kemra, Jiřího Adamíry, Václava Postráneckého, Dany Medřické, Jiřiny Jiráskové a Aleny Vránové. A tak doufám, že mě tento geniální ranní čenich vyčmuchá ještě pár následujících dní...

...

Texasky Dana Browna

Tenhle článek je psán tak trochu z hecu. O Šifře Mistra Leonarda bych asi nepsal, kdyby mě někdo nenakopl jako da Vinci svýho kluzáka. A přestože si jako da Vinci nakonec s jistotou namelu hubu, budu si tak jako on malovat ty své ptačí perspektivy bez ohledu na dílčí neúspěchy – však ona mě budoucnost docení.

Tedy, o románu jsem poprvé slyšel v hospodě od jedné nadšené obdivovatelky téhle knihy, která tvrdila, že díky ní se jí otevřely obzory a div ne oči. Po pár týdnech se začalo o dílku Dana Browna psát a hloupí papeženci mu zase udělali gratis reklamu. A tak jsem si ji zakoupil minulé jaro v British Museu a hned v autobuse cestou domů přelouskal asi 130 stránek. Sotva jsem se s Robertem a Sophií vymanil z Louvru, už jsem vystupoval v Kadani u gymplu. Pak už jsem se k četbě nevrátil. Kryptologie je zaručená past na čtenáře a Brownovi se celkem povedla smíchat s akčním thrillerem. Náladou mi připomínala začátek Foucaltova kyvadla, jehož autor by si ale na prkýnko po Brownovi nesedl, ani kdyby ostatní kabinky byly obsazené. Další děj znám jen reprodukovaný, ale celkem dobře mě vzal za ruku do knihkupectví a půjčil mi pár stovek na zakoupení Apokryfních evangelií. Ne, nejsem tak naivní, že bych věřil, že většina čtenářů tohoto románu četla alespoň jedno ze čtyř kánonických, a tedy např. věděla aspoň to málo o Máří Magdaléně, co Nový Zákon je ochoten vypovědět. Ostatně tito čtenáři jsou na tento čtenářský výpadek hrdí, neboť jsou to jistě sektářské pověry. Čistá pravda je totiž změť západoevropských legend a gnostických svitků z Nag Hammadi v hlavě autora thrillerů, ve kterých dešifrování řady čísel 128-10-93-85-10-128-98-112-6-6-25-126-39-1-68-78 na větu „Sledujeme tě!“ vypadá víc než logicky… Myslím, že většina čtenářů se začne o věc zajímat a proto se mi její poselství nepříčí. Mně se třeba líbí Magdaléna jako prostitutka se slzami v očích (moje nejoblíbenější je ta v Alšově jihočeské galerie, má něco svůdného v očích; ta od El Greca je ale taky moc krásná), nicméně chce-li v ní někdo vidět šlechtičnu, která zná tajemství světa, proč ne, taky hezký… A taky pravda! Že je svatý Grál božské baby je v podobné rovině jako Život Ježíše pod vlivem tetrahydrocannabinolu v podání Gerharda Haderera velmi vtipné a rád jsem se zasmál, i když Životu Briana se ani jedno z těchto dílek nevyšplhá nad kotníky. Jinak mi Leonardo da Vinci Dana Browna přijde mnohem mýtotvornější než Kolumbus Washingtona Irvinga a hlavně (nevím jak to česky správně pojmenovat) "přešifrovaný" a román tedy jaksi "předešifrovaný".


A tak ze svého vlastního hlediska jsem pouze strašně rád, že jsem si přečetl pár moudrých vět v apokryfech a že jsem se začal zajímat o Leonardův život a dílo. Nejvíce mě zaujala Freudova Vzpomínka z dětství Leonarda da Vinci. Ta vlastní vzpomínka má asi čtyři řádky, ale její psychoanalytický rozbor 80 stránek!!! Nejhezčí pasáž je o felaci. „Prosím, aby se nyní čtenář zdržel a neodpíral dále psychoanalýze pozornost v prudké rozhořčenosti proto, že hned při prvních pokusech o použití dochází k neodpustitelnému hanobení památky tohoto velikého a čistého muže… Tato náklonnost, dávat mužský úd do úst a sáti jej, která patří v měšťanské společnosti k nejhnusnějším sexuálním perverzím, vyskytuje se i u některých žen v naší době – a jak o tom svědčí staré obrazové památky, i v dřívějších dobách – velmi často a zdá se, že v době zamilovanosti docela ztrácí svůj odpuzující charakter…“ Konec citátu.


Dle mého názoru byly mužské postavy na mistrových obrazech zženštělé prostě pro autorovu homosexuální náklonnost. Jeden můj kamarád mě navedl na tento obrázek archanděla Gabriela, který mnohé vysvětluje.


Freud zase poměrně sugestivně zasvěcuje do úsměvu Leonardových postav - Leonardo v něm prý vystihl úsměv své matky, kterou musel v dětství opustit, a kterou zřejmě viděl ještě před její smrtí, a tak jej vyloudil nejen u Mony Lisy, ale třeba i u sv. Jana Křtitele a sv. Anny Samotřetí. U posledně jmenovaného obrazu se Freud pozastavuje nad stejným věkem Anny a její dcery Marie, což vysvětluje tím, že v nich Leonardo zobrazil svou vlastní a nevlastní matku (ovšem na malování stařeckých vrásků byl tento všeuměl vůbec skoupý ).


Ve mně to vyvolalo vzpomínku na letos znovuspatřenou Pietu od Michelangela, kde je Marie překrásná mladá žena s přibližně stejně starým mrtvým synem v náručí. Mé nejoblíbenější sousoší.


Abych mou úvahu na závěr odlehčil, zde je jedna hezká reklama na texasky. A Dan Brown by pro nás jistě dešifroval výskyt jediné postavy na billboardu v džínách - ach né, chlap! Svobodným zednářům zdar a čest jejich záslužné práci.

...

Otokar Březina

Rakouský kritik a překladatel Franz Blei přišel ve 30. letech se zajímavou definicí poezie tohoto kandidáta na Nobelovu cenu, jež je mi blízká, neboť jsem opravdu ještě do Březinovy poetiky nepronikl a už jsem se párkrát snažil.

Co soudíte o Březinově poezii vy? A můžete mi doporučit nějakou báseň?

Onehdy jsem tu psal o ateliéru Šechtl&Voseček a tady je jejich fotografie Václava Jebavého.

...

Kladivo na čarodějnice

Při hlubším začtení do Kladiva na čarodějnice v překladu Jitky Lenkové, známé (i když popravdě řečeno někomu jinému než mně) záhadoložky, jsem asi kápl na způsob překladu. Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když prohlásím, že je to anglický překlad latinského díla vložený do překladače a následně upravovaný „překladatelkou“. Ale přesto to není tak tragické, jak by se mohlo zdát. Jak jsem psal níže, knížka tak dostává punc autentičnosti, což u tohoto druhu literatury, když tedy není zrovna v rukou teologického odborníka na scholastiku a dílo církevních otců, přidává na čtivosti. Pro katolíka křtěného v 21. století je šílené číst, co vše „je katolické tvrdit“, jak dodávají svým názorům autoři na významu. Katolická církev, papežové i tehdejší inkvizice se od tohoto textu víceméně vždy distancovali, kniha byla dokonce i na indexu, ale Boblingů se na zemi našlo dost a dost. Pro dnešního čtenáře může být čtení této knihy obohacením, protože na rozdíl od mnohých dnešních politických článků uvádí i názory protichůdné k autorovým a teprve následně je vyvrací. A tak se člověk dozví, jak různé problémy chápala tehdejší věda a věrouka z různých pohledů. Četl jsem si kapitolku o astrologii a moc se mi třeba líbil citát z Almagestu: Mudrc bude pánem hvězd. (s. 100) Je jasné, že kdo čte horoskopy a nepoužívá při tom moc rozumu, může se mu jejich předpověď celkem dobře vyplnit. K tomu znovu citát z Kladiva:

…člověk jdoucí po prkně ve velké výšce snadno spadne, protože si ze strachu představil, že spadne, ale kdyby to prkno leželo na zemi, nespadne z něj, protože nemá proč se bát pádu. (s.106)

Ale jsou to zlaté šupinky na kapru bahňákovi, jehož pozření může vyvolat okamžité zvracení. Myslím, že bych tuto četbu normálnímu člověku ani nedoporučoval. Čínský nebo keltský horoskop jistě nabídne příjemnější čtení na léto.

...