Balada o rozporech

„Krčmy, děvčata, přátelé z rodu zlodějů a po většinu času oprátka nad hlavou. Až Gabriel zatroubí a čerti mi zapálí oheň, přiznám, že se mi to líbilo.“

S každou kapitolou románu Nezbedný mistr balad ve mně uzrává myšlenka na dramatizaci některých pasáží Villonova života. John Erskine má nesporný vypravěčský talent a smysl pro zaujetí čtenáře. To on, jako ostatně každý básníkův „životopisec“, musel dát dohromady příběhy Františkova života a nešetřil zvraty. Pravda, devátá kapitola byla již romanticky překombinovaná ve stylu, jakým to dokázal Dumas st., ale ty předešlé byly opravdovou gradací děje, který dospěl až do bodu, kdy Louisa, kvůli které se Villon upřímně rozhodl nechat za sebou minulost kriminálníka a záletníka, vejde do Villonova pokoje a najde tam jeho bývalou milenku Kateřinu. Ta si do jeho postele vlezla jen proto, aby mu zkazila nové dobrodružství (a není jedinou bývalou milenkou, která se o to snaží).

Kateřina se posadila, přidržujíc si pokrývku až k bradě.

„Vy myslíte, že já ho chci? Vy myslíte, že žárlím? Jděte domů a nedělejte si starosti! Nepolíbila jsem tu jeho šerednou bradu po celá léta, a to jsem neměla více rozumu! Podívejte se na něho, na ten prasečí obličej! Chodil mi fňukat na práh, až Noe Jolis sebral hochy a zmlátil ho. Mne že odkopl? Vždyť je padavka! Každá ženská z naší čtvrti ho měla nad hlavu dříve, než vám lezly druhé zuby. Lehla jsem si tu jen proto, abych, kdybyste náhodou přišla, mohla udělat tu krásnou věcičku a darovala vám něco, s čím jsem už dávno skoncovala.“

Villon pak utíká na jih Francie, protože je stíhán za vyloupení univerzitní kaple a pařížský prefekt, jehož manželka je bývalá Villonova milenka Ambrosie, má na něj spadeno z více důvodů.

„… pohyb nohou ve volném vzduchu otupuje osten zármutku.“

Villonovy básně v knize přeložil Pavel Eisner. Stejně jako Baladu o rozoprech.

Umírám žízní na krok od studny,
stravován žárem zuby drkotám,
jsa doma, v cizině trávím svoje dny,
mrazí mě, když si výheň k tělu dám,
nah jsem jak červ a v nach se odívám,
směju se v slzách, čekám nedoufaje;
ze zoufalství potěcha mi zraje,
výskám a nemám nikde potěšení;
jsem mocný a jsem bezmocná jen láje,
všem vítán, všude hnán zas od stavení.

Tuto první strofu přeložila pod názvem Balada ze soutěže Jarmila Loukotová takto:

Já umírám zde u studánky žízní,
žár ohně mám a chladem zuby chvím;
můj rodný kraj jak cizí zem mě trýzní,
mráz zmítá mnou, když v parnu výhně dlím
červ nahý jsem, byť oděn hedvábím.
V mém smíchu pláč a marnost v čekání,
dlaň pomocná mě v úzkost dohání,
vždy bez těchy já těšívám se jen.
Svou cítím moc, leč síly neznám v ní,
ctně uvítán, a každým vyháněn.

Píšu a žiju

Publikování je strašnou invazí mého soukromí. Rád pišu. Žiju, abych psal. Ale píšu jen pro sebe a pro svoje potěšení.

J.D.Salinger

Je pár lidí, co vidí v mém soběpsaní odkrývání. Jiní zase vychloubání. Další třeba jen výron grafomanie. Určitě je tam od každého kousek. Nicméně pro mě víc než Salingerovo žiju, abych psal platí píšu, abych žil, možná i píšu, abych přežil. Rozhodně ale ne, že píšu, místo abych žil. Teď jedu žít do Žatce, přesně po deseti letech na maturák s Pišosem. Jestli to přežiju, zítra napíšu. Jestli ne, napíšu pozítří.

Wilsonov

Přejmenovávání měst bylo v době totality populární. Gottwaldov ze Zlína, Švermov z Telgártu, Karl-Marx-Stadt z Chmenitzu, Kaliningrad z Královce, Kujbišev ze Samary, to je jen pár příkladů z doby komunismu, když pominu ty sovětské nejznámější. Co mě ale překvapilo při listování Českým světem z 29. listopadu 1918, byl název Bratislavy, předtím Pressburgu (či Prešpurku). Navržený návrh zněl Wilsonov. Cituji z článku:

Dnešní Wilsonov má na 70 tisíc obyvatel, z nichž asi polovina byla (úředně!) národnosti německé a třetina byla prý maďarské.


Na nové hlavní město Slovenska celkem zajímavý poměr. A teď překvapení na závěr. Vyčetl jsem z jiných zdrojů. že název Wilsonov navrhli městu právě Němci. Wilson totiž přeci chtěl Evropu uspořádanou na základě sebeurčení národů a stačí se znovu podívat na národnostní poměry ve Wilsonově, totiž Bratislavě té doby. Škoda, že už neučím dějepis, tohle bych studentům nezamlčel.

Léčba hudbou

Včera jsem se snažil léčit jarní úzkosti hudbou. Nejdříve jsem si poslechl všechno, co má na bandzoně Martin Hejnák. Je to fakt originální. Ale taky dost depresivní. Pak jsem zkusil písničku Lewis si svléká košili na doporučení Jiřího Špičáka z A2. A je fakt pěkný, jak se během té písně protrhnou mračna a kolem Owena Palletta běhají zoufalí zvukaři a on hraje a hraje a hraje... a teprve po písničce se zruší koncert. Ale nakonec mě opravdu dostala muzika skupiny Ahmed má hlad. A zítra se těším na Metamorphosis na Střelnici. Přijďte, dostanete zdarma cédéčko s nahrávkami všech kapel, co byly v klubu last year.

Je nás moc

Včera jsme si řekli, že proti depresi se dobře bojuje pohodovým filmem. Ze čtyř v užším výběru jsem vybral Neblahého Judu. Naposledy jsem o tomto románu Thomase Hardyho slyšel, když jsem se učil na státnice, říkal jsem mu tehdy obskurní jouda. Zvolil jsem ho, protože viktoriánská Anglie v díle kritických realistů slibuje vítězství lásky nad manželskou smlouvou, víry nad náboženstvím a naděje nad prachama. Román jsem nečetl, a tak jsem se těšil i na nějaké překvapení.

K tomu jsem si udělal čaj na nervy od firmy Teekanne. Jenže než se film rozjel, čaj vystydl a vypil mi ho kocour. Co nevypil, rozlil. Říkal jsem si, odkdy kočky pijou čaj? Ale pochopil jsem podle pachu rozlité tekutiny. Vždyť to smrdí jako kořen kozlíku lékařského, který mi darovali manželé Boříkovi, a na kterém Kajdík ujíždí jako Spud z Trainspottingu na heráku. Juknu na dno krabičky: 33,6% kořene kozlíku lékařského, zbytek heřmánek, meduňka, máta a levandule. Tak proto. Ale zpátky k filmu.

Juda sní o studiu na univerzitě, ale přivede holku ze své vesnice do jiného stavu. Vezmou se, ale po pěti měsících vyjde najevo, že těhotenství byl podvod. Arabella odchází (podle svých slov do Austrálie) a Juda se může vydat do Christminsteru na studia. Jenže, aby ho vzali s jeho původem, to vyžaduje samostudium. Ve filmu šrotí hlavně latinu a přivydělává si jako kameník. Poznává také sestřenku Sue, do níž se zamiluje. Pomáhá jí najít místo a tak ji seznamuje se svým bývalým učitelem – no, kdyby se zeptal mě, tak to nedělá. Samozřejmě, po pár týdnech si učitele bere za manžela. Juda ji, sirotka, vede k oltáři jako otec. Jak by to ohodnotil pan Skotek, je vidět, že si tito přes koleno příbuzní nejsou lhostejní.

Tady jsem si šel udělat nový čaj.

Po čase Sue dojde k závěru, že manžela nemiluje, ba že se jí fyzicky hnusí a že už ani nechce sex jako takový. Protože Juda je jouda, pořád ji vyhledává a čas od času navštěvuje. Dosáhne svého. Manžel Sue povoluje, aby s Judou odešla a byla s ním šťastnější. Arabella ovšem přichází a hází Judovi na krk jejich syna, který se narodil osm měsíců poté, co ho opustila. Sue přijme malého Judu za svého a brzy k němu přidává dvě krásné dcerky.

Čaj začíná působit a oči se místy klíží.

Rodina je ovšem trnem v oku viktoriánským puritánům, když zjistí, že jsou Juda a Sue oba sezdaní za někoho jiného a mají spolu děti. Odevšud je vyštípou, a tak musí pár s dětmi neustále putovat za prací a měnit přístřeší. Když se jednou malý Juda přijde zeptat, proč se zítra zase musí stěhovat, řekne mu Sue: „Protože je nás moc.“

Začínám zavírat oči, ale občas je ještě otevřu, film už musí co chvíli končit.

Juda a Sue přicházejí domů, šťastní, že Juda něco našel, ale doma je ticho. V pokoji nikdo. V koupelně visí malý Juda na provaze a obě malinké blonďaté dívenky jsou mrtvé. Na dveřích je křídou napsáno: „Protože je nás moc“.

Na depresi to nebyl dobrý film. Dokoukali jsme ho, ale tak trochu se slzami v očích. Nečekali jsme to, ten děj byl do té doby klidný, bylo vidět, že se snaží jet podle knížky a že když nešokoval půl druhé hodiny, dojde v klidu do nějakého poklidného konce.

Čaj byl ale nakonec silnější a i Kajetán tentokrát spal celou noc.

Přijde ještě jaro?

Temné pocity, které se mě od dnešní půlnoci zmocňovaly ve snech i bdění vkládám do těchto veršů a doufám, že je tím setřesu jako sníh z čepice.

Vymřeli ptáci. Nebylo zapotřebí
infekčního zpěvu. Na zdech lze číst
vyhlášky s varováním, že by
se nákaza mohla šířit i z hnízd.

Dvojčata

Tak se mi do ruky dostalo Písní Bilitiných vydání úplné z 8. března 1910 a docela mě to překvapilo. Čekal jsem, že bude nějak cenzurované, o některé obzvlášť lechtivé kapitolky ochuzené proti vydání po konfiskaci druhému, úplnému a nezměněnému na základě interpelace na říšské radě dne 17. března 1911. To první úplné vydání je úplnější než druhé po interpelaci, je tam totiž o několik kapitol víc - a vždy jde o tzv. písně, ale i tyto písně jsou v próze. Třeba tahle:

Když se vrátil, skryla jsem obličej oběma rukama. Řekl mi: „Neboj se ničeho. Kdo viděl náš polibek?“
„Kdo nás viděl? Noc a hvězdy. A hvězdy a první svítání. Měsíc se zrcadlil v jezeře a řekl to vodě pod vrbami. Voda jezera to řekla veslu. A veslo řeklo to loďce a loďka řekla to rybáři. Ach, ach, kdyby to bylo vše! Ale rybář to řekl jedné ženě.
Rybář to řekl jedné ženě: můj otec a moje matka a mé sestry a celá Hellas to zví.

Kočky ze 4.B

Tři přání

V souvislosti s předchozím článkem se musím zmínit o jednom geniálním filmu, který řekl pravdu novým neotřelým způsobem, ač byl natočen v roce 1958. Dávali ho dnes odpoledne a jmenoval se Tři přání. Právě proto, že se pravdy nebál, šel hned po prvním uvedení do komunistického trezoru. A přitom byl o tom, jak doktor práv potká v trolejbuse kouzelného dědečka, který mu slíbí za to, že ho nechal sednout, splnit tři přání. Vlastně pohádka.

Bavil jsem se od začátku do konce. Vyrovnal se Světákům! Spousta detailů mi unikla, a tak vím, že chci film vidět ještě několikrát. Věrušce už po Uchu, Králi králů a dalších filmech z té doby nemusím dobový kolorit moc vysvětlovat. I otevřený konec byl od režiséra geniálním tahem.

A ještě jednu věc musím do oblak vychválit. Herecký výkon Rade Markoviče, srbského herce v hlavní roli. Myslím, že to nepřeženu, když řeknu, že se vyrovnal Marcellovi Mastroianimu, kterého mi také velmi připomínal vizáží. Stydím se, že jsem o filmu dodnes nevěděl. Ode mě má pět hvězdiček. Ale pozor! Je dvojrozměrný a dokonce černobílý.

A co byste si přáli vy, kdybyste dvě ze tří přání promrhali jen na to, abyste uvěřili, že si je můžete přát. Zbývá vám poslední.

Nudné 3D pravdy

Přestože Avatar určitě nikdy neuvidím ve třech dimenzích, sleduji diskuze kolem něj celkem s nadšením a bez příklonu k nějakým velkým soudům, které si příběh zřejmě nezaslouží, na tom se všichni shodnou, a které efekty samy nepotřebují. Přesto mě po jedné takové diskuzi napadlo pár myšlenek.

Oblečení je vkusné, když zvýrazňuje krásu osoby, jež je má na sobě. Pokud zvýrazňuje jen jednu část těla, je nevkusné. (to je vyčtené z Eca)

A i vkusně oháklá Miss World by neměla být jen krásná, ale měla by dokázat, že nemá v hlavě žmolenku.

A poslední myšlenku jsem rozvedl na blogu KZK.

Z jiné diskuze, kde se Avatara také dotkli, bych přímo ocitoval pár úžasných postřehů. Takhle novinářsky vedený rozhovor se třemi režiséry skrze videokonferenci na Skypu jsem četl poprvé a moc se mi líbila!

Svěrák: Dneska jsou kina stavěný tak, že slyšíte další repliku, ale neslyšíte, jak se smějou lidi kolem.

... A já myslím, že jakmile se toho (3D) chytne pornografie, v tu chvíli se to rozletí po celém světě, protože každej strejda to prostě bude chtít mít doma.

Hřebejk: ... to bude super! Zaniknou totiž mezilidský vztahy.

Forman: ... tak prostě bude všechno tři dí. Je to jen technologie, ale lidi budou zase chtít příběh, který by je dojal nebo rozesmál.

Hřebejk: A ještě by pak měly ty filmy vonět, já myslím... kdyby vlastně divák ještě cejtil, když to někomu utrhne nohu, to by s ním otřáslo možná víc než 3D. Ale byl by problém s větráním.

... kdyby skoro jakýkoli Vávrův film se měl dneska zaplatit, tak by stál miliardu.

Forman: Helejte se, film je strašně důležitej a velice mocnej po ty dvě hodiny, co člověk sedí v kině. Ve chvíli, kdy z toho kina vyleze, tak už je ten film jen jedním z mnoha milionů zážitků. Ale pokud je film o něčem, co se člověka nějak dotýká, tak něco uvízne.

Svěrák: Ono vás šokuje, že českej film může stát třicet milionů a že za to by se třeba dalo postavit lůžkový oddělení nemocnice... My nevíme, co způsobuje ta kultura ve společnosti. Ale běda, když není. A podívejte se, co zůstalo po starých civilizacích – Egypt, Řecko, Řím – jenom kultura. Takže je absurdní se ptát, jestli by nebylo lepší dělat něco jinýho. No jo, můžeme stavět dálnice třeba!

Hřebejk: ... herectví stárne, ale taky získává určitou poezii. Že se člověk s chutí podívá třeba na Garyho Granta. Je to jiný, než herectví řekněme po Marlonu Brandovi, ale má to poezii, noblesu. Mluvím o těch nejlepších hercích. Když se díváte třeba na Adinu Mandlovou, je to nemoderní proti tomu, jak hraje dneska Aňa Geislerová, ale zase tam je šarm, kterej neumím přesně pojmenovat, ale líbí se mi.

Forman: Novinky technický mě nijak nepřekvapujou, ty očekávám. Ale příběh musí chytnout. A to je těžký, protože příběhy se vlastně opakujou. Ale když je stejnej příběh udělanej, jak ho člověk před tím nikdy neviděl, zase tě chytne...

Ono to souvisí s tím, že nakonec – co chceme z toho plátna? Chceme pravdu. No jo, jenomže to je těžký, protože pravda sama o sobě je strašně nudná. Právě proto, že to je pravda. A jak má člověk přijít s nějakou novou pravdou, když už bylo všecko řečený? Anebo musí tu starou pravdu říct způsobem, jak ji ještě nikdo předtím neřekl.

Ten rozhovor ale stojí za to celý!