Na krabičku cigaret

Kdo někdy překládal Jamese Joyce, ví co to znamená. Pro mě to znamená nepřemožitelný a nepřeložitelný. A přesto právě za překlad jeho druhé sbírky jsem tenkrát získal první cenu. Z té první, o jejímž názvu jsem tu také psal, jsem se dneska pokusil, ovšem opravdu volně, přeložit báseň číslo XII. Jsou to mé dnešní noční pocity, takže je docela pravděpodobné, že Joyce chtěl říct něco úplně jiného. Záleží na tom? Joyceův bratr tvrdil, že originál básně byl napsán na krabičku cigaret...

Co prozradila luna v čepici
srdíčku tvému, ta noční gardedáma,
o milování při plném měsíci
s kobercem hvězdiček pod nohama?
Vypadá moudře ve svém stínu
ta směšná sestra kapucínů…

Raděj mi věř, že já jsem ten,
kdo pohrdaje božstvy
rozfouká jiskru na oheň,
a o lásce už dost ví!
Už žádné slzy, slib mi při luně,
a jak já tebe, tak ty miluj mě!

Canterburské povídky

Dnes dávali na Vltavě Setkání v Canterbury podle několika „povídek“ Geoffrey Chaucera. Četl jsem dříve jen tu slavnou Paní z Bathu, tak se mi moc líbila povídka námořníkova o mnichovi, za nímž přišla žena obchodníka, jestli by jí nepůjčil kilo. On že samozřejmě ano, ať si pro něj přijde. Sám si ho ovšem vypůjčil od jejího manžela, který zrovna odjížděl do Brugg na trh, že mu dluh po jeho návratu splatí. Za to kilo strávil několik nocí v náručí ošizené ženy a když se obchodník vrátil z Flander, řekl mu mnich vlastně pravdu, že už je vrátil jeho ženě, že ona si určitě vzpomene. Jak vystřižené z Boccaccia. Našel jsem si trochu starší překlad s lechtivou ilustrací Karla Svolinského z roku 1941. Také tam stojí:

„Proč jste tak časný, copak se vám stalo?“
„Sestřenko,“ pravil, „musí stačit málo,
nejsme-li ovšem bledí dědci, spát –
pět hodin spánku je mi akorát.“

Tak jsem asi bledý dědek, ale posledních pár dní spím opravdu jen těch pět hodin a nestačí mi to. Tedy dneska se nepustím do ničeho velkého. Koukal jsem, že Chaucer začal kariéru básní ABC, která byla vlastně mariánskou modlitbou, kde každá sloka začínala na jedno písmenko abecedy. Vybral jsem si z nějakého, někomu asi lehce dešifrovatelného důvodu, písmenko V, ale jelikož jsem nepřekládal celý akrostich, začal jsem ji na P, tak jak zní první slovo v překladu!


Panno! Jsi tak vznešená ve všem svém konání,
že vodíš hříšníky až do nejvyšší věže
Ráje, a útěchu jim dáváš bez zaváhání.
Mohu snad i já v Tvoji milost doufat? Kdeže!
Vždyť moje duše v blátě šlape bosá!
Matko boží! Zaveď mé kroky na ta místa,
kde jako z plátků růže ranní rosa
smývá z nás hříchy tvoje duše čistá.

A vzpomněl jsem si, že jsem napsal jednu podobnou mariánskou modlitbičku, kratší, ale s podobným nápadem a už jsem ji tu jednou publikoval.

Případ Grendwal

Už 15. února v 19 hodin se budu věšet, bude se mnou nešetrně zacházeno v rakvi, do níž se na rozdíl od maturitního plesu přede dvěma lety skoro nevejdu, musím si v ní lehnout trochu šejdrem a přiznám se, že když na tom víku sedí dva hrobníci, není to nejpříjemnější pocit… Zářit bude jako vždy Píďan (náš lamač ženských srdcí, což je nejlépe vidět z poslední fotografie) v roli jednoho z nich, ale myslím, že i ostatní se do toho položí tak, že mu budou šlapat na paty, především nová uklízečka Jana K. a druhý hrobník pan Peti… kdo by ale vedl, kdybychom my herci tvořili diváctvo, by byl dnes na zkoušce nepřítomný doktor Michal D., jen mám obavy, aby ho ti skuteční diváci nakonec slyšeli; Míšo – přidat na hlase! Nás s Džerym hodnotit nemůžu, protože jsme se ještě nenaučili text, i když na Džeryho obhajobu musím přiznat, že on ten můj víceméně umí, jenže to, jak mi divadelníci víme, je sice důležitý, protože pak přesně ví, kdy má říct svoji repliku, ale bohužel neví co má říkat… Naštěstí si nemusím pamatovat, kde kdy stojím, protože Džery mluví dostatečně pomalu, takže mám čas se rozmyslet a najít si nejvhodnější pozici pro další vývoj hry...

Ve hře se budou páčit trezory, vykrádat banky, vyšetřovat složité případy a přesto to není klasická detektivka… hlavně se tam ale bude zpívat! Máme proto připravenou slevu pro diváky s hudebním sluchem, ti ale budou muset absolvovat tenhle test minimálně na 85%… (špika na start test a pak zelený tlačítko, když je to stejná melodie, červený, když jiná, já ho dal na 75%).

Smutný svatý?

„Všední život byl zvláštním druhem asketické zbožnosti, který ho odlišoval od jiných zbožných mužů uznávaných do té doby. Vypadal jako ostatní lidé… byl to citlivý moderní džentlmen, až puntičkářsky zdvořilý, hravě veselý, znalý událostí ve světě, o něž se živě zajímal, po nichž se pídil a o nichž rád povídal, chodil velmi vkusně oblečen, používal selský rozum, na všechno šel s dávkou mazaného důvtipu, žil v moderním pokoji s moderním nábytkem, pravda prostým, ale bez nějakých zvláštních znaků okázalé chudoby. Shrnuto do několika slov: klid, pohoda, šarm a uhlazenost moderního muže z dobré rodiny, nemalé vědomosti a velmi různorodé zájmy.“

Řeč je o mém oblíbeném světci, s nímž je radost hovořit. Byl jeden z prvních deseti katolických svatých, kterého jsem poznal a spolu s Františkem z Assisi mě dovedli na cestu ke křtu. Tuto řeč pronesl v 19. století jeden anglický konvertita. A jeden český dominikán narozený v Bulharsku, který v 50. letech strávil deset let v těžkém žaláři, o něm napsal:

„Koho milují prostí a chudí, koho milují tak nefalšovaně a tak upřímně, musí jistě být velkým dobrodincem. Myslíte, že napíši po vzoru ukňouraných pobožných knížek, že to byla velká duše? Čím dále jsem pak studoval a obdivoval život svatého Filipa, tím lépe jsem chápal ono slavné „hip, hip, hurá“, jímž vítal římský lid průvod s jeho ostatky. Jeť Filip nejživějším představitelem římského človíčka, veselého, prostého, dávajícího se tak, jak je, který je třeba lumpem a darebákem, ale poctivě si to přizná a když je čas, také se z toho kaje, který má rád slavnosti a veselí, ale který plní od rána do večera své zamilované chrámy…“

„Vida, chtěli vidět svatého a viděli hlupáka. Dobře jim tak!“ dodával, když se na něj do kostela chodili ze zvědavosti koukat pobožnůstkáři z jiných římských končin.

Proč Filip Neri zrovna dnes na soběpisníku? Protože poslední dobou přemýšlím o Kostelíku Stětí sv. Jana! Církev, jejíž jsem součástí, si původně smluvně vymínila ve smlouvě o pronájmu, že se v kostelíku mohou odehrávat pouze duchovní záležitosti… Ale ono duchovní mohou být přece i všední věci, když se jim ten duchovní rozměr dodá… Myslím, že Otec Josef by souhlasil. Na biskupství v Litoměřicích leží nová smlouva. Moc si od ní slibuju. Snad kostelík zase ožije, ale je důležité míti Filipa.

Růže pro Věrušku

Tuhle básničku složil Charles Tomlinson (jenž dnes slaví své osmdesátiny) pro svou kolegyni k narození děťátka, ale mně se líbila tak, že jsem si v dedikaci té básně dovolil nahradit Žanetu tou, jejímuž kolegovi se také narodilo děťátko, a to mě vždycky dojme, i když to zdánlivě vůbec nesouvisí…

originál včetně přednesu je zde

Vím,
že tahle růže
je jen z papíru a inkoustu,
ale podívej, jak roste (to jen já už nerostu)
a růst nepřestane
ve tvých očích…
růže, co kvete na záhonku,
pomalu vadne na svém stonku,
ale ta moje
z mezer a slov za sebou pěkně vysázených
může vždy znovu vyrašit
a růst, kdy bude se ti chtít,
stačí jen přimhouřit
oči a začít pěkně od začátku
číst a tak se naučit,
jak se z prázdna
vykouzlí růže,
skutečná růže,
věčně krásná…

A teď si přivoň!

Mogens /3/

Mogens /1/
Mogens /2/

„Nemocná?“ zeptal se Mogens.
„Unavená.“
„Nebudu s tebou dnes obědvat.“
„Ne?!“
„Nebudeme spolu ani večeřet.“
„Jdeš na ryby?“
„Ne!... Sbohem!“
„Kdy se vrátíš?“
„Nevrátím se.“
„Co tohle má znamenat?“ zeptala se, uhladila si šaty, přešla pokojem a sedla si na židli pod oknem.
„Nebaví mě to s tebou. – To je všechno,“
„Nebuď tak zlý, co se stalo? Co jsem vlastně udělala?“
„Nic, ale jelikož nejsme oddáni, ani zrovna neplaneme láskou, nevidím vůbec nic pozoruhodného na tom, že si chci jít svou cestou.“
„Žárlíš?“ zeptala se docela tiše.
„Na někoho jako jsi ty! Pánbůh mě zachovej při zdravém rozumu!“
„Ale co to má všechno znamenat?“
„Má to znamenat, že mám dost tvé krásy, že už znám tvůj hlas a tvé pohyby nazpaměť a že už mě pranic nebaví ani tvoje rozmary ani to, jak jsi hloupá nebo jak jsi lstivá. Můžeš mi tedy říci, proč bych zůstával?“
Laura se dala do pláče. „Mogensi, Mogensi, jak to dokážeš přenést přes srdce! Co jen si já počnu, co si počnu, co si jen počnu! Zůstaň alespoň dneska, jen dneska, Mogensi, nesmíš mě opustit!“
“Ale vždyť ty lžeš, Lauro, ani tomu sama nevěříš; nermoutí tě to proto, že bys na mě tak hrozně visela; jsi jen trošku vyvedená z míry nad tou změnou, máš strach, že se trošku přehází tvé každodenní zvyky. Znám to až moc dobře, nejsi první, s kterou mě to přestalo bavit.“
„Zůstaň se mnou, prosím tě, alespoň dnes, pak už tě nebudu trápit, abys tu byl třeba jen o hodinku déle!“
„Vy jste ale psi, vy ženské! Nemáte trošky hrdosti v těle, když vás člověk odkopne, přilezete zase zpátky.“
„Ano, ano, je to tak, ale zůstaň dneska – co – zůstaň!“
„Zůstaň, zůstaň! Ne!“
„Ach, Mogensi, ty jsi mě nikdy nemiloval“
„Ne.“
„Ale ano, miloval jsi mě toho dne, kdy byl tak silný vítr, toho nádherného dne na břehu moře, jak jsme se před větrem ukryli za loďkou.“
„Jsi bláznivá holka.“
„Jen kdybych byla pořádné děvče ze slušné rodiny a ne taková, jaká jsem, to bys u mě zůstal, to bys nedokázal být tak krutý – a já, já tě tak miluji!“
„To nedělej.“
„Ne, vždyť jsem jako prach, po kterém šlapeš, o nic víc ti na mě nezáleží. Ani jedno dobré slovo, jen krutá slova a opovržení, to je pro mne až dost.“
„Ty ostatní nejsou o nic lepší nebo horší než ty. Sbohem, Lauro!“
Podal jí ruku, ale ona měla obě ruce za zády a vzlakala: „Ne, ne, sbohem, to ne, sbohem, to ne!“
Mogens zvedl žaluzii, odstoupil od okna a zase ji pustil. Laura se honem sklonila pod ni, natáhla se ven a žadonila: „Pojď ke mně! Pojď sem a podej mi ruku!“
„Ne!“
Když už byl o kus dál, zavolala naříkavě: „Sbohem, Mogensi!“
Otočil se k oknu a zlehka jí zamával. Pak šel dál: „A takováhle holka věří ještě na lásku! – Ba ne, nevěří!“

Blues Boba Dylana

Nikdy jsem nebyl nějakým velkým milovníkem Boba Dylana, protože jsem nerozuměl jeho angličtině, a přesto ho vnímám jako takovou ikonu, že jsem ho pohřbil, myslel jsem si, že už není mezi živými, a on je to vlastně ještě štramák. Každopádně mě dostala tahle písnička od Syda Baretta z Pink Floydů, tomu říkám povedená parodie. Ostrovtip, úcta a sebeironie, kéž by takovejch písniček na ostatní byli schopní všichni písničkáři (jen vzpomeňte)…

Nedělám to často, protože je to na překladu to nejsložitější, ale pokusil jsem se písničku přeložit tak, aby ji mohl vzít někdo, kdo umí hrát na kytaru a zpívat a zazpívat ji s českým nápěvem. Tak schválně, Kubo, zvládneš to?

originál zde

Mám jeho písničky
a jeho tenisky
džíny mám natrhlý a vlasy mám vlát,
vždyť jak by mě to mělo štvát…

Text píše se sám
o tom, jak je nám,
o bohu, o dívce, no a tak dál
bejt kocour, tak bych zamňoukal.

Protože básník jsem,
o tom jsem přesvědčen,
jak vítr fouká, tak cítím se umělcem,
protože jsem pan Bob Dylan, a tak
jsem svobodnej jako ten pták

Jdu od štace ke štaci
z lidí mám legraci,
berou to vážně, tak nač jim to brát,
mám naditou šrajtofli a umím se smát,

vždyť po prachách netoužím,
jen si je zasloužím,
mám srdce a v hlavě malou škvíru,
a tou zpívám o lásce a míru…

Protože básník jsem,
o tom jsem přesvědčen,
jak vítr fouká, tak cítím se umělcem,
protože jsem pan Bob Dylan, a tak
jsem svobodnej jako ten pták

Zpívám, o čem si sním
a hele, dává to rým,
protože zdá se, že moje sny jsou něco víc
a že jsem prorokem a mám lidem co říct.

A tuhle parodii
na mojí melodii,
zpívá chlápek, co má mě moc rád
o tom vás nebudu přesvědčovat…

Protože básník jsem,
o tom jsem přesvědčen,
jak vítr fouká, tak cítím se umělcem,
protože jsem pan Bob Dylan, a tak
jsem svobodnej jako ten pták

Křest KZK

Křest Kulturních zařízení Kadaň je za námi. Byl jím symbolicky koncert duchovní hudby na svátek Zjevení Páně v podání smíšeného sboru Hlahol z Chomutova. Kdo si udělal čas na cestu zasněženou Kadaní, jistě nelitoval, protože k zimě, jako ročnímu období, patří zima jako klima, k tříkrálovému večeru kostelní šerosvit, a k životu hudba. To byly tedy dary našich kadaňských tří mudrců. Chtěl bych poděkovat všem, kdo se na zajištění akce podíleli, zejména Lukášovi. Vybrané peníze organizace KZK věnovala na Tříkrálovou sbírku a předala Otci Josefovi, kadaňskému faráři.

„Příspěvková organizace Kulturní zařízení Kadaň prostřednictvím své součásti, Městského muzea v Kadani, jako pořadatelská instituce oznamuje, že návštěvníci Tříkrálového koncertu duchovní hudby, který proběhl o nedělním večeru 6.ledna 2008 v klášterním kostele Zvěstování Páně a Čtrnácti sv. pomocníků, darovali na dobrovolném vstupném celkem 1720 Kč. Peníze byly poukázány na charitativní účely (tzv. Tříkrálová sbírka). Všem dárcům srdečně děkujeme.“ L.G.

Thomas Messer a olivy

Že byl v Chicagu českej starosta a v Brazílii prezident českýho původu, vím, i těch pár dalších světoběžnejch Čechů včetně Ingriše a Cimrmana znám, ale včera jsme koukali na dokument o Thomasu Messerovi, o němž jsem do tý doby nevěděl nic… Byl dvacet let ředitelem Guggenheimova muzea v New Yorku a za doby jeho ředitelování se z tohoto muzea stalo opravdu světové centrum moderního umění.

Díky Messerovi se do Ameriky dostal i můj oblíbený Schiele

1. září 1939 vyrazila jeho loď směrem do Ameriky a protože zrovna začala válka, tak byla cestou torpédovaná a Messer se jen tak tak zachránil, načež ho převezli do Irska a musel absolvovat celou plavbu ještě jednou. Přestože tedy žije v Americe už skoro sedmdesát let, česky umí líp než leckterej Čech, s nímž se bavím na ulici, umí nazpaměť Fausta v němčině, hraje na piano Beethovena a asi i to zdraví bych mu mohl závidět.

Dokument natočila Jana Chytilová, která jde ve šlépějích své jmenovkyně Věry z doby, kdy to ještě nepřeháněla s dokumentátorskými vrtochy. Mám ambivalentní vztah k modernímu umění, což selsky řečeno znamená, že se mi mnohá díla líbí a mnohá ve mně způsobují zrychlenou tvorbu slin, stahy bránice a to buď od smíchu nebo jako předehra k zvrácení obsahu uměleckého žaludku. Po tom včerejším filmu se ten vztah trochu posunul, resp. bránice se uklidnila. S moderním uměním je to tak trochu jako s olivami, na prázdnej žaludek v surovém stavu chutnají nejdřív jako hovno, ale když si člověk zvykne nebo má vedle sebe někoho, kdo mu umí olivy připravit v chutném salátu, pak se do nich může i zamilovat.

Kdybych neměl tolik práce, určitě bych mu udělal heslo na wikipedii, tak možná až se na novém místě trochu usadím… A protože byl Messer taky ředitel jako jsem teď já a rozdíl mezi Central Parkem a Smetanovými sady a mezi Pátou avenue a kadaňskou Švermovkou není až zas tak zásadní, byl příběh jeho dvacetiletého ředitelování plného přesvědčování o správnosti svých činů do značné míry i pro tu moji práci inspirativní…

Dám na Pavlovu radu a jako ilustrativní foto sem dám tenhle vynikající salát z pekingského zelí, různých druhů paprik, s olivami, to vše ve vynikající jogurtovo-bylinkové zálivce. Prý se mi tak zvýší návštěvnost stránek, tak uvidíme. Je fakt, že mi ty olivy začaly vážně chutnat.