Brian and Garfunkel

Dneska byl v klubu koncert Briana Chartranda. Bylo nás na něm dvacet, to není špatné, když si vzpomenu na koncerty minulý podzim, kdy bylo třeba jen pět lidí na dvě tři kapely. Brian přijel ještě s kolegou a to, co předváděli na kytary, nedokázal by ani jeden z kytaristů kapel, na které je plné Orfeum. A k tomu barevný hlas.

Musím poděkovat těm, co přišli. Děkuju notorickým chodičům, je jich pár, ale opravdu chodí téměř na vše, co je nebo o čem aspoň trochu usoudí, že to není hudební odpad nebo komerční sračka. Děkuju lidem ze Žatce, dneska tvořili čtvrtinu obecenstva. Děkuju fotografům, i za to, že dneska tolik nefotili jako poslouchali, protože je ta muzika dostala. Děkuju těm dvěma lidem, kterým netykám, protože je neznám. S jedním jsem šel domů, tak už si tykám i s ním. Vyprávěl mi, že se právě vrátil z Brazílie a jak tam mladí lidi žijou muzikou. Mrzí mě, že nemůžu poděkovat nikomu pod pětadvacet let, protože tam krom mé ženy nikdo takový nebyl (dobře, jeden fotograf se ještě vejde). Založil jsem si kvůli nim facebook, ale neuvědomil jsem si, že ve všední den si musí dělat úkoly do školy a jsou rádi, když jim maminka dovolí 213. díl Ordinace a pak hajdy na kutě.

Po koncertě jsem v hospodě kamarádům (upozorňuji, že stejně starým) vyprávěl, že o hodně přišli, že to bylo parádní. Jeden z nich se zeptal, co hráli za styl. Tak mu říkám: „Nevím, jak bych ti to nejlíp přiblížil. No, asi takhle: kdybys neznal Simona a Garfunkela, tak asi jako oni za mlada. Možná na ně taky chodilo jen dvacet lidí.“ Odpověď, která přišla, jsem nečekal: „Kdo to je?“

Když jsme přišli domů, pustili jsme si hned naše nejoblíbenější: Sound of Silence, Scarborough Fair, a samozřejmě i Boxera (při němž si vždycky vzpomenu na Špínu). Teprve pak jsem zjistil, že právě Boxera hrál nedávno i Brian s přáteli někde v Arizoně na bytě.

Věruško, k narozeninám chci kapodastr.

Limeriky

Dnes je to sto let, co se narodil György Faludy, básník, jehož překrásnou vizi zániku básnictví jsem onehdy přebásnil asi jako on přebásňoval Villonovy balady do nejroztomilejšího evropského jazyka. Dnes jsem se dočetl, že ke konci života skládal Faludy limeriky. Protože jsem v životě taky pár limeriků složil a s jedním anglickým dokonce vyhrál soutěž, rád bych ty, co považuju i s odstupem za povedené, postupně publikoval.

Můj nejoblíbenější je následující s tím, že poslední slovo se rýmuje dvakrát - soutěžní otázka - jak je to možné?

Byl jeden dědeček z Varů, 
potomek ruských carů, 
vodky se napil 
a přepsal mapy 
tenhleten dědeček z Bapy.

Jako dnešní přídavek sem vkládám jeden kadaňský politicko-satirický limerik:

Byl jeden kandidát TOP nula devítky,
co vozil kabáty na módní přehlídky,
černý či zelený,
teď modročervený,
leckomu připomněl gumové medvídky.

Rozprava o hovně na podrážce

Nedávno jsem četl povzdech jednoho českého novináře, že o vině či nevině Jiřího Kajínka nerozhoduje soud, ale veřejné mínění. A že vůbec veřejné mínění je důležitější než pravda. Říkal jsem si, že je to dobrý postřeh.

O pár dní později jsem se začetl do jiného článku, kde se píše, že základním zákonem je, že názor většiny je hlas boží, proti němuž není radno psát, hovořit ani uzavírat sázku. Autorem článku je Jonathan Swift a byl napsán před 300 lety. Jmenuje se zkráceně Rozprava proti zrušení křesťanství, ale právě to zkrácení už mu ubírá na významu.

Z nezkráceného názvu dnes probíraného eseje bude hned zřejmé, že s výše uvedeným názvem má společného asi tolik jako s názvem mého referátu:

Rozprava o tom, že zrušení křesťanství v Anglii bude mít možná za nynějšího stavu věcí některé nepříjemné stránky a nepřinese očekávané dobré výsledky.
Hned na druhé straně to začne pálit v plné síle.

Žádný čtenář, doufám, nebude mě pokládat za tak nerozumného. že bych chtěl obhajovat opravdové křesťanství… to by byl věru bláznivý počin. Znamenalo by to podkopat samé základy, rázem zničit všechen důmysl a dobrou polovinu vzdělanosti našeho království… Každý poctivý čtenář snadno pochopí, že má rozprava má být jen na obranu křesťanství podle jména; to druhé křesťanství je s obecným souhlasem už dávno odloženo, protože se naprosto příčí našemu nynějšímu úsilí o blahobyt a moc.

Následující vypisování výhod a nevýhod zrušení křesťanství je už jen nabalováním dužniny a slupky na tenhle jaderník, z jehož peciček dokáže vzejít celý strom satirického vnímání světa. Nejvíc mě pobavil argument protivníků křesťanství, že by se jeho velké kostely a fary daly využít pro praktické účely (stejně jako důchody farářů, kteří by se mohli poslat do armády, nebo práce o doposud jen promrhaných nedělích a svátcích atd.). Z takových velkých budov by se daly nadělat divadla, burzy, tržnice, noclehárny a jiné veřejné budovy.

A to bych rád věděl, jak může někdo tvrdit, že se kostelů dost nevyužívá. Kdepak se dává více schůzek a galantních dostaveníček? Kde lépe než v první lavici v kostele je možno se pochlubit krásným oblečením? Kde jinde se lidé více scházejí za obchodem? Kde jinde se tak všemožně kupčí? A kde jinde to tak ponouká a láká k zdřímnutí?

Já vím, dnes už tahle ironie nefunguje, do kostela si z těch svrchu jmenovaných chodí snad už jen babičky zdřímnout, ale ten princip platí dodnes.

A chcete něco ještě tvrdšího?

Lze-li vykoupit klid ve státě tím, že se lidem předhodí pár obřadů, takovým obchodem žádný rozumný člověk nepohrdne. Ať se jen hafani tahají o vycpanou ovčí kůži, jen když nedorážejí na stádo.

To už v naší době není o mši! Přemýšlejte, co je ta dnešní atrapa, na níž si vybíjíme svůj vztek.

Dodnes jsem považoval za vrchol satiry Swiftův Skromný návrh, který jsem také celý publikoval v překladu Aloyse Skoumala na webu. Stojí za to. Rozprava o zrušení křesťanství možná předčí i Skromný návrh, i když je pro dnešní dobu tematicky trochu staromódní. Chtěl bych umět být tak satirický a přitom si zachovat takový nadhled jako Swift. Ale kdo to dnes vůbec svede?

Ohňostroj místo hvězdného nebe?

Kdo sleduje moje překladatelské pokusy, ví, že nejradši mám básnická díla jinak téměř čistých prozaiků. S Jamesem Joycem (jejž mi automatický opravář mého textového editoru upravil na Jakeše Kotce) jsem dokonce vyhrál i národní překladatelskou soutěž. Od té doby hledám podobnou sbírku básní, do které by se dalo zakousnout se stejnou chutí jako tehdy do Ennácti Bébásní. Srdce mi zaplesalo, když jsem včera zjistil, že William Golding, jehož Pána much mám moc rád, napsal ve svých 23 letech první a poslední sbírku básní, které se pak po sepsání svých nejslavnějších románů zřekl podobně jako se třeba svých prvotin zřekli Holan nebo Kundera. 

Na internetu se nedá najít téměř žádná ukázka, v antikvariátech už se kniha sehnat nedá, nezbývá tedy než zkusit některou z velkých světových knihoven. Přece ale jedno osmiverší publikoval někdo ve svém článku v roce 1968 v časopisu English. Neodolal jsem:

Chybička se i Tobě stane,
cos stvořil, to už nezměníš;
přesto se ale divím, Pane,
žes nepověsil hvězdy níž

a nesrovnal je pěkně do řad.
Kdyby ses trochu osmělil,
mohls je na nebi roztancovat
- a měl bys plné kostely.

Bylo by to jednodušší, jen jestli by se taková reklama na Boha nakonec neukázala jako klamavá. Jsem rád, že si cestu k Bohu musí každý proklestit sám, bez reklam. Ono hvězdné nebe nad hlavou nakonec člověka dovede od nekonečna vně k věčnosti uvnitř. My jsme se dneska byli pomodlit za  věčné světlo pro babičku na večerní mši v kostele sv. Rodiny. Řeknete: jako ti cikáni, křtiny, svatba a pohřeb. I to je cesta.

Hlasité mlčení

Nic se nestaví proti tomu, aby se někde – možná v nás nebo nedaleko nás! – na příklad u hmyzu právě netvořil nějaký mozek nebo docela jiný vibrační orgán, umístěný kdekoli v těle (v břiše, v nohou nebo v křídlech) a přijímající lépe nesmírnou a věčnou myšlenku, který bude stokrát citlivější a dokonalejší než náš mozkový aparát, jenž je celkem hodně nejistý, hodně křehký a hodně rudimentální.

Babičce Lidušce její křehký aparát selhal, ale právě ona měla ještě jiný orgán, kterým přijímala a předávala tu nesmírnou a věčnou myšlenku. Byl umístěný v jejích křídlech. Není náhodou, že  byla vlastním jménem Melita, což znamená včela. Vzpomněl jsem si na článek od Jiříka. Babička byla taky ze smíšené rodiny a po válce tak mohli zůstat v Čechách. Moje poslední setkání s ní bylo, když mi v létě vyložila karty. Nečetla z těch karet, četla z duše. Věruška se s babičkou viděla naposledy předevčírem. Včera jsme odvezli z babiččina bytu kocoura Nácíčka, aby tam nebyl sám. Dneska, kdy babička umřela, se po Nácíčkovi slehla zem.

Po dvouhodinovém marném hledání po celém bytě jsem si lehnul do postele k Maeterlinckovi, z něhož je svrchní citát. Minule jsem od něj četl Roj, dnes jsem se vrátil k eseji Před velkým mlčením.

Proč mrtví nemluví? Nemluví již jako my, ale dbají, aby je bylo stále slyšet. Vše platné ve své existenci máme od nich a můžeme mít jen od nich samých.

Náš život se ode dne, kdy se začínáme stýkat a dorozumívat s mrtvými, kteří jsou v nás, úplně mění. Počítejte je pozorně, na žádného z nich nezapomeňte, to jsou pravé poklady vašeho života.

Jsme hřbitovy svých mrtvých; ale je to hřbitov živý a veselý jako ves dětí v pohádce.

Rozebrali jsme linku, odsunuli kamna a ledničku a Nácíčka jsme nenašli. Odešli jsme na pár hodin z bytu. Nácíček nikde. Ani hlásku nevydal. Ani Kajetán jej nikde nevycítil. Vzdali jsme to, babička nám ho vrátí, když bude chtít. 

Až teď, když píšu tenhle článek a Věruška samým čekáním usnula, se objevil na neuvěřitelném místě, jediném, kde jsme nehledali. Nahoře na knihovně za tou povysunutou krabicí. Díky, babi!