24. listopadu 2007

Giovanni Papini

Těch knih, co přečetl – v osmnácti! Nejen Homéra, Danta, Goetha, nejen Aristotela, Platona, Epikteta, nejen Rabelaise, Cervanetese, Swifta, nejen Walta Whitmana, Edgara Allana Poea, Baudelaira, Violina, Carducciho, Manzoniho, Lope de Vegu, nejen Nietzscheho, Schopenhauera, Kanta, Hegela, Darwina, Spencera, Huxleyho, nejen tyhle velikány, ale i veškerý bezvýznamný potěr mezi nimi. To se dozvídáme na stránce 18. Alors, na straně 232 se zhroutí a přizná barvu. Nic neznám, dozná se. Znám jen tituly, zkompiloval jsem bibliografie, napsal kritické eseje, pomlouval jsem a hanobil…

Henry Miller, Obratník Raka, str. 57

Domácí zátiší

...aneb Kajetán zívající...



22. listopadu 2007

Flaubertova zácpa /3/

Kapitola první: Bordelář v archivu
Kapitola druhá: Velký idiot

Kapitola třetí: Jiná loterie

„V mládí jsem se někdy pokoušel načrtnout si plán románu, ale tyto plány mi hned braly nadšení,“
svěřil se Stendhal v dopise Honoré de Balzacovi. Když jsem se po přečtení Kunderova eseje Kdo je to romanopisec pustil do vlastní práce na toto téma, nevěděl jsem, kam chci dojít, ani zda chci s Kunderou polemizovat či jej jen dále rozvíjet. Nevím to doposud. Samotný název vznikl ve vteřině a s myšlenkou, která se podobala ančovičce na chvíli uvízlé v síti na chiméry. Něco jsem si chtěl podsunout a zároveň jsem si něco nabídl. Nabídl jsem sám sobě zápletku, drama, vyzval jsem se na souboj. Nečetl jsem totiž dosud Flaubertovu žákovskou slohovou práci na téma potíží s vyprazdňováním střev, jednak proto, abych zbytečně hned na začátku nepřipravil o nutnou dávku nadšení, jednak proto, že neumím francouzsky a takové zaprášené archiválie se celkem logicky nepřekládají a nevydávají jen proto, že jejich autor se později proslavil. Ovšem zatímco přemýšlím, o čem bude další odstaveček, jedna začínající překladatelka dumá, jak nejlépe do češtiny převést trou merdarum.

„Kdyby Kartouza byla přeložena do francouzštiny podle módy paní Sandovou, pak by byl úspěch jistý; ovšem to, co se vyslovilo ve dvou dílech, by vydalo na tři nebo čtyři,“ píše Stendhal Balzacovi v roce 1940 z Civita-Vecchie. To je vzpoura proti slovnímu průjmu. Sám Balzac vyčítal svému mladšímu kolegovi, že málo popisuje detaily vzhledu svých postav, Zola ho měl za málo naturalistického, ostatní se ho moc nevšímali. Stendhal předběhl dobu, protože sázel do jiné loterie, „do té, v níž je hlavní výhrou stát se spisovatelem, který bude čten v roce 1935.

Flaubert je si vědom nástrah mnohomluvnosti, ačkoli jeho popisy jsou vždy bohaté a mnohdy zdánlivě zbytečné. Podezření ze zahledění na formu a z lartpourlartismu bylo již vyvráceno jinými, ovšem není od věci se zastavit nad jedním citátem z Paní Bovaryové o „nejjalovějších metaforách“, které by chtěly něco vystihnout: „… přece nikdo nemůže vyjádřit plně své tužby, ani své myšlenky, ani své bolesti, a lidské slovo je jako puklý kotel; při melodiích, které z něho vytloukáme, dávají se do tance medvědi; a člověk by chtěl obměkčit hvězdy! Ve dvanácté kapitole druhého dílu, z níž je tento citát, je hned několik autorských metafor a nasnadě je otázka, proč je nepovažujeme za jalové či proč jejich jalovost přijímáme za čtivou. Odpověď zní: protože jdou dále, za jazyk, obrazně řečeno Flaubert na puklý kotel nebubnuje, ale dál do něj přikládá.

Na začátku oné kapitoly si mladý sluha Justýnek dobírá Blaženu při žehlení. Ta ho odbude slovy „na to máš, spratku jeden, dost času, až ti narostou vousy“ a Justýnek se jako na omluvu vrhne na boty paní Bovaryové, že je očistí od bláta. Bylo to „bláto z dostaveníček“ s Rudolfem a „drolilo se pod jeho prsty na prach; díval se, jak prach pomalu stoupá v slunečním paprsku.“ Bláto z dostaveníček, la crotte des rendez-vous. Slovo crotte má ještě jiný význam než bláto, a to zvířecí exkrementy. Francouz si tedy jasně představí, co vše obětuje paní Bovaryová pro své schůzky s milencem. A zároveň jde o erotický motiv, protože mladík rozjařený z rozhovoru s Blaženou onu nevábnou zatvrdlou hmotu drolí v jakémsi romantickém opojení z ženské krásy. Zdánlivě nic neříkající akt dvou vedlejších nepodstatných postav tak získává důležitou roli pro celou kapitolu, v níž graduje vztah obou milenců. Stendhal by možná bláto z Eminých bot dále nerozmazával, ovšem v tom netkví podstata romanopisectví. V čem tedy tkví?

Erich Auerbach ve své Mimesis vyhraňuje Flauberta vůči ostatním autorům stylem, jenž nazývá „věcnou vážností“. F.X.Šalda, který u nás vyvracel staré mýty o Flauberovi, nakonec vytvořil vlastní o „přísnosti a monumentalitě“ jeho díla, jež je tragedií „o nic méně přísnou a zákonnou, než jest tragédie Racinova“. Oba dva mu upírají komičnost. Ovšem komičnost JE ve Flaubertově díle přítomna, a to v základě, stejně jako u Stendhala.

Honoré de Balzac ve svém chvalozpěvu na Kartouzu parmskou popisuje styl jedné skupiny autorů, do níž řadí i Stendhala, pro nějž razí termín literatura myšlenek takto: „Devízami této školy, jíž vděčíme za překrásná díla, je hojnost faktů, střídmost obrazů, hutnost, jasnost, úsečná voltairovská věta, způsob vyprávění navazující na autory 18. století, a především smysl pro komično. Ačkoliv jsou p. Beyle a p. Mérimée hluboce vážní, fakty předkládají způsobem, z něhož vyzařuje cosi ironického a jízlivého. Vlastní jim je jakási zadržovaná komičnost. Je to oheň ukrytý v oblázku.“

Ne tedy humor komediální, chrstaný na čtenáře jako břečka, pro nějž máme krásný český termín sranda, ale zácpa komična, od níž sice bolí břicho, ale vytváří pevnou hodnotu.

Na dno lidí

Na dno lidí potápí se
básník potapěč.
Jenom tam, jen tam si najde
do bitev svůj meč.

Který básník jenom z páry
slov si kuje meč,
jeho báseň nevydrží
ani první seč.

Milan Kundera, ze sbírky Člověk zahrada širá (1953)

20. listopadu 2007

Tak co si přečtu dneska?

Citová výchova

„Poněvadž Frédericovy žaly nebyly rozumově opodstatněny a nemohl říci, že ho potkalo nějaké neštěstí, nepochopil Martinon pranic z jeho nářků nad životem. Sám chodil každé ráno na fakultu, potom se procházel v Lucemburské zahradě, večer vypil v kavárně obvyklý šáleček kávy a s patnácti sty franky ročně a s láskou této dělnice se cítil zplna šťasten.“

Nechce se mi

takhle to pokračuje...

Jsem tu, můj Bože
na planetě naší rychle se otáčející
návštěvou u krásy
bytem v hrůze
a mezi hrůzou a krásou se potáceje
tak sotva stačím rozvážiti
co všechno ztraceno, co všechno
ztratit lze ještě...

Jan Zahradníček, La Saletta

Domácí taneční hodiny

Dnešní den jsem začal tanečně. Ale ne nějak zhurta, přece jen jsem léčený na vysoký krevní tlak, tak bych to neměl poránu přehánět. Je jeden francouzský tanec zvaný kotilión. Dnes se tím názvem také označuje dáreček, který dává tanečnice svému tanečníkovi (já jsem tehdy dostal plyšového psíka) nebo taková ta stužka pro nejoblíbenějšího pána na parketu. To jsem zažil na minulé prodloužené v Žatci, každá z děvčat rozdala čtyři stužky a jeden s tanečníků neměl ani jedinou. Bylo mi ho strašně líto, vzpomněl jsem si na všechny ty tancovačky, kde jsem zůstal na ocet a na scénu ze Zdi, kde na malého Pinka zbude korpulentní žába, jež je o několik hlav vyšší (ovšem tenhle klip je ještě i o něčem moc a moc jiném, co mě vždycky dostane; dneska se na mě byla podívat maminka, dokonce dvakrát přijela z Loun za marodnym synem, tak jsem rozmazlenej; a taky se jí občas v duchu takhle řečnicky ptám).

Tedy pánové, zadejte se. Bude se tančit kotilión. Ne, taky nevím kroky, jen vím, že se tancoval někdy za Ludvíka XV. a že se při něm příjemně flirtovalo. Kotilión je nicméně i název pasiánsové hry, kdy je hlavním úkolem zadat pokud možno všech osm párů, přičemž můžete jen dvakrát projet talón. Třikrát jsem to bezúspěšně zkusil a na počtvrté se mi to podařilo. Tady je výsledek a v kombinaci s půlkou lexaurinu docela dobrý lék na nervy.

19. listopadu 2007

Getsemany

Po dlouhé odmlce se vracím ke svým oblíbeným pokusům o překlady prvoválečných básní. Na tu dnešní mě navedl T.S.Eliot ve své pozitivní kritice autorových básní. Složil ji Rudyard Kipling zřejmě jako ohlas na smrt svého syna v bitvě u Loos v roce 1915 (sám ho přesvědčil, aby šel do války, přestože zprvu nebyl přijat pro oční vadu). Zbývá možná dodat, že plyn, o němž se v básni píše, pouštěli do éteru sami Britové, nikoli Němci, ovšem nepříznivým větrem se jim vracel zpátky a masky ještě nebyly moc spolehlivé. A jak jinak, jde o překlad volný, ale ne od řetězu utržený.

originál zde


Getsemany je pěkná louka
v Pikardii za Horní Dolní
a lidé se tam chodí koukat
na Angličany v plné polní.

Milí Francouzi nás zvali k vínu,
a mi jim rozkopali vinice i lány,
masky jsme měli proti plynu
tam, kde se říká Getsemany.

Getsemany, ty pěkné luhy,
překrásné dívky se po nich prohání,
a celý čas, co ke mně jedna mluví,
můj pohár hořkosti mi hrůzu nahání.

Důstojník sedí na své židli,
vojáci leží tiše pod zemí,
vlasy jim zešedly, některým zřídly,
ach, Bože, prosím, ten pohár odejmi.

Neodňal – byl v něm odvar z blínu,
tak hořký byl a trochu slaný…
Vypil jsem ho i s douškem plynu
tam, kde se říká Getsemany.

Kajetán, potlesk a makrela

Léčím si nervy, a tak ležím vedle kocoura, masíruju mu bradu a dásně, a poslouchám klasiku. Dneska to byly kusy z Kouzelný flétny, Tannhäusera, nějakej ten Weber, Mendelssohn -Bartholdy a odpoledne Bernstein. Na Vltavě jsou to nahrávky přímo z koncertů a já nedokážu kocourovi vysvětlit, proč se na konci produkce tleská. Jemu to prý připadá jako zbytečný plašení. Hudba ho vždycky dokonale uspí a při potlesku div neseskočí z postele, naježí se mu chlupy na hřbetě a otevře oči jak zajíc na poli. Při Berliozově Fantastické symfonii byl ale večer už tak uposlouchanej, že s ním nehnul ani aplaus ani to, že jsem ho opustil a odešel jsem si dát k večeři makrelu (a tu on k smrti rád, takže ji obvykle mám nejen s chlebem, ale i s doprovodnym panáčkováním). Dnes jsem si ji v klidu vychutnal, jen mi do toho trochu řval Žídek s Hakenem v rolích Kecala a Jeníka z Prodanky.

Román

Zatímco se snažím v eseji na pokračování dojít k definici románu a v hlavě rozvíjím už další kapitolu, narazil jsem dneska při úklidu knihovny (tedy podlahy) na starý dobrý Ďáblův slovník Ambrose Bierce, kde je neodolatelné heslo román rozepsáno následovně:

Krátký příběh z oklikami. Druh kompozice mající k literatuře stejný vztah jako panoráma k umění výtvarnému. Jelikož je příliš dlouhý, než aby se dal přečíst na posezení, dojmy, jež zanechají následné části, se následně vymazávají – jako u panoramatu. Jednota či celistvý efekt jsou nemožné, neboť kromě několika naposled přečtených stránek se v paměti udrží pouze osnova toho, co se odehrálo předtím. K romanci se román vztahuje stejně jako fotografování k malířství. Jeho distinktivní rys, pravděpodobnost, doslovně odpovídá realitě fotografie a tím ho jasně řadí do kategorie zpravodajské, zatímco ničím nespoutaná křídla dokážou autora romancí odpravit do takových výšin fantazie, jakých je jen schopen dosáhnout, a první tři zásady literárního umění jsou fantazie, fantazie a fantazie. Umění psát romány, tak jako se psávaly kdysi, již dávno všude vymřelo – kromě Ruska, kde je nové. Pokoj buď jejich památce – některé romány se velmi dobře prodávají.

18. listopadu 2007

S mitannskou princeznou

Jak jsem tu nedávno psal, byli jsme s Věrkou pozváni do Teplic na oběd k panu Hasanovi, jeho ženě a třem dcerám z Kurdistánu; asistentka, která ale nebyla nutná, protože všichni mluvili česky, byla moc milá paní Irena z Ukrajiny. Ovšem kromě toho, že jsme se během těch šesti exotických chodů dokonale přejedli, takže jsme na vytrávení museli vypít skleničku šťávy z granátových jablek, tak jsme zažili neuvěřitelné chvíle ve společnosti lidí nám tak vzdálených a přitom bližších než nám je většina našich sousedů. A jak jsem tak viděl maminku a tři dcerky Evičku, Helenku a Lanu (to jméno jí tu čeští úředníci nechtěli schválit!), podpořil bych tu teorii, která tvrdí, že faraon Achnaton si vybral svou krásnou nevěstu Nefertiti ve státě Mitanni, tedy dnešním Kurdistánu. Děkujeme!














Nefer Nefer Nefer:)

Klobouky včera a dnes

Před sedmi sty lety v jednom městečku vztyčil rychtář na rynku sloup, na jeho vrcholek pověsil svůj klobouk a nařídil obyvatelům městečka, že se budou muset, kdykoli projdou kolem, hluboce uklonit. Našel se muž, který byl tak hrdý, že se neuklonil. Potrestán byl na sobě, ale i na svém dítěti, ovšem tak, že osud jeho dítěte byl v jeho rukou. Byl to Vilém Tell. A jablko z hlavy svého syna sestřelil. Ovšem nejsme všichni takoví střelci jako Vilém Tell a zvůle moci byla a mnohdy je stále stejná. Když se za komunismu člověk neklaněl, bylo mu vyhrožováno újmou na osudu rodiny a tato zodpovědnost byla na oněch rebelech. Ale pozor! Ještě dnes se mnohdy klaníme úřednímu klobouku, jenž visí na kdejaké žerdi nebo prázdné hlavě.