6. listopadu 2010

S divadlem v Nahořečicích a okolí

Po půl roce jsme se zase sešli v Nahořečicích, tentokrát v mnohem větší sestavě. Příjemně mě překvapilo, že se nás tam v pátek večer sešlo tolik. Zábava nevázla. Druhý den jsme si užili jako na dovolené. Bylo krásně, v Kryrech i v Chyši. I když trochu větrno.
Do chyšského kostela Zvěstování Panny Marie jsme nakoukli jen klíčovou dírkou, ale i to stálo za to. Babička nám řekla, že poté, co výbor opravil část kostela, klíče si vzal pan farář ze Žlutic a od té doby už se tam nic neděje, jen občas něco odvezou.

4. listopadu 2010

Kajícník a světice

Dnes jsem se odhodlal přeložit jeden dlouho slibovaný sonet. Vyburcoval mě první český překlad Shakespearova Romea a Julie z roku 1847, podle nějž se zřejmě drama hrálo poprvé v Čechách r. 1853 (nedávno jsem tu o něm psal v souvislosti s Adolfem Heydukem), a taky to, že jsme se nedávno s Věruškou koukali na Zamilovaného Shakespeara.

Vždycky se mi ve hře líbila pasáž, kdy se Romeo a Julie vůbec poprvé spolu dají do řeči. Používají kacířsky náboženského jazyka k tomu, aby si vyznali lásku. A celý ten dramatický text je veršován jako sonet. Zajímalo mě, jak si s tím poradil František Doucha. 

A já bych chtěl svůj překlad těchto námluv věnovat svojí ženě, ona už ví za co.


(originál je zde)

ROMEO    Jestli jsem rukou znesvětil Tvůj chrám,
        prosím za Tvoje odpuštění,
        mé rdělé rty, poutníci u Tvých bran,
        smažou ten hřích něžným políbením.


JULIE        Odpouštím ruce za Tvé pokání,
        však rty mi neplať žádnou další daň;
        stačí mi Tvojí ruky podání,
        když jak v modlitbě tiskneš k dlani dlaň.


ROMEO
    Rty má kajícník i světice snad!

JULIE        Však jen k modlení či vzdání díků!

ROMEO    Ať od rukou se tedy učí znát,
        jak spojit se spolu v okamžiku. 


JULIE        Světice jen spásu vyprošuje.

ROMEO    Poutník, co má, svatým obětuje… (políbí ji)
        Teprve teď cítím odpuštění.

JULIE 
       Teďs na mě přenesl svůj těžký hřích!

ROMEO    Jedním polibkem? Toť pokušení
        bych vzal jej zpět.
(delší políbení)

JULIE                        Líbáš jako z knih.

2. listopadu 2010

Slova JP Sartra

Pokračování výpisků z četby (anebo psychologická projekce vlastního života?):

Nevím; v naší společnosti v pohybu poskytuje někdy zpoždění náskok.

Karel V. zvedl Tizianovi štětec: to je toho, k tomu přece knížata jsou!

Vůbec jsem se nevzdělával: zjistil jsem, že ve slovníku jsou obsahy her a románů; a tím jsem se kochal.

Rád jsem se líbil a chtěl jsem si dopřávat kulturní koupele: denně jsem se nově nabíjel posvátností... Kulturní komedie mě postupem doby kultivovala.

Potřeby, naděje i radosti lidského rodu mi byly cizí, chladně jsem rozdával sám sebe, abych jej okouzlil...

Jedna pasáž knihy je věnovaná nástupu do školy. Sartre byl usazen ke katedře a učitel Barrault mu vzhledem k postavení otce nadržoval. Sartrovi protekce vyhovovala a raději se nudil vedle katedry, než by si hrál na schovávanou s ostatními. Panu Barraultovi páchlo z úst. Sartre to tiše trpěl a připadal si právě tím dospělejší a významnější, čím více se toho pachu nadýchal. Dětské snobství. Jednou si cestou do školy všiml nápisu na zdi: Starý Berrault je sráč! Nedalo mu to spát. Ta slova se mu drala na jazyk, kdykoli učitele spatřil. Chtělo se mu křičet, že je Berrault starý prasák a smrdí. Ukočíroval to, ale od dalšího dne se již odvracel, když se na něj pan učitel naklonil.

1. listopadu 2010

Druhá první rána kapitána

V šachové lize jsme se od minula propadli do nejnižšího Krajského přeboru III. "A". V prvním kole jsme prohráli 1:4, ten čestný jeden bod byl za to, že se soupeřovi nedostavil jeden hráč. Já jsem hrál vyrovnanou partii, chvílema i s převahou, ale chyby způsobily, že jsem se po 49. tahu musel vzdát. 

Včera jsme jeli na utkání druhého kola do Jirkova. Začalo to vesele, jelikož jsem se spolehl na rady starších šachistů, že se hraje u fotbalového stadionu. Chvíli trvalo, než jsme to hřiště našli. Rejdili po něm havrani a do areálu se nedalo dostat. Nakonec jsme prolezli dírou v plotě, abychom zjistili, že se v bývalé kuželně už šachy nehrají, a tak jsme se museli zdlouhavě vracet, obvolávat známé a pořád nic. V hospodě u stadionu o šachistech nic nevěděli. Zavolal jsem tedy Věrušce a ta mi doma našla číslo na vedoucího Jirkováků. Navigace byla úspěšná a tak jsme s půlhodinovým zpožděním zasedli k šachovnicím, na kterých nám už bohužel po tu dobu běžel na hodinách čas. 

Měl jsem černé a chuť vyhrát. Soupeř začal dámským pěšcem, což mi nenabídlo moji oblíbenou francouzskou obranu, ale abych se přiznal, jak vůbec netrénuju, otevřenější hra mi vyhovovala (a podle Fritze jsme ji pojali velmi nestandardně). Hrál jsem chladnokrevně a až jsem se divil, jak mi to jde. Žádné obranné tahy, samá smeč. Už ve čtvrtém tahu se začalo měnit, v sedmém tahu jsem šachoval dámou. Ve 14. tahu udělal soupeř chybu, za niž musel pikat ztrátou figury. Můj chladný přístup pokračoval bez chyby, což jsem si doma ověřil u Fritze, a tak soupeř po 24. tahu vzdal. Teprve pak jsem si přečetl, že soupeř měl Elo 1697.
Moje výhra nakonec stačila jen na celkovou týmovou remízu a jako tenkrát jsem byl zase jediný, kdo od nás vyhrál, navíc jako první v celé soutěži vůbec, protože kontumační výhru z prvního kola nelze počítat. Jestli to bude jako loni, tak už si v dalších kolech nevrznu. Aspoň dám s tou trapnou hrou na soběpisníku zase na pár měsíců pokoj.

31. října 2010

Lori

Snad si pamatuji dobře, že to byl laureát Nobelovy ceny za fyziku Richard Feynman, který se ve své knize To snad nemyslíte vážně, pane Feynmane vyznal, že někdy v mládí vymaloval podobiznu Marie Curie jako krásné spoře oděné (nebo snad dokonce nahé) mladé ženy ne nepodobné třeba Goyově Maje (ta je oblečená i svlečená). Chtěl tim nabourat klišé, které ženu-vědkyni vidí jako po uši zahaleného starého nebo přinejmenším škaredého člověka ženského pohlaví. 

Když jsem teď při nemoci studoval máchovskou literaturu, dostal jsem se i k pomáchovským letům jeho Lori. Existovalo ve mně klišé, že Lori zemřela s Máchou, tedy stále o těch sedm let mladší než on. Nikdy mě nenapadlo, že se tohle šestnáctileté až osmnáctileté stvoření mohlo dožít čtyřiasedmdesáti let. A že tedy Máchova Lori mohla být krásná babička. Nebo tetička?

Dnes je to 119 let od jejího úmrtí. Na náhrobku má napsáno prostě Máchova Lori.