Do naha!

Krásné je vydání Nadsamce Alfreda Jarryho s ilustracemi Kamila Lhotáka. A šílená hned první věta, nad níž se mezi přítomnými strhne vášnivá debata. Neočekávám, že by se strhla debata zde; i já k té větě pomlčím:

„Láska je akt, nemající významu, protože je možné opakovat jej nesčetněkrát.“

mljt

Schielený Schiele

Dnes už by snad tenhle obraz nikdo nepálil, jako to s podobným udělala Schieleho matka nebo soudce, jenž ho soudil ze zneužívání nezletilých. Schiele zemřel na španělskou chřipku 31. října 1918, tedy před 88 lety. Už dlouho jsem se nebyl podívat v jeho centru v Krumlově. A ještě nikdy ve Vídni. No, to je výzva!

mljt

Laterna magica

Ingmar Bergman někde ve své autobiografii píše, že život je skutečný a velkolepý. A přitom se zdá ve své velkoleposti někdy až téměř neuvěřitelný, dodal bych já. Prozradím, že autorem hry, o níž jsem mluvil v jednom z předchozích článků, je August Strindberg. Nejsem pověrčivý, ale když jsem si přečetl tahle Bergmanova slova, trochu jsem se zarazil:

V posledních letech mi dává najevo svou nevoli Strindberg. Když jsem začal dělat jeho Tanec smrti, přišla si pro mě policie. Pak jsem ho dělal ještě jednou – a Anders Ek těžce onemocněl. Když jsem v Mnichově zkoušel Hru snů, Advokát zešílel. Když jsme o několik let později zkoušeli Slečnu Julii, zbláznila se Julie. Pak jsem plánoval inscenaci Julie ve Stockholmu – a herečka, která ji měla hrát, přišla do jiného stavu. Když jsem začal připravovat Hru snů, výtvarník propadl depresi. Indrova dcera otěhotněla a já sám jsem se nakazil nějakou záhadnou a neústupnou chorobou, která nakonec ohrozila celý projekt. Tolik smůly není žádná náhoda. Z jakéhosi důvodu mě Strindberg nechtěl. Tohle zjištění mě zarmoutilo, poněvadž ho mám velice rád.

Když v závěru knihy Laterna magica Bergman vede fiktivní rozhovor se svou zemřelou matkou, jsou to pro čtenáře silné zážitky (ve mně se trochu mísí s Felliniho 8 ½, které si pouštím už několik nocí na pokračování). Tady je ukázka:

„Mám celý arsenál vysvětlení pro všechny své pocity a pohyby či pro svou fyzickou nevolnost, umím vysvětlit, proč říkám právě to, co říkám. Moudře přikyvuji, právě tak to musí být! Přesto se střemhlav řítím propastí života. Zní to poněkud pateticky: řítím se střemhlav propastí života. Ale ta propast skutečně existuje, navíc je bezedná, takže se dokonce ani nezabiji v kamenné strži nebo pádem na vodní hladinu. Matko, volám na tebe tak, jako jsem volal vždycky – když byla noc a já měl horečku, když jsem se vracel ze školy, když jsem za soumraku utíkal nemocničním parkem před nějakým strašidlem, když jsem to deštivé odpoledne na Fårő natáhl ruku a snažil se na tebe dosáhnout. Nevím, nic nevím. Čím to spolu procházíme? Tohle je nad naše síly. Ano, pravda, mám vysoký tlak, stoupl mi v čase pokořování a ponižování. Hoří mi tváře a slyším někoho úpět, to pravděpodobně úpím já sám…“

Jag alskar dig

Život bez tebe

Sir Walter Raleigh byl 29. října 1618 sťat. Když mu kat ukázal sekeru, prohlásil prý: „Je to celkem ostrá medicína, ale zato vyléčí ze všech neduhů.“ A když pak kat zdvihl jeho uťatou hlavu s obvyklými slovy „Hle, hlava zrádce!“ utrousil prý někdo z davu: „Druhou takovou hlavu, kterou bys mohl stít, nenajdeš.“

Krom toho, že pro Angličany objevil Virginii a Irům z ní přivezl brambory, byl hlavně plodným básníkem alžbětinské doby (a stojí tak po boku Philipa Sidneyho, jemuž napsal tento epitaf). Jednu báseň sira Waltera Raleigho zde přináším v překladu Zdeňka Hrona (orignál zde).

Co peklo je než život bez nebe?

Co peklo je než život bez nebe?
Co tma je víc než ztratit denní jas?
Co smrt je víc než těla bez sebe?
Co zima je než máj, jejž přešel mráz?

Je neklid víc než prudké vzplanutí,
živené čekáním, z nějž klesá duch?
Je neštěstí víc než chuť k vzepjetí,
když zem to nechce, voda, oheň, vzduch?

V nebi jsem žil a ve dnech samý jas
a ve slasti, již okamžik mi dal;
štěstí, slast, klid a sladký jarní čas
zřely žár, který krásně spaloval.

Teď mám však – nepřijdeš-li na pomoc –
neklid, smrt, zimu, peklo, temnou noc.
i<3u