Císařský den II.

Ač jsem si to nedal mezi své desatero divadelních předsevzetí, rád bych do příštího roku s divadlem připravil Komorní císařský den, který by se odehrál u sochy císaře Josefa II. na tržnici před Mikulovickou branou, jelikož Karel IV. nebyl jediný císař, který Kadaň navštívil, a náš nejosvícenější monarcha z habsbursko-lotrinského vrhu by mohl žárlit. A tak se snažím pročíst literaturu, abych sepsal nějaký schůdný scénář. Nemohu najít Knihu Josefovu, a tak jsem včera sáhl po Pamětech Františka Martina Pelcla. Je tam i tento krásný a poučný příběh:

Tak řečení abrahamité jsou ve skutečnosti deisté. Císař Josef povolal v lednu tři nejvznešenější do Vídně. Mluvil s nimi sám a chtěl je obrátiti ke křesťanství. Setrvali však při svém náboženství a vrátili se do Čech. Brzy po tom bylo jich několik set z Čech vypovězeno do Uher a do Polska. Šli bez nucení a pravili: „Nalezneme svého Boha a můžeme mu sloužiti a k němu se modliti všude.“ Protože se těchto lidí vydávalo za deisty stále více anebo z deismu bylo udáno, učinil tomu císař konec tím, že nařídil:

1. KDO SE PROHLÁSÍ DEISTOU, DOSTANE V KANCELÁŘI 12 RAN HOLÍ A BUDE POSLÁN DOMŮ.

2. KDO NĚKOHO UDÁ NEBO OBŽALUJE, ŽE JE DEISTOU, DOSTANE TAKÉ 12 RAN HOLÍ.

Od té doby není již slyšeti o deistech; kdo jím je, tiše jím zůstane, ale musí se přiznati navenek k nějakému náboženství v Čechách dovolenému.

Lasis či Onasis

Tak jsem nakonec objevil onu klasickou pohádku, která se ve staré dadštině ústně tradovala z generace na generaci, až jsem ji já osobně zapsal v podání posledního přeživšího Dada. Protože jsem pouhé reprodukční médium a poslední Dad mezitím stačil vyhynout, mám sám potíže s překladem. Ano, tájmä je jistě babička či ve starodadštině babizna (pokud dáme poslední hlásce výraz spíše do ö, jde už spíše o čarodějnici). Záhadné časové tájórä znamená zřejmě rok, ale stejně tak by mohlo znamenat měsíc či týden. Je pravděpodobné, že staří Dadové měřili čas pouze na dny a pro delší časové období měli jeden výraz podobně jako pro číslo deset a více (mátłatłí). Cémr je naprostou záhadou, ale zřejmě jde o nějakou dřevěnou věc, pravděpodobně jakoukoli. Ale co je možná nejpodstatnější pro celý příběh, je naprosto nesrozumitelné sloveso čikitajmrá, které jistě neznamená to samé, co kalášá, neboť staří Dadové by jistě použili kratší variantu. Zvláštní také je, že zájmeno r je zde použito výhradně jako "ona", kterýžto význam mohlo získat až v novodadštině, jelikož staří Dadové ženský rod neuznávali. Pokud se najde nějaký dadský Champollion či Hrozný, budu jenom rád. Slovník je zde, stručná mluvnice zde.

Lasis či Onasis trápongá` či trápongá` šumr. Onasis plká`: „Lasis, šumrá mr!“ Lasis šumrá` mr či kalášá` hijál. R kalášá` táj či kalášá` čiki pipi mátłatłí mr šumr takapuore este. Rr trápongá` táj este či čikitajmrá` tájmä. R plká`: „Hojä, ' ava hijál-strákong belonk ' belonk ll či tájórä ll bodrč cémr belonk '.“ Tájórä Lasis či Onasis bach bodrč cémr belonk tájmä, r šumrá` cémr belonk r či rr šítá` r fajroš mr. Ňahňiťi belonk rr ruk` mátłatłí tájórä.

Študákova přesnídávka

Rád vykrádám cizí fondy nápadů, zvláště když si o to někdo říká. A protože se někde už dlouho nic neděje, pokusím se parní stroj študáckého veselí uvést do chodu jednou epizodou ze Študáků a kantorů, která se mě už brzy bude týkat, neb jsem dneska od rána snědl jen jeden krajíček chleba s trochou jogurtu a teď si dám až zastupitelský obložený chlebíček:

Nelidští učitelé zhusta nedovolují žákům při vyučování ani posvačiti, takže tito jsou nuceni kradmo hrýzti za zády sousedovými chléb s máslem, ovoce a jiné pochutiny. Tím se vysvětluje překvapující věc, že totiž někdy i výborný žák, byv znenadání vyvolán, zarytě mlčí z toho jednoduchého důvodu, že není s to najednou spolknouti půlku vuřta, kterou má v ústech. To dokáží jen výjimečně nadaní umělci. Jsou ovšem i takoví mistři, kteří dovedou žvýkati podstatné sousto, aniž pohnou čelistmi, takže zpytavý zrak kantorův nezbadá v jejich obličeji žádný nápadný pohyb. Ostatní dítka doplácejí na to, že jejich rostoucí organismus vyžaduje častého přikrmování.

„Co to tam žmouláte, vy klacku nevychovaný,“ vykřikuje pohoršený prófa, přistihnuv děcko, ano požírá buchtu. Následuje zápis do třídní knihy, že „Kadečka Vilém ostentativně přežvykuje při výkladu o obležení Kartáginy Scipionem Africkým“.

Nehledě k tomu, že hladovění obležených Kartaginců sugestivně vznítilo u dítka touhu po zákusku, dlužno vysvětlení nevlídného stanoviska docentů ke krmení žactva hledati v neutěšených sociálních poměrech profesorstva. Je pravdě podobné, že pohled na žvýkajícího studenta vzbuzuje v hladovém docentu pocit závisti a fyzické nevrlosti.

Tolstoj - tragedie sexuální

Maminka mi včera říkala, že už jsem starej, protože na soběpisníku vzpomínám na mládí. Něco na tom bude. Dneska jsem v tom harampádí našel svoji „SOČku“ na téma Kreutzerova sonáta Lva Nikolajeviče Tolstého. Vlastně to bylo dědictví po mamince, která měla na toto téma rozpracovanou diplomku, ale představte si, že po roce 1968 byly Tolstého povídky z pozdního života na indexu, a tak musela na poslední chvíli zpracovat tvorbu tohoto ruského klasika pro děti. No a já tenkrát doma vyhrabal ten maminčin koncept a postavil na něm novou studii. Byla to vlastně sexuologická práce z konce 19. století, a tak není divu, že jsem pak zůstal ještě dlouho zakrnělý a své sexuální revoluce jsem se dočkal až na vysoké škole. A podle metru své středoškolské odborné činnosti teď sklízím její ovoce a můžu být rád, že jsem nezavraždil sebe nebo někoho jiného. Když jsem si v Praze udělal radost tím, že jsem u Pražského Jezulátka objevil první český překlad této povídky, vydaný v roce 1890 (originál byl dopsán v srpnu 1889) jako první svazek Vzdělávací bibliotéky Časopisu českého studentstva, musím přiznat, že jsem knihu radši ani neotevřel, ke koupi mi stačila ta krásná kožená vazba, předsádka a titulní strana. Až teď.

Začíná školní rok

Dnes sťali sv. Jana a mně náladu, jelikož chca nechca musel jsem po dvou měsících ráno do rachoty. Nicméně to, co kantora zajímá na začátku roku nejvíc, mě potěšilo. Ano, je to rozvrh. Sice mám v pondělí odpoledku, ale v pátek jen do půl dvanáctý. A splnil se mi sen, jelikož mám víc dějepisů než angličtin. Tak mám takové rozporuplné pocity.

Při kramaření v kabinetě jsem našel krabici, v níž byly některé poklady. Třeba přednáška o dadštině, která mi připomněla, že jsem jednou v tomto starobylém jazyce napsal pohádku, ale nemohu ji najít, tak asi budu muset napsat ještě jednu. Bude to již třetí dílo klasické dadské literatury a doufám, že to druhé se někde nalezne – psal jsem ho před lety na spolužáckou stránku 8.A Rudy Koblice, ovšem při rekonstrukci stránek zmizely všechny dokumenty. V té hromadě papírů jsem taky našel staré literární texty mého tatínka. Ten bude čumět.

Jako vždycky na začátku školního roku koukám, co je kde za soutěže pro studenty, a letos mě oslovila jedna, jíž bych se rád zúčastnil jako porotce z lidu, i když jak čtu podmínky soutěže, možná bych to zkusil i jako amatérský soutěžící. Jde o Kroměřížskou juniorskou koktejlovou soutěž. V osmé třídě jsem byl druhý v okresním kole chemické olympiády, přestože jsem si zapomněl plášť a oxid měďný. Ovšem po odstartování praktické části, která spočívala v tom, udělat z jmenovaného oxidu co nejvíce sloučenin a zapsat chemické reakce, jsem se ve vypůjčeném plášti jal míchat vypůjčený Cu2O se všemi látkami, co jsem jich jen za chemickým „barem“ ve zkumavkách našel. Kde to změnilo barvu, tam jsem začal psát chemickou reakci, kde ne, tam jsem začal nahřívat kahanem. A po hodině jsem měl nejvíc sloučenin ze všech a připadal jsem si mezi těmi, co si přinesli plášť a ještě jeden náhradní měli v brašně, jako Mendělejev. V teoretické časti jsem už tak dobrej nebyl, a tak to na postupové první místo nestačilo. Podobně bych byl jistě schopen uspět i v soutěži pro barmany. Kromě zápisného 500,-Kč tam nikde nečtu, že bych musel studovat hotelovku, tak tam asi zítra zavolám… Jen asi toho juniora neobhájím.

Sami vidíte, že školní rok se rozeběhl rychlostí, abych použil slova svého tatínka, blížící se rychlosti potrefeného pytláka Říhy na šoulačce v hraběcím revíru. Tak mi držte palce, ať ten nápor na nervy ustojím jako Slavie remízu s Ajaxem - tzn. že ještě líp. Hurá, Vlček ExSpalovač! (dopsáno po zápase)

Vyhraná bitva?

Dvě hezké věty jsem našel ve svém vetchém zápisníčku s výpisky z literatury, který jsem si vedl před lety. Obě jsou z válečného prostředí, ale obě platí i pro zcela mírové poměry a na ty mé kariérní se hodí jako ředkvičky do pařníku. Ten první pronesl maršál Ferdinand Foch. Tomu chlapovi věřím po jednom studijním zážitku. Jednou jsem totiž pročítal noviny z roku 1927 kvůli seminárce o požáru justičního paláce ve Vídni, a jak už to tak mezi badatelskými elévy bývá, přečetl jsem o 500% víc článků, které se Rakouska vůbec netýkaly. A mezi těmi články byl i rozhovor s maršálem Fochem, ve kterém tvrdil, že za deset let vypukne nová světová válka. Umřel začátkem roku 1929, a tak ani neví, jak drobounce se sekl. Druhý citát jsem neidentifikoval, ale jde o verš, a tak je možná z překladu Jacquesa Préverta, z něhož je v onom zápisníčku několik předchozích citátů.

„Co je vyhraná bitva? Je to bitva, v níž se nechceme dát porazit.“

„Tam, kde nás ve válce pohřbili, poroste krásnější obilí.“

Emancipace cikánů

Přibyl mi další úloveček do časopisecké sbírky z 19. století a není jím nic jiného než říjnový až prosincový výtisk časopisu Slovan redigovaný a vydávaný v Kutné Hoře Karlem Havlíčkem Borovským z roku 1850 (tj. přesně rok před jeho deportací do Brixenu)! Stačí letmé pročtení několika stránek, aby člověk zjistil, že Havlíček svými názory neuvěřitelně předčil dobu, v níž žil, a obstál by jistě i v dnešní době, i když bych se vsadil, že by psal rovněž pichlavě do elitních řad, jen s tím rozdílem, že by za to nemusel do Tyrol.

Moc mě zaujal článek Emancipace Židů. Jeho první část napsal zřejmě Wáclaw Wladiwoj Tomek (nikoho jiného si pod zkratkou W.W.T. představit nedovedu) o tom, jak pan farář v Souticích nabádal křesťany k vykázání Židů z tancovaček. V té souvislosti se zmínil také o sbírce na Mariánské bratrstvo, kterou pan farář téhož dne vyhlásil, a že byla tučná, „lze posouditi z toho, že slavná Mariánská jednota usjednotivši se v bázni boží a pro posilnění osvěty do čtyř hodin do rána bumbati hodlala.“

O Havlíčkově postoji k Židům se více dozvíte na stránkách Bohumila Doležala (ne, zdaleka neměl antisemitské názory, jako třeba Jan Neruda). Mě článek ovšem přivedl zpět na jednu kacířskou myšlenku o cikánech, kterou se snažím vždycky trochu zaskočit rasisticky naladěné studentíky ze školních škamen. Je to úvaha historická a bolí, protože je do vlastních řad, a tedy nepříjemná nejen pro rasisty.

Havlíček píše, že ze Židů se stali lichváři, protože si jinak ani vydělávat nemohli, a že neměli rádi křesťany, protože tak nějak po židovsku opláceli „křesťanskou“ lásku vyjadřovanou občasnými pogromy. A tenhle odstavec uzavřel slovy: „Jak jste si je udělali, tak je máte.“

Když mi vždycky děda vypráví, jak v padesátých letech pochytala policie zbývající kočující Cikány, zabavila jim maringotky, zastřelila jim koně a narvala je do nových bytů v činžácích pod heslem, že socialistický člověk nekočuje, říkám si, co bych asi jako Cikán dělal. Ono to začalo už za Protektorátu, kdy bylo nařízeno, aby se Cikáni usadili a oni se ze strachu opravdu hlásili k pobytům v různých obcích, ale po válce zase většinou začali kočovat (pokud tedy neskončili v koncentráku). Socialistické Československo bylo pak známo svou starostlivostí o ženy-matky a jejich děti, mateřská dovolená, peněžitý příspěvek v mateřství a dětské přídavky byly snad nejvyšší v celé RVHP. Navíc všichni měli právo na bydlení a na práci. Cikáni nic než kočovat, kramařit, žebrat a drobně si přikrádat na obživu, neuměli. Tedy přece jen ještě něco uměli jako my ostatní, plodit děti. A když se tím dalo i slušně zadělat na živobytí, tak proč ne. Za války bylo v Protektorátu napočteno 6.540 cikánů (malé „c“ je na místě, oni se k cikánské národnosti nehlásili nebo k ní dokonce ani nepatřili), dnes se jejich počet odhaduje na víc než 300.000 (s velkým „C“ bylo při sčítání hlášených 12.000) – tedy nárůst o neuvěřitelných 5.000%. Kdyby se takto množila většinová populace, byla by dnes Česká republika s 450 miliony obyvatel po Číně a Indii na třetím místě v počtu obyvatel (jen o něco víc má celá Evropská unie). Jak Havlíček píše, emancipace problémy neřeší, protože nelze očekávat, že se ze dne na den židovská a v našem případě cikánská populace vzdá svých nectností. A co tedy dělat, když nás někde cikáni zlobí a trápí? Jistě to netrpět! Ale také si vždycky pak přečíst tenhle článek a vzpomenout si na Havlíčkova slova: „Jak jste si je udělali, tak je máte.“ Můžeme vinu hledat u protektorátní a komunistické vlády, ale nemám rád alibismus, byli to vlastně naši společní předkové, dědečkové nebo jejich vrstevníci. A poslali byste své předky na Saharu nebo do plynu?

Na mém soběpisníku se většinou nediskutuje, tak jsem zvědav, jestli i tenhle článek zůstane bez odezvy. A ani nevím, co si vlastně přát.

Obří broskev

Dnes jsem splnil bod č.4 ze svých předsevzetí a byl jsem ujištěn esemeskou, že na bodě č.8 se pracuje. Intenzivně přemýšlím o bodu č.5 a zítra se dopoledne vrhnu na bod č.1. No, a při plnění čtyřky jsem si nejen hezky popovídal, ale poznal i spoustu nového, třeba kapelu Obří broskev.

Karbonizujte koksohydráty!

Termujte nukleáry! Akcelerujte moderáty! Ohřejte mi párek!

Nakonec jediný film zhlédnutý na Fresh Film Festu ve Varech, bylo Tajemství hradu v Karpatech. Když jsem si vybavil některé momenty z filmu později na koupališti v Thermálu (třeba Roberta Gortze z Gortzeny v lóži s foukačkou), málem jsem se utopil. Až mi z toho ztmavly vlasy.

Postní krůpěje

V Chomutově měli v antikvariátě knížku od lounského sourodáka Karla Konráda s tímto názvem a s podtitulem aforismy a poznámky o umění, sepsané za války. Jsou tam některé mimořádně krásné aforismy:

Rýmy, rýmy! Ty úžasně zbarvené létající rybky! Škoda, že mnozí básníci je chytají jen na mrtvou mušku.

Muchomůrka je krásná! To je houba pro stůl boháčů!

Hry v karty ve dvou – tak jako běh života ve dvou – jsou nudné. Bez úlevy nudné.

Srdnatý čtenáři, pročítající knižní záložky, zda nemáš z jejich obsahu i slovosledu tak trochu dojem, že mnoho českých autorů se narodilo v – Soběslavi???

Červánky = menstruace anjelů

Bůh byl, jest a bude…
Než lze míti za to, že touto dobou asi mešká na zasloužené čtrnáctidenní dovolené. A protože v kosmických mírách a délkách je den roven (viz: za 7 dní byl stvořen všechen svět!) velké řádce století, kryje se, beze sporu, lunočet oněch dvou týdnů s krvavým rozpětím celých dějin lidstva.

Happy Birthday

Někomu letí na Kristova léta, někdo se dneska dostává do let Jimi Hendrixe, Jima Morrisona, Janis Joplin, Kurta Cobaina a Briana Jonese. Všechno nejlepší.

Po prázdninách

Po divadelních prázdninách je to jako na začátku školního roku, posvátný pocit a deprese. Poslední dny venku mají ošklivou příchuť neklidu. Když hrozila škola, člověk vzal na milost svou tašku, nakoupil sešity, pera, tužky a podobné zbytečnosti a hlavní věc, naplnil se předsevzetími. A tady je to navlas tak.

Tolik Olga Scheinpflugová. A jelikož je v úterý první zkouška po prázdninách, jdu na trh s mými divadelními předsevzetími:

1. naučím se text Alfréda Slima včetně písní
2. budu častěji psát celému ansámblu
3. svolám na 16. září od 17 hodin nevalnou hromádku celého divadla Navenek
4. zítra se sejdu s novou potenciální herečkou
5. připravím s juniory nějakou pohádku
6. přesvědčím pana Krchova, aby vzal roli, a rozehraju Brášky
7. zrežíruju Gozziho Turandotu (možná se špetkou Brechta) s vietnamskými herci a herečkami (jedna už mi kývla)
8. upravím s Terezkou Jizvu (už jsem ji předal) a jdu do toho
9. svým jednáním, učením a prací budu prospívat divadlu Navenek i uvnitř
10. budu pracovat, učit se a žít tak, abych byl dobrým členem mého milovaného divadelního souboru, divadla Navenek, o.s., a svým jednáním chránit čest celé ochotnické obce.

K tomu mi dopomáhej Thálie.

...