Dvojí láska nebo dvojí víčko u tabatěrky?

„V této kapitole (kapitola šestá knihy Neobyčejná dobrodružství Julia Jurenita a jeho žáků Monsierura Délaia, Karla Schmidta, Mr. Coola, Alexeje Tišina, Ercola Bambucchiho, Ilji Erenburga a černocha Ajši ve dnech míru, války a revoluce v Paříži, v Mexiku, v Římě, v Senegalu, v Kiněšmě, v Moskvě a na jiných místech, pozn. soběpisce) uvedu některé Učitelovy úvahy o lásce. Zlí jazykové tvrdili, že Jurenito je zvrhlík, že przní malá děvčátka a ve zvláštním skříňovém kufru s sebou vozí k ukájení svých nízkých choutek jakousi položenskou obludu, kterou našel v Andách. Byla to podlá lež...“

...

V předchozím přísěvku jsem psal o Augustinových slovech, která zřejmě úplně v originále znějí DILIGE ET QUOD VIS FAC, kde dilige navádí k lásce duchovní (caritas, agape), narozdíl od ama, které může svádět k lásce fyzické (eros). Ale v téhle větě je to nastejno (taková filia). Ta věta nezní Ama et fuck quod vis. A tak je jasné, že jde o lásku k lidem, které to, co dělám, nějak ovlivňuje. Když tuhle lásku člověk nemá, pak je to opravdu ďábelské.

...

A teď nechám znovu promluvit Ilju Erenburga, resp. Julia Jurenita: „Nicméně nemohli lidstvo vyklestit – na to neměli dost sil – a proto se shovívavě omezili na řeči o hříchu a hanbě. Nedivte se tedy, že svět se změnil v obrovský hanbinec. Hlásali, že tělesná žádost je hříšná, a miliony lidí tomu uvěřily. Jedni si navlékli okovy a ve dne v noci neplodně přemýšlejí, jak udržet zátku v láhvi se sodovkou. V kterém bordelu se o chtíči přemýšlí tolik jako v cele asketově nebo v pokojíku staré panny? Myslí na něj, aniž o tom vědí, svým tělem, sladkou zemdleností, sny o Věčné Panně nebo o Nebeském Ženichovi. Jiní lidé zase – a těch je většina – si řekli: Když je to hanebnost, je to hanebnost, co naplat. To, co mohlo být posvátným, z toho se stala odpadová žumpa. Místo překrásného mýtu máme tabatěrky s dvojím víčkem. Na jednom je krajinka nebo pomněnky a na druhém, tajném, jen pro přátele, nějaká oplzlost.“

...

Fac quod vis

V novém ĎaSu jsem se moc těšil na rozhovor s Patrikem Ouředníkem, protože se mi líbí jeho překlady Borise Viana a Raymonda Queneaua, jeho slovníky (Šmírbuch a biblická rčení) i jeho Europeana. Jednou větou: byl jsem zklamán. Jestli si nějak představuju frankofilního pseudointelektuála hovořícího místo o sporu o diskurzu, místo o různosti o alteritě, místo o přebytečnosti o redundanci, pak takhle. Přiznám se, že už jsem jen čekal, kdy se objeví mé oblíbené slovíčko paradigma, ale nedočkal jsem se. Je mi líto této pózy od člověka, který se téměř celým svým dílem zabývá češtinou.

Protože jsem se delší čas zabýval myšlenkou disertační práce na téma Utopie raného novověku a mám doma kupku knih na toto téma, přece jen mě tento rozhovor něco zásadního připomněl. Cituji: Velká většina literárních utopií předpokládá pro ideální společnost více či méně totalitní schéma. “Přísnými zákony” bombardují své občany Diodor, Platon, More, Campanella, Mercier, kdekdo. Svobodomyslných výjimek je málo, nejslavnější z nich je Rabelaisova Theléma, v níž vládne zásada Čiň, co je libo a kde panuje jediný zákaz – zákaz hodin, neboť “největší ztrátou času je počítání hodin” a “nejpraštěnější věc na světě je řídit se údery zvonů”. Dodávám, že další z velkých zákonů thelémského opatství bylo, že kdokoli mohl kdykoli z jakýchkoli důvodů svobodně klášter, kde žili muži a ženy pohromadě, opustit. Vivat Gargantua! Škoda, že nápis nad velkou branou Thelémskou je příliš dlouhý, protože bych si jej nejradši umístil nad dveře.

Čiň, co je libo mi zase připomnělo mé první setkání se světci. Asi v sedmnácti letech jsem si přečetl salátové vydání knížky O deseti svatých od Alfreda Fuchse a jsem rád, že to setkání bylo zrovna v tomto pocuchaném svazečku zahnědlých listů papíru. Ze života sv.Augustina mi v hlavě utkvěla myšlenka, která se stala mým životním krédem. Stojí za to si ji občas vybavit.

AMA ET FAC QUOD VIS
Miluj a pak si dělej, co chceš.

Vzkaz do kanceláře

Lucinka za zrcadlem

Je to bezmála (a tím málem je přesně jeden rok) čtyřicet let, co vyšel Klub osamělých srdcí seržanta Pepře. A na něm Lucy in the Sky with Diamonds. Je krásné, jak se všichni čtyři členové Beatles shodli, že v textu písně nehrálo LSD žádnou roli, protože o to častěji se to zmiňuje. A můj soběpisník se nestane výjimkou. Protože i když třeba nehrála tato droga při vzniku textu žádnou roli, ten, kdo na tento akrostich přišel jako první, by měl dostat Nobelovu cenu za nepatřičnou bystrost.

Lennona prý inspiroval obrázek jeho syna Juliana, který jej přinesl domů ze školy se slovy, že je to jeho spolužačka Lucinka v nebíčku s diamanty. Lennon pak vzal k ruce Alenku za zrcadlem a sepsal psychedelickou písničku, k níž Cartney složil hudbu v tříčtvrtečním taktu a Lucy byla na světě. Je pozoruhodné, že ona spolužačka Lucy Richardson (která mimo jiné pracovala na scéně pro film Čokoláda) zemřela 1.června 2005, tedy v den výročí Seržanta Pepře. Ten obrázek od tříletýho caparta je ovšem opravdu krásnej.

Zemřel Boris Rösner

... chlap, na kterýho jsem žárlil. Měli jsme tu čest s naším divadlem vidět jednu z jeho posledních rolí - Sira Olivera ve Škole pomluv. Vteřiny krásy, za které děkuju!

...

...

Z rozhovoru pro rozhlas (dovolil jsem si doslovný přepis mírně upravit):

Já si myslím, že to naše povolání je už jedno z mála, o kterých se dá říct, že to je opravdu poslání. To mají kantoři a lékaři a filozofové a básníci. Já myslím, že člověk to asi dělá proto. Samozřejmě ten egoismus, který v člověku být musí a ten excentrizmus a to, že denně vystoupíte před pět set nebo devět set lidí, to v sobě zahrnuje nějakou ješitnost. Samozřejmě, ale na druhou stranu, když řeknete repliku a devět set lidí ztichne a je tam ticho jako v chrámu, tak to je tak povznášející, že já vždycky tvrdím i svým studentům, že divadlo se jaksi skládá z vteřin. Protože jdete na představení, které trvá tři hodiny, a pamatujete si jednu vteřinu, nebo dvě. Nejsilnější emotivní zážitek, nebo největší legraci, nebo když se zeptáte diváka, co tomu představení říkal, tak vám řekne, no jak on tam víte v tý chvíli, jak se ona rozplakala, to bylo úchvatný. Pamatuje si vteřinu a kvůli těmhle úžasným, nádherným, magickým vteřinám to člověk asi dělá... Život probíhá tak strašně rychle a my už se neumíme zastavit. My už jdeme po ulici a nevidíme, že ten barák je nádhernej, třeba Topič na Národní třídě. To člověk zapomene, že tam jsou ty úžasný malby.

Večerní modlitba

Arthur Rimbaud

Jsem jako anděl v rukou kadeřníka
a držím džbánek piva se žlábky,
mám v ústech dýmku, světlo bliká,
nebe je jako plachta kocábky.

Mé sny jak trus, jenž dýmá z holubníka,
mně tvoří sladké připáleniny,
a ze srdce mi něžná pěna stříká
jak temné zlato z květu kaliny.

Když snědl jsem své snění ke chlebu,
a když jsem vypil dvacet, třicet džbánků,
chystám se na malou potřebu.

A milý jako bůh ve svatostánku,
močím do výše a kupředu
se souhlasem slunečnic a vánků.
...

Párkař IV

František Ladislav Čelakovský

Sedí smutná Bětulinka
blízko hospody.
Miláček jí párek vhodil
do studené vody.

Sedí smutná Bětulinka
pláče na lavici.
Miláček jí věno propil,
nemá na hořčici.

Bětulinko, Bětulinko,
nechmuř svoje líčka.
Copak je o jeden párek?
Počkej na buřtíčka!

Josef Hiršal
Párkař I - Karel Ignác Thám
Párkař II - Antonín Jaroslav Puchmajer
Párkař III - Ján Kollár

Pepysův deníček

31. květen 1669 je datem posledního záznamu v deníku Samuela Pepyse (čti „pípse“), anglického politika a myslitele doby anglické restaurace. Z tohoto deníku, který si vedl od roku 1660, pochází i popis útěku krále Karla II., londýnského moru 1665 a Velkého požáru 1666. Autor byl v deníku naprosto otevřený, a tak se přiznává nejen k lásce k vínu a hudbě či ke své žárlivosti, ale i, přestože byl formálním vyznáním puritán, k mimomanželským vztahům. Celý deník byl psán těsnopisem, o němž si jeho první luštitel myslel, že jde o šifru, a luštil se s tím tři roky, ačkoli o tři fochy dále byla v Pepysově knihovně učebnice tohoto „záhadného písma“. Intimní pasáže jsou psané několikajazyčným koktejlem (anglicko-francouzsko-portugalsky).

Jednou ho manželka nachytala se svou mladičkou společnicí Deborou Willetovou (sama ale byla také náctiletá), jak „jsem ji objímal con ruka sub su svrchníček, a vpravdě jsem svou main měl v její cunny (poslední slovo v orig., pozn. soběopisce)“. Přistižen takto in flagranti v roce 1668, nedal si pokoj. V posledním záznamu neopomene zmínit jednu líbačku, jednu chlastačku a hlavně svoji lásku k Deboře. A nato oslepl… Že by za šmíráctví a za promiskuitu byl ten samý trest?
Existuje jeden blog, kam jeho autor každý den od 1. ledna 2003 každý den přispívá jeden záznam Pepysova deníku.

No, musím končit, nějak špatně na tu obrazovku vidím.

Šmírák Tom

John Collier (cca 1898)

Kdo navštíví Coventry, tak jako já před lety, jistě se kromě ruin z bitvy o Anglii seznámí i s legendou o Lady Godivě, která vybojovala snížení daní tím, že se nahá proběhla na koni skrz město. Poprosila před tím obyvatele, za jejichž menší daňové zatížení bojovala, aby se zavřeli doma a zabednili okna, aby nebyla vystavena ponížení. Ovšem podle legendy se našel jeden šmírák, krejčík jménem Tom, který si udělal v okenici štěrbinku, aby se mohl juknout na vnady Lady Godivy. A prý oslepl... Myslím, že žít v onom městě v oné době, byli bychom slepí dva. Bohužel v dnešní době se nikdo kvůli snížení daní nechce projít městem ani plně oděn, natož nahý.

Ceterum autem censeo socdemacum esse delendam.

Machiavelli

Tvrdil jsem dnes našemu rejžovi (a někteří herci se mi posmívali), že určitě vybíral představitele Machiavelliho do předehry Mandragory podle vizáže, a nyní přináším srovnání herecké postavy s nejznámějším portrétem starého florentského lišáka. Není to podoba nijak čirá, ale jisté společné rysy se tam najdou. Posuďte sami.

Well, we knocked the bast*rd off!

Dneska v roce 1953 dva chlapíci “vyřídili toho hajzla”, jak se jeden z nich vyjádřil o hoře nazývané Tibeťany “Matka vesmíru” a Nepálci “Čelo nebes”. Od té doby tam vylezlo na půldruhého tisíce horolezců, mnozí z nich mají za sebou různá prvenství (nejmladšímu bylo 15, nejstaršímu 64, první žena byla Japonka Junko Tabei v r. 1975, první horolezec samotář byl Ital Reinhold Messner v r. 1980, největší týmový výstup čítal 410 Číňanů, první slepec 2001, první beznohý letos atd. atd.). Nicméně právě letos v květnu vzbudila vlnu nevole událost, kdy pod vrcholem umíral jeden horolezec a několik výprav jej bez povšimnutí minulo v touze taky “si do toho hajzla kopnout”. Edmund Hillary řekl, že by se v takové situaci vzdal svého prvenství. Jak zvláštní je touha po rekordu, po obdivovaném výkonu, po slávě vzhledem k holému životu!

Matka vesmíru si klepe na čelo nebes!

Duběnkový den

Dnes je den duběnek, kdy se připomíná restaurace anglické monarchie po desetiletém “experimentu” Olivera Cromwella s republikou (1660). Poslechl jsem si dopoledne anglickou revoluci při maturitě (mimochodem, příseděl jsem v kuse u deseti lidí, takže jsem si toho vyslechl docela dost). A proč “den duběnek”? To jsem nevěděl a až chvilka pídění na wikipedii mě poučila, že když Karel II. prohrál v bitvě u Worcestru (čteno “wustr” – tedy ne “worčestrová”, ale “wustrová” omáčka) v roce 1651, utíkal šest týdnů před Cromwellovými republikány a vzhledem k tomu, že naň byla vypsána celkem vysoká odměna, měl co dělat, aby unikl. Pak o těch šesti nedělích vyprávěl jako o nejzajímavější pasáži svého života, a tak je každý den a každý úkryt, který cestou zvolil, velice dobře popsán v několika zdrojích. Poznal také obyčejný lid a to se mu později za vlády celkem vyplatilo. No a kromě lesů, stodol a skrýší, které mu poskytovali většinou katolíci (všichni pak dostali šlechtický titul a král se na smrtelné posteli nakonec stal jedním z nich), se jednou se svým přítelem schoval do koruny dubu u fary v Boscobelu a strávil tam celý den. Tento královský dub se stal o devět let symbolem navrátivší se monarchie a dalších dvě stě let byl den narozenin Karla II. slaven jako tzv. Duběnkový den. Zatvrzelí royalisti si dodnes dávají do klopy snítku dubu nejlépe i se žaludem, aby si tuto událost připomněli. A protože to nemá moc pointu, tak na závěr jedno optimistické přísloví:

I slepá veverka občas narazí na žalud.

Think against bombs

Události kolem BOMBIČEK nabírají docela dobré obrátky. A protože se blíží jejich oficiální zahájení, rád bych připomněl další věc, která souvisí s jedernými bombami a naší zemí a o které jsem neměl tuchy, než jsem se podíval na jeden japonský soběpisník. Tam se píše, že v roce 1980 byl tehdejším Československem věnován městečku Nagasaki pomník obětem jaderného výbuchu. Jmenuje se Radost ze života a je tedy optimistický, stejně jako by měl být optimistický památník na místě větracích šachet ve Smetanových sadech v Kadani (viz obrázky).

4.B dvacet sedm naposled

Natáčení skončilo, film brzy půjde do kin. Uvidíme, zda půjde o kasovní trhák nebo o propadák, ovšem mně se poslední stopa našeho celuloidového pásku velice líbila. Natáčelo se v Prunéřově a jedna epizoda ještě další večer a noc v Kovářské, kde paralelně režisér Menzel "obsluhoval anglického krále". Herci, zlomte vaz!

...

Více fotografií zde.

...

Jeden za všechny, všichni za jednoho...

Udělal i d'Artagnan;-)