Stopem do Itálie - den desátý - Teolo a Praglia

Po svatbě nás naši svědci odvezli do kopečků nad Padovu, kde jsem je všechny pozvali na svatební hostinu do jedné trattorie u cesty.

A byla to opravdová italská žranice o třech chodech.

To mi připomíná, že jsem včerjší hladovku vydržel 24 hodin a po půlnoci už jsem to nevydržel a slupl jeden toust a přesnídávku. Nicméně, cítím se pročištěn natolik, že bych dneska těmi čtyřmi druhy masa na jednom talíři nepohrdnul.


A už jsem frčeli do kláštera v Praglii (foto ze stránek kláštera).


Toto staré benediktinské opatství samozřejmě stále funguje, jsme přece v Itálii, a tak nás na prohlídku vzal jeden z pětačtyřiceti místních mnichů, zatímco jeho kolega prodával v lékárně meducínu.

Fotit se nesmělo, ale bratr měl pochopení a pár slavnostních foteček nám povolil.

Refektář je proti tomu kadaňskému nepoměrně větší, ale přesto mi připoměl domov.

Ještě fotečky na rozloučenou a hurá zpátky do Padovy.

Pokračování příště!

Kristus na rozcestí

Dnes, kdy už jen postávám před vyšehradským Slavínem, zdá se mi, že génius, sedící na kamenné rakvi, ještě dost hluboko svou bosou nohou nezašlápl Horovu poezii. Jsem si jist, že její krása se ještě vrátí.

Jak podobné Holanově je toto Seifertovo vyznání. Včera jsem se nechal znovu pozřít Všeckyma krásama světa. A v noci zase trochu překládal. Nevím, jestli by mě Hora pochválil, ale tady je můj pokus o překlad jeho básně ze Stromu v květu. Strašně se mi líbí ta představa křížku v poli (kolik jich takových je, dnes většinou bezhlavých), o který už nikdo nejeví zájem, ta ztráta obecné víry a s ní i obecného světa, společného osudu. A přece to vyjádření naděje, že ještě přežila láska (a láska milenců není nikdy jen sexuální!).

Jdou semo tamo. Každý jde někam.
V každém je nějaké úsilí.
A já tu visím. Já v hloží tu čekám
na ty, kdo ke mně se uchýlí.

They go here and there. Each with a fate.
Each at their own pace.
And I am hanging here in thorns to wait
If any of them comes and prays.

Všude a všude jsou trápení velká.
Shrbeni, podryti, jdou kolem mne:
Dělník, obchodník, učitel, selka,
cizí si v bolesti vzájemné.

Each of the passers-by has a different life
So often hard to live:
A worker, a tradesman, a teacher, a farmer´s wife
All foreigners in grief.

Přejdou, zajdou, nezastaví se.
Nepochopí člověk člověka.
Dávno už pokrm na jedné míse
u jednoho stolu jich nečeká.

They come and pass without a date
To get to know each other
Never eating from a common plate
Every day being farther.

Radosti, ani ty mi tu nepostojíš,
plachá, sobecká, prchavá?
Od kdy i ty se družnosti bojíš,
sama pro sebe šumící doubrava?

Joy, not even you stop here
So shy, selfish and flowing?
From when of all company you fear
A candle just for itself glowing?

Lásko, alespoň ty, dítě boží,
pozdrž se pode mnou!
Neoděna projdeš mé hloží,
silna přitažlivostí tajemnou.

Love, what about you, a child of God,
will you save the Earth?
Oh, in birthday suit on air you trod
just near my thorny berth.

Zítra, dar tvůj, přemilé pacholátko,
pod planou jabloní
tu u nohou mých snad si pohraje krátko
a mateřídouškou mi zavoní.

Your little baby in another time
here under the apple tree
will bring the smell of mother-thyme
to all the people and to me.

Horování

„Na Ježíška bývá lidem dobrá ba i knížka,“ říkával prý Josef Hora. A já jsem letos pod stromeček dostal knížek několik a Ježíškovi moc děkuju.

O Josefu Horovi jsem si myslel, že už má máloco říct, četl jsem z pochopitelných důvodů jen jeho Itálii, kterou mám v prvním vydání, a další jeho knížky kupoval po antikvariátech kvůli tomu, že ho měl rád Vladimír Holan. Ten ho poznal ještě když byl Hora redaktorem kulturní rubriky Rudého práva. Tehdy začalo jejich přátelství. Holan se svým o čtrnáct let starším kolegou nejednou probděl noc a když ráno končili v jedné nalévárně, objednal Hora hovězí žebro (ach, to mi kručí v břiše – ale přes první vážnější krizi zatím ještě držím), Holanovi čtvrtku vína a sobě pivo. Tím mi Hora byl blízký, básníci většinou pijí víno. Nicméně jinak pro mě Hora zůstával spíše něčím archaickým a nad to moc rudým.

Tenhle pohled trochu změnila návštěva Horova rodného domku asi před třemi lety. To jsem tehdy už měl za sebou přednášku o Holanovi a připravoval jsem se na další, tentokrát o Seifertovi. Že bych se někdy začal zajímat i o Horu, bych tenkrát neřekl. Když v roce 1964 diktoval Holan vzpomínku na Horu Vladimíru Justlovi, ten zaznamenal i dvě větičky, jež nakonec nebyly zveřejněny:

Smím-li v této zkratce něco říci: nevěřím, že by nepřišla Horova doba, i když tato doba se odklonila od mélu. Uklidní-li se čas, přijde jeho doba.

U mě se čas zklidnil a nastala doba Josefa Hory o (dnes už loňských) Vánocích. Přečetl jsem jeho román Dech na skle a naprosto jsem na Horu změnil náhled. Hned po první kapitole jsem si začal dělat poznámky a zapisovat si stránky, z kterých bych chtěl citovat pro čtenáře soběpisníku. Pokryl jsem těmi odkazy obě strany listu!

Včera jsem vložil Josefa Horu na anglickou wikipedii a když jsem v noci nemohl zabrat, přeložil jsem jednu jeho báseň do angličtiny. Našel jsem i velice zajímavý článek Literatura a politika, který mi vnesl jasno do událostí roku 1929, které jsem vždycky míjel jen po učebnicovém povrchu.

Máte se na co těšit, v několika úvodních článcích roku 2010 budu horovat pro Horu.

Bouře ve sklenici rajčatové šťávy

Dnes dávali na Vltavě Shakespearovu Bouři.

Aniž bych ve svých osmnácti letech (ano, bylo to ve stejné době a na stejném místě, tedy na hradě Rožmberku, kde jsem držel onu nepovedenou očišťovací kúru) tušil, jak náročná je to hra, jal jsem se ji tehdy s Lenkou překládat z angličtiny. Pan Čása, kastelán a náš bývalý třídní, nám půjčil 2662stránkového Webstera a juchů do toto. Byla to posedlost hnaná tehdy snad i láskou, že jsme překládali každou volnou chvíli, nejen spolu, ale i každý sám, když ten druhý byl zrovna na prohlídce. Psali jsme si významy ještě nepřeložených slovíček tužkou mezi řádky, aby si námi přeložený úsek pak ten druhý mohl rychle přelouskat a popojít zase trochu dál. A mezi ty samé řádky jsme si vkládali i tajná poselství. Bylo to trochu jako sen, náš sen noci svatojanské, strašidelný, ale pohádkový. Bouře v mém jelimánkovském srdci utichly, a tak jsem si je dneska rád připomněl.

Když jsem připravoval studenty k maturitě, kladl jsem zvláštní důraz na příběh Beowulfa, na to, že na začátku, ale i ve většině celého příběhu, je hrdina nejen sebevědomý, ale nadmíru pyšný na svoji výkonnost, „lepšího bys ve světě nenašel“. Ale ke konci příběhu a v dalších postavách se již objevují křesťanské hodnoty jako je pokora a odpuštění. I Beowulf ztrácí síly jako já teď při hladovce, a na konci umírá (já snad to trýznění střev přežiju) .

Vývojem od sladké msty, kterou zosnuje po celý svůj zralý věk, k odpuštění svým nepřátelům prochází i Prospero. A dokonce dospěje až k odevzdání svých magických schopností a návratu k ubohému lidskému stáří. Hezká je myšlenka Stephena Greenblatta, že těmi magickými schopnostmi myslel Shakespeare na sebe, protože jako dramatik měl neuvěřitelnou moc hýbat osudem svých postav (a dokonce probouzet z mrtvých dávné historické i mytické hrdiny), a hrou Bouře se vlastně loučil se svou plodnou kariérou (napsal pak ještě tři hry, ale už ne sám a už ne s takovou energií jako předtím).

Není nad to, slyšet následující pasáže z úst Borise Rösnera (to ještě nevěděl, že dva roky po natáčení onemocní rakovinou plic a další dva roky na to nemoci podlehne):

Kouzlo mé se rozlomilo,
a tak všechno, co mi zbylo
je má slabost.

Pak se vrátím do Milána
a každá moje třetí myšlenka
se bude týkat smrti.

Vyslyšte mou vroucí žádost –
duchy nemám, kdo z vás ví,
jak mne zbavit zoufalství,
pokornými modlitbami
odpuštění, milost dá mi.
Když odpustíte mi, já vím,
že zbavíte se vlastních vin.

Jak na nový rok, tak se z břicha ozývá

Silvestra už nějaký ten rok neslavím, většinou si čtu, včera jsem poslouchal poslední Noc s Andělem a pak jsme se s Věruškou dívali na Krále králů. Do rána jsem neusnul kvůli našemu kočičímu andílkovi, který se rozhodl slavit mňauvestra veselým škrábáním a poletováním po ložnici. Usnul jsem v sedm ráno.

Rozhodl jsem se odepřít si dneska pevnou stravu. Zkusil jsem to jen jednou v životě v osmnácti letech a večer v deset jsem to tenkrát nevydržel a najedl jsem se. Včera o půlnoci jsem si s Věruškou připil kombuchou, což je taková živější a dražší forma šaratice, a od té doby jsem neměl v hubě nic rozkousatelného. Ráno jsem ze sebe navíc díky té smradlavé houbě dostal snad všechno, co jsem do sebe v roce 2009 uložil.

Dnešek jsem si naplánoval proto, že je to jediný den mé dovolené, kdy opravdu nic nemusím. Vyšlo to ale pěkně, protože dnešní noc byl úplněk a je pátek, tedy den v týdnu, kdy se za nás, tedy i za mně, nechal Kristus přibít na kříž a tak se drží půst od masa. Na to, že jsem spal jen dvě hodiny, jsem zázračně neunavený. Jen mě začíná trochu pobolívat škeble. Pít, chlapče, nezapomínej pít, chlastu (tedy výživného, ne alkoholického) sis nakoupil dost!

Včera jsem také udělal svoji druhou tortillu na starý španělský způsob, ta první byla bramborová, včerejší byla zeleninová s jidášovým uchem. Ještě ji je půlka v lednici, tak kdyby bylo nejhůř...

Další (zřejmě už šilhavou) reportáž z minihlaovky přinesu večer.

Noc s andělem

Až...

Přesně před dvěma lety jsem se nechal inspirovat básní filipínského hrdiny José Rizala, kterou jsem ovšem četl v anglickém překladu. Dnes jsem se nechal inspirovat přímo původním textem básně španělského básníka Gustavo Adolfo Bécquera (i když jsem odolal krásné možnosti převést débil cristal aliterací křehký křišťál - jde opravdu jen o inspiraci).Výslednou veršovánku věnuji svojí ženě Věrušce.

Až slunce zhasne naposledy,
až moře promění se v ledy,
až zeměkoule praskne v půli,
má duše vzdá se Boží vůli,
mé tělo zetlí v prostém hrobě,
srdce však zůstane jen tobě.

Čekuj blog, budeš in (a posílíš pís)

Blíží se začátek nového roku, je čas na změnu. Nebo aspoň na pokus o ni. Naučím se pořádně na kytaru. Budu si mýt hlavu šampónem na vlasy s tendencí ke ztrátě objemu. Zkusím očistnou hladovku, ale to už teď, po té, co jsem se hodinu patlal s bramborovou tortillou a natláskal si s ní žaludek, vím, že dlouho nevydržím, tak maximálně od snídaně k obědu nebo od oběda k věčeři. Jsem nicméně pevně odhodlán začít se španělštinou! A proč?

Jan Stern je o tři roky mladší než já (vlastně stejně starý jako moje sestřičky a ty, jak už to bývá beru pořád tak trochu jako malé dětičky). A tenhle cucák je výborný esejista. Při žádné návštěvě Prahy nevynechám koupi Nového prostoru, kam pravidelně přispívá a pak jeho fejetony doma ještě jednou předčítám Věrušce. Teď naposledy jsem četl jeho fejeton ve vánočním vydání A2.

Jan Stern se ve svém životě hodně věnoval psychoanalýze a Freudovi zvlášť. Jeho fejeton Tíha mateřštiny je na tom postaven. Analyzuje svoje dětské pocity a svoji zálibu v cizích a ještě více vymyšlených slovech. Pak se ocitámne v metru, kde parafrázuje nápisy na reklamních stickerech:

„Jiří Vlastovička live in Akropolis. Support: Franta Šoula.“

„Open-air Czech Beat. Šiškovice Airport“.

„Party Vol. 2 Komunardů 17. Free entry!“

„Self defense. Extra martial art. Join our army!“

Ptá se sám sebe, proč tolik angličtiny. Doby mu odpovídá „free entry je prostě stylový, kdežto volný vstup fotrovsky trapný“. Analytici dodávají, že je to opojení naleštěným Západem. Tato omílaná vysvětlení Janu Sternovi nestačí. Uvádí případ popsaný ve Freudových přednáškách ve Worcestreru před sto lety (ještě dva dny), jde o poměrně známý případ Anny O., vl. Berthy Pappenheimové, jeden z prvních, při nichž byla k určení diagnózy a k léčbě využita psychoanalýza. Čím pacientka trpěla, o tom se dodnes vedou spory, zda hysterií či jinou psychózoum, nebo snad neurózou způsobenou drogovou závislostí, čert ví. Sterna ovšem na případu zajímá to, že rakouská pacientka ve svých záchvatech ztrácela schopnost mluvit mateřským jazykem a hovořila pouze anglicky.

Podobně jako já jsem odsoudil v předešlém článku společnost k společenské demenci a ztrátě historické paměti, soudí Jan Stern, že společnost jako celek, naše kultura, trpí určitou psychózou, kterou si vynutila dnešní překotná doba - to čemu se v časopisech pro ženy říká stres. A jako Anna O., celá společnost se utíká před sebou samou do cizího jazyka. Nosí se outfity, chodí se na firemní party nebo brekfesty apod. Je to vlastně touha po cizích, lepších rodičích. Touha po jiné, lepší mateřštině!

Takovouhle psychickou touhu najdeme už v pohádkách o různých plaváčcích a Jan Stern ji pěkně odhaluje v příběhu Harry Pottera a jeho trapných mudlovských rodičů.

Jsem rád, že mi nevadí ani moji rodiče ani moje mateřština, že svůj vztah mohu dokonce směle prohlásit za synovskou lásku. Ale pro případ, že bych se z toho každodenního stresu zvencnul, musím se naučit španělsky, protože angličtina mi, amigos, přijde prostě trapná.

Feliz Año Nuevo

Teorie Velkého výstřiku (aneb malá filosofická bilance)

Včera mi někteří kamarádi říkali, že jsem jako Aha, což nevím, co je, ale docela mě to uráží. Zřejmě nějaký časopis, jelikož prý mám nadpisy, které přitáhnou pozornost, ale v článku pak samá nuda nuda šeď. Tímto veřejně projevuji nesouhlas. Hleďte.

V roce 2009 se díky investicím farmaceutických firem udělalo mnohem více pokroku ve výzkumu látek na podporu mužské potence než ve vývinu účinného léku na Alzheimerovu chorobu. Z toho plyne, že pokud je vám v roce 2010 kolem 90 let, postaví se vám snadno, ale nevzpomenete si proč.

Není to bilance jen posledního roku, ale celého 20. století. Vložené prostředky a energie do výzkumu všech těch zdokonalovadel možných i nemožných, někdy až roztodivných oblastí lidského života nás úplně odvedla od prapůvodních otázek po nějakém smyslu. Naše společnost, ač díky plastické chirurgii vypadá na povrchu mladá, je nejstarší ze všech, co kdy na zemi žily. Trpí společenským Alzheimerem, takže její hlava neví, kam míří ty miliardy vztyčených údů. Jenom je radši nedráždit!

Pilát Pontský

Své dva nejoblíbenější filmy (schválně nepíšu muzikály, protože vulgarismům se chci pro tento článek vyhnout) jsem oba viděl nejméně sedmatřicetkrát (zaokrouhlené numero by svádělo čtenáře k mylné představě, že přeháním, takhle jeho důveryhodnost zvyšuji i tím, že neuvádím, zda každý film zvlášť nebo sedmatřicetkrát dohromady; druhému faktu by napovídalo i to, že jsem jeden film viděl vzhledem k tomu, že je o třetinu kratší, víckrát, a naopak, nicméně to na možnosti, že jsem viděl každý z nich minimálně devětadvacetkrát, změní pramálo).

Oba filmy pojí osoba režiséra, Kanaďana Normana Jewisona. V roce 1971 natočil Šumaře na střeše a o dva roky později další adaptaci úspěšného muzikálu (fuj a plivanec do rukávu) z Broadwaye Jesus Christ Superstar. Dodnes jsem si myslel, že oba filmy spojuje pouze a jen osoba režiséra (a možná někoho z jeho technického týmu, do něhož je mi prd), žádný herec ze Šumaře si v JCS nezahrál, myslel jsem si. Ale mýlil jsem se. Včera, když jsem po šestatčtyřicáté koukal na JCS, tentokrát poprvé s Věruškou, napadlo mě, že bych si vlastně konečně mohl identifikovat herce, jehož výkon se mi ve filmu strašně líbí a spolu s Neeleym a Andersonem má mého osobního oskara. Je jím představitel Piláta, Barry Dennen. No a na jeho osobní stránce jsem našel pro mě několik zásadních informací, které budou zajímat minimálně moje sestry a maminku.

Představte si (jestli už nikdo dál nečte, tak Vás můžu klidně oslovit, maminko, Ivanko a Alenko), že Barry Dennen hraje v Šumařovi Mendela, což je ten dotěrnej člověk, co vždycky Tovjeho opravuje, když ze sebe sype moudra, že to v bibli stojí jinak nebo v jiné knize. A pak při svatbě vykřikne tu větu „Ona tancuje s mužem!“ A byl to prý on, tedy ne Mendel, ale Barry Dennen, který naťuknul Jewisona, aby natočil Ježíše. Dneska vypadá takhle.


A další zajímavostí je, že Dennen rok chodil s Barbrou Streisandovou a taky ji zařídil její první klubové vystoupení, které stálo na počátku její kariéry. Napsal o tom vzpomínkovou knihu, v níž rovněž odhaluje své odhalování vlastní homosexuální orientace. Prostě sekáč chlap.

Mimochodem, nevíte někdo, v které té vsi u Nechranic, natáčela Barbra Yentl? Jako dítě jsem se tam byl podívat, ale nemůžu si za nic na světě vzpomenout.

Večírek

Divadlo Navenek
vyvádí
v silvestrovském duchu
v bujaré komedii

Večírek

v režii Ladislava Schona

DNES 29.12. od 19.19 v Orfeu

A ještě z jiného úhlu

Překládání básně Charlese Olsona mě přimělo podívat se na Vánoce zase jednou jinýma očima. „Co ti prospívá, jestli Kristus kdysi přišel na svět, jestliže nepřišel i do tvé duše?“ ptá se Órigenés a papež Klement se přímo vysmívá oslavám narození Ježíška, jako by to byl nějaký faraon, protože právě tito despotové byli zvyklí slavit své narozeniny s celým národem, stejně jako my si z kalendáře pamatujeme 22. dubna – Lenin, 10. ledna – Husák. „… protož buďte opatrní jako hadové, a sprostní jako holubice.“ (Mt 10, 16)

Vánoce

hříšné Vánoce,
o nichž už Órigenés
a svatý Kliment
oba psali

jako o nečistém
svátku – neboť
to vypadá, jakoby On
byl pouhý faraon. Neboli,

říká Kliment, máme
snad tady křtít
už malé děti
obsypané cetkami?

v dlouhých krásně
krajkovaných šatečkách
nastrojeného chlapečka? namísto
muže stojícího

v touze uprostřed
Jordánu, se zelenými
břehy po obou
stranách, nahého muže

jehož vítá jiný
dospělý muž, jenž také
shledal, že
být bezelstný

jako holubice je to,
co dělá muže obezřetným
jako hada
v řece

života?