Koupel krále Ubu

Předevčírem se slavilo sto let od smrti Alfreda Jarryho, slavného autora Krále Ubu a Nadsamce. Francouzsky bych se nedomluvil ani s podkoním, ale myslím, že se mi překlad téhle básně přesto dost povedl a že je to slušný příspěvek české patafyzice.

Královská koupel
Věře

Stříbřitá vlna zalila pole, od dragounů
když kapitán na slunce ji vzedmul z Visly,
to král polský (a dřív též v Aragonu)
do své lázně skočil, nahatý a vyschlý.

Měl tucet společníků: kdo viděl je, to ví.
Špeky se něm třesou a když zabručí,
třese se zem, a každý z jeho prstů u nohy
vyhloubí do písku obří papuči.

Peřinu jeho břicha natřásá bránice.
Věhlasný dar výmluvnosti jeho zadnice
na podvlíkačkách odhalí nám, když se předkloní,

obraz ve zlatém rámu, mistrovský kus, kdež
zezadu je růžolící pěšák na koni
a vpředu se pak tyčí Eiffelova věž.

Ďábelská odpověď

Dnes jsem v dějepisu ve třeťácích probíral zrod kapitalismu a zároveň ve druháku pilíře islámu. Hezky mi do toho pak zapadla čerchmantská odpověď z Masopustu Vavřince Leandera Rváčovského z Rvačova z roku 1580:

„Odpověz mi na toto, než odejdeš. Kterých hříšníků nejvíc máš v pekle?“
Odpověděl ďábel: „Těžké jsi věci požádal, nebo není bezpečná věc to zjevovati, aby snad, uslyšíce to jim podobní hříšníci, kteříž na světě jsou, nezhrozili se toho a činili by pokání a tak bych já se svým peklem na holičkách zůstal. Avšak poněvadž jsi toho žádostiv, povím ti o tom pod tou podmínkou, abys toho žádnému neříkal. Lidé na světě se domnívají, že ti hříšníci, kteří zjevně proti přikázáním božím hřeší, jako vrazi, cizoložníci, zloději, křivopřísežníci a tak dále, ke mně dostávají: ale mýlí se v tom. Neb, ačkoli takovým peklo svědčí, mnozí z nich, počnouce takoví býti, častokrát, bojíce se na hrdle trestání, toho nechávají, a činíce pokání, z moci mé vycházejí. A tak sám Bůh svou milostí je předcházeje a k sobě skrze pokání obraceje, mně je z hrdla vydírá. Než já tobě povím, že lakomců, lichevníků a dráčů chudých lidí, jejichžto prací a mozoly zde zbohatli, mám téměř plné peklo. A toho máš tento první důvod: že lidé na světě lakomství za hřích nemají, než podle mé vůle přezděli tomu dobré hospodářství...“

† Igor Mojsejev

Dva rozhovory o sexu a Máchův Máj

Dnes jsem byl účastníkem jednoho zajímavého rozhovoru. Ten se odehrál za skleněnými, avšak přesto neprůhledněnými dveřmi Erotic DVD Shopu s nápisem Vstup od 18 let. Přišel jsem si tam vyzvednout dvě knihy, Boccacciův Život Dantův a Bolzanův Životopis z roku 1913 s podpisem překladatele, které jsem vydražil v aukci. Obchod byl prázdný a mně se naskytl zajímavý pohled na úhledně seřazené robertky, dilda a další erotické pomůcky na jedné a hromádky starých knih poházené po policích na druhé straně. Z omšelých dveří vedoucích někam do zákulisí vyšel stejně omšelý pán vzezření indického guru. Nesl mi mé dva svazky...

Pán: Tak tady je ten Bokačío. Dohromady s tou druhou knížkou čtyři sta osmdesát.
J-Lo: Vidím, že máte i pěkná dilda, možná, že bych si taky vybral.
Pán: No, vyberte.
J-Lo: Hmm, tenhle je pěknej, ale asi moc velkej.
Pán: Já bych vám doporučil tenhle vibrátor, je na dvě baterky, z nichž jedna pohání tohle dráždítko klitorisu.
J-Lo: Hmm, ale ta barva není nejhezčí, nemáte jinou?
Pán: Tohle je všechno co zbylo, ale všechno je za poloviční ceny, já to ruším. Mě baví víc knížky.
J-Lo: No, mě ještě obojí, ale asi si vezmu jen ty knihy.

Večer jsem pak šel na Dámský klub, na který mě pozvala jeho pořadatelka. Dnešní téma bylo Tantra a sexualita. Přiznám se, že jsem se docela bavil při pohledu na některé dámy, které si polévaly sýr tatarskou omáčkou ve chvíli, kdy se na podiu mluvilo o ejakulaci, nebo jiné starší dámy, jejichž manželé zrovna někde nad půllitrem debatují o fotbalu, aniž by věděli, že si tím pěkně zanášejí druhou čakru v podbřišku, pokyvovaly, když se povídalo o tom, že by pohlavní styk měl začít vzájemnou poklonou na znamení respektu… Ovšem nejvíc mě pobavil rozhovor se Sandrou Lehnertovou, modelkou, která se přes casting dostala do hlavní role Jarmily ve filmu podle Máchova Máje, jenž bude mít premiéru příští rok.

Leona: Jak probíhalo natáčení erotických scén s Matějem Stropnickým.
Sandra: Přestože se natáčelo v červenci, byla na kopci, kde se ona erotická scéna natáčela, pěkná zima, a tak jsme většinu času strávili zahaleni přikrývkami, kterými nás obstaral štáb.
Leona: A jak jste se domlouvali na konkrétních pohybech a dotycích.
Sandra: Museli jsme se domlouvat rychle kvůli té zimě, a tak jsme se rozhodli, že se mě tedy Matěj dotkne tady a támhle, pak polibek sem a sem, pohlazení a nakonec se do toho vložil Brabec.

Byl jsem sice jediný, kdo se smál nahlas, ale jméno režiséra mi do té věty zapadlo jako kocour do hrnce. Naštěstí na Brabcův Máj, který se bude jistě spoustě lidí líbit, koukat nemusím a taky nebudu, protože si myslím, že na plátno nepatří, i když si jistě spousta lidí myslí opak. Viděl jsem Kytici, ana se cílem minula, kdy poezie hynula, a tak tento film již zrak neuzří můj, jak vyjde na onom v biografu plátně, nikdy – ach nikdy!

Olivie na Žních

Olivie Twist byla v Klášterci i díky příjemnému obecenstvu pro mě jako režiséra ambrosií podávanou po lžících. Zase se cítím o něco mladší. I při pohledu na tyhle dva snímky v kloboučcích. Hodnoceni jsme sice jako čtvrtí z pěti, ale na to už jsme zvyklí, i když vlastně jsme o příčku výš než bylo zvykem, takže fakt úspěch.

Mater lacrimarum

Jan Zahradníček

Nemáme-li shořet v svém vlastním ohni
sami nad sebou se musíme rozplakat
že jsme takoví
že nemůžeme přestat vraždit
že nemůžeme přestat lhát
že sami jsme takoví
ne kdosi jiný

Sami nad sebou se musíme rozplakat
nad kteroukoli chvílí ztracenou
semenem rozšlápnutým
které nevzklíčilo a chybí
když teď všechno žene do květu
a mládí se prochází po veliké louce vesmíru
a není to mládí naše
jak mělo být…

Stručná historie napoleonských válek

Protože jsem se také narodil do doby, kdy nic z toho, co bylo, už není, a všechno to, co bude, ještě není (i když už to pomalu přichází), začetl jsem se dnes odpoledne do Zpovědi dítěte svého věku Alfreda de Musseta (kterou vydal v roce, kdy Mácha vydal Máj) a moc se mi líbilo toto shrnutí napoleónské éry:

Tehdy v Evropě žil jediný muž: ostatek člověčenstva plnil si plíce vzduchem, který on dýchal. Francie dávala mu každoročně darem tři sta tisíc mladých lidí; on s úsměvem vzal tuto novou žílu, vytrženou ze srdce lidstva, a zkroutil ji v rukou, aby měl novou tětivu do svého luku; pak přiložil zas jeden z těch šípů, které prolétly světem a zapadly v údolíčku pustého ostrova, pro smuteční vrbou.

Nebručím a nenechám se omýliti...

Četl jsem si v Josefu Čapkovi a našel jsem v něm radu na svůj neduh i poměrně dobrou sociologickou studii moderního umění. Cítím se teď mnohem mladší. Doufám, že mi to bude v architektonickém nebi uznáno jako polehčující okolnost, ač nejsme zasvěcencem.

Ovšemže obecenstvo, živel tvořivě neaktivní, nemůže s uměním držeti stejně rychlý krok; vždycky má v sobě obecenstvo jistou dávku konservativnosti. Proto nerado a neochotně přijímá nové formy v umění a říkává jim móda. Milé obecenstvo! Buď tedy ve věcech umění o něco pružnější a lehkomyslnější, o něco dobrodružnější. Zkus to! Co ti to udělá! Když móda, tedy móda, či ještě jinak řečeno, nová konvence. Přistupme na ni, hoďme sebou trochu, abychom viděli, co v ní vězí a jak se v ní budeme cítit! Nebručte, aby nám dali pokoj s novou módou a konvencí, když přitom až po krk vězíte v módě a konvenci staré. Snad vás to nové udělá trochu mladšími.

(Salónní kýč) produkuje se současně v nejmodernějších směrech a –ismech i v nejkonservativnější konvenci, špatné a jalové si dělá stejný nárok na pozornost, ba co víc, i na uznání, jako to dobré; takováto různorodá mohutnost ovšem nijak nenapomáhá orientaci. Jako produkující umělci se podle svých sklonů a schopností vřazují na nejrůznější stupně této chaotické současnosti, tak se umisťuje na jejích nejrůznějších stupních i obecenstvo. Žádná sdružující myšlenka či organisovaná soustava nestaví dnes umění do jednotící služebnosti, jak tomu bývalo za starých dob. Tak různé umění má své různé skupiny věřících, kýč jich má valné davy a s moderním uměním to vypadá tak, že má své zasvěcence. Pohříchu je to tak, že se za tohoto stavu věcí pořád ještě jeví něčím exklusivním, ba až jakoby esoterickým. I bývá mu vytýkáno, že prý je příliš l´art pour l´artistné. A skutečně je produkováno samoúčelně, bez ohledu na obecnější ohlas; ovšem nedejme se tu omýliti nadšenými pokřiky snobů, kteří ve své kulturní nestálosti a sterilnosti náruživě klesají do náruče všemu, co je právě nejnovější, ani švadrněním kulturních agentů, kteří se svou těkavou agilitou dělají důležitými v něčem, na čem nemají vlastní tvořivé zásluhy.

(oba citáty z článku Jak se má člověk dívat na moderní obraz)

Petrohrad

Nové symboly Sankt Petěrburgu, jimiž město chtěl „vyzdobit“ Gazprom, jsou typickou ukázkou architektury 21. století, ne snad v tom, že by nebyly hravé, ale v tom, kde mají stát - na břehu Něvy hned naproti historickému městu se Smolnym palácem a katedrálou sv. Petra a Pavla, které už stejně nikomu nic neříkají a nikdo nad nimi pořádně nežasne. Nakonec však nějaká tupohlavá komise schválila jen ten nejmíň provokativní mrakodrap vlevo, čímž si Petrohradští a vůbec Rusové ustřihli mezinárodní ostudu pro svoji omezenost a neporozumění trendům v architektuře. Tedy mezinárodní ostuda to byla především v Leningradské oblasti, ale zasáhla i podobně omezené Novgorodsko. Naštěstí tady v progresivní České republice to všechno víme, a tak se podobné ostudě jistě vyhneme.

Krize úžasu

Blob turris aedificatur, ex qua linguaru confusio suboritur

Úžas je člověku vlastní a odlišuje rod Homo od ostatních živočichů, kteří znají strach i radost, ovšem to, co označujeme slovem úžas, je jim cizí. Jako děti žasneme každou chvíli a žasli bychom dál, kdyby nám spousta věcí nebyla zavčasu náležitě vysvětlena. Některé věci jsou nám vysvětleny dříve, než jsme schopni nad nimi žasnout. A tak se najde spousta lidí, kteří nikdy nežasli nad tím, že vychází slunce, že se po dešti udělá duha a že jsou v noci na obloze hvězdy. Když nežasnou ani nad přírodou, natož aby podobnými pocity provázeli samotného člověka a jeho výtvory.

A přece lidé často žasnou a často je od nich slyšet, že to a to bylo úžasné. Je to zvláštní, ale mnoho lidí žasne nad velikostí a extenzitou lidských výtvorů, ne nad detailem, který je třeba sebekrásněji ztvárněn. Z takových lidských výtvorů se pak stávají symboly. Řekové měli svých sedm divů světa, které zahrnovaly samé kolosy (nejen toho z Rhodu). Z moderních staveb se třeba symbolem Paříže stala Eiffelova věž a symbolem Bruselu Atomium, obě spojené s krátkodobými výstavami toho, čeho lidstvo v nějakém období a na nějakém území dosáhlo. Z krátkodobých výstav se tedy zachovaly dlouhodobé symboly, jako se z hrobů faraónů stal symbol pro Egypt. Nezávidím to ani Paříži ani Bruselu, jejichž Notre Dame a katedrála sv. Michala upadají v zapomnění a návštěvníci z nich bývají dokonce zklamaní, protože čekali trochu větší „dávku úžasu“. Ovšem dokážu to pochopit. Sám jsem se byl podívat na Codexu gigas, ačkoli mě už má skrovná knihovnička přesvědčila, že velikost knížek se neměří jejich velikostí…

Potřeba úžasu si žádá své. To vědí zejména sportovci, kteří za tím účelem neváhají celoživotně trénovat, a vědí to i umělci, kteří se snaží zaujmout vždy něčím novým, co tu ještě nebylo (a nutně sem a tam přicházejí s krizovým pocitem, že už tady snad všechno bylo). Někteří sportovci si huntují tělo chemickými přípravky, aby dosáhli výkonů, které téměř odporují zákonům přírody, někteří umělci zase podléhají pocitu mesiášského inovátorství. A tak člověk uběhne sto metrů pod devět vteřin a vzepře téměř půl tuny váhy nad hlavou. Ale je to opravdu ještě sport? Máme tu umění akce, fontány z pisoárů, výstavky z kůže stažených mrtvých těl ve sportovních pozicích a různé výstřelky postmoderny. Ale je to opravdu ještě umění? Z pohledu atletů a umělců samozřejmě, jejich úžas se totiž posunul někam, kam čert nemůže a normální člověk (snoby a senzacežrouty v to nepočítaje) většinou už ani nechce.


A do toho přichází Národní knihovna v podobě blobu, tedy amébně tvarované čepice, jakési novodobé babylonské věže, která je plně v normách současného organizovaného (a organického) hnutí architektury. Výtvory tohoto hnutí se často na některé projekty (jako je třeba projekt Eden) přímo hodí, nechají se inspirovat záměrem budov a okolím, které, často jinak nevábné, zušlechťují. Ovšem naše věž zmatení vešla do prostředí celkem vábného, jímž je město Praha, a jako její babylonská předchůdkyně rozdělila národ. Před deseti lety se to povedlo Tančícímu domu, ovšem ten zapadá do nábřežní panoramy a já se přiznám, že jsem si ho během pár návštěv Prahy po jeho dostavbě ani nevšiml. A taky se přiznám, že jsem odpůrcem stavby národní knihovny v blobarchitektonickém stylu na letenské pláni, ačkoli proti té budově jako takové a jejímu stylu nic nemám. Znám pár lidí, kterým se tam líbí, buď z touhy po úžasu (nutno poznamenat, že z věčné touhy, vlastní každému člověku) anebo ze snobské touhy být někým, kdo vidí dopředu. Obě touhy chápu, tu první dokonce sdílím, ale snažím se ji ukájet třeba na detailech secesních domů, kterých je Praha plná, a kterých si oni užaslí obdivovatelé většinou ani nevšimnou. Jsem nicméně smířen s tím, že lidstvo jako takové potřebuje i pyramidy, rhodské kolosy, mauzolea, Eiffelovky, Atomia, nebeškraby a jistě i své zelené medúzy napadené fialovými neštovicemi nejlépe na turisticky atraktivních místech, aby mělo nad čím žasnout už z dálky. Protože lidstva je fůra a ne všichni mají čas a chuť si prohlížet malé (zdánlivě obyčejné) věci.

Filosofie v. literatura

Občas se pouštím do zbytečných polemik na témata, o kterých moc nevím, jak je mi vytýkáno, přestože o nich nikdo moc neví a zároveň si každý může myslet, že kápnul na to pravé… Jmenovitě to jsou slova o slovech (literární věda) a (postmoderní) umění, a často jsou to polemiky nekonečné a ostré. O těch se totiž diskutuje nejlépe a dá se na nich pilovat eristická dialektika. A tak na ně nenadávám, jen se snažím mít na paměti slova Alfreda de Vigny:

Aristoteles, Abélard, svatý Bernard, Descartes, Leibnitz, Kant a všichni filosofové se navzájem vyvracejí a přebíjí. Kdežto Homér, Vergilius, Horatius, Shakespeare, Moliére, La Fontaine, Calderón, Lope de Vega se navzájem podporují a žijí věčné mládí plné znovu a znovu se rodících půvabů a stále obnovované svěžesti.

Mandragora na Smíchově

Foto ČT24

Zdálo by se to možná drzé, že se tu pouštím do komentáře Mandragory, jak jsem ji měl možnost zhlédnout ve Švandově divadle na páteční generální zkoušce, vzhledem k tomu, že s Navenkem Mandragoru hrajeme jako amatéři a každým vystoupením si koledujeme o výprask kritiky, nicméně aspoň jednu poznámku utrousit chci.

Režisér Daniel Hrbek pojal hru spíše jako frašku než komedii (comedii eruditu), ovšem jako taková je dobře rozpohybovaná, i když se herci někdy válejí po zemi dost bezúčelně. Výkony herců (zejména Jaroslava Šmída jako Ligura, Martina Sitty jako Syra a Milana Kačmarčíka v hábitu frátera Timoteje) dohnaly obecenstvo včetně mě mnohdy k smíchu (ačkoli s horou masa, které si sedlo vedle mě, a v němž byl identifikován Alexej Piško, mj. organizátor Letních shakespearovských slavností to ani nehlo). Vytkl bych vlastně jen dvě věci, které už jaksi popotahovaly za jakousi pomyslnou tkanici u rolety dobrého vkusu… obě se týkají frátera Timoteje, jenž byl zahraný jako naprostý zhýralec, jenž se to nesnaží ničím skrýt (tuším, že je to v Mandragoře /snad dnešní/ úzus)… jenže: při přemlouvání Lukrécie k „malému hříšku“ na sebe neváhá vzít podobu karikovaného Krista a při scéně, kde má být maskovaný, aby jej nepoznal pan Mikula a posléze „jakoby“ Kallimach, přijde v převleku za kocoura v botách. Pravda, když několikrát přeběhli přes scénu pejsek s kočičkou, zaaplaudoval jsem, ale tyhle dva maškarní převleky považuju za úlet (zřejmě motivovaný honbou po inovaci), i když do frašky možná patří… problém je jen ten, že Machiavelli hru jak frašku nenapsal… Jinak jsem se ale hodinu a půl dobře bavil a hra jako celek mě nezklamala, aby si to někdo mylně nevysvětlil jako nějakou nepřiměřenou kritiku. Smíchov je tuším od slova „smích“ a svému jménu dostál.