Back to San Juan

Je jedna písnička, kterou, jestli si dobře pamatuju, zpíval Kvítek, ještě než jsem věděl, kdo ji složil, a patří do mého soukromého top-tenu. A bylo to taky v době, kdy tento sbor byl na vrcholu slávy, stal se vítězem celosvětové soutěže sborů v Johannesburgu a jezdil po celém světě. Ani jsem si neuvědomil, s jakým tělesem jsem měl tu čest trávit soustředění. Vlastně mi to došlo až dnes, když jsem si přečetl historii sboru. Tehdy mi to přišlo jako samozřejmost, protože s nimi zpívala i moje kamarádka Miluška. Pokračování tohohle příběhu by bylo smutnější, a tak se radši vrátím k té písničce. Vzpomněl jsem si na ni včera po letech a hned jsem ji pustil Věrušce a pak jsem si ji zpíval ve vaně, že ze mě sousedi museli mít o půlnoci radost. Dneska jsem zjistil, že ta písnička s trochu jiným textem zazněla poprvé právě před jednapadesáti lety na Broadwayi. Ta náhoda si vynutila tohle vyznání.



Pozval jsem Kvítek do Kadaně na Tříkrálový koncert 2009, který byl před rokem s Hlaholem premiérou KZK. Zkusím Lenku přemluvit, aby si pro mě Ameriku připravily. A až jednou umřu, tak bych si přál, aby mi holky tu písničku zazpívaly na rozloučenou.

Kdo by chtěl slyšet, jak zpívají holky z Kvítku, tak třeba tady jsou, jak jsem je nahrál loni v dubnu u nás ve Stětí, a tady, jak zpívají s Paraletem Bohemian Rhapsody.

Svatováclavské vinobraní

Svatý kopec nad Kadaní
zrodil na své jižní stráni
víno, jež pili františkáni,
a vy jste na něj zítra zvaní.

Více zde.

Adam z žebra a Eva z kůže

V článku o Kirwitzerových dnech jsem psal o tom, že je teoreticky možné, že za pár let si s Věruškou můžeme pořídit děťátko, jemuž já budu matkou a Věruška otcem – jaksi geneticky. Muž totiž bude moci dodat vajíčko a žena spermii. Jak je to možné?

Íránci nemusí být jen sebevražední vrazi. Naopak jeden z nich možná stojí u rozplozovací budoucnosti lidstva. Jmenuje se Karim Nayernia a při pokusech na myších se mu podařilo z buněk kostní dřeně vyrobit buňky podobné těm, z kterých se ve varlatech tvoří spermie. Kanadský tým vedený Julang Liovou zase získal poměrně pěkná vajíčka z kožních buněk vepříka. A tak není daleko doba, kdy dokážeme podobné věci s lidským tělem. A bude stačit, když ženě odeberou kostní dřeň a muži trochu kůže a můžou si vyměnit role. Samozřejmě s tímhle využitím se nepočítá, mohl by se tím ale (na rozdíl od klonování) vyřešit problém neplodných párů a homosexuálů. A je úkolem nás a generací námi (ještě asi docela tradičně) přivedených na svět, abychom k tomu zaujali stanovisko. Co se mě týče, nevadí mi na tom nic a těším se na dobu, kdy si i homosexuálové budou moci dovolit dítě, které bude mít očička po tatínkovi a rozpláclý nosánek po tatínkovi číslo dvě. Jen jim ho bude muset nějaká hodná paní odnosit, ale to by zase asi mohla lesbička z páru, kde své dítě s partnerkou odnosí ta partnerka.

Kupodivu otázka za článkem se nepídila po téhle zajímavé věci, ale po tom, jak to bylo z tou Tunguzskou událostí. Inu, Martine, budeš možná překvapen, ale po stu letech se stále neví. Taky jsem si myslel, že se z přednášky dozvím řešení. Ale ono není, a je to pořád detektivka. Chceš-li, můžu ti zapůjčit knížku od dr. Jiránka i s jeho věnováním.

Fotogalerii z prvního Kirwidne jsou v internetové příloze Kadaňských novin.

V divadle se Scottem Fitzeraldem

Francis Scott Fitzerald byl romanopisec z tzv. Ztracené generace. Četli jsme od něj na univerzitě jeho nejslavnější román Velký Gatsby. Ta šablona v životě funguje. A sám Fitzerald je důkazem. V roce 1919, když mu bylo 22 let, se rozešel se svou dívkou Zeldou Sayreovou a prochlastal celé léto. Současně pojal plán, že napíše román, přes noc se stane slavným spisovatelem a ona se k němu vrátí. Román dopsal 4. září. Do češtiny se překládá jako Na prahu ráje, i když by bylo možná hezčí třeba Přivrácená strana ráje. Nakladatel mu ho ale vydal až na jaře 1920 v počtu 3 tisíc výtisků. Za tři dny byly rozebrané. A Zelda se k němu opravdu vrátila.

Hlavní hrdina Amory je student princetonské university, kde dojde k jeho prvním milostným vztahům, které ho připraví o iluze. Jedna kapitola se jmenuje Amory píše báseň. Amory v ní jde sám do divadla a přepadne ho vzpomínka na první lásku. Zkusil jsem tu básničku přeložit.

Dnes sám tu hledím do temnot,
kde opona se stejně líně zvedá
rok co rok. Zapomenout se nedá
na den, kdy nehrálo se podle not
a šípy v našich srdcích ještě měly hrot.
Sedělas vedle mě, tu veselá, tu bledá
a hra se vlekla, jako když vlna hledá
břeh a nemůže se dostat z širých vod.

Byl jsem tenkrát zamyšlený a (odpust mi to)
chvílemi zíval jsem a šeptal o překot,
čímž tvoje napětí jsem ustavičně rušil.
Dala ses do pláče a mně tě přišlo líto,
když pan X byl náhle pro rozvod
a paní Ta-a-ta mu padla do náručí.

Krása v. zrada

Dnes je den Seifertových narozenin. Když mu bylo přesně 37, Československo vyhlásilo mobilizaci. Sedmdesát let po Mnichovu, kdy „oblouk triumfální trochu se nahrbil“, sem tedy přináším část jeho básně U sudů Goldhammrových.

Nejhorší je, když ztrácíš kamaráda,
kterému věříš oddaně.
Nejhorší jistě na světě je zrada,
ta pálí krutě jak sůl na ráně.

Bylo to smutné, když na pražském hradě
návštěva byla pánů vyslanců.
Ubohý národ musel po té zradě
pak na hranicích balit do ranců.

My vídávali Francii kdys velkou,
pak byla malá; vzala odměnu.
Zaplatila to Paříž pod Eiffelkou,
ztrácejíc světla na diadému.

Taková faleš těžko odpouští se,
no - vyčítat už jim to nebudu.
Dozrála réva, hrozny byly v lise,
burgundská šťáva stéká do sudů.

Goldi nás pozval. Jdeme, nevídáno,
a na to víno též jsem zvědav byl.
Hladím ti ruku, krásná Marianno,
a pro ty krásy jsem ti odpustil.

Bylo to tam, v Goldhammrově vinném sklípku, kde v roce 1949 prohlásil Seifert, že má radši francouzského básníka, když blije, než ruského básníka, když zpívá. A když se pánové u vedlejšího stolu ohradili, řekl jim na to Holan, že celá sovětská poesie nesahá Jarouškovi ani po kotníky. V 50. letech byli oba moji nejoblíbenější básníci odsouzeni k zapomnění.

Krása se nedá zapomenout, ale ani odpustit (na rozdíl od zrady).

Umění v. peníze

François-Bertrand Barrême, francouzský matematik, už v 18. století napsal:

Peníze jsou první hledisko autorů.
Peníze jsou předmět, k němuž směřují všechna umění.

Ten pán je cynik. Ten pán nemá očividně pravdu, jelikož třeba pravěké umění vzniklo v době, kdy peníze neexistovaly. Ovšem zároveň má pravdu v tom, že od té doby, co peníze vznikly, nebojí se pro ně lidi obětovat cokoli, tedy třeba i svůj talent nebo dokonce potřebu.

Pracuju trochu na místě, odkud ty peníze za umění plynou a neplatí se jen umělcům za vystoupení, ale i ochrannému svazu autorskému a podobným agenturám za autorství. Je to podivně zařízený, ale o to víc si v tomhle merkantilistickém mumraji cením umělců, v nichž přežívají ty prehistorické návyky a o peníze jim nejde v první řadě.

Barrême taky napsal, že peníze jsou síla, které všechno podlehne. Asi má pravdu. Přemýšlím, za kolik bych tenhle článek smazal. Půl litru by stačilo (samozřejmě ne od nějaké soukromé osoby, nejlépe z veřejných prostředků formou dotace, protože vymazáním tohohle článku bych přispěl společnosti k jejímu pocitu blaha). Stejně to nikdo nečte.

Chci být matkou? aneb Kirwidays 2008

4. ročník Kirwitzerových dní skončil. Mám ty dny rád. Od začátku, co je organizuju, jsem se potkával se zajímavými lidmi, ať už osobně nebo po mailu. Někdy člověka zahřeje i třeba jednověté odmítnutí, kterého se mu dostane (moc hezky mě odmítnul Jiří Kulhánek, jmenovec mého strýčka a našeho starosty, ano, ten sci-fi autor – něco v tom smyslu, že kdyby si měl představit peklo, bylo by to jeho autorské čtení). Jednou jsem se zase dostal do křížku s objevitelem té po Halleyově nejznámější komety Lubošem Kohoutkem kvůli Kirwitzerovi, ovšem nakonec jsme se s kolegou usmířili (až tohle jednou při černé hodince budu vyprávět vnoučatům, bude to, jako bych povečeřel s tím slavným ruským bohatýrem Iljou Muromcem).

Nezapomenu na setkání s profesory Janem Paloušem a Stanislavem Komárkem, jehož přednášky pro mě byly těmi nejlepšími, co na Kirwidních zazněly. Na těch letošních se mu vyrovnal další profesor s tituly před i za jménem, Jaroslav Petr z Výzkumného ústavu živočišné výroby v Uhříněvsi. Chodil po refektáři jako Svátek v Marečkovi , ovšem místo parního stroje probral ze všech možných hledisek problém klonování. Jak tak chodil, na všech fotkách ho mám - blesk nemaje - minimálně mázlého, většinou však přímo duchařsky zmizelého.


Na přednášce jsme s Věruškou zjistili, že ona může být táta a já máma našeho dítěte, a tak máme o čem přemýšlet (detaily si schovám do některého z dalších článků), ale vězte, že klonování není nejpalčivějším problémem dnešní biologie s dopadem na etiku.


Moc milé setkání bylo i s geologem Jiřím Jiránkem, který napsal knihu o Tunguzské události (jinak už jí teď neřeknu, protože je těžké dát ruku do ohně za to, že to byl meteorit, i když se k té teorii taky kloním).


Jiří Jiránek donedávna dělal velvyslance ve Venezuele a před tím v Chile, tak nám nejen při přednášce dovolil nakouknout do těchto exotických zemí. Tuhle mapu, na níž ukazoval při přednášce muzejním kordem, dostal od účastníků české expedice k pramenům Orinoka a má ji od nich i podepsanou.


Pavel Pintr, s nímž mě seznámila Věrka, přivezl do Kadaně dva dalekohledy (na snímku v pozadí pod krucifixem a sv. Klárou; po takových přístrojích jsem vždycky bažil) a přednesl dvě přednášky, jednu o různých druzích pozorování (i o dvojhvězdách, které jsme v Lounech pozorovávali) a taky o historii a budoucnosti teleskopů. Spousta věcí už mi v moderním vývoji optiky unikla, a tak jsem rád, že jsem zase v obraze.


Závěr včera patřil dvěma účastníkům expedice Tunguz, kteří strávili pár týdnů přímo v tajze hledáním pozůstatků po explozi, o níž jsem poprvé četl v nejoblíbenější knize mého tatínka – v Astronautech od Stanislava Lema (tam jde tedy o srážku vesmírné lodi z Venuše). Škoda, že táta už to slyšet nemohl. Ale vlastně já bych to taky neslyšel, kdybych ty Astronauty nečetl, protože by mě asi nenapadlo udělat z té sto let staré události téma na Kirwitzera. Pro naše dva přednášející to zase byla příležitost sejít se a prohlédnout si něco z kil materiálů, co během expedice nashromáždili. Tohle je jedno z míst, nad nímž možná cosi ve výšce 8km před sto lety vybouchlo.


Letos mě potěšila i návštěvnost, která nikdy nebyla a nebude závratná (a v níž mě téměř pravidelně zklame neúčast středoškolské mládeže), ale na druhou stranu nebyla trapná, refektář byl vždy z větší části zaplněn a přijeli i posluchači z Chomutova, kteří utrousili, že ve svém městě nic takového není (to je záplata na dušičku jako málokterá jiná). A byly dotazy, po každé přednášce, až mě někdy mrzelo, že jsem je jako hlídač času musel utnout. Podobně mě už léta hřeje chvála, které se od vědců těší naše město. A chvála od takového světoběžníka, jakým je pan Jiránek, potěší dvojnásob.

Příští rok bude 5. ročník (a 10. vinobraní), tak už teď mám plnou makovici plánů a snů.