Jak žít správně!

Iveta mi na lísteček napsala jméno svojí oblíbený zpěvačky. Zadal jsem ho do googlu. Tanita Tikaram. Je o pět let starší a všichni od ní znají tuhle písničku z roku 1988. Taky si píše soběpisník, takovej přehled písniček, který si pouští při vstávání, při práci, pro inspiraci. Poslední kapelkou, kterou poznala, jsou Naive New Beaters z Paříže a jejich klip stojí opravdu za to.

Šeptem

Mám rád mystiku spojenou s vínem, a tak se mi zalíbily verše perského derviše Fakhruddina Irákiho. Přeložil (a zrýmoval) jsem jich z angličtiny pár, které vyjadřují i moje (po)city.

Ať Tě znají nebo neznají,
všichni tvorové v každé době
buď veřejně anebo potají
klaní se, Pane, Tobě.
Láska k někomu jinému
je jako slaboulinký van
Tvého nebeského parfému:
skrz ni Jsi milován.

Prý nebudu vůbec ničím,
až v Tebe uvěřím.
Ale jen ten, kdo je ničím,
může být v Tobě vším.

Zdá se nám, že svět existuje,
a přitom je míň než snem,
smítkem prachu, které poletuje
vesmírem.
Až pochopíte celou jeho krásu,
která se skrývá v malosti
naplníte i ten svůj kousek času
věčností.

Budoucnost historií

Jak teď předěláváme doma jeden pokoj, ocitli jsem se v obležení. Spíme na posteli uprostřed místnosti obklopeni haldami knih bez ladu a skladu, a tak mi padne oko tu na Kašpara Léna mstitele – nikdy bych do Čapka-Choda neřekl tak pikantní používání češtiny –, tu na Knihu o kundě, na kterou padá určitě zrak i procházejícím řemeslníkům, protože je shodou okolností nejvíc na očích, tu na Lemovy Astronauty, psané v roce 1950, tedy v době, kdy byla u nás popravena Horáková – o tom jsem si vylil srdíčko na blogu KZK a dnes si nenechám ujít závěrečný díl Procesu H.

Vyprávěl jsem Věrušce o tatínkově vášni pro Astronauty, o tom, jak mě k jejímu přečtení donutil (stejně jako třeba k hraní na tahací harmoniku), o tom, jak si mě (na rozdíl od akordeonu) tahle knížka podmanila, o položení otázky (v mém pokusu o nekrolog), k níž mě inspirovala, a hned jsem z ní začal číst úryvky. Třeba tenhle:

Roku 2003 bylo ukončeno částečné přemístění vod Středozemního moře do nitra Sahary a gibraltarské hydroelektrárny poprvé napojily proudem severoafrickou síť. Mnoho let již uplynulo od pádu posledního kapitalistického státu. Těžký, bolestný a velký úsek spravedlivého přetváření světa se chýlil ke konci. Bída, hospodářský chaos a války se již nestavěly do cesty velkolepým plánům obyvatel země.

U nás vyšli Astronauti v roce 1956, to bylo tátovi 8 let a nedivím se, že se z něj ve spojení s dědečkovou výchovou stal komunista. A taky vím, že by dneska komunisty nevolil. A určitě by je nevolil ani Lem.

Až při listování Astronauty jsem narazil na tuhle zajímavou shodu náhod.


Tak vznikl Kosmokrator, obrovské meziplanetární letadlo, které mělo r. 2006 nastoupit na Mars. Ale známé nám důležité události změnily poslání letadla.

Stanislaw Lem zemřel právě r. 2006. Jen Bůh ví, na kterou planetu se přestěhovala jeho duše.

Vječňe na cesťe

Před barákem nám jeden pán prodává ovoce a zeleninu. Teď má výborný třešně. O pár metrů dál se nedávno usadili další obchodníci. Prodávají očtené knížky. Měli tam i knihu Jiřího Svobody Autostopem kolem světa: I. díl Evropa. Měl jsem ji půjčenou z lounský knihovny a udělala ze mě stopaře, kterej s tím sekne asi, až to sekne s ním. Jiří Svoboda svou poslední cestu vykonal před rokem, jeho tělo bylo nalezeno asi až pár měsíců po smrti v lesích u Pasova.

Letos se s Věruškou chystáme na Sicílii. Když jsem se začetl do Svobodových sicilských zážitků, uzrálo ve mně jedno (vlastně už druhý) rozhodnutí. Nejdřív ale úryvek:

Ráno sem dorazil do mňesta Katányja. Plánoval sem vobjet Sicíliji vykoupat se na ňekterý její pustý pláži s tmavomodrou vodou a pak to lodí prásknout do Řecka. Katányje mňe překvapila pěknym kamenym římskym dívadlem. Samozřejmňe že přírodnim. Na Sicíliji sou krásný večery.
Chtěl sem vyjet na tu pitomou Etnu ale prej pro ňejakej důvot zastavili dopravu. Možná že stáfkovali šoféří a údržbáří autobusů.
Votpoledne mňe doves jeden strejda do Syrakůs. Krásný starobylý rybářský mňestečko. Ochotňe mi fšechno ukázal nejdříf z vršku a pag z normální uliční pozičky. Senzační úský uličky zajímavý typy lidí. Tváře jakoby čekaly na náruživýho fotografa. Římskej amfiteátr dóm Dyjaninej chrám.
Druhej den sem to vzal střední Sicílijí. Je to Bohem vopušťenej kraj. Pastorální scenérije dobrá pro uklidňení mosku nemocnýho velkomňeckym ruchem. Ofce. Vyprahlý pastviny a jedno auto za hodinu. Na stop ďesňe pomalý.
Cestou sem nafštívil údolí chrámů poblíš Agridženta. Je tam několik řeckejch chrámů postavenejch vedle sebe. Požitek pro labužnika řecký architektůry. Stejňe tak sou krásný stafby u Marinely.
K jednomu poslednímu chrámu sem dorazil k večeru. Byla to krásná scenérije mňesíc horkej večer vokolní sedlácí se vraceli z volama a pluhama do svejch chalup sedřený prácí na polích. Hodil sem si baľoch do trávy vedle Dyjaninýho chrámu a začal sem se ubírat vosvětlovanej mňesíční září nahóru na blískej pahorek.
F pahorku byl vytesanej nádhernej řeckej amfiteátr. Jak na mňe svítil ten úplňek najednou sem si přectavil že na mňe boží vosvětlovač pustil nebeskej reflektór. Šel sem po kamenejch sedadlech na bezvadňe zachovalý jevišťe a uklonil sem se neviditelnýmu neslyšňe tleskajícímu obecenstvu. Dyš utichlo trochu sem se nadejch a podival se nahóru do toho mňesíce a přednes sem jim pěkňe vybroušenej monolók študenta z Mahenovýho Jánošíka. Akustyka byla výborná.
Obecenstvo jásalo. Musel sem vopakovat přidávat nastavovat. Římaní a starý Italové se tak seznámili z dílem českýho básnika.
Potom sem se vodlíčil zahodil sem pastýřskou hůl a sestoupil znova tam gde vystupoval ze tmy ten chrám tý bohyňe Dyjany.
Rozbalil sem si pytel a fklouznul sem do ňej.
Byla horká noc teplý ráno a normální další den.

Právje sem si f Antykvaryjáťe Jaroslava Fryče v Liberci vobjednal Mahenovýho Jánošíka.