Otevřené vyplnění Dotazníku pro učitele gymnázií k Rámcovému vzdělávacímu programu pro gymnázia

Omlouvám se, že nebudu následovat zadání: „V dotazníku uvádějte názory pokud možno souhrnně za celý pedagogický sbor, případně za předmětové sekce.“ Celý koncept RVP je zřejmě založen na tom, že skupina (ne-li všichni) může (ne-li musí) mít shodný názor. Připomíná mi to jistou dobu, z které jsem pár let také zažil. Jsem učitel a mám možná odlišný názor od mnoha jiných učitelů, rozhodně ale nechci, aby bylo o vzdělávání nejen na mé škole rozhodnuto beze mě. A tak tedy nemluvím za sbor ani za předmětovou sekci, nýbrž za sebe.


1 Škola: Gymnázium Kadaň, 5. května 620, Kadaň, PSČ 432 01
Kraj:Ústecký
Typ gymnázia: 4leté i víceleté

2 Pojetí vzdělávání v RVP G
2.1 Jsou v dokumentu výstižně vyjádřeny cíle vzdělávání na gymnáziu? ANO
Ano, ale stačily mi tyto tři body, abych odhadl další zbytečné čtení dokumentu, které jsem podstoupil jen proto, abych nebyl zařazen do mlčící většiny učitelů, kteří dokument kvůli jeho absolutní vágnosti a fádnosti nemohli celý dočíst (vůbec se jim nedivím, i já jsem musel přeskakovat) či se bojí (strach je zakořeněným a vlastně pohodlným řešením) k němu kriticky vyjádřit. A komu by se chtělo pak ještě něco tak nevýrazného vážně komentovat?

2.2 Domníváte se, že klíčové kompetence uvedené v dokumentu vystihují ty vědomosti, dovednosti, schopnosti, postoje a hodnoty, kterými by měl být žák vybaven pro život? NE
Jestli je život podobný tomuto dokumentu a jeho praktické prožití podobé plnění jeho bodů a vyplňování takovýchto dotazníků, pak by měl být vybaven především vědomostí v podobě definic, dovedností říci mnoha slovy nic či naprostou samozřejmost, schopností zabalovat myšlenky do frází a používat klišé, "správným" postojem a hodnotami schválenými příslušným úřadem.

3 Vzdělávací oblasti a obory
3.1 Podařilo se v cílovém zaměření jednotlivých vzdělávací oblastí vhodně propojit klíčové kompetence se vzdělávacím obsahem? NE
Ne, klíčové kompetence jsou popisem universálního ideálu humanitního, které s rozčleněním vzdělávání do jakýchkoli oblastí nemá co dočinění. Názvy a obsahy oblastí ve mně vyvolávají pocit, že hledají, co už bylo dávno objeveno a co může být kdykoli relativizováno. Matematika má ve svých aplikacích přímý vztah k fyzice a chemii, ale i k hudební výchově, občanská nauka ke světu práce, cizí jazyk ke geografii, český jazyk k dějepisu… Nechápu smysl takového hledání oblastí, které by se měly hledat úplně napříč a ne další diverzifikací… A proč například ta zvláštní garance oblasti Geologie, která se samozřejmě vždy brala a bere? Proč podobně třeba negarantovat Astronomii, která má snad ještě starší kurikulární (jejda, teď jsem se lekl sám sebe) historii? Atd. atd.

3.2 Vzdělávací obsah
Jsou očekávané výstupy formulovány tak, aby vyjadřovaly závaznou úroveň vzdělávání, které mají na konci vzdělávání na gymnáziu dosáhnout všichni žáci? ANO - NE
Odpověď radia Jerevan: V podstatě ano, jelikož jsou buď natolik všeobecné (a), že se rozumí samo sebou, nebo natolik ideální (b), že by mohly být bilancí vysokoškolského profesora před odchodem na odpočinek. Mnohdy (a) a (b) platí zároveň. Zbytečná ztráta energie pisatelů, kteří jsou za to placeni, nucených čtenářů, kteří jsou tím postiženi, a papíru, který se tím popíše. Dál už jen krátce k mým předmětům - Aj - D.
Cizí jazyk
"Žák formuluje svůj názor srozumitelně, gramaticky správně, spontánně a plynule." Je fráze "I don't give a damn!" univerzálním splněním tohoto výstupu v angličtině? Takový žák by si asi měl dát větší pozor na klíčové kompetence, já mu to samozřejmě nezatajím. Jen tuším, že jeho dvouslovná anglická odpověď bude ještě spontánnější a plynulejší než ta první...
Další cizí jazyk
Musím se usmívat nad tím, jak jste asi na komisích docházeli k takovým formulacím jako "s jistou mírou sebedůvěry", "případně s menšími obtížemi" apod.
Dějepis
Až na nádherné formulace jako "žák objasní židovství" či "vymezí specifika islámské oblasti" vše při starém, snad jen "rozpoznání ekologických rizik industrializace" bude pro dějepis jistá novinka…

4 Průřezová témata
4.1 Jsou průřezová témata vhodně zvolena na základě aktuálních společenských požadavků? NE
Jsou to balónky naplněné slovy! Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech je sice požadavek doby jako byla výchova k marx-leninskému myšlení, ale člověk může být vychovaný, aniž by myslel v evropských a globálních souvislostech. Žák ze současných předmětů ví něco o Evropě a světě a v těch souvislostech přemýšlí nebo nepřemýšlí podle potřeby podvědomě. A teď jde o to, zda toto myšlení je potřeba Evropy a světa nebo jeho vlastní. Myslím, že by se to mělo nechat na jeho osobnostním vývoji, který je dostatečně formován současnými předměty, informacemi z médií a postoji v širokém okolí.
Tím se dotýkám dalších dvou témat: Osobnostní výchovy a Mediální výchovy. Ani v jednom nevidím rozpor se současností a znovu opakuji - nafouknuté bubliny! S medii neumí pracovat nejen leckterý dospělý, ale mnoho učitelů. A zralá osobnost? Docílená usilovným soustředěním učitelů? Teď z nich zřejmě děláme na školách pololidi, a my jsme jimi zřejmě také, neboť jsme nebyli dostatečně průřezově formováni.
Multikulturní a přátelský k životnímu prostředí se dle mého názoru člověk nestane prostřednictvím teorie, ale je vždy ovlivněn celkovou náladou ve svém okolí. Takže jací jsou rodiče, učitelé a členové komunit, v nichž se žák pohybuje, takový je v těchto oblastech většinou postoj žáka. Mimochodem, jako jeden z globálních problémů je uvedena nerovnost mezi pohlavími, problém genderu - a Váš elaborát neváhá všude psát jen o žácích - má to tedy znamenat, že žákyně jsou zvýhodněny a z tohoto nového řádu vyvázány?
Hodnotový systém u lidí nenastavíme cíleným průřezem do jejich osobnosti, ale svým vlastním dodržováním hodnot. Marx-leninské hodnoty se také celospolečensky rozplynuly prostě proto, že v praxi neexistovaly. Bude-li existovat pocit evropanství zdola (zatím je to spíš Euro-panství diktované shora), budou existovat Evropané, ale ne že se nejdříve nadělají z lidí Evropani, aby se pak mohlo zavést evropanství.
I když snad neplatí, že jaký je občankář, takoví jsou občani, jistě platí, že jaké je občanské klima, takoví jsou ve své většině občani. Ve 20. letech 20.století měli u nás občanskou výchovu stejně jako v Německu, Polsku a Maďarsku, ale občanská společnost se vyvíjela všude jinak... Jak je to možné?

4.2 Jsou navrhované možnosti realizace průřezových témat na gymnáziu vyhovující? NE
Se spoluprácí (kolaborací) mám, jak vidíte, problém a jistě to bude tím, že hlavní část mé výchovy probíhala v oněch divokých devadesátých letech, kdy ve škole už nebyla vyučována socialistická morálka a ještě neexistovala průřezová témata. Jinak bych jistě věděl, co je to držet ústa a krok.

5 Rámcový učební plán
5.1 Je tabulace rámcového učebního plánu dostatečně srozumitelná a přehledná pro účely školní praxe? NE
Pokud tabulace znamená speciální excerpce k zjišťování frekvence jazykových jevů (jak mi sdělil Slovník cizích slov slavného Lumíra Klimeše), pak jsem dalek rozumět už této otázce. Pokud jde o tabulku na straně 80, pak jistě existuje najaký logaritmus na její rozluštění...

5.2 Jsou poznámky k učebnímu plánu dostatečně srozumitelné a přehledné pro účely školní praxe? NE
V poznámkách by mělo být něco, co není tolik podstatné pro školní praxi, ovšem zde jsou poznámky celkem zásadní, možná nejzásadnější částí celého programu. Další bezbranný úsměv.

6 Vzdělávání žáků se speciálními potřebami
Obsahuje tato kapitola všechny podstatné informace o vzdělávání těchto žáků na gymnáziu? ANO
Nevím, jak to bylo doposud, domnívám se však, že obdobně.

7 Vzdělávání žáků mimořádně nadaných
Obsahuje tato kapitola všechny podstatné informace o vzdělávání těchto žáků na gymnáziu? ANO
"Jsou k sobě často velmi sebekritičtí…" Myslím, že jsou sebekritičtí nebo k sobě kritičtí, ale že by byli až k sobě sebekritičtí, to jsem si nemyslel.
"Podpora může být učitelem vyjádřena například tím, že akceptuje možnost různých způsobů řešení problémů a také přijetím faktu, že mimořádně nadaný žák může být ve vzdělávacích oborech, které jsou jeho zálibou, více informovaný než on sám." Jestli tohle není schopen učitel uznat, tak nemá ve škole co dělat… Je to zřejmě sebeprojekce autorů Rámcového plánu, kteří jistě nejsou připraveni uznat, že existuje i jiný způsob řešení, a už vůbec ne, že celý program je paskvil neboli výsměch všem soudným učitelům…
Jinak samé samozřejmosti.

8 Podmínky pro vzdělávání na gymnáziu
Obsahuje tato kapitola vše podstatné z hlediska školní praxe? NE
Optimální (tedy nejlepší) nemůže být nic… nežijeme v ideální společnosti! Nežijeme v komunismu, alespoň my tady dole už ne!

9 Zásady pro přípravu školního vzdělávacího programu (ŠVP)
Je tato kapitola dostatečně návodná pro tvorbu ŠVP? ANO - NE
Mutace stávajících učebních plánů a osnov a jejich zabalení do shora nadiktovaných frází…

10 Slovníček pojmů
10.1 Jsou ve slovníčku dostatečně srozumitelně vymezeny pojmy, které jsou používány v RVP G? NE
Kdo umí latinu, přeloží si, ovšem se slovníčkem bude muset přečíst o další čtyři zbytečné stránky víc. Opravdu zábavná je definice slovíčka "učivo";)

10.2 Je nutné některý pojem do slovníčku doplnit? NE
Myslím, že z Vaší práce by se na základě náhodného kombinování slov s využitím lingvistických pravidel Noama Chomskyho dalo celkem obstojně sepsat dalších několik stovek Rámcových vzdělávacích programů (obdoba Chomskybotu) - ostatně školy vlastně při tvorbě ŠVP s Vaším posvěcením nedělají nic jiného, že?

Vaše další vyjádření, názory, doporučení a poznámky k RVP G:
Minimálně se zamyslet (nad smyslem a tak)! Augiášův chlév školství (jak to onehdy nazval ministr Vopěnka) se nevyčistí přehazováním jeho hnoje... A Vaše reforma ho bohužel ani neodvětrá... Budeme muset počkat až se ten hnůj časem vykydá sám...

...

Jednatřicátníci

Vzpomínal jsem tady před půl rokem Veselina Topalova, bulharského šachového velmistra. Loňské sněhy už roztály a roztál i úsměv na tváři tohoto mého vrstevníka. V posledním zápase podlehl stejně starému ruskému šampionovi Vladimíru Kramnikovi. Sice až v tie-breaku, ale zase docela oprávněně. Veselinův manažer totiž hned po čtvrté partii napadl Kramnika, že nějak moc často chodí na záchod a že tam určitě má pod mísou schovaný nějaký zmenšený šachový počítač (což se později snažil dokázat výpočtem, že se jeho tahy z 87% shodují s tahy, které by zahrál program Fritz 9). Kramnik na protest proti omezování svého práva jít se vyčůrat, projít a napít na záchod neodehrál pátou partii, kde měl mít bílé figury a kontumačně tak prohrál (v době kdy vedl o dva body). Jen díky tomu byl po celém zápase stav 6:6, a Kramnik vyhrál až po čtyřech dalších bleskovkách.
Teď už tuším, proč Brďa při minulém měření našich šachových sil vyhrál 3:2 a své časté pochůzky na toaletu sváděl na nadměrnou konzumaci pivního moku. Že ty sis tam, Brďo, hrál se svým malým frickem? A abys věděl, že jsem ti ten malý podvůdek už odpustil, mám pro tebe fotografický dáreček (a ještě ti jeden pošlu mailem;). Nu, těším se na odvetu.
Víš, že se za celých těch šestnáct partií mezi Vaselinem a Vladimírem Borisovičem se nehrál jiný první tah než 1. d4 ? a že se v praxi hrála jen dvě zahájení: slovanská obrana a katalánská hra? Ani jednu z nich zatím neumím, ale na příští mezipásmový turnaj se pořádně připravím, abych zase v afektu nezabíjel nevinné diváky.

Divišov 2006

Oktrojovaná reforma aneb černá díra školství

Dneska je takové podivné výročí, které mi však z jistého důvodu stojí za připomínku. 14. října 1773 bylo zřízeno první ministerstvo školství na světě – v Polsku. Souviselo to se zrušením jezuitského řádu, které se školstvím zahýbalo ve všech katolických zemích. U nás provedením reformy bylo pověřeno několik osob, ale hlavní metodické slovo měl augustinián Johann Ignaz von Felbiger. Reformoval školy v duchu osvícenství, kdy byla nejdůležitější práce pro stát. Jeho písmenková a tabulková metoda jsou typickými plody tzv. memorování. Napsal 78 knih o tom, jak má vypadat nové školství. Učitelé si museli vést kantorské deníky. Po téměř 250 letech jsme tam, kde jsme byli. Stále je nejdůležitější práce pro stát. Člověk musí umět číst, psát a počítat, aby si uměl přečíst formulář, spočítat, kolik má platit daní, a podepsat se pod přiznání. A aby mohl ve vzdělávání postoupit dále, musí memorovat a zase memorovat. Od vyšších ročníků může vzdělání výrazně prosazovat určitou shora žádanou pro život celkem nevinnou ideu (v RVP zvanou „aktuální společenské požadavky“). Za Marie Terezie to byla germanizace, dnes proevropanství a byrofilie. Další vzdělávání připravuje studenta pro zaměstnání. Za Felbigera to bylo hlavně řemeslo, hospodářství a vojenská služba, dnes všeobecně terciální sféra. Ideálem je poslušný úředníček. A předpokladem poslušný učitýlek. A tak vznikly Školní vzdělávací plány a Rámcové vzdělávací programy. Vše s velkou finanční podporou Evropského sociálního fondu. Zaklínadly této reformy jsou slova vize, kurikulum, kompetence a evaluace! Já osobně bych to shrnul do jedné věty: Vize je, že škola něco naučí, kurikulum je to, co naučí, kompetence v tom podivuhodném smyslu, který má ve lisabonském newspeaku, měl dosud každý takové, jakých svými silami v rámci svých možností dosáhl, a nebude tomu nikdy jinak, evaluace je na studentech a rodičích! Jenže tak to není… Aby se totiž uživila terciální sféra vzdělanců a „vědců“ společenských věd, musí se kvůli tomu zřizovat různé komise na všech úrovních, přijímat nové síly, konat nesmyslné semináře a přednášky a vše se musí zaobalovat do terminologie nadiktované shora. Když sedím nad papírem, který se jmenuje Dotazník pro učitele k RVP G, připadám si jako astronom, kterému dali připomínkovat provozní řád černé díry. Řeknu vám upřímně, že bych radši připomínkoval Methodenbuch für Lehrer der deutschen Schulen z roku 1775 v originále než tento dokument evropského newspeaku. Ale ten dotazník vyplním a nejen odešlu na příslušná místa, ale rovněž zveřejním, protože nechci být prototypem bázlivého učitýlka.

Už jsem jej vyplnil, tak kdo má zájem, zde jest.

...

Tmavomodrý svět

Nadávno jsem vzpomínal Jaroslava Ježka a když bych teď rád nechal na soběpisníku zahrát jeho Tmavomodrý svět Františku Fajtlovi, tak už ty tři volné mp3 ze stránek výstavy stáhli. Škoda, vzpomenu na něj tedy aspoň slovíčkem. Narodil se v Doníně u Loun a v Lounech pak také po degradování pracoval. U dědečka, tedy rovněž v Lounech, se chovala knížka s názvem Sestřelen! se zvláštní opatrností. Byla jednou ze čtyř tisíc výtisků prvního vydání z roku 1947, byla podepsaná autorem a mezi některé listy byly vložené výstřižky z novin.

Ta knížka teď leží přede mnou a slibuju, že bude v knihovně střežena se stejnou opatrností a že si ji konečně přečtu, neboť jsem stará ostuda a ještě jsem ji nečetl - asi proto, že Fajtlův příběh znám z dědečkova a babiččina vyprávění velmi živě. A také si dávám závazek, že zjistím nějaké informace o Vlastimilu Losenickém, který bojoval v Anglii a byl rovněž, jako generálmajor Fajtl, komunisty žalářován.

Au revoir, peut-être après la mort, Monsieur.
...

Pátek 13

Je to už tři roky, co se Ruda Koblic rozjel po serpentinách do nebe. Jak ho znám, už někde dostal smyk, ale zatáčku on vždycky vybere... Moje vzpomínky na malou část jeho cesty životem jsem nedávno sebral zde.

...

Kde duše jatá

Věděli jste, že Dante byl ženatý? O jeho ženě Gemmě se u něj ale nikde nedočteme. A věděli jste, že Beatrice byla vdaná? Vzala si bankéře Simona de Bardi. To jen jako úvod k jednomu freudovskému snu z Nového života:

Zdálo se mi, že ve své komoře vidím oblak ohnivý, v němž jsem rozpoznal podobu vladaře jakéhos s tváří vnukající hrůzu každému, kdo by na ni popatřil; on sám mi však připadal tak radostný, že bylo čemu se podiviti; a slovy svými propověděl mnoho věcí, z nichž jsem porozuměl jen nemnohým; z kterýchž jsem porozuměl těmto: „Ego dominus tuus.“ Zdálo se mi, že v jeho náručí vidím jakousi spící ženu nahou, jediné, jak se mi zdálo, v roušku jak krev lehce pozahalenou; dívaje se na ni velmi upřeně, poznal jsem, že to je paní spásy, kteráž mě den předtím uznala hodným pozdravení. A v jedné ruce, zdálo se mi, držel jakousi věc, jež byla všecka v plamenech, a zdálo se mi, že mi dí tato slova: „Vide cor tuum.“

A postáv maličko, vzbudil, tak se mi zdálo, ji, jež spala; a usiloval velmi svým uměním, chtěje ji přiměti, aby pojedla tu věc, jež mu hořela v ruce, a ona ji pojedla s ostychem. Netrvalo pak dlouho, a jeho radostnost se proměnila v nejusedavější pláč; a plakaje takto, znova pojal tu paní do náručí a vznesl se s ní, jak se mi zdálo, k nebi; z čehož mě pojala úzkost taková, že má lehká dřímota ji neunesla, i rozlomila se a já procitl.

TVB

Upřímné povahy

Přiznám se, že jsem francouzský klasický repertoár ve své hlavě měl zeštíhlený na Moliéra, Corneille a Racina. Včera jsem si rozšířil obzor o muže, jenž je označován za nejlepšího francouzského dramatika 18. století. Neznal jsem ho, jsem ostuda! Jmenuje se Pierre de Marivaux. Jeho komedie o jednom dějství s názvem Upřímné povahy mě přivedla na myšlenku, že Sheridan, jehož Školu pomluv sehrálo divadlo Navenek v minulé sezóně, je anglickým žákem tohoto rokokového mistra. Z mých výpisků bych vám rád nabídl tyto předzvěsti absurdního divadla:

Frontin: Po všech úvahách jsem dospěl k závěru, že nejprve se musíme pohádat my dva.
Lizeta: Co tím sleduješ?
Frontin: To ještě netuším; nedovedu ti svůj plán vysvětlit; stěží bych si ho dovedl vysvětlit sám; není to plán; je to jen zauzlení velmi duchaplných myšlenek, které možná vůbec nemají smysl, ale které se mi líbí. Vyjasní se mi podle potřeby; zatím jsem z nich jelen…
...

Araminta: Sázím se, že jste mě miloval, a přece opustil…
Ergast: O tom není pochyby. Z pouhé slaboduchosti.
Araminta: A ještě dále, že mě stále milujete, a že jste nepřestal ani na okamžik.
Ergast: Ani minutu.

jt´m

Parlez-Vous Français?

Před lety jsem si někde opsal něco francouzsky, nevím už kde a nevím, o čem to je, ale když jsem to teď našel, nenašel bych k tomu ještě někoho, kdo by mi to přeložil? Děkuji vřele.

Contente de ce petit espace Puis - je formel d´autres souhaits? Le bonheur tient si peu de place Le bonheur n´en change jamais.

jt´dr

P.S.

„Stehlík dává jedovaté byliny svým potomkům uvězněným v kleci. Raději smrt než ztratit svobodu.“

Leonardo da Vinci

<3

Lidice mýma včerejšíma očima

Lidický památník… Když jsem se k němu blížil autobusem z Dejvic, ležela na krajině hustá omáčka mlhy. Četl jsem si v útlé brožuře, která nese název této vyhlazené vsi a jíž napsal v roce 1945 Cyril Merhaut. Na rozcestí, kde autobus zastavil, jsem se musel zeptat, kudy se dostanu do Lidic. Když jsem vykročil ukázaným směrem, ticho toho ráno bylo pomalu přehlušováno rachotem sekaček. Sekaly anglický trávník tam, kde před pětašedesáti lety stály domy, mezi nimiž pobíhaly děti…

Pplk. PhDr. Eduard Stehlík poutavě vyprávěl a dosazoval nové kamínky do mozaiky mých vědomostí posbíraných z učebnic a z té jedné Merhautovy brožury. Jak mluvil, podobně jako v autobusu se mi jaksi zalily oči slanou vodou.


10. června 1942… Na zahradě Horákova statku bylo zastřeleno 173 mužů (i čtrnáctiletý chlapec, který měl podle německého nařízení patřit mezi děti, ale šel s otcem; byl v tu chvíli předčasně dospělým mužem). Brali je nejdříve po pěti, ale po čase přišla únava, a tak se počet před matracemi opřenými o zahradní zeď zvýšil na deset. Žádné sdělení důvodu, žádné pásky přes oči… 93 dětí bylo odvezeno z Lidic, z nich však bylo u dvou chlapců shledáno, že jsou o dva měsíce starší patnácti let, a tak byli dodatečně popraveni 16. června spolu s lidickými, co byli na noční směně a s již dříve zatčenými členy rodin Horákových a Stříbrných. Dvě holčičky a jeden chlapec byly v kladenské škole označeny za schopné poněmčení a odevzdány na převýchovu, z nich ale pak jedna holčička vrácena zpět a odpravena spolu s dětmi z Ležáků. Násilím odděleny od matek, které putovaly do koncentračního tábora v Ravensbrücku, byly lidické děti poslány do tábora v bývalé továrně v polské Lodži. Tam bylo 88 dětí od 13 měsíců do 15 let ponecháno vlastnímu osudu, s trochou chleba, polévky a černé kávy na den, v oblečení, v kterém přijely. Vedoucí Rasového a přesídlovacího úřadu náhodně z dětí vybral šest holčiček, které se mu zdály vhodné k poněmčení. Sestry Hanfovy tak usilovně brečely, že jim maminka svěřila do péče mladšího brášku, až si jej na té lidské zrůdě jako zázrakem vybrečely. V lágru Gneisenau, jak se tábor v Lodži jmenoval, zbylo 81 dětí, třetí týden ve stejném prádle bylo zavšiveným dětem povoleno napsat domů lístky. Ty dopisy s orazítkovanou Hitlerovou hlavou jsou tím nejbrutálnějším, co si člověk může v dalším kontextu událostí představit. Děti si napsaly svým babičkám, tetičkám a strýčkům o trochu chleba, teplé oblečení, dopisní papír a hlavně o informace o svých maminkách a tatíncích, a následně nastoupili do náklaďáku, který odvezl do tábora v Chromnu. Tam vystoupily, svlékly se a nastoupily do dalšího náklaďáku, jehož výfuk byl ovšem hadicí prodloužen a zaveden do speciálně upravené neprodyšné korby. Náklaďák jezdil několik minut po nádvoří bývalého zámku a složil náklad do připravené jámy.


Když v muzeu četly z nahrávky hlasy dnešních dětí dopisy napsané dětmi z tábora v Lodži, oči se mi zase zalily slanou vodou a ta v nich zůstala celou cestu až k památníku dětských obětí války…



Nahoře v růžovém sadu, jenž si snad duše těch dětí mohou prohlížet z leteckého pohledu, plejí jeho záhony Němci. A bylo jich tam hodně, v tričkách s nápisem, jenž jsem se styděl jít přečíst blíž, ale jedno slovo je na něm jasně rozeznat… Přiznám se, měl jsem zvláštní pocity (nikoli negativní, prostě zvláštní, neřekl bych to, dokud nepromluvili)…


Jedna z posledních tří lidických žen nám říkala, že když Němci nosili na památník věnce, dávala je jiná z jejích přeživších kamarádek pryč s tím, že dokud bude živa, německý věnec nemá na hrobě jejích mužů co dělat. Ona už nežije a na hrobě lidických mužů dnes především chybí obyčejné pohledy českých očí. Pohled do očí nezájmu našich lidí o tuto tragedii je to nejsmutnější, co jsem viděl. A zastyděl jsem se i za sebe. Sice jsem si vzpomněl, že jsem na těch místech už jednou jako malý kluk byl, když tam otec zastavil s naší oranžovou stopětkou a šli jsme prostě na chvíli postát nad údolí, které bývávalo vesnicí, ale od té doby jsem bral Lidice jen jako zpestření hodiny dějepisu s šokujícími statistickými počty obětí. Teď jsem těm obětem v muzeu koukal jednomu po druhém do očí… Muzeum s novou moderní audiovizuální expozicí vůbec působí velmi emotivně a každému jeho návštěvu vřele doporučuji.

Jediný z mužů, který tragedii v Lidicích přežil byl František Saidl, který v té osudné době seděl ve vězení za vraždu svého syna. Protože vraždil v afektu a sama ztráta syna byla dost velkým trestem, byl odsouzen v roce 1938 na čtyři roky. Když se vracel z vězení, nic netuše vystoupil na zastávce, kde jsem vystoupil já, ale nějak neviděl svou rodnou ves. Teprve tehdy zjistil, že nepřišel jen vlastní vinou o jednoho ze svých synů, ale že nemá nikoho… Vydal se na stanici gestapa a udal se, že je z Lidic a že schvaluje atentát na Heydricha. Vysmáli se mu a vyhodili ho. Přežil… Zemřel před několika lety.

Josef Horák a Josef Zelenka, oba z Lidic, v roce 1939 emigrovali a nastoupili do služeb anglické armády, první u letectva, druhý v pěchotě. Gestapo mělo určité stopy, které by mohly vést k těmto mužům jako k potenciálním atentátníkům na Heydricha. A přestože ty stopy se ukázaly liché, pomsta musela přijít rychle a krutě. A tak když se Horák se Stříbrným vrátili do Československa, nebyli oslavováni, ale dokonce byli mnohými označováni za viníky lidického masakru. Ti dva muži statečně nasazovali životy za vlast. A aniž by tomu chtěli, osudově zasáhli do osudů své vesnice. Oidipus, aniž by tomu chtěl, zabil svého otce a souložil se svou matkou. Ježíš, aniž by tomu chtěl, způsobil vraždění neviňátek. A jsme u pocitu viny…

Lidice 2006

Jitřní hodinka

Nedávný svátek sv. Františka a sobotní výstava obrátila mou pozornost ke Spisům a myšlenkám sv. Františka z Assisi v českém překladu od jednoho z františkánů P. Jana Leandera Brejchy z roku 1915, kterou jsem si onehdy pořídil v antikvariátě v Hluboké nad Vltavou. Člověk žasne nad myšlenkami starými osm set let. Zaujalo mě především zamyšlení nad tím, zda je lepší se modlit nebo kázat. Poté co František naprosto jasně a jednoznačně naznačí, kde je jeho priorita (kázání, neboť jako Kristus jsme mezi lidmi a ne anděly), tak jeho závěrečná myšlenka zní:

Poraďte se o tom podle svého rozumu.

Jestli slovo řehole je od slova regula a regula je pravidlo, pak toto pravidlo je z doby postmoderní a ne středověké. Navíc v řeholní promluvě o marnivých a nadutých kazatelích znovu celkem jasně tvrdí, že když někdo soudí, že dovedl někoho ke křtu, že získal ovečku svým přesvědčováním neboli kázáním, pak na tomto díle nemá žádnou účast, nebyl to on, kvůli kterému se něco stalo, byli to ti, kteří se za to modlili a nebyli vůbec vidět.

Ke studujícím a doktorům pronesl bratr František tato slova:
Bratří, kteří jsou uneseni nezřízenou touhou po vědě, najdou ve dnech soužení (tj. při posledním soudu) ruce svoje prázdny.

Je láska a láska, jak by přísně rozlišili studovaní bratří, a už bych měl na talíři maso agapé, přílohu charitas a zeleninovou oblohu eros. Ano, často si napichuji na vidličku všechny tři věci, ale rozdíl v chuti ještě poznám. Apokryfní třetí zpěv Františkovy písně o bratru Slunci, který složil bratr Jakopono z Todi, je o lásce ke Kristu, ale je v něm zkušenost plného života. Ze šestatřiceti slok zde otiskuji jen začátek, časem snad alespoň pod odkaz vložím i jeho pokračování:

Ó Lásko, z lásky sděl mi,
proč zranila jsi bolem
Své lásky moje srdce,
že ohněm k Tobě vzplálo?

1. Mé srdce hoří, plane bez ustání
a nemůž prchnout pouty uzamknuto
a taví se jako v žáru plápolání
a žijíc zmírá, pevně obemknuto.
Ó kéž by prchlo z toho kolotání,
v němž jako zlato ve výhni je kuto.
Však běda, o jak kruto,
jest prchat – a kam jíti,
když všude žár se nítí,
by v novém boji stálo?

<3

Historia Franciscana

Na stejnojmenné výstavě mi včera v Kadani srdce zaplesalo. Předminulý rok slavili čeští františkáni 400 let od příchodu do Prahy k Panně Marii Sněžné. Když jsme tam snad ještě o rok dříve byli s tehdejšími třeťáky, prováděl nás po kostele bratr Filip Rathouský a byl to nezapomenutelný zážitek, nechal jsem ho přes dva bratry, kteří se včerejší vernisáže účastnili, pozdravovat. Výstava je plná fotografií (většinou z první poloviny 20. století), kde se františkáni představují například při jízdě na motocyklu, dojení kozy, v masopustních maskách nebo na skautském táboře. Velmi zajímavé jsou také dopisy františkánských provinciálů představitelům komunistické moci. Na výstavě je ke zhlédnutí i několik krátkých filmů, z nichž v jednom je velmi podrobně popsán osud prvních českých františkánů v roce 1611 při vpádu Pasovských. Kdykoli nyní navštívím chrám Panny Marie Sněžné (krásnou fotografickou procházku můžete absolvovat zde), až budu vzhlížet ke stropu, nebude to vzhlížení k Božím výšinám, jak se tak v kostele odnepaměti často dělává, ale do díry uprostřed klenby (na obrázku nahoře), kudy tehdy bylo shozeno asi 14 bratrů, kteří se před rozvášněným davem schovali na půdu nejvyššího chrámu v Praze. A možná se tam stavím už zítra na cestě do Lidic, kterou jsem si před časem slíbil.

Jeden z provinciálů OFM má letos několikanásobné výročí – je tomu 120 let od narození, 80 let od vydání jeho stěžejní publikace o Duns Scotovi a 50 let od úmrtí historika Jana Kapistrána Vyskočila. Vyskočil byl provinciálem i tehdy, když byl v noci ze 13. na 14. dubna 1950 učiněn zátah na všechny řeholníky, kteří se museli sbalit a byli odvezeni do tzv. koncentračních klášterů.

TACTIC

E.K.

Rád si čtu v knihách, které už sotva někdo otevře. Tu, kterou jsem otevřel včera, odsoudil Šalda jako "monstrum", a tak skončila na hnojišti literatury a možná v mnohých svých částech právem. Jmenuje se Rozpomínky a vyšla jen jednou v roce 1896. Jedna báseň se však četla jedna báseň. Uhádnete, kdo je autorem?

Zpověď atheisty

Jen ve mně soudce jest, jenž hořce mstí
a svatě blaží – ne tam nad chmurami;
jen sobě mužně vyznám všecky klamy,
v něž pobloudil jsem; všecka tajemství,
jež slepě pučí v pudech mých a která
se ku vědomí vzepjala z pološera
i rozvinula v rozumový jas,
před soudem pravdy mají hlas.

…

Jak dětinský to klam, že prabytosť
ta všemohoucí, tvůrčí, nedozírná,
jež rozplodila slovem do nesmírna
všech světů nepočet a věčitost –
mé malé „já“ že hýčká, kvil můj tiší,
mé chtíče hlídá, modlitbu mou slyší,
jak světská „Výsosť“ že mých poklon dbá
a slávou lichotit se dá.

Jak malicherně ješitný to blud,
že všeobsáhlý, nadsmyslný všedích
i mou chuť sytí, hojí i můj neduh
ba o groš se mi stará, jsem-li chud!
Ne! Síla hluchá, chladná, velkolepá
ves život rodí, tváří, hněte, tepá,
vše bezděk, slepě nutí žít i mřít
jen proto, že to musí být.

A přec – ať vyřknu zpověď bezelstnou!
přec někdy - - často, když mě nezdar stíhá,
kde pro květ žití sahám, když mě žíhá
pal kopřivy, když s hanbou bolestnou
zřím důmysl svůj směšně oklamaný,
své snahy marné, cíl svůj podkopaný,
když náhoda mě týrá protivná
jak schválnosť jakás podivná:

Když zuby skřípám, že mi poctivý
plod rázné práce vyrván nicotami,
pak hněvem kypím, horlím výčitkami,
jak kdyby los můj nespravedlivý
byl něčí vůlí vědomou tak spředen,
a vinen vším i za vše odpověden
kdos všemocný! Já v Boha nevěřím –
však s Bohem přec se hašteřím.

Ještě nevíte? Iniciály v názvu článku vám jistě pomůžou.

<3