Athénská vlaštovka

V poslední době se v žurnalistice a nejen v ní znovu oprášil boj mezi dvěma termíny, které se dlouho na papírovém bitevním poli nestřetávaly a zdánlivě upadly do zapomnění. Socialismus byl příliš spojen s dobou vlády jedné strany a kapitalismus poté, co ve vokabuláři ztratil tohoto přirozeného nepřítele, uvolnil místo méně zabarveným slovíčkům. Po přečtení eseje Václava Bělohradského o poučení z květnových voleb jsem si předsevzal, že nebudu jen polemizovat, ale podám i svůj pohled na věc, své poučení z voleb pro sebe sama a možná pár svých čtenářů.

Kapitalismus jako lupénka
Kapitalismus je jako lupénka, svědí a kazí vzhled. Tyto nepříjemné symptomy psoriázy vznikají z nadměrného růstu (příliš rychlá obnova kožních buněk). A především: nedá se vyléčit. Musí se ale stále léčit, musejí se zažehnávat její nejhorší projevy. Prvním krokem v boji proti lupénce je smířit se s tím, že ji máme. Pak každý lékař (v kapitalismu každá politická strana) nabízí svůj recept na zmírnění příznaků, tu mastičku, tu syntetickou látku, tu akupunkturu nebo jinou alternativní medicínu.

Nesmiřitelní
Jsou ale i tací, kteří se s lupénkou smířit nedokážou a spoléhají na nějaký zázračný lék. Vrátíme-li se na začátek naší paraboly, můžeme do této skupiny politicky zařadit všechny revolucionáře. Několik revolucí v historii lidstva bylo nakrátko úspěšných. Jejich vůdci totiž přesunuli problém někam jinam, kde způsobili ještě palčivější bolest a na lupénku se tak mohlo zapomenout.  V našem podobenství by tedy komunismus mohla být terapie, která se snaží lupénku vyléčit řekněme podáváním projímadla. Pod záminkou léčby příčin a ne symptomů se tak soustředění nemocného přesune do trávicího traktu a radosti života se pak hledají v různých zlepšovacích návrzích pro latríny.

Sůl z Mrtvého moře
Poslední volby v Čechách se odehrávaly v době, kdy se suché šupinky kůže začaly tvořit téměř po celém těle, a tak všichni slibovali zázračné vyléčení solí z nejslanějšího moře světa. Rozdíl mezi pravicí a levicí vidím v tom, že pravice nabídla možnost rekreačního pobytu u Mrtvého moře v hotelu s bahenními lázněmi a s projížďkou na velbloudu, ovšem za patřičnou cenu. Levice nabídla dovoz soli nákladní dopravou a rozvoz až do domu s množstevní slevou, pokud odeberete sůl rovnou na čtyři roky. Obojí je legitimní. Nemocný se mohl rozhodnout.

Lekce z dějepisu
Když se řekne demokracie, povědomí každého školami postiženého člověka mu hned asociuje starověké Athény. Aby se režim této řecké metropole ve škole lépe vyložil, dává se do kontrastu se Spartou. Lidová shromáždění, rovná práva a ostrakismus versus oligarchie, vojenská drezura, shazování neduživých dětí ze skály. Sympatie žáčků se tříští, ale možná podobně podvědomě jako u hráčů bývalého vinohradského týmu v roce 1894 kloní se fanouškovské preference na stranu v peloponéské válce úspěšnější Sparty.

Moderní spartánský režim
Dnešní stav kapitalismu v Čechách se v mnohém přiblížil zřízení ve Spartě. Novodobí heilóti pracují v průmyslových zónách. Perioiky tvoří masa podnikavých lidí, kteří se vyhýbají politice – v Řecku neměli právo volit, dnes jej mají i heilóti, ale není z čeho vybírat, protože předvolení těch, co zasednou na úřadech, udělají strany na svých schůzích. Na nejvyšším stupni sociálního žebříčku stojí k poslušnosti a oddanosti v táborech stran vycvičení politici s všelijak protežovanou bezpečnostní a ekonomickou složkou, která zavedený režim chrání a platí.

Střepinový soud
Květnové volby roku 2010 mi přinesly jedno zásadní poučení. I v novodobé politicky oligarchické společnosti se najde prostor pro athénskou přímou demokracii. Zaškrtávání kandidátů, které odstřelilo např. Ivana Langra, jenž se už cítil eforem vnitra, a vyneslo mnoho kandidátů, které měly strany na svých seznamech jen jako volavky, změnilo obecenstvo voličů na shromáždění na agoře. Pochopila to i naše vláda? To se uvidí. Máme šanci jí to za čtyři roky spočítat pěkně po athénsku. „Se štítem nebo na něm,“ tohle lakonické heslo by mělo našim novým představitelům znít v hlavě před každým rozhodnutím.

Vymodlený vůdce

Předevčírem jsme na Vltavě zaslechli hezkou povídku od Roalda Dahla o porodu matky jménem Klára, jejíž děti Gustav, Ida a Otto, narozené během předchozích tří porodů, všechny zahynuly do dvou let svého věku. Klářin manžel Alois je alkoholik a hrubián, a tak situaci zhodnotí tak, že tenhle poslední kluk je neduživější než dva předchozí a určitě taky brzo zajde. Klára se modlí, aby přežil. Když se lékař zeptá na jméno, Klára řekne, že se s manželem rozhodli pro Adolfa. Psal se 20. duben 1889. Chlapec přežil.

Chvála onanie (Chateaubriand II.)

aneb Noli masturbare circulos meos

Hoch, dospívající k pubertě v prostředí lehkých mravů, nikdy nepozná pravé prudkosti vášní; jeho touhy, střetávajíce se se skutečnou milenkou, nepodněcují obrazotvornosti. Nalezl cestu rozkoše a minul cestu genia.

Tahle a následující pasáže z Chateaubriandova životopisu mě přivedly na úvahu o vlivu masturbace na obrazotvornost potažmo na genia. 

Téměř každý mladý muž začíná v určitém poměrně nízkém věku onanovat. V době mých začátků nebyl internet, video bylo v plenkách, časopisy a obrázky si dospělí většinou před omladinou pečlivě střežili. Člověka vzrušila stránka s podprsenkami v katalogu zboží firmy Quelle, v televizi každá milostná scéna, v níž bylo vidět lýtko nebo ňadro, z knihovny potajmu vytažené příručky pro manžele nebo ohmatané stránky z Milence Lady Chatterleyové.

Plachý muž, jako třeba Rousseau nebo takový jinoch jako tento hoch (Chateaubriand), kterého od žen, jež by mohl milovat, odpuzují tělesné nebo mravní závady, si musí své hrdinky či své milenky dobýt ze svého vlastního těla.

Více než časopisy, televize a erotické romány vzrušovala před dvaceti lety jinochy, jako jsem byl já, vlastní fantazie, které stačil velmi malý podnět. V prváku na gymplu (teď už to říct můžu, protože většina třídy je buď po smrti nebo nezvěstná) jsem měl v posteli polovinu ženského osazenstva třídy a ještě pár děvčat z  třídy vedlejší, ba i z vyšších ročníků. Samozřejmě prostřednictvím fantazie. Latexové péčko je proti tomu dnes ohromná nuda.

Vrcholem fantazie je v tomto ohledu kombinovaná představa.

„Složil jsem si tedy ženu ze všech možných žen, které jsem kdy viděl: měla tělo, vlasy a úsměv cizinky, jež se na mne přitiskla svým prsem; dal jsem jí oči té oné mladé vesnické dívky a svěžest zase druhé. Jiné znaky krásy mi dodaly portréty vznešených dam z časů Františka I., Jindřicha IV. a Ludvíka IV., jimiž byl vyzdoben náš salon, a některé půvaby jsem si bral dokonce z obrazů Panen Marií, visících v kostelích. Toto třeštění trvalo celé dva roky, za nichž dospěly schopnosti mé duše k nejvyšším stupňům vytržení… Mé dni uplývaly divokým, zvláštním a nesmyslným způsobem, ale nicméně plným slastí.“

Tato poskládaná představa mi byla cizí a nahrazoval jsem ji tzv. střídavou metodou, kdy se v rámci jedné představy vystřídalo více obrazů. A co vy? Jaké byly vaše představy (komentáře lze vkládat i anonymně).

Pokušení tělesné žádostivosti, o kterém píše svatý Augustin ve svém Vyznání v hlavě XXX. knihy desáté, dnes plně splývá s pokušením očí z hlavy XXXIV.:

Ono tělesné světlo, o němž jsem mluvil, koření slepým milovníkům světa život nebezpečnou a svůdnou radostí. Kteří však i za ně Tě dovedou chváliti, Bože, Stvořiteli všeho, ať ho užívají ke Tvé chvále a nedají se jím ukolébati v záhubný spánek! Kéž by tomu bylo tak i u mě!

Chateaubriand I.

Při čtení jakéhokoli životopisu se téměř vždy identifikuji s osobností, o které se píše. Trochu to svědčí o tom, že si umím vybírat, a trochu o tom, že vidím to, co chci, tedy že na mě pasuje horoskop pro střelce, ale kdyby mi hvězdopravci omylem přečetli popis panny, býka nebo kozoroha, našel bych se v nich také.

Už pár dní jsem novodobým Chateaubriandem. A že o něm Maurois píše mnohdy velmi nelichotivě, to mě dostává do dosti svízelného úhlu vnitřního pohledu. Odhalím tak dost svých záporných vlastností, kterými se vyvažuje můj genius. A odečtu-li toho genia jako chiméru, vychází mi dost smutný výsledek.

Ale abych začal popořadě, na dětství mladého šlechtice ze zkrachovalého rodu bylo pozoruhodné snad jen to, že jako šesté a poslední dítko své matky byl velmi neduživý a jedna z jeho kojných jej svěřila pod ochranu Panny Marie Nazaretské v Plancoëtu. Slíbila tehdy před její hrubě tesanou žulovou soškou, že pokud se chlapec z toho vylíže, bude až do sedmi let nosit jen modré a bílé šatičky. 

 A tak se také stalo. Jako sedmiletý byl pak na slavnostní mši v katedrále, kde sošku uchovávají, slibu zbaven.

Taky zde nespatřujete žádnou podobnost? Zaplať pánbu. I když bůhví komu mě v modlitbách zasvětili moji blízcí, když mi v Praze na uro vyndavali ledvinu.

Zvrácené skutečnosti

V souvislosti se zatčením jedenácti domnělých ruských špionů v Americe, napsal Karel Pacner do Mf Dnes článek o tzv. nelegálech. Nemám rád spiklenecké teorie, ale nedávno jsem jednu strašnou slyšel a zaujala mě natolik, že ji přivedu na světlo webí. Ta teorie tvrdí, že pražské jaro 1968 přišlo právě kvůli tomu, že v západní Evropě dosluhovala generace špionů, kteří se sem dostali před stažením železné opony. Sověti tedy schválně oponu na chvilku nechali zdvihnout, aby mohli na západ přejít nelegálové připravovaní od 50. let v Československu.

Kdo nevěří, že existuje takhle zvrácená realita (stejně jako já), pro toho mám jednu zajímavost z výše zmíněného článku, pro našince extra pikantní:

V dubnu 1933 ukradl pasy z okresního úřadu v Chomutově známý kasař Ferdinand Jaroš. Vzal i peníze a několik úředních razítek. Když ho za tři týdny zatkli, našli u něho už jenom jeden pas a žádné razítko. Prý to všechno hodil do Ohře. Ve skutečnosti je prodal komunistům nebo přímo Rusům. Přišlo se na to, až když na podzim 1937 našla švýcarská policie zastřeleného muže s pasem z Chomutova – údajně obchodníka Hanse Eberhardta, ve skutečnosti sovětského nelegála Ignace Reisse, ve skutečnosti Poláka Natana Poreckého.

Chateaubriand - místo předmluvy

Životopis tohoto francouzského autora napsal André Maurois v roce 1938 a česky vyšel v překladu Svatopluka Kadlece v roce 1947. Svoje dojmy zde budu vkládat po kapitolách. A místo předmluvy začnu dvojím užasnutím.

Žasnu nad tím, že stěžejní dílo Françoise Reného de Chateaubriand, jeho slavnou Atalu, vydanou poprvé v roce 1801, přeložil už v roce 1805 Josef Jungmann. Byl to čtvrtý jazyk, do nějž byla novela přeložena, po vlaštině, němčině a ruštině. V době, kdy bylo národní obrození v plenkách, se Jungmann „neostýchá tím neposledním kvítkem literatury francouzské naši českou zahrádku okrásiti“. Četl jsem Atalu a Reného v novodobém překladu Oskara Reindla skoro před 20 lety. Tehdy jsem hltal romantiky a nejradši ty, o nichž jsem toho moc nevěděl. Chateaubrianda jsem znal jen z jídelního lístku (nevěda tehdy, že se ta speciálně upavená svíčková opravu jmenuje podle tohoto spisovatele, jemuž jej poprvé připravil jeho kuchař Montmireil), v literárních studiích se o něm moc nepsalo, už vůbec jsem o něm neslyšel ve škole, a tak jsem pátral sám. Moc jsem toho nevypátral, snad jen pár maličkostí v souvislosti s jeho návštěvou Prahy v roce 1833. Až minulý týden, kdy mi přišel Mauroisův dvoudílný životopis.

Žasnu, že kromě Ataly a Reného nebylo od Chateaubrianda do češtiny nikdy přeloženo nic jiného. Ani Duch křesťanství, dílo, které ovlivnilo celé 19. století a stálo u romantické fascinace gotikou a středověkem (Atala a Réné byly v prvním vydání jeho součástí). Přijde mi to, jako by všechny české hudební soubory zahrály za svou dlouhou historii jen pár komorních koncertů a úplně pominuly jeho oratoria, opery a symfonie. Na webu je přítomna francouzská oskeovaná kopie tohoto díla v několika různých vydáních, takže pro mě zůstává stále stejně tajemné. Zato zde existuje anglická verze Chateaubriandových Pamětí ze záhrobí s bohatým poznámkovým aparátem.

Myslím, že mi psaní o Chateaubriandovi vyjde na pokračování na celé prázdniny, tak se můžete těšit.

Já vidím Spirituál kvintet, jak se potápí

potápí

 potápí

potápí

Grabštejn

Byli jsme s Věruškou na Grabštejně, kde to, jak víme od Víti Š., žije. 

Tentokrát tam byl koncert Spirituál kvintetu, a tak nebylo pomalu kde zaparkovat. Nádvoří hradu vzdáleného 20km od Liberce bylo plné, ale ještě jsme se vešli.

Muzikantům svítilo zapadající slunce pěkně zostra do očí, rozlazovalo na začátku koncertu všechny struny a inspirovalo k mnoha povedeným vtípkům.

Nicméně pro mě jako fotografa amatéra bylo sluníčko výzvou, abych si pohrál s čudlíky (jež profíci zvou expozicí, clonou a kýho čerta) a upravil těch pár fotek se stíny pro Ríšu do následujícího příspěvku .

Takhle dopadla stínohra s Dušanem Vančurou.

A takhle vypadala kapela po setmění.

Krácení času ve svátečních zácpách

Už druhý den posloucháme v autě Radiožurnál. Zvou si tam teď jako hosty režiséry z MFF. Včera tam byl Tomáš Mašín, dneska Karel Wachek. Ten chtěl v Americe natočit Smetanova Dalibora tak, že by byl uvězněn v autě, které by nesměl opustit. Za tímto poťapaným námětem stojí Wachkův pohled na moderní cestování.

Lidi se začali přemisťovat a mají dojem, že to přemisťování je nejvýznamnější komunikace. Přitom přijedou třeba do Portugalska, nic tam neřeknou a pak se zase vrátí. A vzduch je plný spálené nafty. Takhle se dnes řítí už vlastně téměř miliarda lidí.

Co je vlastně život?

Na dovolenou do Podještědí jsem si kromě životopisu Františka Renáta z Chateaubriand, o kterém napíšu víc, až jej dočtu, taky brožurku Příprava vína v domácnosti, protože chci v život uvést sen mého tatínka, domácí trnkové víno. Po ledvinkách další meta, kterou tentokrát chci dotáhnout nejen do finále, ale až k vítězství, které je v poživatelnosti. A třeba nezůstane u trnek.

V předmluvě jsem se dočetl tuhle zajímavou informaci:

Zásluhou našeho badatele Stoklasy bylo dokázáno, že ve všech tkáních výše organisovaných živočichů dějí se kvasné pochody. Toto kvašení má podle profesora Lindnera účel překonati hnilobu (kvašení proti hnilobě), na kterémžto pravidle si vyšší živočichové zbudovali svoje existenční možnosti.

S tohoto stanoviska jest vlastně život kvasným postupem. Kysličník uhličitý, vytvořený při tom, vylučuje se dechem. Zemře-li člověk, ustane kvašení v jeho buňkách a pole ovládnou hnilobné zárodky.

Plzeňata