Těžko definovat

V nové Advojce mě pobavil Štěpán Nosek svou definicí poezie z hlediska občanského sdružení Litera, které pořádá onu minerální knižní soutěž:

periferní omyl s rozsekanými řádky

Petr A. Bílek zase v obraně textové analýzy píše:

Když (studenti) nepoznají, kde nastává metaforické významové dění, budou číst Tomanův verš: „Můj bratr dooral a vypřáh´ koně“ jako sdělení, že Toman má bratra a ten je zemědělcem.

Zastal bych se ale středoškolské profesorky Veroniky Valíkové, s níž Petr Bílek polemizuje, protože tuším, co myslela svým strachem, že se analýza textu může zvrhnout v takové to „povězte nám, kolik je v básni metafor“ nebo „co znamená u Romea a Julie ta tma“.

Petr A. Bílek má určitě pravdu v tom, že by se měla připomínat data sepsání či vydání významných děl autorů, případně jejich úmrtí, jelikož to jsou data historicky podstatná. Místo toho máme ve zvyku slavit výročí narození. Dokumentuje to i moderním významem Vánoc oproti mnohem podstatnějším Velikonocům. Já rovněž podvědomě koukám radši na výročí narození básníků, které si vybírám k mému příležitostnému poznávání světa skrze překlady. Odteď se to budu snažit vědomě změnit.

Na konci svého příspěvku do literárního zápisníku se P.A. Bílek čílí nad rozmáchlým rozhovorem s režiséry Formanem, Hřebejkem a Svěrákem, který jsem četl a připadal mi pro nový druh novinářského příspěvku ve formě rozhovoru několika stejně zaměřených lidí (v Bílkově slovníku celebrit) po Skypu celkem na úrovni. Panu Bílkovi vadí, že nebyl rozhovor upraven, krácen o slovní balast, že se všichni tři nechávají tlachat, jako by jejich slova byla manou posvátnou. Asi jsme to jen četli z jiného pohledu. Já to nepovažoval za stylistické cvičení, ale za aktuální samořízené sdělení k aktuální otázce, ke kterému se nechci vracet (a neotevřel jsem to ani teď, abych si ověřil, kolik tam toho balastu bylo), ale které mi něco řeklo k tomu, co mě také zajímalo. Třeba i to, že Miloš Forman má doma jako já taky Knihu o kundě. Potěš pámbu.

Hrnce a pánvičky

Sir Edward Read ve svém díle cituje různé autory a vždy velice úderně. Víte, jak říkal Chesterton žurnalistice? Psaní na zadní stranu reklam.

Z hlediska autorských práv je jistě zajímavý citát z Erica Gilla, který do jedné věty shrnuje myšlenky Williama Morrise. Gill však prý sám cituje Anandu Coomaraswamyho a tento cejlonský filosof to má zase možná od Sri Aurobinda. A co vlastně všichni tvrdí? Cituji (ač nevím přesně koho):

Umělec není zvláštním druhem člověka, ale každý člověk je zvláštním druhem umělce.

Read se zamýšlí nad tím, proč valnou většinu lidí umění nezajímá. Proč je málokdo uhranut architekturou Svatopavelské katedrály nebo jak některé duše nepohne pohled na strop v Sixtinské kapli. A dochází k tomu, že lidé nejsou nevnímaví, ale že jsou jenom lhostejní. A lhostejní jsou kvůli výchově a kapitalistické morálce, která z umění udělala pouhou obchodní komoditu.

„Celá kapitalistická kultura je jedno velké pozlátko, dýha, která zakrývá lacinost a odfláknutost jádra věcí. K čertu s takovou kulturou! Na skládku a do spaloven s tím vším!“

Read dospívá k názoru, že by se děti měly ve škole vzdělávat jinak, ne předmět po předmětu, ale k celistvému pohledu na svět, a zároveň by měly rozvíjet všechny svoje smysly, dokonce i chuť a čich. Nic takového ve škole není, kapitalismu stačí stádo otroků, kteří znají vzoreček jodidu olovnatého, ale v životě s ním nepřišli do styku, kteří umí odmocňovat, ale nikdy to nepoužijí, kteří vyjmenují druhová a rodová jména čeledi lasicovití, ale nepoznají norka od tchoře.

Kdybych neměl na gymplu na výtvarku profesora Kotka, který miloval moderní umění, nevěděl bych ještě ve dvaceti letech, kdo byl Manet a kdo Monet. Dneska si dokonce volíte, zda budete chodit na výtvarku nebo na hudebku. Kdo nemá sluch, nemá z logiky věci nárok poslechnout si Chopina, kdo nakreslí stejně psa i koně, nemá důvod chodit do galerií. Nepěstuje se žádný vkus, a tak z dětí vyrůstají konzumenti levných výrobků řetězových dodavatelů všeho.

Ve svém eseji Read připomíná, že prehistorické kultury se rozlišují podle zdobení keramiky. A přestože nechce, abychom se vraceli do chýší a zapomněli na elektriku, tvrdí, že společnost může být civilizací a může mít svoji kulturu, pouze když má krásnou keramiku (v originále pots and pans). Rád bych tuto myšlenku rozvinul do teze, která z této teorie logicky vyplývá: Až pokud pijeme z vlastnoručně vyrobeného hrníčku, začneme být citliví k umění. Začneme. Dál se náš cit může rozvíjet různě. Až když vidíme varhaníka, kytaristu a pozounistu při hře, začneme cítit hudbu jinak než jen jako kulisu z cédéčka. Až když pár desítek minut pozorujeme práci malíře v plenéru, začneme být vnímavější k výtvarným dílům v galeriích. Ale ten hrníček je asi základ.

A já jsem si ještě svůj hrníček nevyrobil. K čertu se mnou!

Omyl z beznadějné lásky

Když jsem se dnes díval, jestli nemá některý z básníků výročí, padl mi zrak na Samuela Fergusona. Narodil se 10. března 1810, tedy ve stejném roce jako náš Mácha. Už jsem o něm jistě psal, mám o něm přeci tu roztrženou přílohu deníku The Independent, kterou nechali v šatně Orfea kluci z britské kapely Chelsea.

Našel jsem si jednu básničku, kterou jsem se rozhodl volně převést do češtiny, protože mi bylo na první pohled jasné, že věrný překlad by ji dokonale zkazil. A až když jsem dopsal poslední slovo, našel jsem si, že jsem se zmýlil. Ten básník, o kterém jsem četl a psal před dvěma lety, byl skotský básník Robert Fergusson, kdežto Samuel s jedním S v příjmení byl Ir jako limerick. A neumřel ve 24, ale dožil se krásných 76 let. A zjistil jsem také, že to není Fergusonova básnička, ale jeho překlad irské lidové písničky do angličtiny. Anglický originál si můžete najít zde.

Bez naděje na tvou lásku si tu
stavím vzdušný zámek ze soucitu;
sním si svůj nekonečný sen za noci bez úsvitu.

Sním si svůj nekonečně dlouhý sen
a potom jediným tvým pohledem
do bezhvězdné noci z toho snu jsem navždy probuzen.

Ale i odmítnutá láska může hřát
v srdci, kde vládne jenom tma a chlad;
růžové poupě, co roste za plotem
může i kámen naplnit životem.

Za ten tvůj odmítavý pohled dám
svůj život na oltář a postavím mu chrám,
i když vím, že tvoji lásku já nikdy, nikdy nezískám.

K čertu s kulturou aneb anarchista šlechticem

Dostal jsem od Mileny dvě tašky plné knih v angličtině (díky!). Mezi všemi těmi zajímavými tituly mě na první pohled zaujal jeden, který napsal Sir Herbert Read.


Začetl jsem se a šokovalo mě, že tento muž nosí šlechtický titul a přitom píše velmi netradičně o sociálních a hospodářských věcech. Extrémní názor má i na kulturu. Vše je ovšem napsáno velmi čtivě, tak teď každou volnou chvíli trávím s antikulturou. A dneska jsem si našel, že Herbert Read byl anarchista, ale napsal tolik dobrých knih, že jej Winston Churchill v roce 1953 povýšil do šlechtického stavu.

Základní úvaha první kapitoly je, že umění je člověku a společnosti vlastní jako pojídání potravy a rozmnožování a jen naše zvrácená doba z něj udělala výlučnou záležitost umělců. Normální stav, jaký byl v prvobytně pospolné společnosti, nastane až zase s příchodem demokracie. Spolu s Waltem Whitmanem si notuje (v mém neumělém překladu):

Mnohokrát bylo vytištěno slovo Demokracie. A mohu dokolečka opakovat, že jde o slovo, jehož opravdové jádro stále spí, docela neprobuzené, nehledě na to, kolik hluku a divokých bouří jeho slabiky už nadělaly, ať v psané či řečené formě. Je to velké slovo, o němž letopisci, jak se domnívám, ještě nic nenapsali, jelikož na své místo v historii teprve čeká.

Na blogu KZK jsem citoval zprávu z tisku, že někdo umístil k nohám sochy TGM rakev s nápisem Svoboda je mrtvá. Ale co když se ještě ani nenarodila?

Svět podle Václava Jebavého

Tuhle knížku bych si vzal na pustý ostrov. Kdykoli ji kdekoli otevřu, najdu originální názor, někdy shodný s mou náturou, někdy ne, ale vždy provokativně neotřelý. Mluvím o knize Jakuba Demla Mé svědectví o Otokaru Březinovi. Kdyby tenkrát tuhle knihu četli ve Švédské akademii, opakovaně rok co rok nominovaného Březinu by nobelovka nemohla minout.

Poslechněte třeba tento nadčasový názor:

… neví se, není-li v umění ono „nemravné“, neétické vyšším stupněm morálky, étiky (svaté pravdy) oproti „étice“ davu, omezeného, chytráckého, často zkaženého.

Nebo:

Vypravoval jsem Březinovi, jak mne doktor Zd. Přibík vezl autem z Tasova do Prahy, jak mne to unavovalo a že jsem se po té jízdě dva, tři dni cítil jak střískán. Březina řekl: „Krajina na člověka při tom padá, poněvadž duch není na ni připraven nohama, rukama, očima, ušima, celým tělem; také z toho člověk nic nemá, protože si to nezasloužil, neodtrpěl.“

A víte, proč se dneska na dráze stávkuje?

„Když Poláci byli napadeni od ruských bolševiků, čeští železničáři byli solidární s bolševiky...“

A to jsem to jen včera na deset minut otevřel, protože bylo Masaryka a Březina má v knize k našemu tatíčkovi sto a jednu výhradu.

Orfeus Rock a První hoře

Přiznám bez mučení, že jsem si na Orfeus Rocku víc užil pátek. Martin a kluci z Arathie začali pěkně poklidně akusticky, pak PPU od Toxiky, něžnej vesnickej rock Trüpaslíka a pro mě vrchol v samozřejmě skvělých eNVéčkách, kterým jsem vhodil oba svoje zakoupené hlasy. Ruxak byl z jiného soudku, ale Verča zpívala čistě a kluci hladili krky svých kejter taky obstojně, a tak jsem si poslechl i celou metalovou vložku. A velice mile mě překvapila i kapela Kofe-in, kterou jsem ráno v poloviční sestavě uváděl už na gymplu. Mělo to grády, a tak lidi nejen že vydrželi, ale nahrnuli se do sálu ze všech koutů. Frontman Honza Kunze dělá v Opavě něco jako já tady, a tak jsme nejen u oběda měli o čem krafat.

Druhý den byl více pro mladé fanoušky, jediná akustika a zároveň stará garda, byli Ivory gate. Docela jsem si užil i Haj hou. Nicméně nejvíc jsem se těšil na večerní závěrečné První hoře. Začínali až v jedenáct.

Tohle jsem si o kapele První hoře přečetl:

Hlavními hudebními vzory jsou pro ně kapely jako Už jsme doma, Psí vojáci, DG 307, Pražský výběr či King Crimson. Nejde o nápodobu, jen o naznačenou cestu: rychlost až zběsilost nečekaně vystřídaná lyričností a zamyšleností, ostré kytary vyvážené zvukem klavíru, zpěvná melodičnost záhy zpochybněná undergroundovou kakofonií, instrumentálně propracované pasáže kloubící se s takřka punkovou špinavostí. K tomu básnické texty Milana Urzy, jím samým deklarované s expresivní naléhavostí, oscilující mezi recitací, zpěvem a křikem. V tom smyslu snad kapela navazuje osobitým způsobem na tradici alternativní hudby. Snaží se tento hudební proud oživit a posunout směrem k současnosti, především experimentováním s elektronickými samply, dodávajícími výrazu První hoře svižnost a modernost. Posledním přírůstkem do kapely byl v roce 2004 akordeonista pan Šťulda, posluchač Ježkovy konzervatoře.

A přesně to jsem včera slyšel. Škoda jen, že mládí na „ty psychopaty“ nemělo buňky, a tak dav posluchačů přišel o patnáctileté fanynky a posluchače radií Agara a Blaník a trochu prořídl. Kdyby Kofe-in hráli v sobotu a První hoře v pátek, byl bych jako dramaturg navýsost spokojen, ale ne vše může být podle mých přání. I tak se zdá, že Orfeus rock byl letos lepší než loni, a že změny, které chystáme na příští rok, jej zase popotáhnou o kus dál.