Stopem do Itálie - den jedenáctý - Udine/Vidim

Po svatební noci jsme odjeli vlakem do Udine, naší poslední zastávky. Když jsem doma pak listoval v časopise Český svět, objevil jsem tam fotografie z Vidimi a pořád mi něco připomínaly. Když jsme si je pak prohlíželi s Věruškou, došlo nám, že jsou to fotky z Udine. Udine je tedy česky Vidim.

Stopaři toto město většinou neprávem minou, sjet tam z dálnice znamená ztrátu minimálně jednoho dne. Ale návštěva stojí za to. Od nádraží do centra je to docela daleko a bez mapy jsme jen tušili, že jdeme správně. Věrušku navíc trápil opar, a tak jsme jako první hledali lékárnu. Dóm jsme pak vyčmuchali stopařskými nozdrami.

Pak jsme chtěli najít náměstí Libertá, které má být jedinečné a jemuž z jedné strany má vévodit palác v benátském stylu a z druhé něco jako orloj. Točili jsme se dokolečka, ale našli jsme jen náměstí Matteotti s kostelem sv. Jakuba.

Moc se tam od r. 1918 nezměnilo.

Na tohle náměstí jsme došli třikrát z jiné strany a nakonec jsme se rozhodli, že hledání toho druhého vzdáme a půjdeme na nějaký autobus, co by nás dovezl na výpadovku za město. Nejbližší zastvávka byla tady před tou budovou...

... a při pohledu od ní, nám to doklaplo.


Stáli jsme na náměstí Libertá. Svět je spravedlivý.

Stařec a nymfy

Aniž bych tušil, kýho zajíce v pytli kupuji, stal jsem se majitelem klasické lesbické knihy, resp. jejího druhého, nicméně prvního necenzurovaného českého vydání z roku 1911. Pierre Louÿs napsal své Písně Bilitiny v roce 1894, tedy v roce, kdy se jeho příteli Oskaru Wildovi zhroutil život kvůli homosexualitě. Pierre Louÿs byl heterosexuál, ale homosexuálům fandil a řadil se rád do jejich kruhu.

Taky jsem heterosexuál, ale homosexualitu mám rád, a tak mě napadlo, že když už mám do letošního podzimku to právo oddávat, že bych rád oddal i nějaké ty gaye nebo lesbičky. Nechcete? Nebo nevíte o někom, kdo by chtěl? Rád posloužím.

Zpátky k Písním Bilitiným. Bilitis byla řecká dívka, Sapfina současnice a Pierre Louÿs přetlumočil její poesii v básních v próze. Dlouho to ale netrvalo a v překladateli se odhalil sám autor. Do češtiny jeho erotické výjevy přetlumočil Jaroslav Pacovský už v roce 1910, ovšem úplné vydání mohlo vyjít až po interpelaci na Říšské radě ze dne 17. března 1911.

Bilitis zraje z dítěte v dívku, nalévají se jí prsy, radí se s matkou a s ostatními dívkami, touží po muži a nakonec nachází Lykase. Pak odjíždí do Mytilén a zde uvidí dvě svůdné tanečnice:

RADY
Tu vešla Syllichmas, a vidouc nás tak důvěrné, usedla na lavici. Vzala Glottidu na koleno, Kysu na druhé a řekla:
„Pojď sem, maličká.“ Já však zůstala opodál. Pravila znovu: „Máš z nás strach? Přistup: tyto děti tě milují. Naučí tě, čeho neznáš; medu laskání ženina.
„Muž jest násilný a líný. Znáš jej zajisté. Nenáviď ho. Má plochá prsa, hrubou pleť, vlasy krátké, paže zarostlé. Avšak ženy jsou krásné všechny.
„Toliko ženy umějí milovati; zůstaň s námi, Bilito, zůstaň. A máš-li dychtivou duši, uzříš svou krásu jako v zrcadle na těle svých milenek.“

NEROZHODNOST
Nevím, kterou z nich si vezmu, Glottidu či Kysu. Ježto si nejsou podobny, jedna by mi neposkytovala útěchy za druhou, a já se bojím, že zvolím špatně.
Každá z nich má jednu z mých rukou, též jeden z mých prsů. Které však mám dáti svá ústa? Které mám dáti srdce a vše, čeho nejde děliti?
…

Nakonec se rozhodne nechat dívky spolu, jak byly do té doby a najít si svou přítelkyni. Tu si vezme.

SŇATEK
Ráno připravili svatební kvas v domě Akalanthy, již přijala za matku. Mnasidika měla bílý závoj a já mužskou tuniku.
A pak uprostřed dvaceti žen oblékla slavnostní roucha. Navoněna bakkaridou a zasypána zlatým práškem, její zimomřivá chvějící se pleť vábila pokradmé ruce.
V komnatě plné listí čekala na mne jako na manžela. A já jsem ji uvedla na vůz mezi sebe a nymfagogu. Jeden z jejích útlých prsů sálal v mé ruce.
Zpívali svatební písně; flétny zpívaly také. Odnesla jsem si Mnasidiku pod rameny a pod koleny, a překročily jsme práh pokrytý růžemi.

Trochu bych se chvěl, kdybych měl ty dvě nymfyčky oddávat já. Zvlášť při představě jejich her.

HRY
Více než míče neb loutka jsem já jí hračkou. Baví se jako dítě všemi částmi mého těla, po dlouhé hodiny, beze slova.
Rozpouští mé vlasy a po svém rozmaru je zase upravuje, brzo je svazujíc pod bradou jako hustou látku, anebo stáčejíc ve vrkoč, anebo splétajíc až na konec.
Hledí s podivením na barvu mých řas, na záhyb mého lokte. Někdy mě dá kleknouti na kolena a položiti ruce na prostěradla:
Tehdy (a to jest jedna z jejích her) skloní hlavinku podle mne a napodobí chvějící se kůzle, jež ssaje na břiše své matky.

Ano, i ony prožívají to, že nebudou mít děti:

ŇADRA MNASIDIČINA
Rozhalila pečlivě jednou rukou tuniku a podala mi svá ňadra, teplá a sladká, jako se přináší pár živých hrdliček.
„Miluj je,“ řekla mi, „já je tolik miluji! To jsou drahouškové, má děťátka. Zabývám se jimi, když jsem sama. Hraji si jimi, působím jim radost.
„Pouštím na ně sprchu mléka. Zaprašuji je kvítím. Mé jemné vlasy, jež je utírají, jsou drahé jejich hrotkům. Hladím je, chvějíc se. Ukládám do vlny.
„Poněvadž nikdy nebudu mít dětí, buď jejich kojencem, má lásko, a poněvadž jsou tak daleko od mých úst, dej jim políbení ode mne.

No, rád bych si vyslechl tu interpelaci na říšské radě! Pokusím se někde sehnat ono první vydání a srovnat rozdíly.

STAŘEC A NYMFY
Slepý stařec bydlí vhorách. Jeho oči jsou již dlouho mrtvy, poněvadž pohleděly na nymfy. Od té doby jeho štěstí jest vzdálenou vzpomínkou.
„Ano, viděl jsem je,“ řekl mi, „Helopsychrii, Limnanthidu. Stály blízko břehu v zeleném rybníce u Fysu. Voda zářila výše než jejich kolena.
Jejich šíje se skláněly pod dlouhými vlasy. Jejich nehty byly tenké jako křídla cvrčků. Jejich prsní bradavky byly vyduté jako kalíšky hyacintů.
Dotýkaly se prsty vody a braly z neviditelného bahna lekníny o dvou stoncích. Kolem jejich stehen od sebe uvolněných šířila se zvolna kola…“

Nejstarší mapa budoucnosti

Knihovna amerického kongresu předevčírem vystavila první mapu světa v čínštině, o niž se zasloužil Matteo Ricci, jezuita, který zemřel v Číně pár let předtím, než tam dorazil náš kadaňský jezuitský astronom Václav Pantaleon Kirwitzer. Je to mapa 1,5m x 3,5m, takže žádná stránka z miniatlasu! Je moc zajímavé podívat se zblízka na to, co si mohli Číňané prohlédnout v roce 1602! A co se mohli dozvědět o nás?

Neumíte někdo čínsky? Tam, kde se zhruba může vyskatovat česká kotlina, je jakýsi veliký červeně zvýrazněný znak! Každopádně za pár desítek let se z takovýhle map budou učit geografii naši vnuci.

Nezval byl zřejmě trojka

Již jsem tu psal o Kalistově knize o Wolkerovi. Vzpomínáte na to, že Host do domu byl původně název pro Kalistovu sbírku, který s Wolkrem vyšmelil za Ráj srdce? V knihovně jsem si teď půjčil Kalistovy Tváře ve stínu, zejména kvůli medailónku Josefa Hory, ale také Kosti Biebla, jemuž chci rovněž poskytnout patřičný wikiprostor. O Horovi jsem se dozvěděl spoustu nových věcí, zejména z válečné doby, kdy Hora vystřídal konzervativního Jaroslava Durycha v čele Literárního oddělení Umělecké besedy. Odtud nasazoval krk za pomoc pozůstalým po obětech války a lidí odvlečených do koncentráků, myslel jsem si, že byl někde víc zalezlý a tak u mě zase stoupl v ceně. Taky byla pro mě milá novinka, že se Hora vydal do Itálie po Kalistově vyprávění o této zemi a že mu tam Kalista dohazoval kamarády (zejména s Josefem Machem).

Pak jsem se se zájmem pustil do Nezvala, protože Kalistův názor na tohoto pozdějšího komunistického prominenta mě zajímal (kniha je vydaná v Českých Budějovicích v roce 1969, ještě tedy unikla cenzuře). Překvapilo mě především to, že na počátku kariéry byl Nezval pražskými básníky považován za moravského básníka s kořeny v katolickém pohanství. Spory mezi komunisty Wolkerem a Kalistou a anarchistou Nezvalem, ale i jejich večery na slamníku, kdy se nechali do rána unášet poesií, tou surrealistickou až dadaistickou, plynuly z toho, že všichni tři básníci bydleli pospolu Na Celné 10 kousek od Palackého mostu. Co mě ale zaujalo nejvíce, byla zmínka o Nezvalově sexualitě. Bylo mi známo, že byl Nezval proutník a měl sex rád. Při jednom ohňostroji nad Prahou vtipkovali kolegové básníci, že je to oslava toho, že Nezval načal stou babu (proti nám s počty na prskavku obdivuhodný výkon!). Nicméně Kalista klade Nezvalovým životopsicům na srdce, že pokud budou chtít být poctiví, měli by pořádně prozkoumat i Nezvalův vztah s Jindřichem Štýrským i jeho vášnivou identifikaci s Oscarem Wildem. Vypadá to, že Nezval byl trojka, minimálně dvojka.

Nakonec jsem se dozvěděl nebo spíš si připomněl, že Kalistův zlom, který udělal z komunisty vášnivého křesťana přinesla smrt jeho otce v roce 1923. Moc rád čtu vzpomínky tohoto zajímavého člověka a už teď vím, že postupně přelouskám medailonky všech básníků, které v knize jsou. Zájímá vás to, vůbec, lidi? Ještě, že se tomu tady říká soběpisník, že mám pro koho to psát.

Engels über uns und alles

Znám lidi, co se na tenhle článek těší, a tak mu (ano, je to vlastně jeden člověk) konečně udělám radost. Co že si to ten Bedřich Engels, jehož portrét býval tak hrdě nošen při českých prvomájových průvodech, myslel o Češích?

Národy, které nikdy neměly své vlastní dějiny, které sotvaže dosáhly prvního stupně civilizace, upadly pod cizí nadvládu nebo byly teprve pod cizím jařmem násilím přivedeny na první stupeň civilizace, nejsou schopny života a nikdy nemohou dosáhnout nějaké samostatnosti. A právě takový byl osud rakouských Slovanů. Češi, ke kterým počítáme i Moravany a Slováky, třebaže se liší jazykem i historickým vývojem, neměli nikdy vlastní dějiny. Od dob Karla Velikého jsou Čechy připoutány k Německu. Na krátkou dobu se český národ osvobozuje a vytváří Velkomoravskou říši, ale hned nato je znovu poroben a pět set let si jej jako míč mezi sebou pohazují Německo, Uhry a Polsko. Nato přecházejí Čechy a Morava definitivně k Německu a slovenské oblasti zůstávají při Uhrách. A tento historicky vůbec neexistující „národ“ si činí nároky na nezávislost?

Jinde nás zahrnul do takové pěkné skupinky: Češi, Ogulinci a Serežani. Naši fantasté zradili už tenkrát revoluci. Mého kamaráda, který byl na vysoké škole vyhozen ze zkoušky jen proto, že řekl, že Palacký byl falzifikátor dějin, by jistě potěšilo, že si Engels myslel, že „profesor Palacký je vlastně německý učenec, kterému přeskočilo v hlavě“. Spoluzakladatel vědeckého materialismu by asi taky jel s prázdným indexem domů (kde měl ten člověk vlastně domov?).

Jestli je někdo ještě někdy na vážkách, zda komunismus není přeci jen něco jiného než fašismus a nacismus, s odkazem na kořeny hnutí, zde má odpověď přímo z pramene. Víte, jak se bránit českým sentimentálním frázím o bratrství a zachránit revoluci? Teď cituji (a abyste mě nepodezřívali z nějakých překladatelských omylů, jde o citát ze spisů vydaných v r. 1963 za redakce Ústavu dějin KSČ):

„jen nejrozhodnějším terorismem proti těmto slovanským národům (Rusům, Čechům a Chorvatům) můžeme spolu s Poláky a Maďary revoluci zajistit… žádné fráze, žádné odkazování na neurčitou demokratickou budoucnost těchto zemí nám nezabrání, abychom se svými nepřáteli jednali jako s nepřáteli… Nastane boj, neúprosný boj na život a na smrt proti Slovanstvu zrazujícímu revoluci, vyhlazovací boj a bezohledný teror – ne v zájmu Německa, nýbrž v zájmu revoluce.“

Ještě váháte?

Mé doznání

Vždycky říkám, že rád překládám básně prozaiků. Proč, to je jednoduché. Psali většinou špatnou poezii, a tak se nemusím stydět, když i překlad kulhá. Navíc zůstávají nepovšimnuty někde v pozadí, a tak není ani pořádně s čím srovnávat. Už jsem objevil poesii u autorů, do kterých bych to nikdy neřekl. Dnes má výročí narození jeden z nich. Podle toho, co znám od Jacka Londona, bych nikdy neusoudil, že psal básně. A přitom: „Psal jsem humoristické verše, verše všeho druhu od trioletů a sonetů po tragedie psané blankversem a nemotorné eposy ve Spenserově stylu. Stávalo se, že jsem někdy skládal neustále, den za dnem, čtrnáct hodin každý den.“

originál zde

Rád vnímám sílu větru,
když fouká do plachet;
dívám se, do sta metrů
jak drak můj k nebi vzlét.

Stromy ten vítr naklání,
div, že drak neuletěl!
A v uších zvon mi vyzvání
z těch oživených světel.

Na jednu z těch dračích hlav
jsem klovatinou připevnil
maličkatý fonograf,
jímž vítr ke mně promluvil.

Mé literární nadání
jen z toho vyvěrá,
že vítr to, co střádá, mi
šeptá do pera.

Z Hasištejna do Říma

Letos 14. listopadu uplyne 500 let od skonu Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic, místní humanistické hvězdy. Rád bych postavu tohoto latinsky píšícího básníka ztvárnil v připravovaném pásmu z jeho díla v našem muzeu. Připravuji se pilně. Terezka mi slíbila kurz čtení hexametru, ale nějak nevím, jestli je ten překlad, co mám, právě v tomto typu verše ( i když šesti se dopočítám, ale ty daktyly a trocheje, asi to není tak přísné). Zdá se mi dokonce, že v něm není ani originál, ale to nedokážu posoudit, neznám latinskou přízvučnost.

I takto teoreticky průstřelný jsem měl tu drzost, že jsem jednu jeho báseň zkusil přeložit z latiny do angličtiny, ale spíše obsah než formu. A abych našeho básníka trochu proslavil, vložil jsem tu báseň do článku o papeži Alexandru VI., asi nejznámějším papeži vůbec, ovšem v negativním slova smyslu.

Spousta legend o jeho životě byla spředena jeho protivníky, kterých tehdy bylo víc než dost, často se rekrutovali z naprosto stejně ambiciózních kardinálů jako byl on sám. Pocházel z rodu Borgiů, a tak do dějin vstoupily např. borgiovské orgie nebo borgiovský prsten. Do orgií patří třeba kaštanový balet, který v papežském paláci uspořádal papežův syn (sic!). Pozval na něj padesát prostitutek, jejichž oblečení po večeři vydražil. Po zemi rozházel kaštany a nahé prostitutky je musely sbírat. Klerici pozvaní na večírek byli poté vyzváni, aby si prostitutky brali ze zadu a jiní počítali orgasmy. Borgiovský prsten je ten, který se dá odklápět, aby se mohl do vína nasypat jed. Kapitola na wikipedii hned pod básní Bohuslava Hasištejnského se jmenuje Milenky a rodina.

Pro úplnost ještě překlad Heleny Busínské a Dany Martínkové:

Na náhrobek papeže Alexandra

Ten, kdo se užíral zlostí, když v zemi klid pokojný vládl,
vraždy kdo miloval, vzpoury, stejně jak divoký boj,
mrtev zde v této schráně teď spočívá, pro radost lidem,
Alexander, tvým, Říme, nejvyšším pastýřem byl.
Vy, ó knížata pekel i nebes, zavřete brány,
zabraňte této duši, do vašich vnikla by míst,
rozruší podsvětní mír, když sestoupí ke styžským vodám,
svede v boj nebešťany, vstoupí-li v nadhvězdnou říš.

Jsem neobyčejný

Aby pochopil Trázník Tamařinu práci pro komunisty, její sjíždění schůzí a agitační práci, zamýšlí se, že „člověk (snadno) propadne ilusi, že už není obyčejná osoba, ale někdo zasvěcený a významný. Abstinenti, ochotníci, osvětoví pracovníci, volnomyšlenkáři to dělají v malém, komunisté v ohromujícím měřítku“.

Musím říct, že jako ochotník této iluzi alespoň v tom našem kadaňském měřítku samozřejmě také propadám, ale naprosto nechápu, jak jí mohou propadnout dnešní mladí lidé, kteří volí komunisty.

Podléháte také iluzi, že jste neobyčejní?

Moje skinské léto

Není to třináctá komnata, ale jedno z mnoha směšných životních období, o kterém zas tolik nemluvím.

Když mi bylo 16 let, strávil jsem měsíc v Mariánských Lázních. V lázeňském domě Neapol jsem bydlel na jednolůžkovém pokoji, což mi jako začínajícímu intelektuálovi vyhovovalo. Četl jsem si Masarykovu Českou otázku a začínal se zajímat o dějiny. Do vany s bublinkovou koupelí jsem si bral starou německou konverzaci, kde ještě mluvili služky a kočové, a učil jsem se podle ní nazpaměť tvary silných sloves.

Po pár dnech jsem měl samoty po krk. Nevěděl jsem ale s kým se družit, s děvčaty jsem neměl žádnou zkušenost, kluci už své party měli. Na společné vycházce se v jedné téhle partě vytáhla u pravoslavného chrámu flaška. Taky jsem se napil, ale nebyl jsem zvaný, tak jsem si jenom loknul, abych neurazil. Jeden slabší článek party se opil, jak zákon káže, a já se nabídl, že se s ním ztratím, nechám ho vystřízlivět a přijdeme až po večeři. Ředil jsem pak na kolonádě alkohol v jeho útrobách vodou z minerálních pramenů, procházel jsem se s nezletilým opilcem pod paží po parku a opravdu jsem ho téměř střízlivého dovedl na hotel. Byl jsem přijat do party a směl jsem poslouchat Orlík. Ano, byla to parta skinů. Můj zájem o historii najednou našel svůj projev. Bylo mi strašně líto, že láska k vlasti na dobro zmizí, že zapomenem země česká že je domov náááááš. Přišel jsem si najednou silnej jako náš starší obrýlený kamarád, který sice neměl svaly, ale přesto z něj šel strach.

Když pak pro mě přijel děda, ve vlaku jsem mu o Orlíku vyprávěl, že teď bojuju za Evropu takovou, jaká by se líbila pradědovi (znalci vědí, že za bílou bez Turků, Arabáků, Cikánů a další verbeže). Do určitý chvíle mě děda poslouchal, ale když jsem začal recitovat některý texty, nesouhlasil se mnou. Dočetl jsem pak doma toho Masaryka a kazety vyhodil, nicméně mi zůstalo vědomí toho, jak se člověk může jednoduše stát fašistou.

Dneska pociťuju dvojí mrazení. O tom více na blogu KZK.

Monogamie

Spisek s tímto názvem od St.K.Neumanna, který Věrušce přinesl Ježíšek, nám dle mého může něco říct i po osmdesáti letech:

Poněvadž normální lidský pud pohlavní je volnosnubný a změnymilovný, ale milostná vášeň kulturní je monogamická, může normální člověk žíti monogamicky (tělem i duchem) jen tehdy, je-li zamilován. Poněvadž však kulturní láska je věc stejně křehká jako silná, potřebuje zvláštního ovzduší a zvláštního umění, nemá-li brzy vyprchati; otázka monogamie je tedy otázkou tohoto ovzduší, jež musí býti složeno ze svobody, rovnoprávnosti, duchovního souladu, a tohoto umění, které ji ochrání před malichernými starostmi, neprozřetelným plozením, hrubou všedností a učiní z ní milostnou kázní a technikou radost svátečního dne stále se opakující. Zjednati předpoklady pro monogamický život znamená tedy zjednati předpoklady pro to, aby láska nezevšedňovala a nevyprchávala.

Dle Neumanna, dala by se ovšem napsati silná kniha, podrobná učebnice, o monogamickém svazku snubním jako uměleckém díle. Podle mého názoru, takovou učebnicí je bohužel až život sám, protože kdo studuje pouze umění milovat, snadno podlehne infekci jistoty, která plodí všednost, a kdo se zase někdy předávkuje léky na lásku, utápí se v chronické nejistotě, která vede ke zhoubné žárlivosti. Jsou šťastné lásky bez rádců a manuálů a nešťastné lásky sečtělých teoretiků. Není asi třeba hledat moudra, ale nepřestat hledat lásku, i když už si myslíme, že jsme ji našli. Když ji přestaneme hledat, tak ji ztratíme.