Pexeso za časů našich babiček

Když jsem dnes odpoledne v prázdném mlíčňáku nad indiánem a ovocným košíčkem prohlásil, že jsem teprve ve svých šestatřiceti letech zjistil, co je to pexeso, obě dvě paní prodavačky na mě koukaly nedůvěřivě. Myslím, že mě už před tím měly za exota, ale že bych nevěděl, co je hra, kterou hrálo a hraje snad každé dítě, to je oprávněně zarazilo.

Vysvětlil jsem jim, že tím nemyslím hru samotnou, ale její název. Že by šlo o slovo původně české, je nesmysl, protože v českých slovech se nevyskytuje iks. A pokud by bylo přejaté, pak z jakého jazyka, z esperanta? Nejvíc mě zarazilo, že mě to nezarazilo dřív. Mě, který jsem se vždycky pitval v etymologii všech možných slov, třeba že mariáš je z francouzského mariage – manželství – myšleno krále a dámy, tedy v Čechách vlastně registrované partnerství krále a svrška. Pexeso mi nějak uniklo. Hledal jsem tedy ve dvou etymologických slovnících, co mám doma. Nic. Spolehnul jsem se na čtyřdílný Slovník spisovného jazyka českého, který mě téměř nikdy nezklamal. Nic. Našel jsem si přes Zuzku internetovou databázi heslářů, kde jsem opravdu vždycky našel úplně všecko. Nic.  Chvíli jsem brouzdal po internetu. Nic. Jen zmínka, že jde o podobný jev jako ve slově Čedok (Československá dopravní kancelář). Jenže rozklíčovat zkratkové slovo pe-xe-so mi nějak při vší mé zpeklité kombinační schopnosti nešlo. Nezbylo, než napsat Terezce.

Chvíli jí to trvalo, ale nakonec asi ještě před odjezdem do daleké ciziny odpověděla a vyrazila mi dech. Pexeso je totiž vytvořeno jako zkratka sousloví PEKelně SE SOustřeď. Když jsem to zadal do googlu, zjistil jsem, že je to vysvětleno i na wikipedii i s odkazem na stránku, kde se lze proklikat k následujícím informacim.

V letech 1965 - 1972 byl v průběhu Libereckých výstavních trhů vysílán televizní soutěžní pořad J. Dietla Pekelně se soustřeď!.  Za tu celkem nedlouhou dobu jsme možná na tuto soutěž zapomněli, zato jsme přijali slovo pexeso (až dosud v žádném našem výkladovém slovníku nezaznamenané), které bylo motivováno právě názvem tohoto pořadu... Původně šlo o vlastní název jednoho konkrétního výrobku (výrobce), a to o název hry karetního typu... S rozšířením této hry se začal název používat běžně i jako obecné označení druhu hry...

A já se ptám dědy a babičky, kteří snad soběpisník pravidelně čtou: to se za vašeho dětství a mládí nehrálo pexeso? Anebo se mu říkalo jinak? Vždyť já myslel, že to indiánské, které jsme měl nejradši, bylo prvorepublikové. Tak nevím, poraďte... Po dnešní návštěvě u dědy a u babičky už tedy vím, že za jejich dětství pexeso nebylo, tehdy byla káča a kuličky. Indiánské pexeso vzniklo asi až za dob dospívání maminky a strejdy. Zajímalo by mě, z kterého roku tedy je, příp. které je nejstarší pexeso u nás... Neví někdo?

Opravdová láska

Když jsem si dnes četl anglické básně Sharon Oldsové, vybral jsem si k překladu a vytiskl tuhle poslední báseň sbírky Wellspring (Studniční pramen). Je pro Věrušku, moji milovanou ženu.

(originál zde)

Uprostřed noci, když vstaneme

po milování, hledíme na sebe

plni přátelského porozumění, jako jsme
před chvílí byli plni milenecké rozkoše.

Přikrčení jako horolezci, kteří jsou

na cestě zpátky z osmitisícovky,

jakoby spojení pupeční šňůrou

sestupujeme po schodech dolů na toaletu,

jdu ztěžka, vrávorám zrnitým ovzduším haly 
beze stínu a vím, kde jsi, aniž bych

otevřela oči, jsme svázaní pevnými

neviditelnými vlasci, naše pohlaví jsou

oněmělá, vyčerpaná, zhmožděná,

celé tělo je jedno velké pohlaví - ano,

tohle je nejpožehnanější chvíle mého života,

děti spí ve svých postýlkách jako ještě

neobjevené žíly vzácných minerálů,

já sedím na míse a ty jsi někde poblíž 

v místnosti, otevíráš okno, venku se žení

všichni čerti, sněží a sníh pokrývá

okenní tabulku krystalickou mřížkou,

tichou a třpytivou, zavolám na tebe

docela potichu, chytnu tě za ruku a řeknu ti,

že za ni nevidím. Nevidím za ni.

Po premiéře

Nebyl to nikdo menší než Goethe, autor Pravidel pro herce, který prohlásil, že při dobrém školení lze z každého urostlého granátníka udělat docela slušného herce. Dalo by se snést tisíc argumentů proti a ve většině z nich by rezonovalo slovo talent nebo alespoň nadání. Jenže nadání na herectví má i každá druhá opice a dokonce i značná část z genetického pohledu nižších zvířat. Jde opravdu zejména o charisma nebo, jak je to lépe česky řečeno, kouzlo osobnosti. A herecké kouzlo má opravdu jen málo vyvolených.

Před rokem jsem na divadelní valné hromadě pojal lítost nad těmi, kteří si dlouho nic nezahráli, a nad těmi, kteří se do divadla hlásí, ale nikdo je nikam neobsadí, a předsevzal jsem si, že s nimi secvičím hru. Rozhodl jsem se pro pohádku, na níž se mohou lecčemus naučit a není to nejsložitější divadelní žánr.

Zkoušení provázely velké nesnáze, premiéra se třikrát odložila, některé role se musely z různých důvodů přeobsadit, zdálo se, že vyšší moc nám zrovna nepřeje. Soubor byl těmito šťouchanci od osudu spíše vyburcován, aby se hra nakonec dotáhla k opravdové premiéře.

Dnes jsme tedy konečně odehráli pohádku O zlé princezně a třech mandarínech. Ráno to ještě vypadalo, že to bude průšvih, většina kulis, rekvizit a kostýmů se připravovala až dnes, o technice nemluvě. Trochu jsem záviděl klasicistním režisérům, kteří potřebovali k nastudování Corneillova Cida trůn a Racinova Bajazida dvě dýky. Generálka se nestihla. Jeli jsme načisto. Přišlo dost lidí. Všichni herci se snažili a z mého režisérského hlediska to dopadlo dobře. Už teď se těším na reprízu.

A ještě slovo k naší mládeži. Máte za sebou premiéru různých rolí, ale někteří z vás zejména premiéru v roli herců a hereček. Možná se vám v té roli zalíbilo. Možná máte kromě snahy i to kouzlo osobnosti. Abyste ale pochopili, do čeho jdete, ocituji zde z Ottova divadelního slovníku slova o postavení herců v čínské společnosti:

Ministerstvem financí, které dělí občanstvo v daňové třídy, jsou herci zařazeni společně s otroky, veřejnými posluhy a nevěstkami v nejnižší kastu oproti čtyřem kastám vyšším; důvod tkví v tom, že ředitelé vychovávají k herectví zakoupené děti otroků. Ovšem zakupují čaem i lidi svobodné, ač to je zákonem zakázáno pod trestem 100 ran. – Kočovná společnost (hi-pan) sestává obvykle z 8-10 členů, otroků to ředitelových; přes toto podřízené postavení  mnozí umělci dosahují velké, i po staletí trvalé slávy.

Pár fotografií napřeskáčku najdete zde.

Věděli jste, že...

... mezi spisy českého národního básníka Karla Hynka Máchy, narozeného před 200 lety, patří báseň Máj, román Cikáni, Deník na cestě do Itálie a Deník z roku 1835, který popisuje mj. vztah s básníkovou snoubenkou Lori?

Nakonec tedy bez fotografie, ale přece. Svůj slib jsem dodržel. Wikipedia zpřístupnila novou službu, zatím zřejmě jen u článků publikovaných v této sekci: lze se dozvědět, kolik lidí rozkliklo ten který nový odkaz. Zatím jsou tam údaje do 15. listopadu, tedy bez dnešního dne, kdy byly publikované na hlavní stránce. Z těch mých čtyř nově přidaných článků vede jasně Eleonora Šomková (254), následuje Deník na cestě do Itálie (189), Cikáni (163) a Deník z roku 1835 (150). Schválně jestli dnešen něco změní... budu Vás informovat. Já držím palce italskému deníku. Komu fandíte vy?

Pan Nikdo v. pan Někdo v ringu

Ve čtvrteční zásilce knih z jednoho antikvariátu přišla jedna, kterou jsem následující tři noci hltal, až jsem ji dnes v pět hodin ráno měl za sebou nebo spíš v sobě. Nebyl to ani Halas ani Hrubín ani Hora a dokonce ani Skácel, nebyl to vůbec básník. Nebyl to ani Augustin Smetana ani Wáclav Wladiwoj Tomek ani Federico Fellini a dokonce ani Boris Vian. Žádný filosof, dějezpytec, filmař ani prozaik. Byl to Joe Louis, BOXER!

Jak jsem k lásce k boxu přišel, o tom už jsem krátce psal v jednom článku v roce 2006. Jaroslav Vokřál způsobil, že jsem se zamiloval do hrdinů tohoto sportu z období, kdy se mu ještě alespoň sem tam říkalo rohování. Od něj si pamatuju jména jako Jack Dempsey či Gene Tunney. A od něj si taky pamatuju vyprávění o Hnědém bombarďákovi. Vyprávěl o něm tak živě, že jsem se nedokázal ani zlobit, že mi před očima svádí tu, kterou jsem chtěl svést já. Do té doby byly pro mě romantické jen souboje, v nichž d'Anthes zastřelil Puškina nebo Martynov Lermontova. Po Černém trůnu jsem se zamiloval i do soubojů v ringu.

Myslím, že Vokřál látku pro film Pěsti ve tmě nehledal jen v příběhu Vildy Jakše, ale i v příběhu Joe Louise, šampiona v těžké váze, který se rovněž (jako český filmový hrdina Vilda Jakub) v roce 1936 utkal s Němcem, jenž do Ameriky přijel v duchu svého Vůdce rozbít hubu příslušníku podřadné  rasy. Maxu Schmelingovi se to tehdy (stejně jako filmovému Kurtu Schallerovi) podařilo. Byla to jediná porážka Joe Louise v jeho patnáctileté profesionální dráze před odchodem na odpočinek v roce 1948. Tady je celá:



Kniha Pěsti pro miliony americké novinářky Margery Millerové vyšla v Čechách v roce 1948 právě před posledním Louisovým zápasem kariéry. Jersey Joe Walcott Hnědému bombarďákovi v předposledním utkání uštědřil lekci a po patnácti kolech byl lepší na body, nicméně rozhodčí se tehdy shodli, že na získání titulu je to nestačí. Obecenstvo při vyhlášení vítěze bučelo. Joe Louis byl nucen k odvetě. O ní jsem si už musel přečíst na internetu. 25. června 1948 knockoutoval Walcotta v 11. kole a oznámil odchod na odpočinek. Byl sice později ještě nucen boxovat, aby splatil dluhy, ale získat znovu předešlou slávu se mu již nepodařilo. Walcott se přeci jen stal ještě jako veterán mistrem světa, pár měsíců před posledním Louisovým zápasem, v němž ho Rocky Marciano poslal v 8. kole do opravdového boxerského důchodu. 

V knize je skvělým způsobem popsán vzestup černošského pana Nikdo z alabamské plantáže k titulu mistra světa v těžké váze zápas za zápasem, stejně jako jeho společenský vzestup jako zástupce černošského obyvatelstva Ameriky.

V „Bitvě století“, jak novináři překřtili souboj bývalého mistra Maxe Baera s Joe Louisem v září 1935 šel Baer k zemi ve čtvrtém kole. Nechal se odpočítat, i když byl při vědomí a mohl vstát.

„Jistě že jsem nemusel být odpočítán. Mohl jsem pokračovat v boji. Ale říkal jsem si: Snad opravňuje oněch dvacet dolarů za ringové sedadlo diváky vidět boj. Ale neopravňuje je k tomu, aby viděli vraždu.“

O rok později se úder vrací, tentokrát od bývalého šampiona Maxe Schmellinga.

„Říkal jsem vám to již dříve, ale nikdo mně nechtěl věřit. Dobrá pravička je neštěstím pro toho vašeho bombarďáka. Co tomu říkáte? Ovšem, řekl bych, že to je obyčejný amatér. Řekl bych, že by se měl vrátit do školy a teprve se učit boxovat, ja? Heil Hitler!“

Hrozilo, že Schmelling získá titul a pak bude Louisovy výzvy k odvetě ignorovat. Osud to ale zařídil tak, že titul dříve získal Joe Louis a Schmelling byl nucen o odvetu požádat sám. Po dvou minutách byl sražen k zemi a odpočítán.



Ani Schmelling nebyl pan Nikdo, jak jsem si to při čtení nejdramatičtejších kapitol v knize přál. Jen jsem se to dozvěděl až později. Nějaký čas po válce se stal Louisovým přítelem, pomáhal mu splácet jeho dluhy a z velké části se podílel na úhradě jeho pohřbu v roce 1981. Pro mě se tím stal panem Někdo. Zajímavostí je, že jeho manželkou, tedy paní Někdovou, byla bývalá partnerka Karla Lamače, česká herečka Anny Ondráková, která si zahrála i ve dvou němých filmech Alfreda Hitchcocka.

Orfický mýtus trochu jinak

Petr Váša včera večer převyprávěl v Kadani legendu o řeckém mytickém pěvci Orfeovi, jak se opravdu stal. Bakchantky a nymfy hnaly Orfea z Thrákie až do severní Bohémie, kde byl na jeho počest založen svatostánek zvaný Orfeum, kam jsou na dobrou muziku vpouštěni jen ti nejlepší.

Orfeus prý zpíval téměř jako Zdeněk Bína, kterého včera kadaňské bakchantky rovněž málem roztrhaly. Nakonec všichni přežili, a tak se můžeme na oba skvělé pěvce, Bínu i Vášu, těšit i v příštích letech, pravděpodobně v klubu, který je prostorově milosrdnější. Na tak skvělé muzikanty bylo návštěvníků přeci jen málo. Když jsem si stěžoval panu Nikdo, řekl mi na to, že jsme čétédvojka a ne nějaká zasraná nova. Tak aspoň nějaká útěcha.