Tleskač v Kadani

Příběh Jana Tleskače zná mnoho lidí, ten od kapely Tleskač úspěšně šíří i klip z plzeňského majálesu, jenž zhlédlo už téměř 15 tisíc lidí, to je skorem jako obyvatel v Kadani. A ti mají

v sobotu 22.3. od 19hod.

příležitost slyšet

PilsnerSka Orchestra
TleSKAč

doma v Orfeu!
Nenechte si ujít!!!

Nestačí slyšet, musí se vidět!!!
Koncerty jsou jedna velká SHOW!!!

Vrchličák

Pamatuju si, že jsem seděl v jakési komisi, která rozhodovala o tom, zda nacpat do zruinovaného lounského Fučíkova divadla několik desítek milionů a zrekonstruovat ho na Vrchlického divadlo. Mezi návrhy padaly i takové, že by to spravilo pár milionů na dynamit a odvoz sutin na skládku. Nebyl jsem z těch, kdo by měl pevný názor, natož nějakou moc ho prosadit. Ale zvedal jsem ruku pro obnovu, čistě proto, že jsem od první chvíle, co jsem v Plzni stanul na podiu, dýchal pro divadlo.

Letošní vystoupení divadla Navenek v Lounech bylo už druhou příležitostí a přiznám se, že nás na přehlídku amatérských divadel hlásím hlavně proto, že jsem v Lounech začínal a cítím tam ještě své divadelní kořeny (i když samozřejmě úplný začátek byl v Plzni u Hančeho). Tehdy jsme v mém rodném městě měli šanci jen v „loutkáči“ a dostat se do „Vrchličáku“ byl kondicionál nesplnitelný. Ale teď, když je Lábus ředitelem a divadlo jede jako promazaná mašina, tak mě to, že si tam můžeme zahrát, i když jsme čistokrevný venek mezi divadly, která přijela opravdu soutěžit, těší ještě víc. Ve studentském Zrcadlení lounského divadlení (na úplném konci) jsem se dočetl (tedy přesněji řečeno, upozornil mě pan Skotek, já bych se sám asi tak daleko neprokousal), že mezi diváky jsme nedopadli nejhůř, zřejmě proto, že jsem ještě po těch osmi letech tak trochu místní (nějakým kvalitám to samozřejmě na vrub nekladu).

Já, Claudius

Když vyšel v roce 1934 román Roberta Gravese Já, Claudius, stal se okamžitě hitem a získal tehdy nejprestižnější britskou literární cenu. O tři roky později se objevuje český překlad, který mě čekal jako milé překvapení minulý týden na poště. Překladatelka Zdena Wattersonová ovšem svou roli zvládla dost nevěrohodně. Zarazilo mě například, že Claudiův dědeček „byl poslán do Francie“ v době, kdy o germánském kmenu Franků, jenž dal dřívější Galii jméno, neměl tuchy ani nejvzdělanější Říman. Půjčil jsem si tedy u maminky vydání z roku 1984 v překladu Aleny Jindrové-Špilarové a zjistil, že zde se jasně píše Galie, ale také třeba pontifex místo nejvyšší kněz a podobně, takže novější překlad je mnohem autentičtější. Prvorepublikový překlad tak vyznívá, jako by byl napsán s ohledem na méně vzdělané čtenáře, což jistě překvapí, neboť když si vezmeme vývoj klasického vzdělání, mělo by to být právě naopak.

Další věc, co mě zarazila byla věta: „Když k ní přistoupil jeden z ochránců lidu (latinsky se jim říkalo tribunové)…“ Rychle jsem nakoukl do moderního překladu, kde stojí: „Tu vystoupil jeden s ochránců lidu (tribunů podle latiny)…“ Teprve později mi došlo, že se Gravesův Claudius rozhodl psát své osobní paměti řecky, jelikož nevěřil, že latina jako jazyk přežije – považuju to od autora za geniální, jelikož si tím poskytl velice vhodnou látku na lingvistické vložky (nezapomeňme, že angličtina má zhruba třetinu slovní zásoby pocházející z latiny, i my v češtině máme dost latinismů a nevíme mnohdy, z jakého slovního základu pocházejí, takže i v překladu je to zajímavé čtení).

Wattersonová ve svém překladu vypustila docela dlouhou pasáž z první kapitoly, pravděpodobně proto, že jsou v ní dlouhé verše, jejichž překládání nepatří k její silné stránce. Nicméně Sibylino proroctví přeložit musela, neboť je pro celou knihu rámcem, bez nějž by román pozbyl smyslu – a provedla to nejen bez původních rýmů a rytmu, ale také obsahově velmi volně. Pro zajímavost a pro fajnšmekry nyní tedy následuje originál a tři překlady, Wattersonové, Špilarové (jenž je mnohem zdařilejší) a na závěr můj (snad také zdařilý, i když samozřejmě rovněž s dávkou volnosti) – třeba si ho nějaký budoucí Gravesův překladatel zapůjčí.

Who groans beneath the Punic Curse
And strangles in the strings of purse,
Before she mends must sicken worse.

Her living mouth shall breed blue flies,
And maggots creep about her eyes.
No man shall mark the day she dies.

Then she tossed her arms over her head and began again:

Ten years, fifty days and three,
Clau-Clau-Clau-shall given be
A gift that all desire but he.

To a fawning fellowship
He shall stammer, cluck and trip,
Dribbling always with his lip.

But when he's dumb and no more here,
Nineteen hundred years or near,
Clau-Clau-Claudius shall speak clear.

Zdena Foustková-Wattersonová:

Pod kletbou Punů město svíjí se
provazy svého měšce uškrcené,
a než-li uzdraví se, smrtí zemřít musí.

Much tisíce a červů z úst mu leze
a kolem očí. Nepřivítá muž jediný
jitřenky, až den nastane poslední.

Let deset, padesát dní, věz to,
Claudie, a tři dny vypočtené
by jiní přivítali, tobě se však hnusí.

Pak pohodila hlavou a pokračovala: (všimněte si i téhle nepřesnosti vůči originálu – polohou i přkladem, pozn. J-Lo)

Klapoty klap, svým krokem tichým
se dobelháš a odbreptáš do přízně lidí.
Po rtech ti sliny potečou, jak s lichotnými slovy budeš hrát.

Až ústa tvá se zavrou však
posledním slovem tichým,
pak, Claudie, nám jasný smysl dáš;
za devatenáct století ti budem naslouchat.

Alena Jindrová-Špilarová:

Město, jež punská kletba týrá
a jemuž zlato hrdlo svírá,
zví, co je hrůzy plná míra.

Z živých úst vzletí roje hmyzí
a vlastní tvář mu bude cizí,
až přijde smrt a všechno zmizí.

Paže jí vyletěly nad hlavu a pokračovala:

Dnů padesát tři, deset jar
a Clau-Clau-Clau dostane dar,
touhu všech lidí, jeho zmar.

Bez přátel, které by měl rád,
koktavě bude klopýtat,
breptat a sám se cestou brát.

Až zmlkne, odvát v jiný svět,
tak za devatenáct set let,
lidé mu budou rozumět.

Jan Lo-Mour:

Nad kletbou Punů město fňuká,
kde pokladnice ve švech puká
a levou myje pravá ruka.

Z napuchlých úst je líheň muší,
larvy se plazí z očí, z uší
a kdy to skončí, jen Joviš tuší.

Deset let a padesát tři dní
a Clau-Clau získá dar, o kterém sní
snad všichni, jen jemu nevoní.

S rukama založenýma za hlavou pak pokračovala:

Vlísá se mezi muže nejvyšší
kde koktat mrzáka se jen tak neslyší,
jinak se od nich však nijak neliší.

Teprv až oněmí a opustí náš svět,
uplyne zhruba dva tisíce let
a Clau-Clau začne směle vyprávět!

Krchovský v čítankách

Verše jak kroupy v jitrnici
z hlav, laloků a jater
mají své místo v učebnici,
jsou naší alma mater!

Krchovský vedle Nezvala,
oba dva v jedné síti –
člověku je z toho bezmála
nevolno snad až k blití…

Tato báseň je inspirovaná dnešním postesknutím J.H.Krchovského nad svojí tříletou tvůrčí menopauzou, kterou dle svých slov zažívá od té doby, co se stal učebnicovým a čítankovým autorem... „Vždycky jsem chtěl lidi srát a ne tohle,“ dodal undergroundový mág. „Myslím, že jste toho přece docílil, koho by bavilo číst čítanku? Většinu mladých lidí celkem poctivě serete,“ dodávám (autorovi naději) já.

Procházka podél řeky

Na jedné staré pohlednici
milenci plují na pramici.
Proud času je odnes' do dáli,
my jsme tu po nich zůstali.
Tu pramici, až umřeme,
dál po proudu vám pošleme.

Není Rousseau jako Rousseau

V době, kdy běhal po světě Jean-Jacques Rousseau, běhal přibližně po tom samém světě o něco starší Jean-Baptiste Rousseau, rodák z Paříže. Ten se chtěl prosadit jako dramatik, ale sklízel neúspěch za neúspěchem. Pak se chtěl prosadit jako básník, ale pařížská poetická sebranka ho brzy ze svých salónů vyštípala. A tak začal psát epigramy a parodické verše, kde se opíral do těch, s kterými se na své pouti kumštem potkal. Brzy byl obžalován z nactiutrhačství, a protože se nedostavil k soudu, byl odsouzen k exilu. Setkal se s Voltairem a pojal i k němu upřímné nepřátelství. Dštil pak oheň a síru na všechny strany, ale psal i ódy a libozvučné kantáty.

V dramatických neúspěších bychom si mohli podat ruku (i když každý v jiné roli), ale ode mě se jedovatých slin nikdo nedočká. Není proč, porota na Lounském divadelní měla víceméně pravdu, moje režie je opravdu dost neumětelská a nemá ani tak vysoké (tedy postupové) ambice. Nějaké ambice přeci jen mám, ale ty naštěstí nebyly úplně neuspokojeny.

S jednou básní pana Rousseaua se ztotožňuji, a tak si dovolím zde publikovat její volný (och, jaký už ode mě taky čekat jiný?) překlad. Báseň byla o sporu mezi jakýmsi Houdartem a Voltairem o pravidlech poezie, ale platí jistě i pro divadlo a ostatní umění.

(originál zde)

Jeden radí volný styl,
který rozum káže;
druhý v rýmu vidí cíl,
jenž krásu řeči váže.

Protože oba dva jsou doktoři,
těžko se jeden z nich pokoří…

Proto si básníku s tím vším
nedělej žádnou starost:
Nehledej rozum ani rým
– piš, jak ti zobák narost!

Čtrnáctý u stolu a na ulici

Když se mluví o válce nebo o 50. či 70. letech, člověk v mém věku je dneska často hrdina, ale bůhví, jak by se třeba zachoval, kdyby nějaká dejme tomu třináctičlenná banda někoho obtěžovala na ulici a on stál opodál? Stal by se pro oběť tou šťastnou čtrnáctkou a zasáhl by? Náckové a komunisti nebyli třináctičlenná banda, ale systematizované státní mašiny, neobtěžovali na ulici za účasti svědků, ale popravovali ve věznicích a kradmo strašili újmou na životech rodinných příslušníků.

Úspěšný člen klubu detektivkářů se v přestrojení za sluhu vydává do honosného domu, aby odkryl jeho tajemství. To je nejstručnější popis filmu Čtrnáctý u stolu, který v roce 1943 natočil Oldřich Nový, jenž do titulní role Pavla Čtrnáctého obsadil Karla Högera. Úspěšný reportér televize Nova se v jednom ze svých lovů senzací vydává za manželkou Karla Högera, aby odkryl jeho tajemství. Tak by se mohlo popsat to, co jsem si přečetl u dědy v Lidovkách. „Jak se říká v talmudu, nesuď člověka, když jsi nebyl na jeho místě,“ říká Stanislav Motl. Nemám rád pořad Na vlastní oči (ač jsem do něj jednou jako student přispíval a to zrovna v režii pana Motla, který mi při večeři vyprávěl tu senzační teorii o B.Travenovi, která se mi tak líbila, že jí říkám stále dál, i když už je vyvrácená – ale kdo ví?), ale jsem vždycky rád, když někdo vyvrátí nějaké levné odsouzení. Až mě někdy napadá, jestli jsem nemohl být v minulém životě kolaborant, když se tak zamýšlím nad otázkou jejich viny a svědomí. Spíš mě ale děsí, jak jednoduše se dnes pomocí médií udělá z člověka svině na základě obrázku, jedné výpovědi či pomluvy. Život není černobílý a proto mám rád hodně obrázků, hodně výpovědí a dokonce i hodně pomluv (až v jejich koňských dávkách si totiž člověk uvědomí jejich pravou hodnotu).