V zákopu

Nejdříve jsem chtěl přeložit jednu z básní anglického zákopového básníka Isaaka Rosenberga, ale nakonec zůstalo jen u volné inspirace - neměl jsem totiž v noci v posteli originál, a tak z nespavosti vznikla tahle veršovánka:

Dva nahatí vojáci v objetí
jeden druhého se pokouší
zbavit té nepříjemné havěti
v podobě muněk, blech a vší.

Neliší se v tom moc od dětí,
snad jen, že hrají si v pravém krytu,
a zítra spolu s tou dotěrnou havětí
podlehnou dávce yperitu.

AI

Tuší snad jenom Amnesty
v jakém zde žijem neštěstí.

Magorovy labutí písně

16. listopadu 2009 jsem šel po Národní. Měl jsem v Café Jericho v Opatovické schůzku s Viktorem Šlajchrtem. Šel jsem tam s předstihem, abych se ještě stavil vedle ve svém oblíbeném antikvariátu. Na Národní ale stála mladá dívka se složkou papíru. Mladý pane, telefonujete na paušál nebo máte kartu? tušil jsem otázku, ale protože mě nic nehonilo, šel jsem středem s odhodláním slečně vysvětlit, že mi nemá co nabídnout, protože radši platím víc, aby byl operátor z čeho živ. Dobrý den, máte pět minut na lidská práva? překvapila mě její otázka. No, pět minut asi lidská práva nespasí, ale byl jsem zvědav, co bude následovat, tak jsem zastavil.

A tak jsem se v předvečer dvacátého výročí studentského protestu stal členem Amnesty International. Lidská práva nespasím, ale i kdybych pomohl jedné jediné ženě od obřízky, bude to za to stát. A budu z toho mít větší radost než z nejvýhodnějšího paušálu.

Náměstí tří kultur

V jednom rozhovoru s Arnoldem Schoenbergem jsem si přečetl jeho odpovědi na anketu o vzdělání z roku 1929.

Které nedostatky se Vám zdají nejzávažnější?
Krmení „hotovými“ vědomostmi a „pochopitelnými“ schopnostmi.

Jak byste si představoval dobrý výchovný proces?
Podnět a návod k zření, pozorování, srovnávání, určování, popis, uvažování, zkoušení, dovozování a aplikace.

Jakou metodou?
Školením ducha. Tím, že se žák (podle stupně duchovní vyspělosti) postaví doprostřed obtíží, problémů, úkolů a podmínek, které klade materiál; tím, že se mu pomůže, aby je poznal; tím, že se přinutí, aby si tu pomohl sám; přitom jej klidně nechejme udělat chyby, které mu vysvětlíme; avšak pomůžeme mu nakonec při hledání řešení.

Je o osmdesát let později a já bych na ty anketní otázky odpověděl skoro stejně.

S Jean-Claudem Carrièrem jsem byl po New Yorku v roce 1968 už i v Paříži a v Praze a některé kapitoly jsou pěkným vhledem do událostí toho roku v souvislostech od člověka, který se shodou náhod ocitl vprostřed vrcholu amerického flower power hnutí, francouzské studentské revoluce a následně československého pražského jara. Zvláště v pařížských událostech mi udělal trochu jasněji (četl jsem o nich hodně právě v roce ´89 ve starých časopisech Student ze ´68 a moc je nechápal). Některá studentská hesla využiju jako nadpisy jednotlivých kapitol mého příštího článku na blogu KZK. Ale zajímavý byl i pohled na to naše jaro francouzskýma očima. Líbí se mi takové ty velkohubé postřehy jako „že hned vedle holocaustu a Hirošimy je Jalta největším zločinem druhé světové války“ stojící vedle osobních zážitků třeba jak v Praze potkali Randolpha Churchilla, Winstonova synovce, který byl pořád v lihu a nevěděl ani, kde je: „Vydělává si na živobytí tím, že jezdí po světě a přednáší – nebo spíše má jednu jedinou přednášku – o svém strýci. Několik anekdot z dětství, několik slavných vět, dvě nebo tři vymyšlené důvěrnosti: trvá to hodinu a vlastně se nic nedozvíte.“ Mám doma od Randolpha knihu o šestidenní válce v angličtině – tak aspoň teď budu vědět, že nemusí být úplně střízlivě pravdivá.

Je tam i kapitola o tom, jak vznikla pařížská studentská rebelie, že byla původně zaměřená proti „přežitému“ školskému systému a autoritativnímu postavení profesorů (posvátných prelátů). Ten „přežitý“ systém funguje samozřejmě i po čtyřiceti letech vesele dál.

Dozvěděl jsem se ale i úplné novinky. Třeba že v roce 1969 vznikla univerzita ve Vincennes na předměstí Paříže (na wikipedii je jako Paris 8 University), kde studovali radikální studenti, „květnoví vzbouřenci“ a kde na filosofické fakultě učil Michel Foucault.

A taky jsem se dozvěděl o noci z 2. na 3. října 1968, kdy mexická armáda zasáhla proti studentům, aby je zpacifikovala před zahájením olympiády – 25 jich zavraždila a stovku zranila – to je panečku pacifikace mládeže – tanky a kulomety.

Tisíc a jeden blunder

Kdyby se mě dneska někdo zeptal, proč hraju šachy, řekl bych mu, že proto, abych se naučil prohrávat. Dlouho jsem o těch čtyřiašedesáti políčkách na voskovaném plátně, po kterém se posunují černé a bílé dřevěné hračky, nepsal, jelikož jsem čekal na nějakou naději, na jednu výhru, na niž bych mohl být pyšný. A zatím zhruba poslední dva měsíce zažívám serii po čertech mizerných výkonů jak v turnajích, tak na internetu. To, že silnější soupeře někdy slušně potrápím, než se dostanu do ouzkých, mě netěší, jelikož se slabšími dost často prohraji. Dvakrát jsem prohrál s klukama, kterým nebylo ani osmnáct let. Šachový velmistr ze mě nebude, a tak jsem se rozhodl alespoň prozatím rozdávat radost. Dneska jsem ji udělal jednomu Peršanovi, který se jmenoval Shahab, a pak v turnaji o putovní pohár královského města Kadaně panu Albrechtovi. Podobně jako s panem Mrázkem jsem hrál fortifikační hru a tentokrát jsem dokonce tu svoji barikádu uhájil a připravil bílého o pěšce. Začal jsem věřit v úspěch a to i přes soupeřovy zdvojené věže. A pak se stalo to, že jsem se (jak mi odkryl šachovou hantýrku Petr Kučera) sesypal. V rámci útoku jsem si nechal vzít střelce jako začátečník. Dvě hodiny dřiny přišly jedním tahem vniveč. Tuším, v čem by mohla být chyba. Vybírám si poziční varianty zavřených a polootevřených her a nejsem ještě tak zkušený, abych ty složitě vystavěné pozice uhájil. Úspěchy jsem zažil většinou jen ve hrách, kdy jsem šel od začátku po soupeřově králi (toho si všiml taky Petr Kučera). Dnešní šachová vložka tedy neskončí happyendem. Ale i prohrávat se musí umět. Učím se a těším se na další uštědřené lekce. Zatím pro mě platí všechny známé aforismy velmistra Saviella Tartakowera:

Šachová partie má tři části: zahájení, ve kterém se pokoušíte získat výhodu, střední hru, ve které se Vám zdá, že stojíte lépe, a koncovku, ve které poznáte, že vše je nenávratně ztraceno!

Šachy jsou pohádka tisíce a jednoho omylu.

Ještě nikdy jsem neporazil zdravého soupeře.

Obrana dětské logiky

Když jsem tak pročítal Krále Leara, napadla mě jedna z mnoha příčin Shakespearovy geniality. Některé věci totiž renesanční dramatik úmyslně neřešil na principu logiky, a tím se přiblížil lidské psychice a vnímání. V tom se Shakespeare podobá Bibli a v tom osvědčuje svoji neoblomnost. Podobně jako kniha Genesis neřeší, že když Adam s Evou měli jen Kaina, Ábela a Šeta, kde se pro poslední dva z nich vzaly ženy, které jim zplodily děti. Jakto, že až čtvrtý den stvořil Bůh Slunce, podle kterého se na Zemi řídí dny. Jak to, že Mojžíš píše o vlastním pohřbu? Čtete a nepřijde vám to, příběh to činí spíš věrohodnějším – vytváří to napětí a nutí to člověka přemýšlet o tom, co chtěl autor příběhem říct. Na přesnost máme noviny a těm po zkušenostech už taky spíš nevěříme. Stejně jako bible je už na začátku nelogické jednání krále Leara. Proč hned s první svojí větou král vytahuje mapu, na níž království rozdělil přesně na třetiny pro své dcery, a teprve potom je podrobuje testu loajality, podle nějž jim chce půdu rozdělit spravedlivě. No a když prvním dvěma po jejich odpovědích slíbí třetinu, kolik logicky zbývá na Kordelii? Lear jí při správné odpovědi slibuje „větší třetinu“. A Shakespeare to neřeší.

Někdy nedokážeme pochopit dětské myšlenkové pochody, přijdou nám nelogické, ale uvnitř dětské psýchy logiku mají. Děti tak někdy napadají metafory, které by dospělého nikdy nenapadly – a to je činí poetičtějšími. Jeden takový mrňousek chtěl po mamince „houpací chleba“ a maminka nevěděla, a tak mu dala krajíc jako ostatním. Chlapeček se rozeběhl ke kredenci a natáhl se pro zbylou patku! Všichni pochopili. Genesis nebo Král Lear jsou také velké dětsky geniální metafory, pro které si musíme doběhnout na kredenc (lat. credens, od slovesa credere – věřit).

Hořce

Louka se rosou zajíká,
jitrem pláčou hořce,
jen rozhněvaná tráva
pýřit se nepřestává
na hrobě svého básníka
Jaromíra Hořce.

Michael a Bohuslav

Konečně! Před pár týdny vyšla dlouho očekávaná kniha mého dlouholetého sezónního studenta a kamaráda Mika Crumpa - faktem ovšem je, že když jsem ho před pár lety začal učit česky, tak už neznal jen rozdíl mezi přechodníkem přítomným, minulým a budoucím (už jsem o Mikovi psal třeba tady). Česky se začal učit proto, že miluje hudbu Bohuslava Martinů. A tuším, že na téhle monografii, která vyšla k 50. výročí skladatelova úmrtí, pracoval víc než deset let.

Protože věřím, že si tenhle článek přečte tak lehce jako Heinrich Schliemann Oddysea v originále, mám pro něj pár překvapení. Jednak jsem při brouzdání na internetu našel fotku pokojíčku v Poličce, kde Martinů bydlel, když se odstěhoval z věže.

Ale hlavně pro něj mám několik opravdových dárků. Tím nejcennějším je partitura 2. smyčcového kvartetu z roku 1927. Zjistil jsem, že stejnou měl ve své knihovně v Modrém pokoji Jaroslav Ježek.

Tak si ji, Miku, taky podepiš.

Pak už je to jen pár blbostí. Nicméně, chtěl jsem se ještě zeptat, jestli znáš (nebo někdo jiný ze čtenářů) Šach králem, jazzový balet od BM. Já jsem si poslouchal ukázky a je to nádhera! Pro neustále prohrávajícího šachistu je to balzám na duši. Nemá někdo LP?

Avantgarda nebo slepá ulička?

Francouzská skupina METRO:LIBIDO sestává ze dvou muzikantů, jeden zřejmě původem Turek, druhý Vietnamec. Oba moc sympatičtí mladíci. Na snímku to vypadá, že se připravují, ale není tomu tak. V těchto polohách odehráli celý koncert. Znělo to jako hudba z Marsu, disonance převažovala nad libými zvuky, jednou jsem se leknul, že jsem se málem jebnul o sochařskou výzdobu klubu. Zvláštnost to byla, občas v tom člověk slyšel rytmus pro šamanské křepčení, ale tudy se muzika určitě ubírat nebude, takže bych to viděl spíš na tu slepou uličku.

Straka a fíky?

Tak jsem konzultoval svoje poznatky z maleb v klášteře s několika lidmi a zde jsou má errata:

Ty kadaňské hrušky asi nebudou hrušky, ale mohly by to být fíky. Tam už by byla symbolika jasnější, vizte třeba známý citát z První knihy královské: I bydlil Juda a Izrael bezpečně, jeden každý pod svým vinným kmenem a pod svým fíkem, od Dan až do Bersabé, po všecky dny Šalomounovy. (1Kr 4,25). Na fíky spolu s granátovými jablky ostatně vypadá i ona údajná dýně z Michelsbergu. Dýně se do Evropy dostaly z Ameriky, a tak v Kadani je něco podobného zřejmě na počátku 16. století vyloučeno.

K dalším omylům patří moje identifikace straky na fresce z kostela v Montefalcu, kde straka zřejmě vůbec není. Pátral jsem trochu víc a našel tedy pár dalších zaručeně středověkých zaručeně strak.

Bibliothèque Nationale de France, lat. 6838B, Folio 26r

Kongelige Bibliotek, Gl. kgl. S. 1633 4º, Folio 41v

Koninklijke Bibliotheek, KB, KA 16, Folio 98v

Zatím mi to vychází na tu nejjednodušší interpretaci - duchovní hojnost a mír naznačený symbolicky ovocnými plody a květy je přeci jen na zemi nedokonalý a vždy je přítomna nějaká negativní síla reprezentovaná v Kadani strakou.