Dárková Johanka

Na Hluboké v antikvariátě jsem utržil i poměrně vzácný spisek od Thomase de Quincey s názvem Johanna z Arku (1920), ke kterému dělal obálku třicetiletý Jan Zrzavý. Znal jsem Quinceyho jako autora Zpovědi anglického poživače opia, kterou jsem četl v letech středoškolských, když v Lounech fungovalo Lábusovo knihkupectvíčko s undergroundovou literaturou, a taky se od puberty rád freudovsky pitvám ve svém dětství. Nevím, kam ta knížka přišla, ale lábusovky většinou kolovaly, takže možná koluje dál a dál. Zkoušel jsem nedávno anglickou verzi, ale moc se to vleklo. A tak jsem byl rád, když jsem uviděl od tohoto autora jedné knihy, jak je asi nejen v Čechách vnímán, zcela neoprášený titul. Je to vlastně polemika s Micheletovými Dějinami Francie a to dost bryskní a přitom anglicky odměřená. Quincey mě zase přesvědčil o relativnosti všeho, co se učí v dějepisu. Pár let už ríkám studentům, že Johanka nebyla z Arku (d´Arc), ale jmenovala se Darcová, česky by se tedy dalo říct snad Jana Dárková; a že přídomek „z Arku“ dostala až v 19. století. De Quincey tento poznatek francouzských historiků zpochybňuje:

„Nejvážnějším důvodem, kterým moderní Francie chce zmásti staré tradiční psaní, jest to, že Jean Hordal, potomek bratra Panny, podepsal se roku 1612 Darc. Ale co z toho?...

tady překladateli vypadla jedna de Quinceyho jízlivost, kterou si dovolím dopřeložit
(orig. Beside the chances that M. Hordal might be a gigantic blockhead…):
Pomineme-li možnost, že pan Hordal byl naprostý tupec…

… jest známo, že ta troška pravopisu, co Prozřetelnosti zlíbilo se rozděliti lidem 17. století, byla vesměs zmonopolisována tiskaři; ale pan Hordal nebyl tiskařem.“

Velmi mě zaujala jedna psychologicko-historická pravda, která se nezmiňuje často, o to víc se mi líbí její stylistické vyjádření od tohoto anglického autora:

„My Angličané jevili jsme vždy úctu k zarytému nepřátelství. Pracovati neústupně o zkázu Anglie, říkati po celý život slovem i skutkem, Delenda est Anglia Victrix! – takový záměr nenávistný, věrně sledovaný, získal některým lidem stálé důchody z našich národních fondů úcty. Lépe než nějaká dědičná služba, prokazovaná Anglii, osvědčilo se někdy nejšílenější záští k Anglii. Hyder Ali, ba i jeho syn Tipoo, ač o tolik nižší, a Napoleon, vesměs těžili z této naší náklonnosti, přeceňovati záslužnost ďábelského nepřátelství. Ani jeden z těchto mužů nebyl nikdy schopen, krom ojedinělé náhody, velebiti nepřítele (co na to říkáte, čtenáři?); a přece kvůli nim rádi zapomínáme nejen jejich provinění, ale (což jest horší) jejich ohyzdné licoměrnosti a sobectví, – neboť vlastenectví to nebylo. Suffren a nějakých půl tuctu jiných francouzských námořních hrdinů, poněvadž nám dělali neplechy, co jen mohli – a byly to opravdu neplechy veliké – jsou jména v Anglii poctivě vážená. Z téže příčiny Panna Orleánská, vítězná nepřítelkyně Anglie, byla určena, by se jí dostalo nejhlubší vzpomínky od velkoduché spravedlnosti Angličanův.“

...

Taneční

Dal jsem si včera v cukrárně kubánský dort s banánem a k němu jsem si otevřel knížku od kubánského básníka Nicoláse Guilléna. Jsou to vesměs sociální básně, ale nejen. Tahle se jmenuje Taneční, ač v ní o tanci není ani zmínka (přeložil Lumír Čivrný).

Holoubku, vzlétni do větví
a rozhlédni se po krajině:
nevidíš moji nevěstu,
nejde tam někde v zátočině?

Co mluvíš, ty?
Tvá nevěsta si doma louská
své oříšky.

Holoubku, najdi mou milou
a vyřiď jí, jak mám ji rád:
že čekám na to políbení,
co mi ten večer chtěla dát.

Ty sníš, či co?
Tvá nevěsta si doma pije
své kafíčko.

Holoubku, kdyby přišla za mnou
alespoň k bráně u hřbitova,
ať do ní tluče, co má síly,
že je ta brána ocelová.

Chceš věčně snít?
Tvá nevěsta si chystá mlýnek
a bude mlít.

mljt

Marián a Garibaldi

Moc mě potešil Marián O. z mé třídy, protože, když jsem mu posílal fotky z výletu na Skalku (fotogalerie se připravuje), měl právě před cestou do Itálie. To se ví, že jsem mu víc než záviděl, a tak jsem ho pověřil, aby mi někde vyfotil Garibaldiho, bez něj ať se nevrací. Samozřejmě jsem na to zapomněl a vzpomněl jsem si, až když jsem dostal na icq zprávu „dobry den pane profesore, mam uplne mega fotky toho garibaldiho !!!“.


Jsou to fotky z Chioggia, kde Garibaldi mluvil z balkonu v roce 1867, kdy k úplnému sjednocení Itálie chybělo jen dobýt Řím. A to co, prohlásil Garibaldi, bych mohl já směle říci o své třídě. Tak si to, děťátka moje, přeložte...

...

Al-Kajda

Čtrnáct dní teď u mě bydlí Kajetán, mladý egyptský kocourek, o němž jsem onehdy složil básničku. Ne, není to egyptská mau, vyšlechtěná ve Spojených státech, ale má vzhled egyptských kočičích soch, s menší hlavou a vztyčenýma ušima. Slyší na zkrácenou variantu svého jména – Kajda. A protože je to malý terorista, říkám mu Al-Kajda. Včera ale ležel na zádech a nechal se hladit pod bradou, a to jsou chvíle, kdy jsou mu všechny kabely, tapety, rohože a záclony odpuštěny.

...

150.000.000

Pěkné překvapení jsem zažil v neděli v antikvariátě při obchodu s hračkami a suvenýry na Hluboké. Pracuje tam Terezka, a tak jsme si tam vypili pár hrníčků čaje, nasytili bříška a já jsem si vybral celkem dost knížek, které jsem položil na pult a šel snad obědvat nebo vybírat dárečky pro rodinku. Terezka balila knihu pro – teď se podržte (minimálně joysticku) – jordánskou princeznu, která zavítala do Čech na návštěvu. Na Hluboké ji hostil sám pan starosta a senátor Tomáš Jirsa. Ten si přišel knihu vyzvednout a když spatřil moji kupičku knih na pultu, začal se v ní se zájmem přehrabovat. Pochválil mé ušlechtilé zájmy a jako majitel antikvariátu mi knihy s glancem daroval. A nekecám, je mezi nimi i první české vydání Majakovského 150.000.000 z roku 1925 v Mathesiově překladu (na němž kupodivu chyběla cena).

Vladimír Majakovskij má dnes 114. výročí narození, tak mu zde věnuji malou vzpomínku. Dva roky po vydání mé knihy, tedy přesně před osmdesáti lety, byl Majakovskij v Praze a měl ve vinohradském Národním domě přednášku s názvem 10 let 10 ruských básníků s česko-ruskou recitací (zazněl mimo jiné i kus ze zmíněného překladu). Asi tisícovce diváků cpal ruský básník do hlav ona tehdy levicově všeobecně přijímaná hesla, že Puškin volal milenku slovy, kterým žádná neodolala, no a moderní sovětští básníci takhle volají pracující lid. Mathesius o něm napsal: „Celkový můj dojem byl dojem inženýra, energického konstruktéra slov a rytmů, s velikými gesty, širokým rozhledem uměleckým, politickým i sociálním a se zvláště pečlivým a přesným smyslem pro materiál.“ Zvláště při posledních slovech mrazí, když si představíme, co se pod pojmem materiál dá všechno představit. O přestávkách podepisoval Majakovskij knihy:

„Tři sta kusů. Nudná a těžká práce. Podpisy – to je československá vášeň. Podepisoval jsem všem, od úředníků ministerstva zahraničních věcí po portýra v našem hotelu. Ráno přišel vousatý člověk, podal mi knihu, ve které se již podepsali Rabindranath Tagore a Miljukov, a chtěl autograf o slovanské otázce – protože je právě teď – padesáté výročí balkánské války.“

Škoda, že ta moje kniha není z těch tří set podepsaných – kdyby byla, schválně jukněte, jakou cenu má v internetovém obchodě Mezinárodní ligy antikvářů.

14. dubna 1930 se Majakovskij zastřelil.

Celkem povedený medailónek
...

Moskva a Peking

Dneska jsem si pustil kousky ze zahajovací ceremonie moskevské olympiády 1980. Byla to asi první olympiáda, na kterou jsem doma koukal a vždycky se mi připomene tím jedním dílem Ну погоди №13, kde vlk dostane nakládačku od zaječích účastníků olympiády a pak s tím pravým zajícem vyhraje v cyklistickém závodě. Jestlipak měli zajíci na zahájení taky olympijskou vlajku místo té zaječí s dvěma ušima a frýžskou čapkou, jako to na protest proti invazi v Afghanistánu (kvůli níž se 64 zemí do Moskvy vůbec nedostavilo) mělo patnáct západoevropských zemí?

Nepřijde vám jeden z čínských olympijských maskotů jako náš Večerníček, kterýmu chytnul papírovej klobouk?

Psal jsem tu jednou o zahajovacích ceremoniích olympijských her v souvislosti s megashow na oslavu H.Ch.Andersena a jsem celkem zvědav, co nám za rok předvedou Číňani, když to má být nejdražší výprava a jako konzultant byl přizván Steven Spielberg. To asi nebudou tančící méďové a holčičky s panenkama jako v Moskvě. Ale k Číně to tak nějak patří, myslím, že to udělají tak, aby si zbytek světa včetně nás uvědomil, že nás do dvaceti let schramstnou (kdo nebyl na přednášce prof. Stanislava Komárka na minulých Kirwitzerových dnech, ať si nevěří).

...

Jin, Jang a já

Můj boj s nemocí získal novou dimenzi. Kromě krku mě totiž zalehly obě uši. Nechal jsem se opíchat. Nejprve jsem se tedy nechal osahat. Pak jsem vytáhl jazyk a nechal si zmapovat potíže podle jeho reliéfu. No a pak už jen vybrat ty správné meridiány, kde mi vázne čchi, která má udržovat moje hrdlo v ucházejícím stavu. Dostal jsem dvě jehly pod kotníky, dvě kousek od lokte a dvě do hlavy nad týlem, po těch jsem se opravdu dost zpotil. A pak jen dvacet minut počkat a je to. A výsledek? Do rána jsem dostal ještě ke všemu zánět spojivek. Tak teď do sebe stříkám bioparox a kapu ophtalmoseptonex, zítra možná zkusím skotké střiky a po zítří asi urinoterapii.

...

Vy na kruzích, my na bradlech

Kousíček z textu jedné písně od Už jsme doma jsem si vybavil, když jsem dnes viděl tenhle klip, v němž na bradlech právě před jedenatřiceti lety získala Nadia Comaneci první čistou desítku v historii gymnastiky - digitální tabule na to nebyla připravená a tak místo 10.0 na ní svítilo 1.00. A poražeým Ruskám zbyly jenom oči pro pláč. No, a to mi zase připomnělo naši Věru Čáslavskou a její pohled z roku 1968 - musím se přiznat, že při téhle ženské odvaze se mi vždycky vženou slzy do očí.

...

Rožmberk 2007

Určitě jste na předchozí obrázku poznali Vyšší Brod. Vrátil jsem se do kraje mých vzpomínek a taky jsem si na Rožmberku splnil sen z mého průvodcovského mládí. Předsevzal jsem si tenkrát, že až se na hradě změní kastelán a s ním tedy i průvodci a personál, vrátím se tam, koupím si lístek jako normální turista a nikomu neřeknu, že jsem tam před lety osm sezón po sobě působil v roli průvodce... a přesně tak jsem to udělal, nechal jsem si utrhnout lístek a pak shodou okolností před očima zrovna kolemjdoucí nové kastelánky, když se mladá slečna průvodkyně nadechla k první větě, jsem vykřikl směrem k lidem: „Vážení návštěvníci, vítám vás na státním hradě Rožmberku. Z tohoto hradu pocházel a po něm se také psal jeden z nejbohatších a nemocnějších šlechtických rodů - Rožmberkové...“ a užíval a vychutnával jsem si šílené pohledy obou dam... po úvodním proslovu o historii a vstupní hale, jsem situaci vysvětlil a po krátké domluvě mi bylo umožněno odprovádět celou prohlídku... a to víte, že to bylo spíš divadelní představení než obyčejná prohlídka, ty mě nikdy, ač historika aprobací, moc nebavily (bohatě intarzovaný sekretář, kouzelné zrcadlo a nábytek z období druhého rokoka mi zní jako tisíckrát ohraná deska...) Bohužel jsem ale už asi měl v té době rozjetou angínu, tak jsem po té prohlídce téměř odpadl vysílením a na věž jsem se jen tak tak vyšplhal... Druhý den ve Vyšším Brodě mě tamější slečna průvodkyně informovala, že prý na Rožmberku nějaký exot (přesně tak znělo to slovo) způsobil poprask, když bez předchozího upozornění převzal prohlídku po hradě.

...

Obraz z cest

Magical Mystery Tour

Krátká cesta, z které jsem se právě vrátil, patří do trošku intimnější sítě, než té po světě rozplizlé, ale jelikož jsem ji strávil v teplotách a s nakrknutým krkem, občas jsem měl stejný pocity, jaký představuje tenhle krásný zhuštěný klip (který mi připomněl, že věřím na brouky). O některých částech výletu, které za to stojí, sem samozřejmě něco napíšu, jen co se z toho dostanu.

...