Timon Athénský

Dejte bozi, ať Timon nenávidí
všechnu tu chamraď, co si říká lidi.

Minulou sobotu dávali na Vltavě Shakespearova Timona Athénského. Vůbec jsem neznal děj a před poslechem jsem si jen ověřil proč: jde o jednu z nejsložitějších a tedy také nejméně hraných her anglického mistra, o níž se navíc neví, do jakého pytle ji zařadit (jestli mezi tragedie nebo komedie) a zda ji napsal sám velký On nebo spíš velký On sám.

Hana Kofránková napsala Timonovi dopis. „Nebývá tak úplně zvykem, aby režisér psal hrdinovi své inscenace, ale prožili jsme spolu již několik měsíců ve velké důvěrnosti a stal jste se mi velmi blízký,“ začíná.

Postava, ztvárněná Viktorem Preissem, mi také v něčem byla blízká. Ale misantrop ze mě asi nikdy nebude. Nejpalčivěji vyznívá Timonova nenávist k lidem (jen za to, že ho ožebračili a pak mu nepomohli z bryndy), když z nalezeného zlata vyplácí prostitutkám, aby roznesli po městě co nejvíc chorob. Vůbec ten rozčilený Timon v jeskyni byl pro Preisse jako napsaný (před třiceti lety ho prý hrál Přeučil, ten mohl být taky dobrý).

V úplném závěru přečte Alkibiadés (dějepisně vděčná postava přeběhlíka) nápis z Timonova náhrobního kamene. Shakespeare zde přeložil do angličtiny vlastně dva latinské nápisy, první od Plutarcha a druhý od Kallimacha – to, že jde o kompilaci, jasně vyplyne i z toho, že v prvních řádcích jakoby Timon odmítal důležitost svého jména a na třetím řádku se s ním pochlubí. Nechci konkurovat Martinu Hilskému, ale jeho překlad jsem si nezapamatoval, a tak jsem si pořídil překlad vlastní…

Zde leží bědné tělo své bědné duše prosté.
Jméno nehledejte! Mor na vás, ať jste kdo jste!
Zde leží Timon, jenž zaživa všem živým smrti přál.
Projdi, poutníče, odplivni si, ale nezastavuj a táhni dál!

Treperendy (Divadlo Navenek) 21.května 2008

Gogolův Nos

Pamatujete se, jak jsem tu psal o nosech? Nejdřív u Kafky a u Dostojevského a pak ještě u Chestertona? Když mi nyní přišly Gogolovy Petrohradské povídky, přešel jsem tedy Něvskou třídu bez povšimnutí a zahloubal jsem se do jeho Nosu. Kdo četl Charmse, u Gogola by rozpoznal jeho jasný vzor. V první části se píše o lazebníkovi Ivanu Jakovleviči, mazavkovi, který ráno při krájení chleba nalezne v jeho střídě zapečený cizí nos. Manželka ho žene z baráku a on má pak co dělat, aby se ho zbavil. Nakonec ho hodí z mostu do řeky.

Druhá část začíná přímo kafkovsky:

Kolegiátní přísedící Kovaljov se probudil dosti časně a odfrkl si "brrr", což dělával vždycky, když se probudil, ač si sám nedovedl vysvětlit, jaký k tomu má důvod. Kovaljov se protáhl a dal si podat malé zrcadlo, které stálo na stole. Chtěl se podívat na uhřík, co se mu včera večer udělal na nose; ale ke svému nejvyššímu údivu zjistil, že tam, kde obvykle mívá nos, má teď docela hladké místo! Kovaljov se zděsil, poručil, aby mu podali vodu, a protřel si ručníkem oči - ale skutečně, nos byl pryč! Začal se štípat, aby se přesvědčil, jestli nespí, ale vypadalo to, že nespí. Vyskočil tedy z postele, vytřepal na sobě noční oděv, ale nos nikde! Poručil, aby mu okamžitě přinesli šaty, a rozběhl se rovnou k vrchnímu policejnímu komisaři.

Tenhle sloh miluju.

Пусть всегда будет солнце

Včera jsme po Treperendách narazili my ze třetího věkového poschodí v hovoru na tuhle písničku našeho dětství a zjistili jsme, že mladým už nic neříká, a tak, aby trochu ochutnali, jaká to byla doba, tak sem dávám tenhle krásnej klip. Ještě úžasnější je snad Písnička krokodýla Geni.

Na okraj kultury a školství

Přestože mi písnička DJ Milana přijde celkem vtipná, myslím si, že hrob divadlu mohou vykopat jen jeho ubývající diváci a ne grantový systém či jeho neoblíbený protagonista. Jiří Suchý řekl nádhernou pravdu: „V jeho tvrzeních (páně Richterových, pozn J-Lo) je vždy zrnko pravdy a to je nebezpečnější, než kdyby lhal.“ Ono zrnko pravdy je přesně to, co princeznu Nekomerční kulturu tlačí na slamníku. Pojďme si tedy radši lhát, že ta pravá kultura musí být v prvním plánu dotovaná státem a teprve poté může být kvalitní. Spojení „dotovaná státem“ zdůrazňuji, protože mně se nejvíc líbí model dotování kultury nadacemi a mecenáši, přičemž nadacemi myslím všenárodní či lokální lidový sbírkový systém. To, že u nás nic podobného v kultuře neexistuje, považuji za krásně tesaný náhrobní kámen určený na hrob nejen divadlům, ale kultuře vůbec. Je to logika doby a spása je jen v lidech, kteří se uskrovní a budou radši dělat kulturu na koleni s děravou kapsou než v amfiteátrech s nataženou rukou.

Mrzí mě jen, že panu Suchému smrdí slova kabaret a zájezdní divadelnictví (i když možná myslím za dva rohy, prostě jsem to tak pochopil), protože já jsem měl při poslechu desek s estrádami divadla Semafor pocit, že dvojice S+Š navazovala právě na dobré české kabaretní mistry, a na zájezdu Semaforu do Kadaně, na němž bylo asi šest tuctů diváků, byla dotace na diváka cca 800,-Kč! Při přebírání honoráře se nikdo nerděl, ale ani neusmíval. No nic, mluví ze mě profesní kesonová nemoc.

Ve škole se zase probírala stávka někdy na červen, což se mě už netýká. Stávek jsem se jako nečlen odborů nikdy neúčastnil, až na poslední rok, kdy jsem jich využíval jako osobního volna. Ty jednodenní stávky jsou podle mě i z vymáhacího hlediska ujetý a jen trochu ušetřej zaměstnavateli, potažmo jeho chlebodárci, proti němuž se stávkuje. Proč nevyzkoušet rumunský model? Tam před pár lety dali učitelé všem žákům na konci roku od shora až dolů samé jedničky. Je to originální a mělo by to větší efekt. Jenže u nás by se určitě našla spousta stávkokazů, pro které je klasifikační stupnice něco jako Kába pro machomety.

(Nejen) Treperendy mají koule

Před pár dny, možná ještě před pár hodinami bych neřekl, že kadaňské Treperendy unesou veliké jméno svého autora, ale po dnešním zážitku bych řekl, že jsme mu ostudu neudělali. Jako režisér nemám právo ani touhu hru hodnotit, ale jako již tradičně bych i touto cestou chtěl poděkovat celému ansámblu, že to nevzdal, že i přes velké porodní bolesti a občasné přehmaty tu káru, na níž jsme po prvních myšlenkách v září v Libici nasadili kolečka a v únoru jsme ji pracně rozjížděli, dotáhl až do konce. Ten by nepřišel nebýt technického zázemí a pomoci v zákulisí, zvláštní poděkování tu patří Lukášovi G., který herce a diváky svým výtvarným uměním přenesl do Benátek, a Ritě T., která během čtrnácti dnů předvedla čarodějnické dovednosti z oblasti divadelních kostýmů a masek.

Autor: ČerF, více fotografií na jeho blogu

Zítřejší představení Bílinského divadelního minima muselo být na poslední chvíli zrušeno, a tak divadlo Navenek představí kadaňskému publiku možná naposled svůj Případ Grendwal. Včera jsem měl defétistickou náladu, že v přehlídce vznikne nenapravitelná díra, oslovil jsem asi deset divadel, ale bez úspěchu. Navenek mě popravdě nenapadl, a to, že se mi nálada otočila o 180°, není jen zásluha Treperend, ale i svornosti celého divadla, které mě nenechalo ve štychu. Sentiment stranou, jsem rád, abych použil nějakou intelektuální frázičku, že naše divadlo má varlata a ta mu správně visí.

Divadelní květen

Ve středu si nenechte ujít premiéru Goldoniho Treperend. Sám jsem na ni docela zvědavej, jako režisér jsem ji ještě neviděl vcelku a zdá se, že do premiéry ani neuvidím. Vlastně o premiéře taky asi ne, neboť jsem si slíbil roli gondoliéra a tak se budu muset soustředit, abych nespletl text italské písničky, kterou jsem si až dnes našel a zrovna se ji (ve vlastní úpravě) učím - původně jsem chtěl zpívat O sole mio nebo Santa Luciu, ale u těchhle porfláklejch melodií by se poznalo, jak hrozně falešně zpívám)… Bude to tedy šlápnutí do neznáma, ale snad ne do prázdna.

Treperendy jsou prvním divadelním představením Kadaňského divadelního května, jarním přehlídky amatérských divadel v nultém (ale ne nulovém) vydání. Zítra bude symbolické zahájení přehlídky na vernisáži výstavy s názvem Opony ochotnických divadel, která proběhne v 17h. v Orfeu, tak když budete mít čas a chuť podebatovat u vína nejen o divadle, přijďte už zítra. Středa spustí divadelní kvintet klasickou italskou komedií; ve čtvrtek přijede Bílinské divadelní minimum s hrou Jak jsem vyhrál válku; v pátek bude v nastudování divadla Máj z Prahy uvedena nejdříve v 16h. pohádka O víle Modřence aneb o vodě a o lásce a pak dušičková komedie Kateřina; a v sobotu uzavře přehlídku Máchův Máj v podání Karlovarského hudebního divadla. Je na co se těšit! Přenosná permanentka na všechny hry stojí 100,-Kč, cena jednotlivých představení je 50,-Kč. Benvenuti!

Skřítek neposeda, zvědavý jako opička

Byl jsem dneska navštívit dětské oddělení kadaňské nemocnice, abych navštívil malou Lucinku (naposledy jsem ji viděl v Žatci na dočesné - to se ještě pořádně česat nedala, ale do dneška to víc než dohnala) a taky abych se poradil s maminkou češtinářkou, co mám zítra říkat o tom Máji. Holky bydlí na pokoji s rákosníčkem a moc pozdravujou slečny malířky a pány malíře, co jim to tam tak hezky vymalovali. Zítra už je naštěstí paní primářka pustí, pět dní je i v tak příjemném prostředí hodně dlouhá doba. Tak příště zase třeba u vás v Žatci.

Máj

Jarní almanah na rok 1858. Redigoval Josef Barák. – S podobiznou zvěčnělého básníka Karla Hynka Máchy. – Sklad H. Dominikusa na rynečku v Praze. –

„Máj“ podává kytici básní, ku kteréž nejvíce mladší, pro svou cenu uznaní básníkové vybranými poeziemi přispěli; podává řadu prací prozou psaných a určených nejen k zábavě okamžité, ale i vnitřní svou cenou hlubších dojmů se domáhajících. Kdo z mladších spisovatelů přispěl, snažil se, aby naděje, kteréž před tím u obecenstva k sobě vzbudil, ospravedlnil. Ostatně jak dalece celé společné snažení úloze své dosáhlo, posoudí laskavé obecenstvo.

Almanah, co něžný dárek pro naše dámy upravený, obsahuje i příspěvky z rukou ženských, a obecenstvo sezná, že tyto příspěvky nezůstaly nejslabšími v celém věnci.

Komu vývin naší mladistvé poezie na srdci leží, komu památka geniálního básníka Máchy, kterému almanah věnován, drahá, a kdo konečně žádostiv pěkné, vyšším vzletem prodchnuté zábavy, tomu budiž „Máj“ zvláště poručen co průvodce po procházkách jarních.

Cena skvostně vázaného exempláru 1 zl. 30 kr.; exempláru obyčejného 1 zl. ve stř. – Kdož by, koupiv exemplár nevázaný, si ho později vázat dáti chtěl, může u knihaře pana Májovského (sirková ulice, č. 461, první poschodí, vedle Taiblhausu) zvláště k tomu cíli uchystané a krásnou vignetkou opatřené desky za 16 kr. obdržet.

Posel z Prahy
Spis užitečný, zábavně poučný pro město i ves, 1858

Pokud nepůjdete na kytarohouslový koncert v kostelíku Stětí sv. Jana, jste v úterý od 19h. srdečně zváni na malé vzpomenutí na Jarní almanach Máj z roku 1858 u příležitosti 150. výročí vydání. Krom zasazení do historie a osvětlení geneze této skrovné sbírečky budu číst přímo z almanachu. Nyní jsem ve stadiu rozhodování, co nakonec v úterý zazní. Velkým favoritem z prozaické části je Nerudova črta Z notiční knihy novinkáře… Tento citát je zajímavý už pro srovnání s o deset let mladším Nerudovým antisemitským fejetonem Pro strach židovský:

3. srpna odpůldne.

Spal jsem jako zabitý, aneb, poněvadž spokojenost všechen ruch životní zabíjí, jako zcela spokojený člověk. Jak pak as dlouho to trvalo, co si nohy odpočívaly? Hlava a srdce bez toho při mé práci se vlastně málo namáhají! - I už půl čtvrté! Tedy jsem ani při obědě nebyl. Mám hlad? - Mám? Nemám? - - Nemám! - Zůstanu tedy doma, natáhnu se zase a - - -. Bože, ten hlas! Odkud as nyní právě ta krásná, mně z mladších dob známá píseň? Ba znám vás, vy tóny dlouhé a vás slova, trpkou myrrhou uspávající; co jinoch jsem často nad vámi plakával! Toť je ona klidná růže Sionská, ona dojemná ukolébavka, která národ hebrejský na stav jeho opovržení zapomenout a národní cit uspat učit chtěla! A pěvkyně? Aj to má modrooká sousedka. Hejčká malé děcko a uspává ho písní, která celý národ uspat měla! - Čím déle tam pohlížím, tím více se mně zdá, že v obličeji jejím znaky východního typu rozeznávám. A pak ta píseň Sionská? - Poptáme se. - Díky tobě, že dlouhou svou píseň znova začínáš! Zamhouřím oči a - i proklaté to ,,Wann die!" - Už se zase roztahuje! Proč pánbůh jen stvořil vlaštovky, a když už je stvořil, proč neproklubají té křiklounce hrdlo? Už je po radosti! - Mám hlad? Mám, mám! Jen honem zdomu!

Přijďte si poslechnout třeba i úryvky z tvorby Hálkovy, Světlé, Fričovy, Heyduka, Mayera, ale třeba i referát z pera Jana Palackého o cestě do Sydenhamu, kam byl přemístěn Křišťálový palác z Velké výstavy 1851, jenž pak v roce 1936 shořel (a nyní je plán jej zase obnovit).

Úterý 20. května od 19h. v refektáři kláštera
v rámci cyklu Letop8čet, vstup 20,-Kč.

Z Brna do Kadaně a rychle zpátky

Splnil se mi čtyři roky starej sen – navštívit koncert skupiny Budoár staré dámy. Před těmi čtyřmi lety jsem jel do Blanska pro Cenu Františka Halase a při té příležitosti jsem chtěl navštívit koncert téhle ze 3/5 dívčí kapely v Boskovickích, ale ten byl nakonec zrušen. A tak mi nezbývalo, než pozvat tenhle hudební skvost do Kadaně. A že jde opravdu o brněnský drahý kov, by mi určitě potvrdili i návštěvníci klubu, z nichž mnozí přijeli z daleka. Martička Svobodová dokáže z koncertu udělat show a za to, že mi zahrála i písničku na přání, jsem jí musel dát hubičky na obě strany – říkal jsem si, že Brno už je u slovenských hranic a tam to takhle dělají – trochu jsem ji tím ale zarazil. No, Marti, ještě že jsem si nevzal příklad na Ukrajině, kde si dávají polibky hned tři. Děkuju za zážitek.

Nejmladší divačka