Námořní univerzita v Kadani

V dětství jsem chtěl být námořníkem po pradědečkovi. Představoval jsem si, že vystuduju námořní akademii v polském Štětíně a pak budu jako pan Štěpán, co nám posílal pohledy z cest, objíždět na lodích zeměkouli. Dopadlo to jinak. 

Když jsem dnes ráno sedl k počítači, že si připravím aspoň náčrt řeči k dnešní slavnostní imatrikulaci studentů univerzity třetího věku v Kadani, napadla mě tahle myšlenka:

Dětství je jako kajak, mládí jako kanoe, zralý věk jako plachetnice a stáří jako nákladní loď. V kajaku si nevezete nic, ale zato jste nejmrštnější v divokých vodách. Do kanoe naložíte barel prvních zkušeností a k lepšímu ovládání na řece je dobré, když jeden kormidluje a druhý dělá háčka. Často, když se cvaknete, celí se promáčíte a ty první zkušenosti, pokud neuplavou, pak honíte ve vlnách. V plachetnici dospělosti pak záleží na tom, jaký vítr chytnete a kam vás uvrhne; někdo plachtí jen tak cvičně po přehradě, někdo se odváží i na moře. No a nákladní loď? Už není mrštná ani tak lehce ovladatelná jako ty předchozí, ale naložená zkušenostmi a vzpomínkami může brouzdat oceánem moudrosti, který se před ní otevírá.

Pro dnešní příležitost mám pak v rukávu i bonmot.

To nemluvím o vás, tady přede mnou ještě pluje spousta škunerů a nízkotonážních remorkérů. Dokonce se nám do kurzů přihlásilo i pár kanoistů a my jsme je neodmítli, protože nechceme nikomu bránit v touze po vzdělání. Chtěl jsem tím jen vyjádřit, že se stárnutím, které je jaksi povinné, přicházejí i nové a nové možnosti, které jsou vesměs volitelné. Jsem rád, že jste si zvolili právě naši zbrusu novou univerzitu, první univerzitu v Kadani a chtělo by se mi říct první námořní akademii v České republice. Přeju Vám klidnou plavbu.

Cesta

Tomas Tranströmer

(jde o intuitivní přebásnění básně Resan, jelikož švédsky vládnu ještě o trochu mizerněji než norsky; a norsky neumím vůbec)

Na stanici metra.
Tlačenice mezi reklamními tabulemi
a mrtvolně civějícími zářivkami.

Souprava dorazila na čas
a nabrala tváře a aktovky.

Nastala tma. Seděli jsme
jako dobytek převážený
ve vagónech na jatka.
Ztísnění, zasnění, nesvobodní.
Ve stanicích pod úrovní mořské hladiny
napospas temnotě temné až k zalknutí.
Lidská hmota se pohybovala sem tam
smutně a tiše.

Souprava vezla
svršky a duše.

Oči poletovaly ve všech směrech,
když jsme projížděli skrz na skrz vysokou horou.
Žádná změna.

Ale jak jsme se přiblížili k povrchu,
zaslechli jsme čmeláky bzučet na svobodě.
Vystoupili jsme na zemskou kůru.

Krajina rozepjala křídla
a vše se pod námi rozlilo do prostoru,
náhle tak rozlehlé a zelené.

Všude kolem nástupišť
rostla kukuřice.

Konečná stanice!  Nevystoupil jsem
a jel až za konečnou.

Kolik těch stanic bylo? Čtyři,
pět, jen ztěží víc.

Domy, silnice, nebesa,
modré fjordy i horské hřebeny
měly svá okna dokořán otevřená.

Občánku, a co teď?

Více fotografií od www.profifotoart.cz zde.

Rehabilitace císaře Josefa II.

Dne 17. srpna 1784 narodilo se v domě nalezenců, pečlivostí císaře Josefa ve Vídni založeném, první dítě, jemuž sám císař v osobě svého nejvyššího štolmistra kmotrem byl. Matka, padlá služebná dívčice, dostala 100 dukátů závazku.

Kramerius: Památky ze života císaře Josefa II.

Dost dlouho jsem plánoval založit Ligu za zřízení důstojného piedestalu pro císaře Josefa II. v Kadani. Osvícený monarcha stojí totiž u bazénku na tzv. tržnici jen tak prostě na zemi a pejsci mu očůrávají nohy. Když jsem byl malý kluk, byl na tom ovšem ještě o dost hůř, neboť stál v rohu za kostelem u Růžencové kaple a tam ve skrytu sloužil jako veřejný pisoár.

Měl jsem v plánu s divadlem Navenek sehrát nějakou satirickou scénku během Císařského dne, kdy bychom lid poddaný upozornili na to, že Karel IV. nebyl jediným císařem, který navštívil Kadaň, ale že v roce, kdy zvítězil v bramborové válce proti Prusku (1779), město navštívil i syn Marie Terezie, tehdy již sloužící císař Svaté říše římské Josef II.

Chodím kolem Jeho Výsosti denně do práce a všímám si, že si jej oblíbili bezdomovci a že v jeho společnosti ráno snídají, odpoledne popíjejí různé vydatné nápoje a v noci, soudě podle lůžkovin v křovinách, možná někteří z nich i přes léto v jeho císařské přítomnosti přenocují. To není důvod k žádnému (rozhodně ne mému) vtipkování na jejich adresu (kterou je v jejich případě VIP Mírové náměstí č.p. 1). Naopak, je to důvodem k zamyšlení a přehodnocení mých původních odhodlání.

Zdá se mi, že bezdomovců přibývá. Čísla, která znám z kadaňských statistik, určitě neodpovídají skutečnosti. Společnost se nejraději tváří, jakoby nebyli. Některé věci prostě nevidíme rádi, tak je raději nevidíme vůbec. Kdo by se bavil tím, že by jezdil na skládky, stačí nám popelnice, kdo by rád chodil do hospiců nebo na eldéenky, stačí nám hřbitovy. Kdo by se rád potkával s bezdomovci, my máme domovy a svých starostí dost.

Najednou mi přijde, že je dobře, že Josef druhý stojí jako rovný mezi rovnými právě mezi bezdomovci jako by byl jejich kmotrem. Vždyť on to byl, kdo zakládal po celé zemi nalezince, chudobince, špinhausy a všelijaké dobročinné ústavy. Teď spíš než Ligu za zřízení piedestalu raději bych založil Spolek císaře Josefa a dělal sbírky na bezdomovce, z nichž by se poskytovaly služby, které známe z Armády Spásy, vařila by se polévka, pořizovalo by se teplé oblečení na zimu. Vím, že to sám nedokážu, ale co když si tohle přečte někdo, koho by to inspirovalo. Máme tu občanská sdružení Naděje, Světlo, Egerie, Kiwanis a mnoho dalších. Dělají co mohou, ale co my ostatní, víme o nich, pomáháme jim? A pomáháme bezdomovcům? Našim bezdomovcům? Nebo se jich jen bojíme a když je nevidíme, tropíme si z nich legraci?

V přípravách jsou Dny neziskových organizací, na začátku listopadu se s nimi můžete všichni seznámit.

Divák nebo soběpisec?

Když se v Lounech Věruška s mou sestrou Alenkou courali po buticích na Pražské, my jsme s Julinkou obcházeli knihkupectví. Nejdřív jsme zjistili, že antikvarát pana Vejrážky už není tam, kde vždycky byl. Pan antikvář se odstěhoval do Černčic a přidal si do agendy ještě Galerii Emila Juliše. Tam se vydáme příště. Nyní jsme mohli jen do dvou obchodů, kde mají knihy nové a mezi nimi jsme našli čtyři přírůstky do naší knihovny. Julinku naše knihovna fascinuje, Věruška tvrdí, že je v tranzu z rytmu hřbetů, já že z té moudrosti za nimi.

Jednou z těch knih je zdánlivě učebnicová příručka Jak číst film Jamese Monaca (kupodivu na české wikipedii bohatěji rozveden než na anglické či německé), ale jen prolistováním těch sedmi stovek stran jsem získal spoustu vědomostí, které bych marně sháněl jinde. Moc mě zaujalo jedno srovnání.

Musím si přiznat, že je to u nás ještě v pokročilejším stadiu. Nemáme televize, ale máme počítače. Já za tím svým trávím moře času, po který místo abych koukal do očí své ženě a dceři, koukám na jejich fotografie. Jinak transformuju své počitky a prožitky do textu jako je tento. Měl bych se zamyslet. 

Jedna z těch dalších knih je Herecký zápisník Karla Högra. Je uveden krédem z roku 1961. Již před padesáti lety mého oblíbeného herce trápila myšlenka, která by mohla být i mou nadějí:

Chtěl bych odcházet do věčné noci ne jako pohodlný divák, ale jako člověk pracující do poslední chvíle. Nechtěl bych končit život jako bývalý člověk.

Schůze o hladovějících

Na konferenci o chudobě se podával jako předkrm šunkový závitek, jako hlavní chod ražniči na grilu a jako dezert smetanový dortík s ovocem. Tak nějak si občas připadám na některých schůzích se sociální tematikou. Ne že bych si nedal, ale když jsem minule kousal do řízku při probírání paliativní péče, musel jsem si pak doma objet třikrát růženec, abych duši ulevil. Peníze svět nespasí, ale to jídlo by občas asi někomu bodlo. 

Vždycky jsem se smál u filmů z 80. let, kde se prototyp otce vracel do rodiny ze schůzí, na nichž stál světový mír, aby zjistil, že doma se řeší úplné prkotiny, jako že syn propadá z matematiky a dědeček se opil a děsnej povyk ztropil. Jak se mi těmi schůzemi plní diář, tak začínám vážně uvažovat o návratu do školství. Jen se bojím, abych ze zvyku nezaváděl výuku angličtiny s podáváním anglosaských specialit a hodiny dějepisu s drobným dobovým rautem. Nicméně, teď mi dochází, že jsem ze školství prchl právě před těmi rámcovými vzdělávacími plány a školními vzdělávacími programy. Tak nevím, asi půjdu makat na nějakou zemědělskou usedlost.